Mlýny, díky kterým máme na stole chléb

ŘÍKÁ se, že „chleba se nikdy nepřejíš“, že chléb je „hlavním ze všech jídel“ a také že „od nepaměti poskytuje člověku stálou oporu a posilu“. Ano, od starověku je chléb základní potravinou, a opatřit si chléb na každý den je jednou z nejnaléhavějších lidských potřeb.

Základní složkou chleba je mouka, která se získává mletím obilovin. Mletí je tedy starověké řemeslo. Bez pomoci techniky bylo rozemílání zrn na mouku jistě velmi pracné. V biblických dobách byl zvuk ručního mlýnku spojován s normálními, pokojnými podmínkami, a když jej slyšet nebylo, znamenalo to, že země je zpustošená. (Jeremjáš 25:10, 11)

Co všechno v průběhu dějin k mletí patřilo? Jaké metody a prostředky k tomu lidé používali? A díky jakým mlýnům máme na stole chléb my dnes?

Proč je potřebujeme?

První lidské dvojici, Adamovi a Evě, Jehova řekl: „Hle, dal jsem vám všechno rostlinstvo nesoucí semeno, které je na povrchu celé země, a každý strom, na němž je ovoce stromu nesoucí semeno. Ať vám to slouží k jídlu.“ (1. Mojžíšova 1:29) K potravinám, které Jehova dal lidstvu, patřila i semena obilovin. Tento zdroj potravy měl pro lidskou existenci zásadní význam, neboť všechny obiloviny — mezi něž patří pšenice, ječmen, žito, oves, rýže, proso, čirok a kukuřice — obsahují polysacharid škrob, a tělo jej dokáže přeměnit na svůj základní zdroj energie, totiž na glukózu.

Člověk však není schopen trávit syrové celé obiloviny. Pro lidi jsou stravitelnější, jsou-li rozemlety na mouku a potom uvařeny. Mezi nejjednodušší způsoby, jak přeměnit velké množství zrn na mouku, patří roztloukání v hmoždíři nebo drcení mezi dvěma kameny, případně kombinace obojího.

Mlýnky poháněné lidskými svaly

Sošky ze starověkých egyptských hrobek ukazují, jak se používal jeden z prvních mlýnků na obilí. Svým tvarem připomínal sedlo. Skládal se ze dvou kamenů, přičemž spodní byl mírně vyhloubený a šikmý. Vrchní kámen byl menší. Tento mlýnek zpravidla obsluhovala žena, která za ním klečela. Svrchní kámen držela oběma rukama, nalehla na něj horní polovinou těla a pohybovala jím dopředu a dozadu. Mezi těmito dvěma kameny se drtilo zrní. Tento nástroj byl velmi jednoduchý a přitom velmi účinný.

Hodiny strávené klečením však na ženách zanechaly následky. Když tlačily horní kámen do nejzazší polohy a tahaly ho zpátky, jejich záda, paže, stehna, kolena a prsty na  nohou byly vystaveny stálému napětí. Studiem kostních abnormalit na kostrách ze starověké Sýrie došli paleontologové k závěru, že obsluhování takovýchto mlýnků ženám působilo opakovaná zranění z přetížení. Měly prohlubně v čéškách, poškozený poslední hrudní obratel a těžkou osteoartrózu palců u nohou. Zdá se, že ve starověkém Egyptě byla práce s mlýnkem údělem služek. (2. Mojžíšova 11:5) * Někteří učenci se domnívají, že když Izraelité opustili Egypt, vzali si s sebou právě tento druh mlýnků.

Nástroje na mletí byly později vylepšeny o rýhování na obou kamenech, aby se zvýšila jejich účinnost. Časem se začal používat horní kámen s trychtýřovitým otvorem, takže bylo možné plnit mlýnek zrním, které se potom samo sypalo mezi kameny. Ve čtvrtém nebo v pátém století př. n. l. byl v Řecku vynalezen primitivní mlecí stroj. K hornímu kamenu byla připevněna vodorovná rukojeť, která byla na jednom konci nasazena na čep. Když se volným koncem této páky pohybovalo sem a tam v krátkém oblouku, svrchní kámen s násypným otvorem se třel o spodní.

Všechny výše zmíněné mlýnky měly jednu vážnou nevýhodu. Byly závislé na pohybu vpřed a vzad, kterému se žádné zvíře nemůže naučit. Všechny tedy byly odkázány na lidskou sílu. Potom se objevil nový vynález — otáčivý mlýn. Nyní bylo možné použít zvířata.

