Křesťané, buďte hrdí na to, kým jste!

„Kdo se chlubí, ať se chlubí v Jehovovi.“ (1. KORINŤANŮM 1:31)

1. Jaký výrazný trend lze pozorovat, pokud jde o postoj lidí vůči náboženství?

„APATEISMUS.“ Toto slovo nedávno použil jistý náboženský komentátor, aby popsal přístup, který mnozí lidé mají ke své víře. Vysvětlil: „Nejvýznamnější směr na současné náboženské scéně nelze vůbec označit jako náboženství — je to postoj, který nejlépe vystihuje výraz ‚apateismus‘.“ Tento komentátor definoval apateismus jako „nechuť příliš se zabývat svým vlastním náboženstvím“. Poznamenal, že mnozí lidé „v Boha věří . . . ; jen se o něj moc nezajímají“.

2. (a) Proč není překvapivé, že se lidé stali duchovně apatickými? (b) Proč je pro pravé křesťany lhostejnost nebezpečná?

² Pro lidi, kteří studují Bibli, není tato vzrůstající apatie ničím překvapivým. (Lukáš 18:8) A ve vztahu k náboženství všeobecně se takový nezájem dá očekávat. Vždyť falešné náboženství již dlouho uvádí lidstvo v omyl a vyvolává v něm zklamání. (Zjevení 17:15, 16) Toto všudypřítomné ovzduší lhostejnosti a nedostatku horlivosti, však může být pro pravé křesťany nebezpečné. My si nemůžeme dovolit mít ležérní přístup ke své víře a ztratit horlivost pro službu Bohu a pro biblickou pravdu. Ježíš před takovou vlažností varoval, když v prvním století napomenul křesťany v Laodiceji těmito slovy: „Nejsi ani studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký. . . . Jsi vlažný.“ (Zjevení 3:15–18)

Jsme si vědomi naší totožnosti

3. Na které rysy své totožnosti mohou být křesťané hrdí?

³ Mají-li křesťané vzdorovat duchovní apatii, musí jasně chápat, kým jsou, a na svou jedinečnou totožnost musí být hrdí. Kým jakožto Jehovovi služebníci a Kristovi učedníci jsme, je popsáno v Bibli. Jsme Jehovovými ‚svědky‘, ‚Božími spolupracovníky‘, protože se aktivně dělíme s druhými o ‚dobrou zprávu‘. (Izajáš 43:10; 1. Korinťanům 3:9; Matouš 24:14) Jsme lidem, jehož členové ‚milují jeden druhého‘. (Jan 13:34) Praví křesťané jsou jednotlivci, kteří „používáním cvičili svou vnímavost, aby rozlišovali mezi správným a nesprávným“. (Hebrejcům 5:14) Jsme těmi, kdo „poskytují světlo ve světě“. (Filipanům 2:15) Snažíme se ‚udržovat si znamenité chování mezi národy‘. (1. Petra 2:12; 2. Petra 3:11, 14)

4. Jak lze určit, kým Jehovův ctitel není?

⁴ Praví Jehovovi ctitelé také vědí, kým nejsou. „Nejsou částí světa“, stejně jako nebyl částí světa jejich Vůdce Ježíš Kristus. (Jan 17:16) Zůstávají odděleni od ‚národů‘, tedy od lidí, kteří „jsou myšlenkově ve tmě a odcizeni životu, který patří Bohu“. (Efezanům 4:17, 18) V důsledku toho Ježíšovi následovníci ‚odvrhují bezbožnost a světské touhy a žijí uprostřed tohoto nynějšího systému věcí se zdravou myslí a spravedlností a zbožnou oddaností‘. (Titovi 2:12)

5. Co je míněno vybídkou, abychom ‚se chlubili v Jehovovi‘?

 ⁵ To, že jasně chápeme, kým jsme, a že máme vztah k Svrchovanému Panovníkovi vesmíru, nás podněcuje, abychom ‚se chlubili v Jehovovi‘. (1. Korinťanům 1:31) V jakém smyslu se chlubíme? Jakožto praví křesťané jsme hrdí na to, že Jehova je naším Bohem. Posloucháme vybídku: „Ten, kdo se chlubí, ať se chlubí právě proto, že má pochopení a že má poznání o mně, že já jsem Jehova, Ten, kdo projevuje milující laskavost, právo a spravedlnost na zemi.“ (Jeremjáš 9:24) ‚Chlubíme se‘ tím, že máme výsadu Boha znát a že nás Bůh používá, abychom pomáhali druhým.

