Životní příběh

Žili jsme díky síle od Jehovy

VYPRÁVÍ ALŽBĚTA HAFFNEROVÁ

„Nedovolím, aby tě deportovali,“ řekl Tibor Haffner, když se dozvěděl, že jsem dostala příkaz opustit Československo. Potom dodal: „Pokud souhlasíš, vezmu si tě za manželku a zůstaneš se mnou navždy.“

DNE 29. ledna 1938, jen několik dnů po této neočekávané nabídce k sňatku, jsem se provdala za Tibora, křesťanského bratra, který poprvé vydal svědectví naší rodině. Nebylo to lehké rozhodnutí. Bylo mi právě osmnáct let, jako svědek Jehovův jsem byla v celodobé službě a své mládí jsem chtěla věnovat výlučně službě Bohu. Plakala jsem. Modlila jsem se. Teprve když jsem se uklidnila, pochopila jsem, že Tiborova nabídka byla víc než jen laskavé gesto. Uvědomila jsem si, že mě ten muž opravdu miluje a že s ním chci žít.

Proč mi však hrozila deportace? Vždyť jsem žila v zemi, která byla hrdá na svůj demokratický systém a na to, že v ní panuje náboženská svoboda. Myslím, že teď je pravá chvíle k tomu, abych vám řekla víc o své minulosti.

Narodila jsem se 26. prosince 1919. Moji rodiče byli řeckokatolického vyznání a žili v maďarské vesnici Sajószentpéter asi 160 kilometrů na východ od Budapešti. Je smutné, že můj otec zemřel dřív, než jsem se narodila. Matka se zanedlouho provdala za jednoho vdovce, který měl čtyři děti, a přestěhovali jsme se do Lučence, pěkného města v tehdejším Československu. Žít v nevlastní rodině tenkrát nebylo snadné. Byla jsem nejmladší z pěti dětí a někdy jsem se cítila jako páté kolo u vozu. Ekonomická situace byla obtížná.  Měla jsem nouzi nejen v hmotném ohledu, ale byla jsem ochuzena také o obvyklou míru rodičovské péče a lásky.

Zná někdo odpověď?

Když mi bylo šestnáct let, trápily mě závažné otázky. S velkým zájmem jsem si četla dějiny první světové války a pozastavovala jsem se nad tím, jak je možné, že mezi civilizovanými národy, jež se prohlašovaly za křesťanské, došlo k takovému krveprolévání. A všude kolem jsem pozorovala rostoucí militarismus. Nic z toho neodpovídalo lásce k bližnímu, které nás učila církev.

Šla jsem tedy za římskokatolickým knězem a zeptala se ho: „Který příkaz by měl být pro nás křesťany závazný — jít do války a zabíjet své bližní, anebo je milovat?“ Moje otázka ho podráždila. Odpověděl, že učí to, co mu nařídily vyšší autority. Podobně jsem pochodila, když jsem navštívila kalvínského kazatele a potom ještě židovského rabína. Nedostala jsem žádnou odpověď. Jen jsem viděla, že jsou mojí neobvyklou otázkou překvapeni. Nakonec jsem šla za luteránským knězem. Ten se rozčílil, ale než jsem odešla, řekl: „Jestli o tom opravdu něco chceš vědět, zeptej se svědků Jehovových.“

Snažila jsem se svědky Jehovovy najít, ale marně. Když jsem se o několik dnů později vracela z práce domů, viděla jsem, že jsou u nás pootevřené dveře. Nějaký hezký mladý muž četl mé matce z Bible. ‚Tak to je asi ono, to bude svědek Jehovův!‘ blesklo mi hlavou. Byl to Tibor Haffner. Pozvaly jsme ho dovnitř a já jsem své otázky položila také jemu. Místo aby mi odpověděl vlastními slovy, ukázal mi, co je podle Bible charakteristickým znakem pravých křesťanů, a také, co Bible říká o tom, v jaké době žijeme. (Jan 13:34, 35; 2. Timoteovi 3:1–5)

Za několik měsíců — ještě mi nebylo ani sedmnáct let — jsem byla pokřtěna. Měla jsem pocit, že by ty nádherné pravdy, které jsem našla tak pracně, měl slyšet každý. Začala jsem s celodobou kazatelskou službou, což bylo koncem třicátých let v Československu dost obtížné. Naše dílo sice bylo oficiálně registrováno, ale setkávali jsme se s prudkým odporem, který podněcovalo duchovenstvo.

