Životní příběh

Navzdory strastem mi život přinesl uspokojení

VYPRÁVÍ AUDREY HYDEOVÁ

Když se ohlédnu zpět na více než 63 let své celodobé služby — z toho 59 let ve světovém ústředí svědků Jehovových —, mohu říci, že mi život přinesl velké uspokojení. Je pravda, že vidět, jak mi první manžel pomalu umírá na rakovinu, a u mého druhého manžela pak pozorovat úděsné účinky Alzheimerovy nemoci, bylo hrozné. Ale dovolte mi, abych vám vyprávěla, jak jsem si při tom všem udržela radost.

DĚTSTVÍ jsem strávila na farmě nedaleko městečka Haxtun na prériích v severovýchodním Coloradu nedaleko hranic s Nebraskou. Byla jsem pátým ze šesti dětí Orilla a Niny Mockových. V letech 1913 až 1920 se narodili Russell, Wayne, Clara a Ardis a následující rok já. Curtis se narodil v roce 1925.

Maminka se v roce 1913 stala badatelkou Bible — tak byli tehdy označováni svědkové Jehovovi. Nakonec se badateli Bible stali všichni v naší rodině.

Zdravý život na prériích

Otec byl člověk, který šel s dobou. Ve všech staveních na naší farmě bylo elektrické osvětlení, což bylo v tehdejší době velmi vzácné. Měli jsme tradiční zemědělské výrobky — díky tomu, že jsme chovali slepice a krávy, byla u nás vždy vajíčka, mléko, smetana a máslo. K orání jsme zapřahali koně. Pěstovali jsme jahody a brambory a také pšenici a kukuřici.

Otec byl přesvědčen o tom, že my děti musíme umět pracovat. Ještě než jsem začala  chodit do školy, učila jsem se pracovat na poli. Vzpomínám si, jak jsem v letních dnech za slunečního žáru okopávala nekonečné řádky na naší zahradě. ‚Dostanu se vůbec někdy na konec?‘ říkávala jsem si. Byla jsem celá upocená a bodaly mě včely. Někdy jsem se litovala, protože jiné děti nemusely pracovat tak těžce jako my. Ale když se ohlédnu zpět na své dětství, jsem opravdu vděčná, že jsme se pracovat naučili.

Každý z nás dětí měl své úkoly. Ardis uměla dojit krávy lépe než já, a tak mojí prací bylo čistit stáje a vyklízet hnůj. Také jsme si však užívali legraci a hráli jsme si. Ardis a já jsme hrály v místním týmu softbal. Nadhazovala jsem nebo jsem hrála u třetí mety a Ardis hrála u první.

Jasné noci byly na prériích nádherné. Tisíce hvězd mi připomínaly našeho Stvořitele, Jehovu Boha. Jako dítě jsem přemýšlela o Žalmu 147:4, kde čteme: „[Jehova] sčítá počet hvězd; všechny je nazývá jejich jmény.“ Často mi za takových jasných nocí náš pes Judge pokládal hlavu do klína a dělal mi společnost. Odpoledne jsem sedávala na verandě a obdivovala zelená pšeničná pole, po nichž se proháněl vítr. Ve slunečním světle vypadala jako stříbrná.

Maminčin znamenitý příklad

Maminka byla velmi oddanou manželkou. Otec byl vždy hlavou rodiny a maminka nás učila, abychom si ho vážili. V roce 1939 se také on stal svědkem Jehovovým. Tatínek nás sice nerozmazloval a chtěl, abychom tvrdě pracovali, ale my jsme věděli, že nás miluje. V zimě často zapřáhl pár koní do velkých saní a vydal se s námi na projížďku. Sníh se tak nádherně třpytil!

