Životní příběh

Naučili jsme se plně důvěřovat v Jehovu

VYPRÁVÍ NATALIE HOLTORFOVÁ

Stalo se to v červnu roku 1945. Jednoho dne se u našeho domu objevil nějaký bledý muž a zůstal stát přede dveřmi. Moje nejmladší dcerka Ruth na mě polekaně zavolala: „Mami, u dveří je nějaký cizí pán!“ Netušila, že ten cizí pán je její otec — můj drahý manžel Ferdinand. O dva roky dříve, jen tři dny po narození Ruth, nás Ferdinand musel na čas opustit, ale byl zatčen a skončil v nacistickém koncentračním táboře. Teď se však Ruth konečně se svým otcem setkala a naše rodina byla zase pohromadě. Měli jsme si s Ferdinandem opravdu mnoho co říci.

OBA jsme pocházeli z Německa. Ferdinand se narodil roku 1909 ve městě Kiel a já jsem přišla na svět v roce 1907 v Drážďanech. Když mi bylo dvanáct let, setkala se naše rodina poprvé s badateli Bible, jak byli tehdy známi svědkové Jehovovi. Ve svých devatenácti letech jsem opustila evangelickou církev a zasvětila svůj život Jehovovi.

Přibližně v té době Ferdinand dokončil studium na námořní akademii a stal se námořníkem. Při plavbách přemýšlel o tom, zda existuje Stvořitel. Jednou se po návratu do přístavu vydal navštívit svého bratra, který byl badatelem Bible. Během té jediné návštěvy se Ferdinand přesvědčil, že Bible mu může zodpovědět všechny otázky, které ho trápily. Odešel z luteránské církve a skončil také s prací námořníka. Už od prvního dne stráveného v kazatelské službě Ferdinand toužil věnovat se této službě po celý zbytek života. Ještě  ten večer zasvětil svůj život Jehovovi. Byl pokřtěn v srpnu roku 1931.

Námořník a kazatel

V listopadu téhož roku se Ferdinand vydal vlakem do Nizozemska, aby tam pomohl s kázáním. Bratrovi, který v této zemi dílo organizoval, Ferdinand prozradil, že býval námořníkem. Když to bratr uslyšel, zvolal: „Právě takového člověka potřebujeme!“ Bratři totiž pronajali člun, aby skupina průkopníků (celodobých služebníků) mohla kázat lidem, kteří žili podél vodních kanálů v severním Nizozemsku. Člun měl pětičlennou posádku, z níž však nikdo neuměl loď ovládat. A tak jmenovali Ferdinanda kapitánem.

O šest měsíců později byl Ferdinand požádán, aby šel sloužit jako průkopník do města Tilburg na jihu Nizozemska. Přibližně v té době jsem do Tilburgu přijela i já, abych se věnovala průkopnické službě. Zde jsme se s Ferdinandem potkali. Ale vzápětí nás bratři poprosili, abychom se přestěhovali do Groningenu v severním Nizozemsku. V říjnu roku 1932 jsme se vzali a v domě, kde bydlelo ještě několik dalších průkopníků, jsme strávili své líbánky průkopnickou službou.

V roce 1935 přišla na svět naše dcera Esther. Měli jsme sice málo peněz, ale rozhodli jsme se v průkopnické službě pokračovat. Přestěhovali jsme se do malého domku na vesnici. Já se doma starala o dítě, zatímco manžel strávil celý den ve službě. A druhý den jsme si role vyměnili. Tak jsme to dělali až do doby, kdy Esther povyrostla a mohli jsme ji brát do služby s sebou.

Brzy se ale nad politickou scénou Evropy začala stahovat hrozivá mračna. Slyšeli jsme o pronásledování, kterému čelili svědkové v Německu a pochopili jsme, že brzy bude řada na nás. Přemýšleli jsme, jak před takovým tvrdým pronásledováním obstojíme. V roce 1938 vydaly úřady v Nizozemsku nařízení, které zakazovalo cizincům rozšiřovat náboženskou literaturu. Abychom mohli pokračovat ve službě, místní svědkové nám předávali jména těch, kdo projevili zájem o pravdu, a my jsme potom s některými z těchto lidí studovali Bibli.