První zkušenost s pronásledováním

Stalo se to ve druhé polovině roku 1937. S jednou sestrou jsme kázaly v jakési vesnici nedaleko Lučence. Netrvalo to dlouho, a byly jsme zatčeny a uvězněny. „Tady zemřete,“ řekl dozorce a zabouchl za námi dveře cely.

Než nadešel večer, přibyly do naší cely další čtyři ženy. Začaly jsme je utěšovat a vydávaly jsme jim svědectví. Uklidnily se a my jsme měly celou noc co dělat — vyprávěly jsme jim biblické pravdy.

V šest hodin ráno mě strážný vyvolal ven z cely. Řekla jsem své partnerce: „Setkáme se v Božím Království.“ Poprosila jsem ji, aby — pokud to přežije — řekla mé rodině, co se stalo. V duchu jsem se pomodlila a šla jsem s dozorcem. Odvedl mě do bytu, který měl v areálu věznice. „Děvče, chtěl bych se tě na něco zeptat,“ řekl. „Včera večer jsi říkala, že Boží jméno je Jehova. Můžeš mi to ukázat v Bibli?“ To bylo překvapení! Opravdu se mi ulevilo. Přinesl Bibli a já jsem jemu i jeho manželce ukázala jméno Jehova. Měl mnoho dalších otázek k tomu, o čem jsme si předcházející noci s těmi čtyřmi ženami povídaly. Odpovědi ho uspokojily a řekl manželce, aby pro mě a pro mou partnerku připravila snídani.

O několik dní později jsme byly propuštěny, ale soudce rozhodl, že musím odejít  z Československa. Byla jsem totiž maďarskou občankou. Právě po tomto incidentu mě Tibor Haffner požádal o ruku. Vzali jsme se a já jsem se přistěhovala do domu jeho rodičů.

Pronásledování sílí

V kazatelské službě jsme pokračovali jako manželé, ačkoli Tibor měl navíc také nějaké organizační povinnosti. V listopadu 1938 se narodil náš syn Tiborek — pouhých několik dnů před tím, než do našeho města vpochodovali maďarští vojáci. V Evropě se schylovalo ke druhé světové válce. Velkou část Československa zabralo Maďarsko. Ti ze svědků Jehovových, kteří žili v územích připojených k Maďarsku, byli potom vystaveni rostoucímu pronásledování.

Desátého října 1942 odjel Tibor do Debrecína, kde se měl setkat s některými bratry. Tentokrát se však nevrátil. Později mi řekl, co se stalo. Na mostě, kde mělo dojít ke schůzce, bylo několik policistů převlečených za dělníky. Čekali na mého manžela a na Pála Nagypála, kteří přišli jako poslední. Ti potom byli odvedeni na policejní stanici. Policisté je tloukli obušky do bosých nohou, dokud oba bratři neomdleli bolestí.

Potom se museli obout a postavit se. Bez ohledu na silnou bolest byli nuceni jít na nádraží. Policisté přivedli dalšího muže, který měl tak ovázanou hlavu, že sotva viděl. Byl to bratr András Pilling, který předtím také přišel na onu schůzku. Mého manžela odvezli vlakem do internačního tábora v Alagu nedaleko Budapešti. Jeden z dozorců, který viděl Tiborovy rozbité nohy, sarkasticky poznamenal: „To je neuvěřitelné, jak mohou být někteří lidé krutí! Neboj se, my tě vyléčíme.“ Další dva začali Tibora bít do chodidel, takže všude bylo plno krve. Po několika minutách ztratil vědomí.

Následující měsíc byl Tibor s dalšími více než šedesáti bratry a sestrami postaven před soud. Bratři András Bartha, Dénes Faluvégi a János Konrád byli odsouzeni k smrti oběšením. Bratr András Pilling dostal trest doživotí a můj manžel byl odsouzen ke dvanácti letům vězení. Jakého zločinu se dopustili? Prokurátor je obvinil z velezrady, z odmítnutí vojenské služby, ze špionáže a z osočování nejsvětější církve. Tresty smrti byly později změněny na doživotí.

Následuji manžela

Dva dny po tom, co Tibor odjel na schůzku v Debrecíně, jsem byla vzhůru už před šestou hodinou a žehlila jsem prádlo. Náhle se ozvalo bušení na dveře. ‚Už jsou tady,‘ řekla jsem si. Dovnitř vešlo šest policistů a prohlásili, že mají povolení k domovní prohlídce. Všichni v domě byli zatčeni a odvedeni na policejní stanici, včetně našeho tříletého syna. Ještě téhož dne jsme byli převezeni do vězení ve městě Pétervására v Maďarsku.

