Životní příběh

Obětavost nám přinesla bohatý a šťastný život

VYPRÁVĚJÍ MARIAN A ROSA SZUMIGOVI

„V ochotě ti budu obětovat,“ říká Žalm 54:6. Tato slova dobře vystihují životní dráhu Mariana Szumigy a jeho manželky Rosy, kteří žijí ve Francii. Nedávno zavzpomínali na některé důležité události ve svém dlouhém a bohatém životě, který byl naplněn službou Jehovovi.

MARIAN: Moji rodiče byli římskokatolického vyznání a pocházeli z Polska. Otec byl velmi pokorný a skromný. Neměl možnost chodit do školy, ale během první světové války se v zákopech naučil číst a psát. Měl úctu k Bohu, ale církev ho mnohokrát zklamala.

Jedna příhoda se otci zvlášť vryla do paměti. Během války navštívil jeho jednotku vojenský kněz. Když nedaleko vybuchl granát, kaplan propadl panice a začal prchat. Aby jeho kůň běžel rychleji, kaplan ho bil křížem. Otce šokovalo to, že „představitel“ Boha použil „svatou“ věc, aby mohl rychleji uniknout. Navzdory takovým zážitkům a hrůzám, které ve válce viděl, otec neztratil víru v Boha. Často Bohu připisoval zásluhu za to, že se z války vrátil.

„Malé Polsko“

V roce 1911 se můj otec oženil s dívkou, která se jmenovala Anna Cisowská a pocházela ze sousední vesnice. V roce 1919, krátce po skončení války, společně emigrovali z Polska do Francie, kde začal otec pracovat jako horník. Já jsem se narodil v březnu roku 1926 v městečku Cagnac-les-Mines v jihozápadní Francii. Potom se rodiče přestěhovali  na sever Francie a usadili se nedaleko města Lens, totiž v Loos-en-Gohelle, kde byla polská komunita. Pekař, řezník i místní kněz byli Poláci, a tak není divu, že se této oblasti říkalo Malé Polsko. Rodiče se aktivně zapojovali do činnosti komunity. Otec často organizoval pořady, k nimž patřila divadelní představení a při nichž se zpívalo a hrálo na hudební nástroje. Také pravidelně rozmlouval s knězem, ale neuspokojovalo ho, když kněz na jeho otázky obyčejně odpověděl: „To je tajemství.“

Jednoho dne roku 1930 zaklepaly na naše dveře dvě ženy. Patřily k badatelům Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Tatínek od nich získal Bibli, knihu, kterou chtěl už dlouho poznat. Společně s maminkou dychtivě přečetli také biblické publikace, které jim ty ženy nechaly. To, co se rodiče z těchto publikací dozvěděli, na ně hluboce zapůsobilo. Přestože měli mnoho práce, začali navštěvovat shromáždění, která badatelé Bible pořádali. Otcovy rozhovory s knězem byly stále bouřlivější. Jednoho dne kněz pohrozil, že moje sestra Stéphanie bude vyloučena z hodin náboženství, pokud se rodiče budou i nadále stýkat s badateli Bible. „Už vás to nemusí trápit,“ odpověděl mu otec, „protože moje dcera i ostatní děti budou od nynějška chodit společně s námi na shromáždění badatelů Bible.“ Tatínek vystoupil z církve a na počátku roku 1932 byli společně s maminkou pokřtěni. V té době bylo ve Francii jen asi 800 zvěstovatelů Království.

Rosa: Moji rodiče pocházeli z Maďarska a podobně jako rodiče Mariana, i oni se usadili na severu Francie, aby mohli pracovat v uhelných dolech. Já jsem se narodila v roce 1925. O dvanáct let později jeden svědek Jehovův začal rodičům nosit Strážnou věž v maďarštině. Tento muž se jmenoval Auguste Beugin, ale my jsme mu říkali otec Auguste. Rodiče si časopisy četli rádi, ale svědky Jehovovými se nestali.

