Životní příběh

Důvěřovala jsem v Jehovovu milující péči

VYPRÁVÍ ANNA DENZOVÁ–TURPINOVÁ

„Ty jsi jedno velké ‚PROČ‘!“ rozesmála se maminka. Jako děvčátko jsem rodiče bombardovala otázkami. Maminka ani tatínek mě však za moji dětskou zvědavost nikdy nehubovali. Místo toho mě učili, abych uměla přemýšlet a sama se rozhodovat na základě biblicky školeného svědomí. Později jsem měla dobré důvody být jim za tuto výchovu vděčná. Když mi bylo čtrnáct let, jednoho dne moje milované rodiče sebrali nacisté a už jsem je nikdy neviděla.

MŮJ otec Oskar Denz a moje matka Anna Maria žili v Lörrachu, německém městě poblíž hranic se Švýcarskem. V mládí se angažovali v politice, a díky tomu je lidé z okolí znali a měli je v úctě. V roce 1922, krátce po svatbě, však rodiče změnili na politiku názor a rozhodli se dát svému životu jiný směr. Matka začala studovat Bibli s badateli Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi, a nadchlo ji, když se dozvěděla, že Boží Království přinese světu mír. Otec se k ní zakrátko ve studiu připojil a společně začali navštěvovat shromáždění badatelů Bible. Ten rok jí otec dokonce dal k vánocům biblickou učebnici Harfa Boží. Já jsem přišla na svět 25. března 1923. Byla jsem jejich jediným dítětem.

S láskou vzpomínám na chvíle, které jsme trávili společně — na naše letní výlety do poklidné krajiny Schwarzwaldu nebo na to, jak mě maminka učila být dobrou hospodyňkou. Dodnes  ji vidím, jak stojí v kuchyni a dává pozor, co provádí její malá kuchařka. To nejdůležitější, co mě rodiče učili, bylo milovat Jehovu Boha a důvěřovat mu.

Náš sbor se skládal asi ze 40 horlivých kazatelů. Rodiče měli dar vytvářet si příležitosti k tomu, aby mluvili o Království. Díky jejich dřívější účasti na veřejném životě jim jednání s druhými nedělalo problémy a lidé jim rádi naslouchali. Když mi bylo sedm, také jsem si přála kázat dveře ode dveří. Můj první den ve službě začal tím, že mi spolupracovnice dala do ruky nějakou literaturu, ukázala na jeden dům a řekla jen: „Jdi tam a uvidíš, jestli to budou chtít.“ V roce 1931 jsme se účastnili sjezdu badatelů Bible ve švýcarské Basileji. Moji rodiče byli při té příležitosti pokřtěni.

Od nepokojů po tyranii

V Německu to tehdy vřelo a na ulicích docházelo k násilným střetům mezi různými politickými frakcemi. Jednou v noci mě vzbudil jekot ze sousedního domu. Dva dospívající chlapci tam vidlemi zabili vlastního bratra, protože nesouhlasili s jeho politickými názory. Také znatelně houstlo ovzduší nenávisti k Židům. Vzpomínám si, že ve škole musela jedna dívka sama stát v koutě jenom proto, že byla Židovka. Bylo mi jí líto. Netušila jsem, že zakrátko na vlastní kůži poznám, jaké to je stát se vyvrhelem.

Dne 30. ledna 1933 se německým kancléřem stal Adolf Hitler. Jen pár bloků od nás byla radnice, a tak jsme mohli sledovat, jak tam nacisté vítězně vztyčují vlajku s hákovým křížem. Ve škole nám učitel nadšeně oznámil, že budeme zdravit „Heil Hitler!“. Když jsem o tom odpoledne vyprávěla tatínkovi, byl znepokojen. „Nelíbí se mi to,“ řekl mi. „‚Heil‘ znamená záchrana. Kdybychom říkali ‚Heil Hitler‘, znamenalo by to, že záchranu připisujeme jemu, a ne Jehovovi. Nemyslím si, že je to správné, ale sama se rozhodni, co budeš dělat.“

Rozhodla jsem se, že hitlerovský pozdrav používat nebudu, a spolužáci se mnou rázem přestali mluvit. Někteří chlapci mě i bili, když se zrovna učitelé nedívali. Nakonec mě sice nechali na pokoji, ale i ty děti, které se mnou dříve kamarádily, mi řekly, že jim doma zakázali si se mnou hrát. Byla jsem pro ně příliš nebezpečnou společností.

Dva měsíce poté, co se nacisté chopili moci, byli svědkové Jehovovi v Německu  zakázáni, protože údajně představovali nebezpečí pro stát. Oddíly SA zavřely kancelář odbočky v Magdeburku a byl vydán zákaz našich shromáždění. My jsme ale bydleli blízko hranic, a tatínkovi se tedy podařilo získat povolení pro přechod do Basileje, takže jsme nedělní shromáždění navštěvovali tam. Tatínek často říkal, jak by si přál, aby takový duchovní pokrm mohli dostávat i naši bratři v Německu, a měli tak odvahu čelit tomu, co přijde v budoucnosti.