Když jsme tam přišli, dostala jsem horečku a byla jsem izolována od ostatních vězňů. Když jsem se probrala, byli v mojí cele dva vojáci a hádali se kvůli mně. „Musíme ji zastřelit! Já ji zastřelím,“ řekl jeden. Ten druhý však chtěl nejdříve zjistit, jak jsem na tom. Prosila jsem je, aby mě nechali žít. Nakonec z cely odešli a já jsem děkovala Jehovovi, že mi pomohl.

Dozorci měli zvláštní metodu výslechu. Přikázali mi, abych si lehla na podlahu tváří k zemi, do úst mi dali ponožky, svázali mi ruce i nohy a bičovali mě do krve. Přestali teprve tehdy, když jeden z nich řekl, že už je  vyčerpán. Ptali se mě, s kým se měl můj manžel setkat v ten den, kdy byl zatčen. Nic jsem jim neřekla, a tak mě bili ještě tři dny. Čtvrtý den mi dovolili odvézt syna k mé matce. Byl mráz a já jsem nesla chlapečka na rozbolavěných zádech k železniční stanici, která byla asi třináct kilometrů daleko. Dál jsem jela vlakem, ale ještě týž den jsem musela být zpátky v táboře.

Byla jsem odsouzena na šest let do vězení a poslána do jedné budapešťské věznice. Po příchodu jsem se dozvěděla, že tam je i Tibor. Byli jsme šťastní, když nám dovolili popovídat si, i když to bylo jen na několik minut a přes železný plot. Oba jsme cítili Jehovovu lásku, a tyto vzácné chvíle nás posilnily. Do našeho dalšího setkání jsme museli oba projít úděsnými zkouškami a několikrát jsme jen o vlásek unikli smrti.

Z vězení do vězení

Jedna cela byla plná sester — nacpali nás tam asi osmdesát. Toužili jsme po duchovním pokrmu, ale dostat něco do vězení se zdálo nemožné. Mohly bychom něco takového získat přímo ve vězení? Řeknu vám, co jsme udělaly. Nabídla jsem se, že budu vězeňským úředníkům spravovat ponožky. Do jedné ponožky jsem vložila lístek s prosbou o sdělení, jaké číslo v katalogu vězeňské knihovny má Bible. Aby to nebudilo podezření, zeptala jsem se ještě na jiné dvě knihy.

Druhý den jsem od úředníků dostala další hromadu ponožek. V jedné z nich byla odpověď. Pak jsem ta čísla dala dozorci a požádala jsem ho o knihy. Představte si naši radost, když jsme ty knihy dostaly a Bible byla mezi nimi. Ostatní knihy jsme si každý týden měnily, ale Bibli jsme si nechaly. Když se na ni dozorce ptal, vždy jsme mu říkaly: „To je velká kniha a číst ji chce každý.“ A tak jsme mohly číst Bibli.

Jednou mě do své kanceláře pozval jakýsi důstojník. Zdálo se, že je neobyčejně zdvořilý.

„Paní Haffnerová, mám pro vás dobrou zprávu,“ řekl. „Můžete jít domů. Možná zítra. Kdyby jel vlak, můžete jít už dnes.“

„To by bylo nádherné,“ odpověděla jsem.

„Samozřejmě,“ řekl. „Máte dítě a určitě ho chcete vychovávat.“ Potom dodal: „Stačí jen podepsat tento dopis.“

„Co to je?“ zeptala jsem se.

„O to se nestarejte,“ naléhal. „Jen to podepište a můžete jít.“ Potom mi řekl: „Až budete doma, dělejte si, co chcete. Ale teď musíte podepsat, že už nejste svědkem Jehovovým.“

Ucouvla jsem a rozhodně jsem prohlásila, že to nepodepíšu.

„Pak tady zemřete!“ vykřikl rozzlobeně a poslal mě pryč.