I když jsem byla mladá, to, co jsem četla ve Strážné věži, na mě silně působilo. Ujala se mě snacha otce Augusta, která se jmenovala Suzanne Beuginová. Rodiče jí dovolili, aby mě brala na shromáždění. Když jsem později začala pracovat, přestalo se mému otci líbit, že chodím každou neděli na shromáždění. Tatínek míval většinou dobrou náladu, ale nyní si začal stěžovat: „Nejsi doma během týdne, a v neděli si ještě chodíš na ta vaše shromáždění!“ Já jsem je ale navštěvovala dál. A tak mi jednoho dne otec řekl: „Sbal si svoje věci a běž!“ Stalo se to pozdě večer. Bylo mi pouhých 17 let a neměla jsem ani zdání, kam bych mohla jít. Skončila jsem u Suzanne doma a div jsem si oči nevyplakala. Zůstala jsem u ní asi týden. Potom tatínek  poslal sestru, aby mě přivedla zpět domů. Vždycky jsem byla velmi plachá, ale myšlenka z 1. Jana 4:18 mi pomáhala zaujmout pevný postoj. Tento verš říká, že „dokonalá láska odhazuje strach“. V roce 1942 jsem se dala pokřtít.

Drahocenné duchovní dědictví

Marian: V roce 1942 jsem byl pokřtěn společně se svými sestrami Stéphanií a Mélanií a se svým bratrem Stéphanem. Doma se náš rodinný život zaměřoval na Boží slovo. Sedávali jsme všichni společně u jednoho stolu a otec nám polsky předčítal z Bible. Často nám rodiče po večerech vyprávěli zážitky z kazatelské služby. Takové chvíle, kdy jsme mluvili o duchovních věcech, nás velmi obohacovaly. Učili jsme se tak milovat Jehovu a rozvíjet svou důvěru k němu. Když tatínek onemocněl, musel přestat pracovat, ale stále se o nás po duchovní i hmotné stránce dobře staral.

Měl nyní více času, a tak jednou týdně vedl biblické studium v polštině s mladými lidmi v našem sboru. Díky tomu jsem se naučil číst polsky. Otec povzbuzoval chlapce i děvčata ve sboru také jinými způsoby. Jednou náš sbor navštívil bratr Gustave Zopfer, který v té době dohlížel na dílo svědků Jehovových ve Francii. Při této příležitosti otec zorganizoval pěvecký sbor a nacvičil hru v kostýmech založenou na biblické zprávě o hostině krále Belšacara, při které se objevilo písmo na stěně. (Daniel 5:1–31) Roli Daniela hrál Louis Piéchota, který později zaujal pevný postoj proti nacistům. * V takovém prostředí jsme jako děti vyrůstaly. Viděli jsme, že se naši rodiče vždy naplno zaměstnávají duchovními věcmi. Dnes si uvědomuji, jak drahocenné dědictví nám zanechali.

Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, byla kazatelská činnost svědků Jehovových ve Francii zakázána. Jednou naši vesnici přišli prohledat němečtí vojáci a obklíčili v ní všechny domy. Předtím otec udělal v šatníku dvojité dno, pod které jsme schovali různé biblické publikace. Několik výtisků brožury Fascism or Freedom (Fašismus, nebo svoboda) ale zůstalo v příborníku. Otec je vzal a rychle je strčil do kapsy u kabátu, který visel na chodbě. U nás dělali domovní prohlídku dva vojáci a jeden francouzský policista. Najednou se nám zatajil dech. Jeden voják začal prohledávat oblečení, které viselo na chodbě. Po chvíli přišel k nám do kuchyně a ty brožury držel v ruce. Upřeně se na nás podíval, položil je na stůl a pokračoval v hledání. Rychle jsem po nich sáhl a dal jsem je do příborníku, do kterého se už vojáci dívali. Voják se už na brožury nezeptal — vypadalo to, jako by na ně úplně zapomněl!