Nebezpečné procházky

Krátce po zavření magdeburské kanceláře odtamtud přicestoval jeden tamní pracovník, bratr Julius Riffel. Byl původem z Lörrachu a nyní se vrátil, aby organizoval podzemní kazatelskou činnost. Otec mu bez váhání nabídl pomocnou ruku. Jednou k sobě zavolal maminku i mě a vysvětil nám, že přijal úkol pomáhat s pašováním biblické literatury ze Švýcarska do Německa. Řekl, že to bude krajně nebezpečné a že ho kdykoli mohou zatknout. Nechtěl, abychom měli pocit, že do této činnosti nutí i nás, protože by to pro nás bylo také riskantní. Maminka okamžitě řekla: „Můžeš se mnou počítat.“ Oba se podívali na mě a já řekla: „Se mnou taky!“

Maminka uháčkovala kabelku o velikosti Strážné věže. Na jedné straně byl prostor, kam vždy zasunula literaturu a potom otvor háčkováním uzavřela. Na tatínkovo oblečení našila tajné kapsy a udělala také dvoje bokovky, ve kterých jsme my dvě mohly nepozorovaně nosit malé biblické studijní pomůcky. Pokaždé, když jsme i s naším tajným pokladem bezpečně dorazili domů, zhluboka jsme si oddychli a děkovali Jehovovi. Literaturu jsme pak schovali v podkroví.

Nacisté zpočátku nic netušili. Nevyslýchali nás ani neprohledávali náš dům. Přesto jsme měli smluvené heslo — 4711, značku známé kolínské —, kterým bychom v případě nebezpečí varovali naše duchovní bratry. Pokud by bylo nebezpečné přiblížit se k našemu domu, nějak bychom jim pomocí tohoto čísla dali výstražný signál. Otec jim také řekl, aby se před tím, než vstoupí do domu, podívali nahoru na okna v obývacím pokoji. Jestliže okno vlevo bude otevřené, znamená to, že je něco v nepořádku a že nemají chodit dál.

V letech 1936 a 1937 gestapo masově zatýkalo svědky. Tisíce bratrů a sester byly uvrženy do vězení a koncentračních táborů, kde trpěli tím nejkrutějším a nejsadističtějším zacházením, jaké si lze představit. Kancelář odbočky ve švýcarském Bernu začala shromažďovat zprávy, mezi jinými i některé napsané přímo v koncentračních táborech, a sestavovat z nich knihu Kreuzzug gegen das Christentum (Křižácké tažení proti křesťanství), která otevřeně odhalovala nacistické zločiny. My jsme na sebe vzali ten nebezpečný úkol dostat tajné zprávy přes hranice do Basileje. Kdyby u nás  nacisté ty nebezpečné dokumenty objevili, okamžitě bychom putovali do vězení. Když jsem četla o krutostech, které zažívali naši bratři, plakala jsem. Přesto jsem neměla strach. Důvěřovala jsem, že moji nejlepší přátelé, Jehova a rodiče, by se o mě postarali.

Když mi bylo čtrnáct let, ukončila jsem školu a začala pracovat v kanceláři jednoho železářství. Na pašeráckou stezku jsme se většinou vydávali v sobotu odpoledne nebo v neděli, kdy otec nemusel být v práci. Chodili jsme v průměru každý druhý týden. Vypadali jsme jako každá jiná rodinka, která si vyrazila na víkendovou procházku. Po dobu téměř čtyř let nás pohraniční stráž ani jednou nezastavila a neprohledala. Až jednoho dne v únoru 1938.

Prozrazeni

Nikdy nezapomenu ten výraz v tatínkově tváři, když jsme dorazili na obvyklé místo poblíž Basileje a viděli, jak velké množství literatury tam na nás tentokrát čeká. Měli jsme přenést více knih než obvykle, protože jiná rodina, která se na pašování podílela, byla zatčena. Na hranicích si nás jeden celník začal podezřívavě prohlížet a nařídil, aby nás prohledali. Když uviděl knihy, namířil na nás zbraň a odvedl nás na místo, kde čekala policejní auta. Za jízdy mi tatínek stiskl ruku a zašeptal: „Nebuď zrádce. Nikoho jim nevyzraď!“ „Nevyzradím,“ ujistila jsem ho. Když jsme dorazili zpátky do Lörrachu, mého drahého tatínka odvedli. Viděla jsem ho, když se za ním zavíraly dveře věznice. Pak už nikdy.

