Přejít k článku

Přejít na obsah

Čekáš na Jehovu správným způsobem?

Čekáš na Jehovu správným způsobem?

Čekáš na Jehovu správným způsobem?

V DNEŠNÍM světě jen málokdo rád na někoho nebo na něco čeká. Je to zkouška trpělivosti. Boží služebníky však Písmo vybízí, aby pěstovali „postoj očekávání“. Prorok Micheáš na rozdíl od lidí, kteří žili v jeho okolí, prohlásil: „Budu projevovat postoj očekávání vůči Bohu své záchrany.“ (Micheáš 7:7; Nářky 3:26)

Co však znamená čekat na Jehovu? Jak by měl křesťan na Boha čekat? Je možné čekat správným způsobem, ale také nesprávným? Poučení o tom získáme, zamyslíme-li se nad tím, co v devátém století př. n. l. zažil prorok Jonáš.

Jonáš čekal nesprávným způsobem

Jehova Bůh Jonášovi přikázal, aby šel a kázal lidem v Ninive, hlavním městě Asyrské říše. Ninive bylo známé jako ‚město krveprolévání‘, protože se vyznačovalo bezostyšnou brutalitou a krutostí, což potvrzují jak historikové, tak i archeologové. (Nahum 3:1) Jonáš se nejprve pokoušel tomuto úkolu vyhnout, ale Jehova se postaral o to, aby prorok nakonec do Ninive šel. (Jonáš 1:3–3:2)

„[Jonáš] začal . . . vstupovat do města do vzdálenosti jednoho dne chůze a neustále ohlašoval a říkal: ‚Už jen čtyřicet dnů, a Ninive bude rozvráceno.‘“ (Jonáš 3:4) Jonášovo úsilí našlo vynikající odezvu. „Muži z Ninive začali věřit Bohu a přistoupili k tomu, aby vyhlásili půst a aby se oblékli do pytloviny, od největšího z nich až po nejmenšího z nich.“ (Jonáš 3:5) Jehova, Bůh, který „netouží, aby byl někdo zahuben, ale touží, aby všichni dosáhli pokání“, proto nakonec město ušetřil. (2. Petra 3:9)

Jak na to reagoval Jonáš? Zpráva říká: „Jonášovi se to však značně nelíbilo, a rozpálil se hněvem.“ (Jonáš 4:1) Proč? Měl pravděpodobně pocit, že když se do určitého dne jeho předpověď o zničení nesplnila, pak jakožto prorok ztratil tvář. Je zřejmé, že mu více záleželo na jeho vlastní pověsti než na tom, aby bylo druhým lidem prokázáno milosrdenství a byli zachráněni.

Jonáš sice nezašel tak daleko, že by se vzdal svého postavení proroka, ale čekal, „dokud neuvidí, co se stane s městem“. Ano, rozmrzele zaujal vyčkávací postoj. Když si uvědomil, že věci neprobíhají tak, jak předpokládal, postavil si chýši, posadil se do stínu a mrzutě čekal, co se bude dít. Jehova však Jonášův postoj neschvaloval, a proto jeho nesprávné uvažování láskyplně usměrnil. (Jonáš 4:5, 9–11)

Proč je Jehova trpělivý

Ninive sice činilo pokání a bylo ušetřeno, ale později se zase ke svému ničemnému jednání vrátilo. Prostřednictvím proroků Nahuma a Sefanjáše Jehova předpověděl jeho zničení. Mluvil o něm jako o „městu krveprolévání“ a prohlásil, že Asyrii zničí a z města udělá opuštěný úhor. (Nahum 3:1; Sefanjáš 2:13) V roce 632 př. n. l. bylo Ninive zničeno a již nikdy nebylo obnoveno.

Podobně dnešní svět nese vinu za svévolné prolévání krve, a to daleko větší, než jakým se provinilo starověké Ninive. To je jedním z důvodů, proč Jehova rozhodl, že nynější ničemný systém věcí skončí ve ‚velkém soužení‘, jaké nikdy nebylo. (Matouš 24:21, 22)

Jehova přesto se slíbeným zničením ještě čeká, aby dnešní upřímní lidé, podobně jako kajícní obyvatelé Ninive, mohli činit pokání a byli zachráněni. Apoštol Petr o Boží trpělivosti říká: „Jehova není pomalý vzhledem ke svému slibu, jak to někteří lidé pokládají za pomalost, ale je k vám trpělivý, protože netouží, aby byl někdo zahuben, ale touží, aby všichni dosáhli pokání.“ (2. Petra 3:9, 10, 13)

Správný způsob čekání

Petr pokračuje: „Protože se to všechno má takto rozplynout, jakými lidmi byste měli být vy ve svatých činech chování a v skutcích zbožné oddanosti, když očekáváte a pevně chováte v mysli přítomnost Jehovova dne.“ (2. Petra 3:11, 12) Povšimněme si toho, že zatímco očekáváme Jehovův den, máme konat ‚svaté činy chování a skutky zbožné oddanosti‘. Neměli bychom tedy projevovat pasivitu, ale měli bychom být činní.

