Životní příběh

Rozhodli jsme se pro Boží panství

VYPRÁVÍ MICHAL ŽOBRÁK

Po měsíci stráveném v samovazbě mě přivlekli před vyšetřovatele. Ten po chvíli zrudl hněvem a křičel: „Vy špioni! Američtí špioni!“ Co ho tak rozzuřilo? Zeptal se na moje náboženství a já odpověděl: „Jsem svědek Jehovův.“

TO SE stalo před více než půl stoletím. V naší zemi tehdy vládli komunisté. Už dávno předtím jsme ale zažívali prudký odpor proti našemu křesťanskému vzdělávacímu dílu.

Válka bolestivě zasahuje do našeho života

Když v roce 1914 vypukla první světová válka, bylo mi osm let. V té době spadala naše vesnice Zálužice pod rakousko-uherskou monarchii. Válka způsobila dramatický zvrat na světové scéně, ale také náhle ukončila mé dětství. Můj otec, který byl vojákem, zahynul již v prvním roce bojů. S maminkou a mými dvěma mladšími sestrami jsme se tak ocitli v naprosté bídě. Byl jsem najednou jediný muž v domácnosti, a musel jsem se proto ujmout mnoha odpovědností v našem malém hospodářství a kolem domu. Už odmalička jsem byl nábožensky založený. Kněz naší reformované (kalvínské) církve mě dokonce poprosil, abych ho zastupoval v hodinách náboženství a vyučoval spolužáky, když bude pryč.

Roku 1918 Velká válka skončila, a my jsme si hluboce oddychli. Rakousko-uherská monarchie se rozpadla a stali jsme se občany  Československa. Brzy se začali vracet domů mnozí lidé z naší oblasti, kteří předtím emigrovali do Spojených států. Byl mezi nimi i Michal Petrík, který přišel do naší vesnice v roce 1922. Když navštívil jednu rodinu ze sousedství, pozvali také mě s maminkou.

Boží panství se pro nás stává skutečností

Michal patřil k badatelům Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi, a biblické náměty, které rozebíral, mě zaujaly. Především to byla otázka příchodu Jehovova Království. (Daniel 2:44) Když řekl, že příští neděli se koná ve vesnici Záhor křesťanské shromáždění, rozhodl jsem se, že na něj půjdu. Vstal jsem ve čtyři ráno a šel pěšky osm kilometrů ke svému bratranci, abych si půjčil kolo. Nejdříve jsem opravil defekt pneumatiky a pak jsem jel ještě téměř dvacet pět kilometrů do Záhoru. Neměl jsem ani ponětí, kde se má shromáždění konat, a tak jsem se prostě vydal do jedné ulice. Pak jsem zaslechl, jak v jednom domě zpívají písně Království. Srdce mi poskočilo radostí. Vstoupil jsem do domu a vysvětlil, proč jsem přišel. Pozvali mě, abych s nimi posnídal, a pak mě ta rodina vzala s sebou na shromáždění. I když jsem musel během cesty domů absolvovat na kole a pěšky přes třicet kilometrů, vůbec jsem necítil únavu. (Izajáš 40:31)

Žasl jsem nad jasnými, biblickými vysvětleními, která svědkové Jehovovi podávali. Vyhlídka na šťastný a uspokojující život pod Boží vládou zapůsobila na mé srdce. (Žalm 104:28) Společně s maminkou jsme se rozhodli napsat oznámení o tom, že vystupujeme z církve. Ve vesnici to vyvolalo značný rozruch. Někteří sousedé s námi dokonce přestali na čas mluvit, ale v okolí bylo mnoho svědků, a tak jsme mohli pěstovat příjemné společenství s nimi. (Matouš 5:11, 12) Zanedlouho jsem byl v řece Uh pokřtěn.

Služba byla naším životem

Využívali jsme každou příležitost, abychom vydávali svědectví o Jehovově Království. (Matouš 24:14) Hlavně jsme se zaměřovali na dobře organizované kazatelské kampaně, které se konaly vždy v neděli. Tehdy bylo běžné, že lidé vstávali brzy, a tak jsme mohli kázat od časného rána. Později ten den jsme měli veřejné shromáždění. Řečníci zde obvykle mluvili spatra. Při svých biblických proslovech brali v úvahu množství zájemců i jejich náboženské zázemí a mluvili o námětech, které mohly tyto lidi zaujmout.