Začínám s celodobou službou

V roce 1948 jsem podnikl kroky k tomu, abych mohl Jehovovi sloužit plným časem jako průkopník. O několik dní později jsem z odbočky svědků Jehovových ve Francii obdržel dopis. Stálo v něm, že jsem byl přidělen jako průkopník do sboru ve městě Sedan, které leží blízko belgických hranic. Rodiče měli velkou radost, když viděli, že chci Jehovovi sloužit takovým způsobem. Otec mě přesto upozornil, že průkopnická služba není žádná procházka růžovým sadem, ale že je to tvrdá práce. Také mě ale ujistil, že se na něj mohu obrátit, kdybych měl nějaké problémy. Řekl, že jeho dům je pro mě stále otevřený. I když rodiče neměli mnoho peněz, koupili mi nové kolo. Stvrzenku od kola mám stále schovanou a kdykoli se na ni podívám, hrnou se mi slzy do očí. Tatínek a maminka zemřeli v roce 1961, ale otcova moudrá slova mi stále zní v uších. Během let  jsem z nich ve službě Jehovovi čerpal povzbuzení a útěchu.

Jiným zdrojem povzbuzení pro mě byla pětasedmdesátiletá sestra Elise Motteová ze sboru v Sedanu. V létě jsme spolu kázali v přilehlých vesnicích — já jsem jezdil na kole a Elise se dopravovala vlakem. Jednou ale strojvedoucí stávkovali, a Elise se proto nemohla dostat domů. Napadlo mě jediné řešení. Posadil jsem Elise na nosič a odvezl ji domů, i když to nebyla příliš pohodlná jízda. Příští den jsem vzal polštářek a vyzvedl jsem Elise u ní doma. Přestala jezdit vlakem a za ušetřené peníze nám mohla v poledne kupovat něco teplého k pití. Nikdy bych si nepomyslel, že moje kolo bude sloužit jako prostředek k veřejné dopravě.

Dostávám další úkoly

V roce 1950 jsem byl požádán, abych sloužil jako krajský dozorce pro celou severní Francii. V první chvíli jsem z toho měl obavy — vždyť mi bylo teprve 23 let. Myslel jsem, že bratři v odbočce museli udělat nějakou chybu. Hlavou mi probleskly otázky: ‚Budu na tuto práci po duchovní i po fyzické stránce stačit? Jak se vyrovnám s tím, že budu každý týden bydlet někde jinde?‘ Od šesti let jsem navíc trpěl oční vadou, která se nazývá rozbíhavé šilhání. Tato vada se projevuje tím, že jedno oko směřuje ven. Vždycky jsem z toho byl v rozpacích, protože jsem se bál, jak na to budou druzí reagovat. Tehdy mi velmi pomohl Stefan Behunick, absolvent misionářské školy Gilead. Bratra Behunicka předtím kvůli kazatelské činnosti vypověděli z Polska, a pak byl přidělen do Francie. Jeho odvaha na mě skutečně zapůsobila. Měl hlubokou úctu k Jehovovi a velmi si vážil biblické pravdy. Někteří si mysleli, že na mě byl přísný, ale já jsem se od něj hodně naučil. Byl smělý, a když jsem ho pozoroval, získával jsem větší jistotu.

Jako krajský dozorce jsem měl v kazatelské službě nádherné zážitky. V roce 1953 jsem byl požádán, abych navštívil jistého pana Paoliho, který bydlel jižně od Paříže a odebíral Strážnou věž. Když jsme se setkali, dozvěděl jsem se, že sloužil v armádě a že je nyní v důchodu. Časopisy Strážná věž četl s velkým zaujetím. Řekl mi, že po přečtení článku o Slavnosti na památku Kristovy smrti, který vyšel v minulém čísle, si udělal vlastní oslavu a po zbytek večera si četl žalmy. Povídali jsme si téměř celé odpoledne. Než jsem odjel, krátce jsme mluvili také o křtu. Později jsem mu poslal pozvání na náš krajský sjezd, který se měl konat na začátku roku 1954. Pan Paoli pozvání přijal a byl mezi dvaceti šesti lidmi, kteří byli na tomto sjezdu pokřtěni. Takové zážitky jsou pro mě dodnes zdrojem radosti.