Otáčivé mlýny usnadňují práci

Prameny se sice rozcházejí, ale otáčivý mlýn byl zřejmě vynalezen v oblasti Středomoří zhruba ve druhém století př. n. l. V prvním století n. l. už Židé v Palestině tento mlýn dobře znali, protože Ježíš mluvil o ‚mlýnském kamenu, jakým otáčí osel‘. (Marek 9:42)

Mlýny poháněné zvířecí silou se používaly v Římě a ve velké části Římské říše. Mnoho takových mlýnů lze ještě vidět v Pompejích. Byly tvořeny těžkým, uprostřed zúženým horním kamenem, který měl úlohu násypky, a kuželovitým spodním kamenem. Když se horní kámen otáčel na dolním, obilná zrna propadávala mezi tyto dva kameny a byla drcena. Do dnešní doby se zachovaly horní kameny tohoto typu o průměru 45 až 90 centimetrů. Tyto mlýnky byly vysoké až 180 centimetrů.

To, zda se lehčí otáčivé mlýnky vyvinuly z mlýnů poháněných zvířecí silou, nebo zda tomu bylo naopak, není jasné. V každém případě měl ruční otáčivý mlýnek tu výhodu, že byl přenosný a dal se snadno používat. Skládal se ze dvou kamenných kotoučů o průměru asi 30 až 40 centimetrů. Vršek dolního kamene byl lehce vypuklý a na něj nasedal horní kámen svou vydutou spodní plochou. Horní kámen spočíval na čepu a otáčelo se jím pomocí dřevěné rukojeti. Obvykle dvě ženy seděly proti sobě, každá z nich jednou rukou držela rukojeť, a otáčely svrchním kamenem. (Lukáš 17:35) Jedna z žen volnou rukou po troškách vhazovala obilí do násypného otvoru horního kamene a mouku, která se sypala z okraje mlýnku, druhá žena sbírala do ploché mísy nebo na kus látky rozprostřený pod mlýnkem. Tento typ mlýnku vyhovoval  potřebám vojáků, námořníků a také malých domácností, které byly daleko od míst, kde se mlelo ve velkém.

Mlýny vodní a větrné

Asi v roce 27 př. n. l. římský stavitel a technik Vitruvius popsal tehdejší vodní mlýn. Tekoucí voda narážela na lopatky svislého kola upevněného na vodorovné hřídeli, a kolo se točilo. Ozubené soukolí tento pohyb převádělo na svislou osu. Na té se otáčel velký vrchní žernov.

Jaký byl výkon tohoto vodního mlýnu ve srovnání s jinými mlýny? Odhaduje se, že na ručním mlýnku bylo možné semlít nejvýše 10 kilogramů obilí za hodinu a na těch nejvýkonnějších mlýnech poháněných zvířaty až 50 kilogramů. Naproti tomu Vitruviův vodní mlýn mohl za hodinu zpracovat 150 až 200 kilogramů meliva. Základní princip popsaný Vitruviem schopní stavitelé mlýnů používali s mnoha obměnami a vylepšeními po mnoho následujících století.

Tekoucí voda nebyla jediným zdrojem přírodní energie, která se používala k pohonu mlýnských kamenů. Téhož výsledku bylo možné dosáhnout, když se vodní kola nahradila lopatkami větrného mlýnu. Tyto mlýny se v Evropě začaly používat pravděpodobně ve dvanáctém století n. l., a to zejména v Belgii, Německu, Holandsku i na jiných místech. Sloužily do té doby, dokud je postupně nevytlačily mlýny poháněné parou a jinými zdroji energie.

„Náš chléb na tento den“

I přes tento pokrok se mnoho dřívějších metod mletí uplatňuje na některých místech až dosud. Hmoždíř a palička se stále používají v určitých částech Afriky a v Oceánii. V Mexiku a Střední Americe na malých sedlových mlýncích melou kukuřici k přípravě tortill. A někde stále ještě nalezneme vodní a větrné mlýny.

Většina mouky pro výrobu chleba v dnešním rozvinutém světě však pochází z plně mechanizovaných a automatizovaných rotačních mlýnů. Zrna jsou postupně rozemílána na mouku mezi páry ocelových válců s rýhovaným povrchem, které se otáčejí nestejnou rychlostí. Tento systém umožňuje vyrábět mouku o různém stupni vymletí, a to za nízkou cenu.

Získávání mouky na pečení již bezpochyby není taková námaha, jako tomu bylo kdysi. Přesto můžeme být našemu Stvořiteli vděční za to, že nám dal jak obilí, tak důmysl k tomu, abychom je proměnili v „náš chléb na tento den“. (Matouš 6:11)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Egyptský sedlový mlýnek

[Podpisek]

Soprintendenza Archeologica per la Toscana, Firenze

[Obrázek na straně 23]

Mlýn poháněný zvířecí silou, kde se lisoval olivový olej

[Podpisek obrázku na straně 22]

Ze Self-Pronouncing Edition of the Holy Bible, které obsahuje King James Version a Revised Version