Pravdy z Bible otevřely oči mnoha upřímným lidem. Krátce po svém křtu jsem kázal ve vesnici Trhoviště a v jednom domě jsem narazil na velmi laskavou a přátelskou ženu, která se jmenovala Zuzana Moskalová. Ona i její rodina patřili ke kalvinistům, stejně jako dříve i já. Přestože Bibli znala velmi dobře, na mnoho biblických otázek dosud nenašla odpověď. Povídali jsme si asi hodinu a nechal jsem jí knihu Harfa Boží. *

Moskalovi okamžitě přidali čtení Harfy ke svému pravidelnému čtení Bible. Několik rodin z jejich vesnice projevilo zájem o pravdu a začalo se účastnit našich shromáždění. Tamní kalvinistický kněz je před námi i před naší literaturou důrazně varoval. Někteří zájemci mu tedy navrhli, aby přišel na shromáždění a vyvrátil naše nauky v otevřené diskusi.

Kněz přišel, ale své učení nemohl podložit ani jediným biblickým argumentem. Na svou obranu pak řekl: „Nemůžeme věřit všemu, co je v Bibli. Napsali ji lidé a náboženské otázky se dají zodpovědět různě.“ To byl pro mnohé rozhodující okamžik. Řekli knězi, že jestliže on nevěří tomu, co je v Bibli, už nikdy nepůjdou na jeho kázání. Zpřetrhali vazby s kalvínskou církví a asi třicet lidí z této  vesnice se nakonec pevně postavilo na stranu biblické pravdy.

Kázání dobré zprávy o Království bylo naším životem, a proto jsem si pochopitelně přál mít za životní partnerku sestru z duchovně silné rodiny. Jedním z těch, kdo se mnou ve službě spolupracovali, byl Ján Petruška, který poznal pravdu ve Spojených státech. Jeho dcera Mária mě zaujala tím, jak všem pohotově vydávala svědectví. Podobala se v tom svému otci. S Máriou jsme se vzali v roce 1936 a po celých padesát let mi byla věrnou společnicí, až do své smrti roku 1986. V roce 1938 se narodil náš jediný syn Eduard. V té době už se však v Evropě schylovalo k další válce. Jak ovlivní naše dílo?

Naše křesťanská neutralita je vystavena zkoušce

Když začala druhá světová válka, Slovensko, které se mezitím osamostatnilo, se dostalo pod nacistický vliv. Přesto nebyla proti svědkům Jehovovým jako organizaci podniknuta ze strany vlády žádná akce. Svou činnost jsme samozřejmě museli provádět tajně a naše literatura procházela cenzurou. Obezřetně jsme ale pokračovali v práci. (Matouš 10:16)

Válečné úsilí se stupňovalo, a tak jsem byl odveden do armády, i když mi bylo už více než 35 let. Odmítl jsem se však na válce podílet, protože jsem chtěl zachovat křesťanskou neutralitu. (Izajáš 2:2–4) Naštěstí dříve, než úřady rozhodly, co se mnou udělají, všichni muži mé věkové kategorie byli vojenské povinnosti zproštěni.

Uvědomovali jsme si, že naši bratři ve městech mají mnohem větší starosti o živobytí než my na vesnici. Chtěli jsme se s nimi rozdělit o to, co jsme měli. (2. Korinťanům 8:14) Vzali jsme proto tolik potravin, kolik jsme mohli unést, a jeli s nimi více než 500 kilometrů přes celé Slovensko až do Bratislavy. V průběhu války jsme tak upevňovali pouta křesťanského přátelství a lásky, která nám pomohla zvládnout nelehká léta, jež měla ještě přijít.