Lásku k Bohu a úctu k Bibli nám ale vštěpovala maminka. Vysvětlila nám, že Bůh se jmenuje Jehova a že je Zdrojem života. (Žalm 36:9; 83:18) Také jsme se dozvěděli, že nám poskytl vedení. Neudělal to proto, aby nás připravil o radost, ale proto, že jeho zákony jsou k našemu prospěchu. (Izajáš 48:17) Maminka nám stále zdůrazňovala, že máme vykonávat jednu zvláštní práci. Dozvěděli jsme se, že Ježíš řekl svým následovníkům: „Tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec.“ (Matouš 24:14)

Když se někdy stalo, že jsem přišla ze školy a maminka nebyla doma, vždycky jsem ji šla hledat. Jednou, to mi bylo asi šest nebo sedm let, jsem ji našla ve stodole. Náhle se strhl prudký liják. Byly jsme na seníku a já jsem se  maminky zeptala, jestli Bůh nezačíná s novou potopou. Ujistila mě, že podle Božího slibu už potopa, která by zničila zemi, nikdy nepřijde. Také si vzpomínám, jak jsem se často běžela schovat do sklepa, když se přihnalo tornádo — a to u nás nebylo ničím neobvyklým.

Na kazatelské službě se maminka podílela ještě dřív, než jsem se narodila. U nás doma se scházela skupina křesťanů, a ti všichni měli naději, že budou žít s Kristem v nebesích. Kázat dům od domu bylo pro maminku těžké, ale milovala Boha, a to jí pomáhalo překonávat strach. Byla věrná až do smrti. Zemřela 24. listopadu 1969 ve svých osmdesáti čtyřech letech. „Maminko, ty se dostaneš do nebe a budeš s těmi, koho už znáš,“ zašeptala jsem jí do ucha. Byla jsem opravdu ráda, že jsem s ní v té chvíli mohla být a říci jí, že tomu pevně věřím. Tiše mi řekla: „Jsi ke mně tak hodná.“

Začali jsme kázat

V roce 1939 se Russell stal průkopníkem — tak totiž svědkové Jehovovi označují celodobé evangelisty. Průkopnickou službu vykonával v Oklahomě a Nebrasce až do roku 1944, kdy dostal pozvání, aby sloužil ve světovém ústředí svědků Jehovových (neboli v betelu), v Brooklynu v New Yorku. Já jsem začala s průkopnickou službou 20. září 1941 a sloužila jsem na různých místech ve státech Colorado, Kansas a Nebraska. Léta průkopnické služby mi přinesla velkou radost. Mohla jsem totiž nejen pomáhat druhým poznávat Jehovu, ale také jsem se sama učila plně se na něho spoléhat.

Přibližně v téže době, kdy Russell začal s průkopnickou službou, Wayne studoval na vysoké škole na severovýchodě Spojených států, když předtím krátkou dobu pracoval. Později byl pozván do betelu. Nějaký čas sloužil na farmě Království blízko města Ithaca ve státě New York. Tato farma zásobovala plodinami malou skupinu těch, kdo zde pracovali, a také přibližně 200 pracovníků brooklynského betelu. Wayne využíval svých schopností a zkušeností v Jehovově službě až do své smrti v roce 1988.

Moje sestra Ardis se vdala za Jamese Kerna a měli spolu pět dětí. Zemřela v roce 1997. Moje další sestra Clara věrně slouží Jehovovi až dodnes. Bydlí ve státě Colorado a já k ní o dovolené jezdívám na návštěvu. Náš nejmladší bratr Curtis přišel do brooklynského betelu v polovině čtyřicátých let. Mezi Brooklynem a farmou Království převážel nákladním autem různé zboží a produkty. Nikdy se neoženil a zemřel v roce 1971.