Rosa: Já jsem začala s průkopnickou službou v říjnu roku 1948. Nějakou dobu jsem sloužila v městečku Anor nedaleko belgických hranic. Potom jsem byla společně s průkopnicí Irène Kolanskou (nyní Leroyovou)  přidělena do Paříže. Bydlely jsme v maličké místnosti nedaleko Saint-Germain-des Près přímo v centru města. Byla jsem děvče z vesnice, a měla jsem proto z Pařížanů velký strach. Představovala jsem si, že jsou všichni velmi kultivovaní a inteligentní. V kazatelské službě jsem ale brzy poznala, že jsou stejní jako lidé kdekoli jinde. Často nás správce domu vyhnal a také bylo obtížné zahajovat biblická studia. Někteří lidé však i přesto zareagovali na naše poselství kladně.

Na krajském sjezdu v roce 1951 jeden bratr vedl se mnou a s Irène interview a vyptával se nás na naši průkopnickou službu. Hádejte, kdo byl ten bratr? Byl to jeden mladý krajský dozorce, který se jmenoval Marian Szumiga. Před tímto sjezdem jsme se setkali jen jednou, ale potom jsme si začali dopisovat. Měli jsme mnoho společného, včetně toho, že jsme byli ve stejném roce pokřtěni a ve stejnou dobu jsme začali s průkopnickou službou. Nejdůležitější však bylo to, že jsme oba chtěli ve službě plným časem pokračovat. Uvažovali jsme o sňatku a v tom směru jsme se také modlili. Nakonec jsme se 31. července roku 1956 vzali. Tím mi začal úplně nový život. Musela jsem si zvykat nejen na to, že jsem manželkou, ale také na to, že Mariana doprovázím v krajské službě. To znamenalo bydlet každý týden v jiné domácnosti. Ze začátku to pro mě nebylo vůbec jednoduché, ale čekalo nás mnoho radosti.

Bohatý život

Marian: V průběhu let jsme měli výsadu pomáhat s přípravou několika oblastních sjezdů. Obzvlášť rád vzpomínám na sjezd, který se konal v roce 1966 v Bordeaux. V té době byla činnost svědků Jehovových v Portugalsku zakázána. Program sjezdu tedy probíhal také v portugalštině, aby z něho měli  užitek svědkové, kteří mohli do Francie přicestovat. Z Portugalska přijely stovky našich bratrů a sester. Kde jsme je ale měli ubytovat? Svědkové v Bordeaux neměli dostatek míst, aby je mohli přijmout k sobě domů, a tak jsme si pronajali nepoužívané kino, které jsme přeměnili v noclehárnu. Odstranili jsme všechna sedadla, a sál jsme rozdělili oponou z pódia na dvě části — v jedné spali bratři a ve druhé sestry. Namontovali jsme také sprchy a umyvadla, vystlali jsme senem betonovou podlahu a pokryli ji plachtami. Všichni s tím byli spokojeni.

Po programu jsme navštěvovali bratry a sestry, kteří byli ubytovaní v této noclehárně. Panovala tam nádherná atmosféra. Velmi nás povzbudily radostné zážitky, které tito křesťané měli i přesto, že byli pronásledováni už řadu let. Když na konci sjezdu odjížděli, všichni jsme plakali.

O dva roky dříve, v roce 1964, jsem dostal další výsadu. Byl jsem pozván, abych sloužil jako oblastní dozorce. Znovu jsem si kladl otázku, zda jsem vůbec pro tento úkol způsobilý. Řekl jsem si ale, že když mě o to odpovědní bratři požádali, zřejmě si myslí, že na to stačím. Úzká spolupráce s jinými cestujícími dozorci byla obohacující. Hodně jsem se od nich naučil. Mnozí z nich jsou opravdovým příkladem trpělivosti a vytrvalosti, tedy vlastností, které jsou v Jehovových očích mimořádně důležité. Postupně jsem pochopil, že když se naučíme trpělivosti, Jehova ví, kde nás najít.

V roce 1982 nás bratři v odbočce požádali, abychom se starali také o malou skupinu dvanácti polských zvěstovatelů v Boulogne-Billancourt na periférii Paříže. Velmi nás to překvapilo. Teokratické termíny v polštině jsem znal, ale věty jsem dával dohromady jen obtížně. Bratři však byli laskaví a ochotně se mnou spolupracovali, a to mi bylo velkou pomocí. Dnes je v tomto sboru asi 170 zvěstovatelů a téměř 60 průkopníků. Později jsme se s Rosou starali také o polské skupiny a sbory v Rakousku, Dánsku a Německu.