V té době byl naplánován sjezd svědků Jehovových. Velmi jsme si přáli účastnit se ho, ale neměli jsme dost peněz na cestu vlakem. A tak jsme jeli na kolech, s malou Esther na sedátku. Cesta trvala tři dny a přespali jsme vždy u nějakých svědků, kteří bydleli poblíž naší trasy. Byli jsme velmi šťastni, že jsme na tomto prvním celostátním sjezdu mohli být. Program nás posílil, abychom byli připraveni na zkoušky, které nás čekaly. Největší důraz byl kladen na to, abychom se spoléhali na Boha. Naším mottem se stala slova ze Žalmu 31:6: „Pokud jde o mne, já opravdu důvěřuji v Jehovu.“

 Na útěku před nacisty

V květnu 1940 vtrhli do Nizozemska nacisté. Krátce nato k nám znenadání přišlo gestapo, právě když jsme třídili zásilku biblické literatury. Ferdinanda odvezli na velitelství. S Esther jsme ho pravidelně chodily navštěvovat. Někdy ho příslušníci gestapa vyslýchali a bili přímo před našima očima. V prosinci byl Ferdinand z ničeho nic propuštěn, ale jeho svoboda netrvala dlouho. Když jsme se jednou večer vraceli domů, všimli jsme si, že poblíž našeho domu stojí auto gestapa. Ferdinand se stihl vytratit, zatímco já s Esther jsme vešly do domu. Gestapo už na nás čekalo. Chtěli Ferdinanda. Ještě tu noc, když gestapo odjelo, k nám přišla nizozemská policie a vzala mě k výslechu. Druhý den jsme s Esther šly k jednomu nedávno pokřtěnému manželskému páru, k Norderům, u kterých jsme našly útočiště a ochranu. Od té doby jsme se musely ukrývat.

Na sklonku ledna 1941 byl zatčen jeden manželský pár průkopníků, který bydlel v hausbótu. Následující den se můj manžel spolu s krajským dozorcem (cestujícím služebníkem) na hausbót vypravil, aby vyzvedli něco z věcí, které zatčenému páru patřily. Dopadli je ale kolaboranti gestapa. Ferdinand se jim dokázal vytrhnout a ujet na kole, ale krajský dozorce byl odveden do vězení.

Odpovědní bratři Ferdinanda požádali, aby krajského dozorce zastoupil. Znamenalo to, že domů bude moci přijet nanejvýš na tři dny v měsíci. Byla to pro nás další zkouška, ale v průkopnické službě jsem vytrvávala. Gestapo po svědcích pátralo stále intenzivněji, a proto jsme se museli neustále stěhovat. Jen v průběhu roku 1942 jsme se stěhovali třikrát. Nakonec jsme se dostali až do Rotterdamu, daleko od místa, kde Ferdinand pracoval v ilegalitě. V té době jsem čekala druhé dítě. Manželé Kampovi, kterým krátce předtím odvezli oba syny do koncentračního tábora, byli tak laskaví, že nás vzali k sobě domů.

Gestapo je nám v patách

V červenci roku 1943 se narodila naše druhá dcera Ruth. Po jejím narození s námi Ferdinand ještě tři dny zůstal, ale pak musel odjet. A od té doby jsme jej dlouho neviděly. Asi o tři týdny později byl Ferdinand v Amsterdamu zatčen. Vzali ho na stanici, kde potvrdili jeho totožnost. Gestapo ho podrobilo tvrdým výslechům, aby jej donutilo vyzradit informace o našem kazatelském dílu. Ale Ferdinand byl ochoten říci jen to, že je svědkem Jehovovým a že není zapleten do žádné politické aktivity. Důstojníci gestapa byli rozzuřeni tím, že se Ferdinand nepřihlásil k vojenské povinnosti, ačkoli byl Němec. Vyhrožovali mu, že ho popraví jako zrádce.

Celých pět měsíců drželi Ferdinanda ve vězeňské cele, kde musel neustále poslouchat výhružky, že bude postaven před popravčí četu. Nezakolísal však a zůstal věrně oddaný Jehovovi. Co mu pomohlo, aby duchovně nezeslábl? Boží slovo, Bible. Jakožto svědek samozřejmě Bibli mít nesměl. Ale ostatní vězni si o ni mohli zažádat. A tak Ferdinand uprosil vězně, se kterým byl na cele, aby si nechal od své rodiny Bibli poslat. Kdykoli o této příhodě Ferdinand vyprávěl, i když to bylo po letech, rozzářily se mu oči a zvolal: „Bible pro mě byla velkou útěchou!“

V prvních lednových dnech roku 1944 neočekávaně převezli Ferdinanda do koncentračního tábora Vught v Nizozemsku. Kupodivu pro něj byl tento přesun požehnáním, protože se tam setkal s dalšími čtyřiceti šesti svědky. Když jsem se o jeho přemístění dozvěděla, byla jsem nevýslovně šťastná, že je stále naživu.