Čtyři příslušníci gestapa mě vyslýchali a chtěli, abych jim řekla jména a adresy jiných svědků. Když jsem odmítala vypovídat, jeden úředník se rozzuřil. „Máme jiné metody, jak tě naučit mluvit!“ vyhrožoval mi. Nic jsem nevyzradila. Když čtyřhodinový výslech skončil, odvedli nás s maminkou zpátky do našeho domu a poprvé udělali domovní prohlídku. Maminku dali do vazby a mě svěřili do opatrování tetě. Neměli tušení, že i ona je svědek. Mohla jsem sice chodit do práce, ale před domem pořád stálo zaparkované auto se čtyřmi příslušníky gestapa a jeden policista hlídkoval na chodníku. Kontrolovali každý můj pohyb.

O několik dní později jsem kolem poledne vyšla z domu a viděla jsem, že ke mně na kole přijíždí jedna mladá sestra. Když přijela blíž, zpozorovala jsem, že mně chce hodit kousek papíru. Chytla jsem ho a otočila jsem se, abych zjistila, zda si toho všimlo gestapo. K mému překvapení se právě v tu chvíli všichni se zakloněnými hlavami něčemu smáli.

Na papírku od sestry byl vzkaz, abych v poledne přišla k jejím rodičům. Jak bych to ale mohla udělat a přitom je nedostat do rukou gestapa, které mě stále sledovalo? Pohlédla jsem na auto a potom na policistu, který chodil z jednoho konce ulice na druhý. Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem se vroucně modlila k Jehovovi o pomoc. Znenadání policista přišel až k autu a dal se s muži do řeči. Potom nastoupil a auto odjelo!

V tom okamžiku se na rohu objevila teta. Bylo už po poledni. Přečetla si vzkaz a řekla, že bychom tam měli jít, protože bratři pravděpodobně zařídili, abych mohla odcestovat do Švýcarska. Když jsme k rodině dorazili, byl mi představen Heinrich Reiff, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Byl rád, že jsem se bezpečně dostala až tam, a sdělil mi, že přišel, aby mi pomohl utéci do Švýcarska. Řekl, že mě bude za půl hodiny čekat na určeném místě v lese.

Život v exilu

Když jsem přišla na místo setkání s bratrem Reiffem, měla jsem oči plné slz. Byla jsem nešťastná z toho, že opouštím své rodiče. Všechno se to událo tak rychle. Po několika úzkostných chvilkách jsme se vmísili do skupiny turistů a bezpečně překročili švýcarské hranice.

 Když jsem dorazila do odbočky v Bernu, dozvěděla jsem se, že můj útěk zařídili tamní bratři. Laskavě mi poskytli místo k bydlení a umožnili mi pracovat v kuchyni, což mě velmi bavilo. Ale žít v exilu a být v nejistotě, co se stane s rodiči, bylo hrozné. Věděla jsem jen, že oba byli odsouzeni ke dvěma letům vězení. Někdy jsem pro žal a úzkost nemohla dál a zavřela jsem se do koupelny, abych se mohla vyplakat. S rodiči jsem si ale mohla pravidelně psát a oni mě povzbuzovali, abych zůstala věrná.

Příklad víry, který mi rodiče dali, mě podnítil k tomu, abych zasvětila svůj život Jehovovi. Pokřtěna jsem byla 25. července 1938. Po roce stráveném v betelu jsem začala pracovat na farmě Chanélaz, kterou švýcarská odbočka koupila, aby tam pěstovala potraviny pro rodinu betel. Také tam byli ubytováni svědkové, kterým se podařilo utéci před pronásledováním.

Když v roce 1940 rodičům vypršel trest ve vězení, nacisté jim nabídli svobodu pod podmínkou, že se vzdají své víry. Odmítli to a byli posláni do koncentračního tábora, tatínek do Dachau a maminka do Ravensbrücku. V zimě roku 1941 moje matka spolu s jinými sestrami v táboře odmítla pracovat pro zbrojní průmysl. Za trest musely 3 dny a 3 noci stát venku na mrazu a potom je zamkli do tmavých cel, kde 40 dní dostávaly hladové příděly jídla. Nakonec byly bity. Tři týdny poté, 31. ledna 1942, maminka na následky krutého bití zemřela.

Otce převezli z Dachau do Mauthausenu v Rakousku. V tomto táboře nacisté vězně systematicky zabíjeli vyhladověním a nelidskou prací. Mého tatínka zabili jinak. Šest měsíců po smrti maminky zemřel na následky lékařských experimentů. Táboroví lékaři používali vězně jako pokusná zvířata a infikovali je tuberkulózou. Potom vězni dostali smrtící injekci do srdce. V oficiální zprávě o úmrtí mého otce stojí, že zemřel kvůli „onemocnění srdečního svalu“. Bylo mu 43 let. O brutální vraždě svých milovaných rodičů jsem se dozvěděla až za několik měsíců. Při vzpomínce na ně se stále nemohu ubránit slzám. Avšak dnes, stejně jako tehdy, mě utěšuje vědomí, že tatínek i maminka, kteří měli oba naději na život v nebi, jsou v bezpečí Jehovovy náruče.