Dostáváme potřebné povzbuzení

Po skončení druhé světové války se Slovensko znovu stalo součástí Československa. V letech 1946 až 1948 se v Brně nebo v Praze konaly celostátní sjezdy svědků Jehovových. Pro nás, sjezdové delegáty z východního Slovenska, bratři vypravili speciální vlaky. Byly to takové zpívající vlaky, protože jsme si celou cestu zpívali. (Skutky 16:25)

 V paměti mi zvlášť utkvěl sjezd v Brně roku 1947, kterého se účastnili také tři křesťanští dozorci ze světového ústředí včetně bratra Nathana H. Knorra. Mnozí z nás po městě chodili s plakáty, které oznamovaly název veřejné přednášky. Náš syn Eduard, kterému bylo tehdy jen devět let, byl velmi nešťastný z toho, že žádný plakát nedostal. Bratři proto pro něj a pro mnoho jiných dětí vyrobili menší plakáty. Tyto děti odvedly při oznamování přednášky skvělou práci.

V únoru roku 1948 se moci chopili komunisté. Věděli jsme, že je pouze otázkou času, kdy vláda začne podnikat kroky k tomu, aby omezila naši službu. Velmi silně jsme tedy prožívali sjezd, který se konal v září 1948 v Praze. Tušili jsme, že po těch pouhých třech letech svobody shromažďování přijde znovu zákaz našich veřejných shromáždění. Ještě před skončením sjezdu jsme přijali rezoluci, ve které mimo jiné stálo: „My, svědkové Jehovovi, kteří jsme se . . . shromáždili, . . . jsme rozhodnuti rozhojňovati tuto požehnanou službu a setrvati v ní z milosti Páně v časech příhodných i zlých a zvěstovati evangelium o Božím království s ještě větší horlivostí.“

„Nepřátelé státu“

Jen dva měsíce po tomto sjezdu podnikla Státní bezpečnost razii v domově betel nedaleko Prahy. Policisté zabrali majetek, zkonfiskovali veškerou literaturu, kterou našli, a zatkli všechny betelity a také jiné bratry. Ale mělo přijít ještě něco horšího.

V noci z třetího na čtvrtého února 1952 pročesaly jednotky StB celou zemi a zatkly více než 100 svědků. Mezi zatčenými jsem byl i já. Asi ve tři hodiny ráno vzbudili policisté celou moji rodinu a bez vysvětlení mi nařídili, abych šel s nimi. Spoutaného a se zavázanýma očima mě spolu s několika dalšími hodili na korbu nákladního auta. Skončil jsem v samovazbě.

Celý měsíc na mě nikdo nepromluvil. Strážný, který mi strkal trochu jídla otvorem ve dveřích, byl za celou dobu jediným člověkem, jehož jsem viděl. Pak mě zavolali před vyšetřovatele, jak je o tom zmínka v úvodu. Když mě nazval špionem, pokračoval: „Náboženství je tmářství. Žádný Bůh neexistuje! Nemůžeme dovolit, abyste ohlupovali náš pracující lid. Buď vám kat podtrhne stoličku pod nohama a budete viset, nebo shnijete ve vězení. A kdyby přišel ten váš Bůh, zabijeme ho taky!“

Protože úřady věděly, že není žádný konkrétní zákon, který by zakazoval naše křesťanské aktivity, potřebovaly naši činnost nazvat jinak. Označovali nás proto za „nepřátele státu“ a zahraniční špiony — a proti těm už zákon byl. Nejprve by nás však museli zlomit a přimět, abychom se k vykonstruovaným obviněním „přiznali“. Po výslechu té noci mi nedovolili spát. Za několik hodin jsem šel k výslechu znovu. Tentokrát mě chtěl vyšetřovatel přimět, abych podepsal prohlášení, ve kterém stálo: „Já, jakožto nepřítel lidově demokratického Československa, jsem nevstoupil do JZD, protože jsem čekal na Američany.“ Když jsem odmítl takovou lež podepsat, poslali mě do korekce.