V koncentračním táboře nepřestává kázat

Život v táboře byl drsný. Těžká podvýživa, chabé oblečení a velká zima byly každodenní realitou. Ferdinand onemocněl prudkou angínou. Mohl to jít oznámit na ošetřovnu  až po zdlouhavém nástupu vězňů ve velmi chladném počasí. Na ošetřovně mohli pacienti zůstat, pokud měli horečku alespoň 40 °C. Ale Ferdinandovi zůstat nedovolili, protože měl teplotu jen 39 °C. Musel se vrátit ke své práci. Naštěstí mu však pomohli laskaví spoluvězni, kteří ho vždy na chvilku schovali na nějaké méně chladné místo. Další úleva přišla s teplejším počasím. Mnozí bratři se také s ostatními dělili o jídlo, které dostávali v potravinových balíčcích, takže Ferdinand mohl znovu načerpat sílu.

Před tím, než byl můj manžel uvězněn, byla jeho životem kazatelská služba. O své víře nepřestal mluvit ani v táboře. Často slýchal od táborových dozorců různé uštěpačné poznámky o fialovém trojúhelníku, kterým byl stejně jako ostatní svědkové Jehovovi v táborech označen. Pro Ferdinanda ale byly tyto poznámky příležitostí k tomu, aby s dozorci zapředl rozhovor. Zpočátku se kazatelský obvod bratrů omezoval jen na ty baráky, ve kterých tvořili většinu ubytovaných sami svědkové. Bratři přemýšleli, jak se dostat k ostatním vězňům. Nakonec jim nevědomky pomohla správa tábora. Jak to?

Bratři měli tajnou zásobu biblické literatury a také dvanáct Biblí. Část literatury jednoho dne našly stráže, ale nemohly zjistit, komu patří. A tak se dozorci rozhodli, že jednotu svědků musí narušit. Bratři byli proto za trest rozmístěni po barácích s ostatními vězni. A při jídle navíc nesměli sedět vedle sebe. Tato situace byla požehnáním. Teď se bratři mohli pustit do toho, po čem tak toužili — vydávat svědectví co největšímu počtu vězňů.

Vychovávám sama dvě dcery

Já jsem s našimi dvěma dcerkami mezitím stále bydlela v Rotterdamu. V zimě na přelomu let 1943 a 1944 tam vládly mimořádně tvrdé poměry. Za naším domem byla baterie protiletadlových děl s německou posádkou. A před námi byl přístav u řeky Waal, jeden z hlavních cílů spojeneckých bombardérů. Nebyl to zrovna nejbezpečnější úkryt. A kromě toho jsme měli málo jídla. Více než kdy dříve jsme se naučili zcela spoléhat na Jehovu. (Přísloví 3:5, 6)

Naše rodinka měla velkou pomocnici v osmileté Esther, která stávala frontu u vývařovny. Stávalo se však, že když na ni došla řada, žádné jídlo už nezbývalo. Jednou právě sháněla jídlo, když ji zastihl nálet. Uslyšela jsem výbuchy a vyděsila jsem se, ale má úzkost se rozplynula v slzách radosti, když se Esther vrátila bez zranění, a dokonce s několika bulvami cukrové řepy v ruce. „Co se stalo?“ vyhrkla jsem. Odpověděla klidně: „Když začaly padat bomby, udělala jsem přesně to, co mi radil tatínek: ‚Lehni si na zem, nehýbej se a modli se.‘ A fungovalo to!“

Vzhledem k tomu, že jsem mluvila s německým přízvukem, bylo lepší, když pro těch pár věcí, které se ještě daly koupit, chodila Esther. To neuniklo pozornosti německých vojáků, kteří se začali Esther různě vyptávat. Ale ona jim nic nevyzradila. Doma jsem ji vyučovala z Bible, ale učila jsem ji kromě jiných věcí také číst a psát, protože nemohla chodit do školy.

Esther mi byla oporou i ve službě. Když jsem vyrážela na nějaké biblické studium, Esther šla napřed, aby se podívala, jak se říká, zda je vzduch čistý. Zkontrolovala, zda zájemce umístil smluvená znamení. Když byl například květináč položený určitým způsobem na okenním parapetu, znamenalo to, že mohu jít dál. A během samotného studia vozila Esther venku v kočárku malou Ruth a vyhlížela, zda nehrozí nebezpečí.