Moje touha — služba v betelu

Moji starší bratři odešli do betelu již dříve a já jsem toužila tam pracovat také. Nakonec jsem byla pozvána, a jsem si jista, že to bylo díky jejich znamenitému příkladu. Když jsem poslouchávala maminčino vyprávění o dějinách Boží organizace a sama jsem viděla splňování biblických proroctví o posledních dnech, rostla ve mně touha po  službě v betelu. V modlitbě jsem Jehovovi slavnostně slíbila, že pokud mi dovolí tam sloužit, nikdy betel neopustím, leda že bych musela plnit nějaké křesťanské povinnosti.

Do betelu jsem přišla 20. června 1945 a měla jsem sloužit jako domovní pracovnice. Mým úkolem bylo uklízet třináct místností. Musela jsem denně ustlat 26 lůžek. Uklízela jsem také chodby a schodiště a umývala jsem okna. Práce to byla namáhavá. Každý den jsem si při práci říkala: ‚Jsi unavená, ale sloužíš v betelu, v Božím domě!‘

Když jsem byla v betelu teprve krátkou dobu, stala se mi jedna trapná věc. Protože jsem vyrostla na venkově, vůbec jsem netušila, že malému výtahu, kterým se vozí jídlo z jednoho patra do druhého, se říká „němý číšník“. Jednoho dne mi někdo zatelefonoval: „Pošli prosím tě němého číšníka dolů.“ Ten, kdo volal, ihned zavěsil sluchátko, takže jsem nevěděla, co mám dělat. Ale pak jsem si vzpomněla, že jeden z bratrů, který žije na patře, kde uklízím, je číšníkem. Zaklepala jsem u něho na dveře a řekla jsem mu: „Máš přijít dolů do kuchyně.“

Sňatek s Nathanem Knorrem

Od dvacátých let platilo pravidlo, že ti z betelitů, kteří chtěli vstoupit do manželství, museli z betelu odejít a sloužit zájmům Království jinde. Ale začátkem padesátých let bylo několika dvojicím, jež sloužily v betelu už dost dlouho, dovoleno uzavřít sňatek a v betelu zůstat. Když tedy o mně začal projevovat zájem Nathan H. Knorr, který tehdy vedl celosvětové dílo Království, říkala jsem si: ‚Tak ten zde jistě zůstane!‘

Nathan měl v souvislosti s dohledem nad celosvětovým dílem svědků Jehovových mnoho úkolů. Jednal se mnou velmi otevřeně a řekl mi, že je řada okolností, které bych měla bedlivě zvážit, než jeho nabídku k sňatku přijmu. Tehdy hodně cestoval, protože navštěvoval odbočky svědků Jehovových po celém světě, a často byl pryč celé týdny. Vysvětlil mi tedy, že budeme po dlouhá období odloučeni.

Jako mladá dívka jsem snila o tom, že se budu vdávat na jaře a že na svatební cestu pojedeme do Tichomoří, na Havajské ostrovy. A my jsme se vzali v zimě, 31. ledna 1953, a svatební cestu jsme strávili v New Jersey od sobotního odpoledne do neděle. V pondělí jsme už zase pracovali. Ale o týden později jsme přece jen na svatební cestu jeli, a to na celých sedm dnů.

Pracovitý životní druh

Nathan přišel do betelu ve svých osmnácti letech, v roce 1923. Dostalo se mu cenného školení od takových zkušených mužů  jako byl Joseph F. Rutherford, který byl v čele díla svědků Jehovových, anebo Robert J. Martin, vedoucí tiskárny. Když v září 1932 bratr Martin zemřel, stal se vedoucím tiskárny Nathan. V následujícím roce vzal Nathana bratr Rutherford s sebou na návštěvu odboček svědků Jehovových v Evropě. V lednu 1942, když bratr Rutherford zemřel, byl Nathanovi svěřen dohled nad celosvětovým dílem svědků Jehovových.