Ano, se správným postojem člověk čeká tehdy, má-li naprostou důvěru, že Jehovův den se ani trochu nezpozdí, ale že nastane podle Jehovova plánu. Taková víra vede ke svatým činům a ke zbožným skutkům, mezi nimiž vyniká kázání dobré zprávy o Božím Království. Znamenitým příkladem v kazatelské činnosti byl Ježíš. Svým pomazaným následovníkům dal pokyn: „Ať jsou vaše bedra opásaná a vaše lampy hořící a sami buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu ihned otevřeli, až přijde a zaklepe. Šťastní jsou ti otroci, které pán při příchodu nalezne bdělé!“ (Lukáš 12:35–37)

V prvním století si otroci ‚opásávali bedra‘ tak, že ohrnuli konce svého roucha pod šerpu, aby mohli snadněji vykonávat namáhavou tělesnou činnost. Křesťan tedy má být aktivní a má horlivě konat dobrou práci. Měl by odolávat sklonu k ‚loudavosti‘ nebo duchovní nečinnosti a neměl by své síly věnovat zábavě ani honbě za hmotnými věcmi. Měl by naopak ‚mít hojnost práce v Pánově díle‘, zatímco očekává velký a bázeň vzbuzující Jehovův den. (Římanům 12:11; 1. Korinťanům 15:58)

Čekají a přitom usilovně pracují

Svědkové Jehovovi při čekání na Jehovův den usilovně pracují. Ve služebním roce 2003 například strávili každý den průměrně 3 383 000 hodin tím, že kázali Jehovovo slovo. Kdyby měl jeden člověk vykonat tolik práce, kolik bylo vykonáno za jediný den, musel by kázat bez přestání 386 let.

Každý z nás by si však měl položit otázku: ‚A co já? Čekám správným způsobem?‘ Ježíš pronesl podobenství, v němž popisuje pilnost, která se očekává od věrných pomazaných křesťanů. Mluvil o třech otrocích: „Jednomu dal [pán] pět talentů, jinému dva, ještě jinému jeden, každému podle jeho vlastní schopnosti, a odejel do ciziny. Ten, který dostal pět talentů, ihned odešel a obchodoval s nimi a získal dalších pět. Stejně ten, který dostal dva, získal další dva. Ale ten, který dostal jen jeden, odešel a kopal v zemi a schoval stříbrné peníze svého pána. Po dlouhé době pán těch otroků přišel a účtoval s nimi.“ (Matouš 25:15–19)

Všichni tři otroci čekali na návrat svého pána. Dva z nich při čekání pilně pracovali, a když jejich pán přišel, řekl jim: „Dobře jsi udělal, dobrý a věrný otroku!“ Ale s tím třetím, který čekal nečinně, se mělo zacházet jinak. Pán řekl: „Vyhoďte toho neužitečného otroka do tmy venku.“ (Matouš 25:20–30)

Toto podobenství se sice vztahuje na pomazané křesťany, ale poučení z něj máme všichni, bez ohledu na to, jaká je naše naděje. Pán, Ježíš Kristus, od každého z nás očekává, že během doby, kdy čekáme na jeho příchod v Jehovově velkém dnu, mu budeme pilně sloužit. Váží si úsilí každého, kdo pracuje ‚podle své vlastní schopnosti‘ a podle svých okolností. Až se konečně dočkáme a uslyšíme Pánova slova „dobře jsi udělal“, naše radost potom bude nepředstavitelná!

Trpělivost našeho Pána znamená záchranu

Co když tento systém věcí trvá déle, než jsme si kdysi mysleli nebo než jsme doufali? To má svůj důvod. Apoštol Petr napsal: „Považujte trpělivost našeho Pána za záchranu.“ (2. Petra 3:15) Jestliže máme přesné poznání Božího záměru a pokorně uznáváme, že my sami jsme relativně nedůležití, budeme schopni projevovat trpělivost tak dlouho, dokud Jehova bude považovat za vhodné mít trpělivost s tímto starým systémem.

Když chtěl Jakub, jeden z pisatelů Bible, křesťany povzbudit k trpělivosti, použil podobenství. Napsal: „Pohleďte, rolník stále čeká na drahocenné plody země a projevuje vzhledem k nim trpělivost, dokud nedostane časný déšť a pozdní déšť. I vy projevujte trpělivost; upevněte své srdce, protože se přiblížila Pánova přítomnost.“ (Jakub 5:7, 8)

Jehova Bůh nechce, abychom byli čekáním unaveni nebo abychom se vzdali. Má pro nás práci a líbí se mu, jestliže v době čekání se této práci pilně věnujeme. Chce, abychom byli mezi těmi Božími služebníky, které apoštol Pavel popisuje ve svém dopise Hebrejcům. Uvádí zde: „Toužíme . . ., aby každý z vás projevoval tutéž přičinlivost, abyste tak měli plnou jistotu naděje až do konce, abyste nezlenivěli, ale byli napodobiteli těch, kdo prostřednictvím víry a trpělivosti zdědí sliby.“ (Hebrejcům 6:11, 12)

Nebuďme tedy čekáním unaveni. Naopak, kéž je náš osobní vztah k Jehovovi Bohu, naše víra v Ježíšovu výkupní oběť a naděje na krásnou budoucnost v novém systému věcí podněcující silou v našem životě. Kéž se prokážeme hodnými pochvaly a odměny, podobně jako ti ‚dobří a věrní otroci‘ v Ježíšově podobenství. Proto chvalme našeho Boha, a dělejme to stále. Jednejme jako žalmista, který prohlásil: „Pokud jde o mne, já budu neustále čekat a budu přidávat ke vší tvé chvále.“ (Žalm 71:14)

[Obrázek na straně 21]

Zklamaný Jonáš čekal, co se stane s Ninive

[Obrázky na straně 22 a 23]

Při čekání na Jehovův den projevujme zbožnou oddanost