Po skončení druhé světové války jsem měla výsadu absolvovat 11. třídu biblické školy Strážné věže Gilead v New Yorku. Měla jsem nesmírnou radost z toho, že jsem se mohla pět měsíců do hloubky zabývat studiem Písma. Po graduaci v roce 1948 jsem byla jako misionářka poslána do Švýcarska. Brzy nato jsem se seznámila s Jamesem L. Turpinem, věrným bratrem, který absolvoval 5. třídu Gileadu. Když byla otevřena první odbočka v Turecku, James tam sloužil jako její dozorce. Vzali jsme se v březnu 1951 a zanedlouho  jsme zjistili, že čekáme děťátko. Odstěhovali jsme se do Spojených států, kde se nám v prosinci toho roku narodila dceruška Marlene.

Celá léta jsme se s Jamesem věnovali křesťanské službě a přinášelo nám to velikou radost. Ráda například vzpomínám na studium s jednou mladou Číňankou, která se jmenovala Penny. Bibli studovala s obrovskou chutí. Byla pokřtěna a později se provdala za Guye Pierce, který nyní slouží jako člen vedoucího sboru svědků Jehovových. Tito i jiní drazí lidé mi pomáhali zaplnit prázdnotu, která v mém srdci zůstala po ztrátě rodičů.

Začátkem roku 2004 postavili svědkové Jehovovi v domovském městě mých rodičů nový sál Království v ulici, která se jmenovala Stichstraße. Jako výraz uznání svědkům Jehovovým a na počest mých rodičů se městská rada Lörrachu rozhodla přejmenovat tuto ulici na Denzstraße. Místní list Badische Zeitung v článku nazvaném „Památka zavražděným manželům Denzovým: Nový název ulice“ uvedl, že moji rodiče „byli za třetí říše pro svou víru zavražděni v koncentračním táboře“. Toto gesto ze strany městské rady bylo pro mě nečekaným, ale radostným zvratem událostí.

Tatínek často říkal, že bychom měli budoucnost plánovat tak, jako kdyby Armagedon neměl přijít za našeho života, ale žít tak, jako kdyby měl přijít zítra. Tuto cennou radu jsem se vždy snažila uplatňovat. Být plný očekávání a přitom zachovat trpělivost není vždy snadné. Pociťuji to zvláště nyní, kdy mi vlivem stáří ubývají síly, a v důsledku toho jsem uvězněna doma. Nikdy jsem ale nezapochybovala o pravdivosti toho, co Jehova slibuje všem svým věrným ctitelům: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem . . . Všímej si ho na všech svých cestách, a sám napřímí tvé stezky.“ (Přísloví 3:5, 6)

[Rámeček a obrázek na straně 9]

DRAHOCENNÁ SLOVA Z MINULOSTI

V osmdesátých letech navštívila Lörrach jedna žena ze vzdálenější vesnice. Lidé ve městě tehdy vynášeli na veřejné prostranství věci, které už nechtěli, a druzí si je tam mohli prohlédnout a odnést si, co se jim hodilo. Té ženě se zalíbila skříňka na šicí potřeby a vzala si ji domů. Později na dně schránky našla fotografie nějaké dívenky a dopisy napsané na dopisním papíře z koncentračního tábora. Dopisy ji okamžitě upoutaly a přemýšlela o tom, kdo jen ta dívenka s copánky může být.

Jednoho dne v roce 2000 se té ženě dostal do ruky novinový článek o výstavě z dějin Lörrachu. Článek popisoval historii svědků Jehovových za nacismu, včetně příběhu naší rodiny. Byly tam obrázky, na kterých jsem byla já jako dítě. Když ta žena fotografie srovnala, spojila se s autorkou článku a pověděla jí o dopisech, které má u sebe. Bylo jich celkem 42! O několik týdnů později jsem už pročítala stránky psané rukou mých rodičů. Znovu a znovu se mé tety dotazovali, jak se mi daří. Ve své lásce si o mě nikdy nepřestali dělat starosti. Je to zázrak, že tyto dopisy zůstaly nepoškozené a znovu se objevily po více než 60 letech!

[Obrázky na straně 25]

Naše šťastná rodina byla násilně rozdělena, když Hitler přišel k moci

[Podpisek]

Hitler: Foto U.S. Army

[Obrázky na straně 26]

1. Odbočka v Magdeburku

2. Gestapo pozatýkalo tisíce svědků

[Obrázek na straně 28]

Spolu s Jamesem se radostně věnujeme křesťanské službě