Nathanovi velmi záleželo na pokroku díla a stále plánoval se zřetelem na budoucí růst. Někteří bratři se domnívali, že to není vhodné, protože panoval názor, že konec tohoto systému je velmi blízko. Jeden bratr, který viděl jeho plány, se Nathana zeptal: „Bratře Knorre, co to má znamenat? Cožpak nemáš víru?“ Nathan odpověděl: „Víru mám, ale jestliže konec nepřijde tak brzy, jak to čekáme, budeme připraveni.“

Jednou věcí, o jejíž správnosti byl Nathan pevně přesvědčen, bylo to, že je třeba zřídit školu pro misionáře. A tak 1. února 1943 začal program misionářské školy na velké farmě, kde tehdy sloužil můj bratr Wayne. Tento pětiměsíční biblický kurz byl velmi intenzivní, ale Nathan se postaral o to, aby studenti měli také nějakou rekreaci. V počátečních letech hrával spolu s ostatními míčové hry, ale později už hrát přestal. Obával se, aby se mu nestal nějaký úraz, takže by se nemohl účastnit letních oblastních sjezdů. Raději působil jako rozhodčí. Všem se velmi líbilo, že bezostyšně měnil pravidla ve prospěch zahraničních studentů, kteří zde hráli.

Cestování s Nathanem

Později jsem začala s Nathanem cestovat do ciziny také já. Těšilo mě, když jsme si s dobrovolnými pracovníky v odbočkách a s misionáři vyměňovali zkušenosti. Osobně jsem se přesvědčila, jakou mají tito křesťané lásku a jak jsou oddaní, a dozvídala jsem se o jejich způsobu života a o životních podmínkách v zemích, do nichž byli přiděleni. Po celá ta léta až dosud dostávám dopisy vyjadřující vděčnost za tyto návštěvy.

Když tak vzpomínám na naše cestování, vybavuje se mi mnoho zážitků. Například při naší návštěvě v Polsku si dvě sestry v mé přítomnosti šeptaly. „Proč šeptáte?“ zeptala jsem se jich. Omluvily se a vysvětlily mi, že jsou na šeptání zvyklé, protože dílo svědků Jehovových je v Polsku zakázáno a jejich domácnosti jsou odposlouchávány.

Jednou z mnoha sester, jež v Polsku sloužily v době zákazu, byla sestra Adachová. Měla vlnité vlasy zastřižené do ofiny. Jednou tu ofinku zvedla a ukázala mi hlubokou jizvu po ráně, kterou dostala v době pronásledování. Byla jsem otřesena, když jsem na vlastní oči viděla následky krutého zacházení, které museli naši bratři a sestry vytrpět.

Po betelu jsou mým nejoblíbenějším místem Havajské ostrovy. Vzpomínám si na sjezd, který se tam v roce 1957 konal ve městě Hilo. Byla to pamětihodná událost a účastnilo se jí více lidí, než kolik tam celkem bylo místních svědků. Starosta dokonce tehdy Nathanovi věnoval klíč od města. Mnozí lidé nás tam přišli uvítat a kladli nám kolem krku nádherné květinové věnce.

Jiný vzrušující sjezd se konal v roce 1955 v Norimberku. Pořádal se na místě, které kdysi Hitler používal k vojenským přehlídkám. Je dobře známo Hitlerovo prohlášení, že Jehovův lid v Německu vyhladí — a nyní byl tento stadion plný svědků Jehovových! Nemohla jsem se ubránit slzám. Pódium bylo mimořádně velké  a jeho pozadí tvořilo 144 monumentálních sloupů. Byla jsem na jevišti a viděla jsem odtud to ohromné množství posluchačů. Bylo jich více než 107 000. Poslední řada byla téměř v nedohlednu.

V době nacistického pronásledování němečtí bratři dostávali sílu od Jehovy a zachovávali ryzost, a my jsme to zde mohli silně vnímat. Naše odhodlání zachovat věrnou oddanost a ryzost Jehovovi se tím velmi posílilo. Nathan měl závěrečný proslov a nakonec posluchačům zamával. Okamžitě odpověděli — vytáhli kapesníky a začali nám mávat na rozloučenou. Vypadalo to jako nádherná rozkvetlá louka.