V květnu 1943 jsem byla převezena do jiné věznice v Budapešti a potom do vesnice Márianosztra. Tam jsme žily v klášteře asi mezi sedmdesáti jeptiškami. Měly jsme tam sice hlad a prožívaly jsme i jiné těžkosti, ale s jeptiškami jsme horlivě mluvily o naší naději. Jedna z nich se o naše poselství opravdově zajímala. Řekla: „Jsou to nádherné věci. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Řekněte mi prosím více.“ Vyprávěly jsme jí o novém světě a o tom, jak krásný tam bude život. Když jsme tak mluvily, přišla matka představená. Jeptišku, která se zajímala o naše poselství, okamžitě odvedli, svlékli jí šaty a krutě ji zbičovali. Když jsme ji opět potkaly, naléhala na nás: „Modlete se prosím k Jehovovi,  aby mě zachránil a vyvedl mě odtud. Chci být jednou z vás.“

Potom jsme byly přeloženy do staré věznice v Komárně, městě, které leží na Dunaji asi 80 kilometrů na západ od Budapešti. Životní podmínky tam byly hrozné. Těžce jsem onemocněla — dostala jsem tyfus stejně jako mnoho jiných sester. Zvracela jsem krev a velmi jsem zeslábla. Neměly jsme žádné léky a myslela jsem si, že to je můj konec. Potom však v kanceláři hledali někoho, kdo by tam mohl pracovat. Sestry doporučily mě. Dostala jsem tedy nějaké léky a zotavila jsem se.

Zase spolu jako rodina

Od východu přicházela sovětská armáda a my jsme byly nuceny přesunout se na západ. Kdybych měla popisovat všechny ty hrůzy, které jsme prodělávaly, byl by to dlouhý příběh. Několikrát mi hrozila smrt, ale díky tomu, že Jehova nade mnou držel svou ochrannou ruku, všechno jsem přežila. Konec války nás zastihl v Československu, ve městě Tábor. Teprve asi za tři týdny, 30. května 1945, jsem se svou švagrovou Magdalenou dorazila domů do Lučence.

Už z dálky jsem na dvoře viděla svou tchyni a svého drahého synka Tiborka. Vstoupily mi slzy do očí a zavolala jsem: „Tibike!“ Rozběhl se a skočil mi do náruče. „Že už nikam nepůjdeš, maminko?“ To byla jeho první slova a nikdy je nezapomenu.

Jehova byl milosrdný i k mému manželovi Tiborovi. Z budapešťského vězení byl asi se sto šedesáti bratry poslán do pracovního tábora v Boru. Často se ocitli na pokraji smrti, ale jako skupina byli zachováni naživu. Tibor se vrátil domů 8. dubna 1945, asi měsíc přede mnou.

Po válce jsme i nadále potřebovali Jehovovu sílu, abychom přežili všechny zkoušky, kterými jsme procházeli následujících čtyřicet let — pod komunistickou vládou v Československu. Tibor byl opět odsouzen k mnoha letům vězení a já jsem se musela o našeho syna starat sama. Po svém propuštění sloužil Tibor jako cestující dozorce. V průběhu těch čtyřiceti let komunistické vlády jsme využívali každou příležitost, abychom s lidmi mluvili o své víře. Mnoha lidem jsme pomohli poznat pravdu. Tak se stali našimi duchovními dětmi.

V roce 1989 jsme zažili velkou radost — získali jsme náboženskou svobodu. V následujícím roce jsme se účastnili prvního sjezdu, který se po dlouhé době konal v naší zemi. Když jsme viděli tisíce našich bratrů a sester, kteří po mnoho desetiletí zachovávali ryzost, věděli jsme, že Jehova pro ně byl velkým zdrojem síly.

Můj drahý manžel zemřel 14. října 1993 — a až do své smrti zůstal Bohu věrný. Já nyní žiji na Slovensku v Žilině, blízko svého syna. Tělesně už mnoho sil nemám, ale můj duch je pevný díky síle od Jehovy. Nemám nejmenší pochybnosti, že díky ní mohu v tomto starém systému věcí vydržet všechny zkoušky. A navíc se těším na dobu, kdy z Jehovovy nezasloužené laskavosti budu moci žít věčně.

[Obrázek na straně 20]

Můj syn Tiborek (když mu byly čtyři roky), jehož jsem musela opustit

[Obrázek na straně 21]

Můj manžel Tibor s jinými bratry v Boru

[Obrázek na straně 22]

S Tiborem a mou švagrovou Magdalenou v Brně v roce 1947

[Obrázky na straně 23]

Několikrát mi hrozila smrt, ale díky tomu, že Jehova nade mnou držel svou ochrannou ruku, všechno jsem přežila