 Zakázali mi spát, ležet, a dokonce i sedět. Směl jsem jenom stát nebo chodit. Když už jsem byl se silami u konce, lehl jsem si na betonovou podlahu. Stráže mě pak odvedly zpět do kanceláře vyšetřovatele. „Podepíšete teď?“ zeptal se vyšetřovatel. Opět jsem odmítl a on mě udeřil do tváře. Začal jsem krvácet. Vyšetřovatel potom zavolal na stráže a vyštěkl: „Chce se zabít. Dohlédněte na to, aby nespáchal sebevraždu!“ Umístili mě zpět do samovazby. Tuto taktiku výslechů opakovali ještě mnohokrát po dalších šest měsíců. Žádné ideologické přesvědčování ani pokusy přimět mě k doznání, že jsem nepřítel státu, neoslabily mé odhodlání zachovat ryzost Jehovovi.

Měsíc před tím, než jsem měl být postaven před soud, přijel z Prahy prokurátor a vyslýchal každého z dvanácti zadržených bratrů. Zeptal se mě: „Co byste dělal, kdyby naši zemi napadli západní imperialisté?“ „To, co jsem udělal, když tato země napadla spolu s Hitlerem SSSR. Tehdy jsem nebojoval a nebudu bojovat ani teď, protože jsem křesťan a chci zůstat neutrální.“ Nato mi řekl: „Nemůžeme svědky Jehovovy tolerovat. Potřebujeme vojáky pro případ, že bychom byli napadeni západními imperialisty, a potřebujeme vojáky, abychom mohli osvobodit naši dělnickou třídu na Západě.“

Dvacátého čtvrtého července 1953 nás všech dvanáct přivedli do soudní síně. Jednoho po druhém nás předvolávali před porotu. Využili jsme příležitosti a vydali svědectví o své víře. Když jsme se vyjádřili k falešným obviněním, která proti nám byla vznesena, právní zástupce povstal a řekl: „V této soudní síni jsem byl již mnohokrát. Většinou jsem viděl doznání, lítost a pláč. Ale tito muži odsud odejdou silnější, než přišli.“ Všichni jsme byli později shledáni vinnými ze sdružování proti republice. Odsoudili mě ke třem letům vězení a veškerý můj majetek propadl státu.

Sloužím i přes pokročilý věk

I po propuštění jsem byl pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Přesto jsem obnovil svou teokratickou činnost a byl mi svěřen duchovní dohled ve sboru. V našem zabaveném domě jsme sice mohli nadále bydlet, ale oficiálně nám byl navrácen až přibližně o čtyřicet let později, po pádu komunismu.

Moje zkušenost s vězením však neměla být v naší rodině tou poslední. Byl jsem doma teprve tři roky, když mého syna Eduarda povolali do armády. Poslechl své biblicky školené svědomí, odmítl nastoupit a byl uvězněn. O řadu let později si touto zkušeností prošel také můj vnuk Peter, a to i přesto, že měl podlomené zdraví.

Roku 1989 se komunistický režim v Československu zhroutil. Byl jsem velmi šťastný, když jsem po čtyřech desetiletích zákazu mohl opět svobodně kázat dveře ode dveří! (Skutky 20:20) Dokud mi to zdraví umožňovalo, velmi rád jsem se tohoto druhu služby účastnil. Nyní je mi 98 let a mé zdraví už není, co bývalo, ale jsem rád, že i nadále mohu lidem vydávat svědectví o Jehovových nádherných slibech do budoucnosti.

Během mého života se nad naší obcí vystřídalo celkem dvanáct různých vládců pěti států. Byli mezi nimi diktátoři, prezidenti a jeden král. Žádný z nich se nepostaral o trvalé vyřešení problémů, které pod jejich vládou lidi sužovaly. (Žalm 146:3, 4) Jsem Jehovovi vděčný za to, že mi dovolil poznat jej už v mládí. Mohl jsem se tak dozvědět, že jeho mesiášské Království vyřeší problémy lidstva, a také jsem se díky tomu vyhnul marnému životu, který bych bez Boha vedl. Po celých 75 let jsem aktivně oznamoval tu nejlepší možnou zprávu a získal jsem tak smysl života, uspokojení a jasnou naději na věčný život na zemi. Co víc bych si mohl přát? *

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

Krátce po naší svatbě

[Obrázek na straně 26]

Eduard a já na počátku čtyřicátých let

[Obrázek na straně 27]

Bratři nosí plakáty na sjezdu v Brně roku 1947