Nezapomenutelná byla také naše návštěva Portugalska, kde jsme byli v prosinci 1974. Účastnili jsme se prvního shromáždění, které se v Lisabonu konalo po zákonném uznání našeho svědeckého díla, jež bylo celých padesát let zakázáno. Ačkoli tehdy bylo v celé zemi jen 14 000 zvěstovatelů Království, obou shromáždění, která se při této příležitosti konala, se účastnilo přes 46 000 osob. Když bratři řekli: „Už se nemusíme skrývat, jsme svobodní“, vhrkly mi slzy do očí.

Od doby, kdy jsem cestovala s Nathanem, až dodnes ráda vydávám neformální svědectví v letadlech a v restauracích. Ráda také sloužím na ulici. Literaturu mám vždy s sebou, takže jsem připravena. Jednou jsme čekali na zpožděný let, a jakási žena se mě zeptala, kde pracuji. Vedlo to k rozhovoru, kterého se kromě té ženy účastnili ještě další lidé kolem nás. Díky službě v betelu a kazatelské činnosti mám stále co dělat a jsem velmi šťastná.

Nemoc a povzbuzení na rozloučenou

V roce 1976 Nathan dostal rakovinu. Společně s jinými členy rodiny betel jsem mu pomáhala tuto situaci zvládat. Přestože se jeho zdraví zhoršovalo, zvali jsme k nám domů členy různých odboček z celého světa, kteří byli tehdy v Brooklynu na školení. Vzpomínám si, že nás tehdy navštívili Don a Earlene Steeleovi, Lloyd a Melba Barryovi, Douglas a Mary Guestovi, Martin a Gertrud Pötzingerovi, Pryce Hughes a mnoho jiných. Často nám vyprávěli zážitky ze svých zemí. Obzvlášť silně na mě působilo vyprávění o tom, jak v místech, kde bylo naše dílo zakázáno, zůstávali bratři věrní.

Když si Nathan uvědomil, že zanedlouho zemře, dal mi několik dobrých rad, aby mi pomohl vyrovnat se s tím, že ovdovím. Řekl: „Byli jsme spolu šťastní. Mnozí lidé nic takového neprožili.“ Naše manželství bylo šťastné mimo jiné proto, že Nathan byl velice ohleduplný. Když jsme se například při našich cestách setkávali s nejrůznějšími bratry, říkával mi: „Audrey, jestliže ti je někdy nepředstavím, je to proto, že jsem jednoduše zapomněl, jak se jmenují.“ Byla jsem velice ráda, že mě na to upozornil předem.

Nathan mi řekl: „Po smrti máme jistou naději, a už nikdy nebudeme muset trpět bolestí.“ Potom mě vybídl: „Dívej se kupředu, protože tvá odměna tě teprve čeká. Nežij minulostí — i když ti tvé vzpomínky zůstanou. Čas všechno zahojí. Nepodlehni roztrpčení a nelituj se. Buď vděčná za to, že jsi zažila tolik radosti a požehnání. A za nějakou dobu zjistíš, že ti vzpomínky přinášejí radost. Vzpomínky jsou darem od Boha.“ Potom dodal: „Měj stále co dělat — snaž se naplnit svůj život tím, že se budeš věnovat druhým. To ti pomůže, abys měla ze života radost.“ Osmého června 1977 Nathan opustil pozemskou scénu.

Manželství s Glennem Hydem

Nathan mi kdysi řekl, že mohu buď žít minulostí, svými vzpomínkami, anebo si mohu vybudovat nový život. A tak jsem se v roce 1978, poté co jsem byla přeložena na  Farmy Strážné věže ve Wallkillu, provdala za Glenna Hyda. Byl to velmi hezký, tichý a jemný člověk. Než se stal svědkem Jehovovým, sloužil v námořnictvu. Bylo to v době války mezi Spojenými státy a Japonskem.