Přicházejí změny

Celý život jsme navštěvovali různé sbory, ale v roce 2001 jsme kvůli mému zhoršujícímu se zdraví museli s touto službou přestat. Našli jsme si byt ve městě Pithiviers, kde žije moje sestra Ruth. Odbočka nás laskavě jmenovala zvláštními průkopníky a požadavek na počet hodin byl přizpůsoben našim okolnostem.

Rosa: První rok po skončení krajské služby byl pro mě velmi náročný. Byla to tak drastická změna, že jsem se cítila neužitečná. Potom jsem si ale řekla: ‚Čas a sílu, která mi ještě zbývá, mohu stále dobře využívat v průkopnické službě.‘ Z toho, že mohu spolupracovat s jinými průkopníky v našem sboru, se dnes velmi raduji.

Jehova se o nás vždy postaral

Marian: Jsem Jehovovi velmi vděčný za to, že Rosa je již 48 let mojí společnicí. Po všechna léta, kdy jsem sloužil jako cestující dozorce, pro mě byla velkou oporou. Nikdy jsem od ní neslyšel, že by se chtěla konečně usadit a mít svůj vlastní domov.

Rosa: Občas mi někdo řekl: „Život, který vedete, není normální. Nemáte žádné soukromí.“ Ale co je vlastně „normální život“? Člověk se často obklopuje množstvím věcí, které mu pak nedovolují intenzivně se věnovat duchovním činnostem. Ve skutečnosti však nepotřebujeme nic víc než dobrou postel,  stůl a pár jiných nejnutnějších věcí. Jako průkopníci jsme nikdy nebyli bohatí, ale vždy jsme měli všechno, co jsme potřebovali k tomu, abychom mohli konat Jehovovu vůli. Někdy jsem dostala otázku: „Co budeš dělat, až zestárneš a nebudeš mít žádný domov ani penzi?“ Jako odpověď jsem citovala slova Žalmu 34:10: „Pokud jde o ty, kdo hledají Jehovu, ti nebudou mít nedostatek ničeho dobrého.“ Jehova se o nás vždy postaral.

Marian: Opravdu to tak je. Ve skutečnosti nám Jehova dával dokonce víc, než bylo nezbytné. Například v roce 1958 jsem byl vybrán, abych se za náš kraj zúčastnil mezinárodního sjezdu v New Yorku. Neměli jsme však dost peněz na jízdenku pro Rosu. Jednou večer nám bratr předal obálku s nápisem „New York“. Dar v obálce stačil na to, aby Rosa mohla jet se mnou.

Rosa ani já v žádném případě nelitujeme těch let, která jsme strávili ve službě Jehovovi. Nepřišli jsme o nic a získali jsme všechno — bohatý a šťastný život ve službě plným časem. Jehova je jedinečný Bůh. Naučili jsme se mu zcela důvěřovat a naše láska k němu se stále prohlubuje. Někteří naši křesťanští bratři za svou víru zaplatili životem. Myslím si ale, že během let může člověk obětovat svůj život také kousek po kousku. S Rosou se o to snažíme až dodnes a jsme rozhodnuti to dělat i v budoucnosti.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 20]

François a Anna Szumigovi a jejich děti, Stéphanie, Stéphane, Mélanie a Marian okolo roku 1930. Marian stojí na stoličce

[Obrázek na straně 22]

Nahoře: Nabízíme biblické publikace u stolku na tržišti ve městě Armentières v severní Francii v roce 1950

[Obrázek na straně 22]

Vlevo: Stefan Behunick s Marianem v roce 1950

[Obrázek na straně 23]

Rosa (první zleva) s Irène, svojí partnerkou v průkopnické službě (čtvrtá zleva) při zvaní na krajský sjezd v roce 1951

[Obrázek na straně 23]

Marian s Rosou den před svatbou

[Obrázek na straně 23]

V krajské službě jsme jezdili převážně na kole