Do Sachsenhausenu

Jak se vedlo Ferdinandovi? V září roku 1944 jej a mnoho dalších vězňů násilím odvedli na železniční nádraží, kde je po osmdesáti nacpali do připravených nákladních  vagonů. V každém vagonu byly dva kbelíky, v jednom byla pitná voda a ten druhý sloužil jako záchod. Cesta trvala tři dny a bylo tam tak málo místa, že vězni museli celou tu dobu stát. Uvnitř se skoro nedalo větrat. Vagony byly uzavřené, jen tu a tam byly ve stěnách škvíry. Vedro, hlad a žízeň — a samozřejmě i zápach — , které museli vězni snášet, se ani nedá popsat.

Vlak nakonec zastavil v nechvalně známém koncentračním táboře Sachsenhausen. Všem vězňům vzali těch několik osobních věcí, jež snad u sebe ještě měli. Oněch dvanáct malých Biblí, které s sebou bratři celou cestu vezli, jim však zůstalo!

Ferdinanda a dalších osm bratrů poslali do vedlejšího tábora v Rathenow, aby se podíleli na výrobě válečného materiálu. Bratři takovou práci odmítli, i když jim často bylo vyhrožováno, že budou popraveni. Aby jeden druhého povzbudili k pevnému postoji, rozebrali každé ráno nějaký biblický text, jako třeba Žalm 18:2, a tak o něm celý den mohli rozjímat. I díky tomu se v mysli dokázali zaměřovat na duchovní věci.

Konečně uslyšeli rachot děl, předzvěst, že se blíží spojenecké a ruské jednotky. Do tábora, kde byl držen Ferdinand i jeho společníci, dorazili jako první Rusové. Dali vězňům trochu jídla a nařídili jim opustit tábor. Na konci dubna roku 1945 pak ruská armáda umožnila bratrům odjet domů.

Konečně spolu

Do Nizozemska přijel Ferdinand 15. června. Bratři v Groningenu ho vřele přivítali. Brzy se dozvěděl, že jsme naživu a že stále bydlíme v Nizozemsku, a my jsme zase dostali zprávu, že se vrátil. Čekat na jeho příjezd nám připadalo jako věčnost. Konečně však jednoho dne malá Ruth zavolala: „Mami, u dveří je nějaký cizí pán!“ Byl to náš milovaný manžel a otec.

Než ale mohla naše rodina začít normálně fungovat, museli jsme vyřešit nesčetné množství problémů. Neměli jsme kde bydlet a především byl problém získat znovu trvalý pobyt v Nizozemsku. Byli jsme totiž Němci a nizozemští úředníci s námi ještě několik let zacházeli jako s nějakými psanci. Přesto jsme se nakonec mohli usadit a vést život, po kterém jsme tak dlouho toužili — mohli jsme společně sloužit Jehovovi jako rodina.

„Opravdu důvěřuji v Jehovu“

Kdykoli jsme se v pozdějších letech sešli s přáteli, kteří také tu dobu hrůz zažili, vzpomínali jsme na láskyplné vedení, které nám v těch náročných časech Jehova poskytoval. (Žalm 7:1) To, že nám Jehova dovolil po celá léta podporovat zájmy Království, nás naplňovalo velkou radostí. A často jsme si také říkali, jaké štěstí nám přineslo to, že jsme svaté službě Jehovovi mohli věnovat své mládí. (Kazatel 12:1)

Po skončení nacistického pronásledování jsme s Ferdinandem sloužili Jehovovi společně  ještě dalších padesát let. Ferdinand ukončil svůj pozemský běh 20. prosince 1995. Mně již bude brzy 98 let. Každý den děkuji Jehovovi za to, že naše děti pro nás byly v náročných dobách oporou a že se stále mohu do určité míry podílet na službě, která oslavuje jeho jméno. Jsem vděčná za všechno, co pro mě Jehova udělal, a ze srdce toužím řídit se i nadále svým mottem: „Pokud jde o mne, já opravdu důvěřuji v Jehovu.“ (Žalm 31:6)

[Obrázek na straně 19]

S Ferdinandem v říjnu 1932

[Obrázek na straně 19]

Kazatelský člun „Almina“ se svou posádkou

[Obrázek na straně 22]

S Ferdinandem a dětmi