Glenn byl tehdy strojníkem na rychlém člunu. Byl tedy vystaven velkému hluku a částečně se mu poškodil sluch. Po válce pracoval jako protipožární technik. Zážitky z války se mu v těžkých snech opakovaně vracely po celá léta. Biblickou pravdu poznal od své sekretářky, která mu vydala neformální svědectví.

V roce 1968 byl Glenn pozván do brooklynského betelu, a jako protipožární technik sloužil i tam. Když byla opatřena požární stříkačka pro Farmy Strážné věže, byl v roce 1975 na tyto farmy přeložen. Později dostal Alzheimerovu nemoc. Po našem desetiletém manželství Glenn zemřel.

Jak se s tím vypořádám? Opět mi pomohly moudré rady, které mi kdysi dal Nathan, když věděl, že zanedlouho zemře. Napsal mi, jak se vyrovnat s ovdověním, a já jsem si jeho slova stále četla. Dodnes tyto myšlenky předávám těm, komu zemřel manželský partner, a Nathanovy rady pomáhají i jim. Povzbuzoval mě, abych se dívala kupředu, a to je opravdu užitečné.

Drahocenné společenství bratrů

Můj život je šťastný a přináší mi uspokojení. Přispívají k tomu zejména moji drazí přátelé v rodině betel. Chtěla bych se zmínit o Esther Lopezové. V roce 1944 absolvovala třetí třídu biblické školy Strážné věže Gilead. V únoru 1950 se vrátila do Brooklynu, aby se zde podílela na překládání biblické literatury do španělštiny. Když byl Nathan na cestách, Esther mi často bývala důvěrnou společnicí. Také ona žije na Farmách Strážné věže. Dnes jí už je hodně přes devadesát let, zhoršuje se jí zdraví a je o ni pečováno v naší ošetřovně.

Z mých nejbližších příbuzných dnes žije pouze Russell a Clara. Russellovi je více než devadesát let a věrně slouží v brooklynském betelu. Byl mezi prvními, kdo směli po uzavření sňatku v betelu zůstat. V roce 1952 se oženil s Jean Larsonovou, která rovněž sloužila v betelu. Jeanin bratr Max přišel do betelu v roce 1939 a v roce 1942 převzal po Nathanovi dozor nad tiskárnou. Max má stále v betelu mnoho povinností a navíc pečuje o svou milovanou manželku Helen, která trpí roztroušenou sklerózou.

Když se ohlédnu zpět na více než 63 let své celodobé služby Jehovovi, mohu říci, že mi život přinesl opravdové uspokojení. Betel se stal mým domovem a s radostí v srdci zde sloužím stále. Díky rodičům jsme poznali, jak důležité je pracovat, a rodiče nám také vštípili touhu sloužit Jehovovi. Ale to, co přináší v životě skutečné uspokojení, je naše nádherné společenství bratrů a naděje, že s našimi bratry a sestrami budeme žít v pozemském ráji a že budeme společně s nimi po celou věčnost sloužit našemu vznešenému Stvořiteli, jedinému pravému Bohu Jehovovi.

[Obrázek na straně 24]

Moji rodiče v den svatby v červnu 1912

[Obrázek na straně 24]

Zleva doprava: Russell, Wayne, Clara, Ardis, já a Curtis v roce 1927

[Obrázek na straně 25]

V roce 1944 v průkopnické službě. Stojím mezi Frances a Barbarou McNaughtovými

[Obrázek na straně 25]

V betelu v roce 1951. Zleva doprava: Já, Esther Lopezová a má švagrová Jean

[Obrázek na straně 26]

S Nathanem a jeho rodiči

[Obrázek na straně 26]

S Nathanem v roce 1955

[Obrázek na straně 27]

S Nathanem na Havaji

[Obrázek na straně 29]

S mým druhým manželem Glennem