Může to být obtížné

6. Proč někteří jednotlivci shledávají, že je pro ně obtížné stále si plně uvědomovat svou křesťanskou totožnost?

⁶ Přiznejme si, že plně si uvědomovat svou nezaměnitelnou křesťanskou totožnost, není vždy snadné. Jistý mladý muž, který byl vychováván jako křesťan, vzpomínal na období, kdy prožíval duchovní slabost. Řekl o tom: „Chvílemi jsem měl pocit, že nevím, proč jsem svědkem Jehovovým. K pravdě jsem byl veden od dětství. Někdy jsem měl dojem, že jde pouze o jedno ze zavedených a uznávaných náboženství.“ Jiní možná dovolují, aby jejich totožnost byla formována zábavním průmyslem, hromadnými sdělovacími prostředky a dnešními bezbožnými názory na život. (Efezanům 2:2, 3) Některým křesťanům se možná čas od času stává, že o sobě pochybují a znovu zvažují jaké hodnoty a cíle by měli sledovat.

7. (a) Jaké sebezkoumání je vhodné pro Boží služebníky? (b) Kde číhá nebezpečí?

⁷ Je snad nesprávné občas se pečlivě prozkoumat? To ne. Vzpomeňme si, že apoštol Pavel nás k sebezkoumání povzbuzuje. Křesťanům napsal: „Zkoušejte, zda jste ve víře, prokazujte, co sami jste.“ (2. Korinťanům 13:5) To, k čemu zde apoštol vybízí, je zdravé úsilí vypátrat duchovní slabosti, které snad vznikly, přičemž účelem je podniknout kroky nezbytné pro nápravu. Jak křesťan zkouší, zda je ve víře? Tak, že zjišťuje, zda jeho slova a skutky jsou v souladu s tím, k čemu se ve spojitosti se svou vírou hlásí. Sebezkoumání však může být vedeno nesprávným směrem. Jestliže nás podněcuje k tomu, abychom se snažili „najít sami sebe“ nebo abychom odpovědi na své otázky hledali mimo rámec svého vztahu k Jehovovi a mimo křesťanský sbor, pak nám nepřinese nic dobrého a může mít tragický dopad na náš duchovní stav. * Nikdy bychom nechtěli ‚zakusit ztroskotání své víry‘! (1. Timoteovi 1:19)

Vůči pochybnostem nejsme imunní

8, 9. (a) Jak dal Mojžíš najevo, že o sobě pochybuje? (b) Jak na Mojžíšův pocit nedostatečnosti reagoval Jehova? (c) Jak Jehovova ujištění působí na tebe?

⁸ Jestliže o sobě křesťan občas pochybuje, měl by to snad považovat za selhání? Samozřejmě, že ne. Může pro něj být útěchou vědomí, že není první, kdo takové pocity prožívá. Měli je i věrní Boží svědkové v minulosti. Podívejme se například, jak to bylo s Mojžíšem, který byl mužem neobyčejné víry, věrnosti a oddanosti. Když mu byl svěřen zdánlivě nezvládnutelný úkol, malomyslně se zeptal: „Kdo jsem já?“ (2. Mojžíšova 3:11) Podle všeho si při tom myslel: ‚Vždyť já nic neznamenám!‘ nebo ‚To nemohu zvládnout!‘ Když si Mojžíš uvědomil svůj původ, mohl mít hned několik důvodů k pocitům nedostatečnosti: Patřil k národu otroků. Izraelité ho už jednou odmítli. Nebyl výmluvným řečníkem. (2. Mojžíšova 1:13, 14; 2:11–14; 4:10)  Kromě toho byl pastýřem, což bylo zaměstnání, k němuž měli Egypťané odpor. (1. Mojžíšova 46:34) Není divu, že si připadal nezpůsobilý pro úlohu osvoboditele Božího zotročeného lidu!

⁹ Jehova Mojžíše uklidnil tím, že mu dal dva posilující sliby: „Prokáži [se] být s tebou, a to je pro tebe znamení, že jsem tě poslal já: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit pravému Bohu na této hoře.“ (2. Mojžíšova 3:12) Bůh svému nesmělému služebníkovi řekl, že neustále bude s ním. Navíc ukázal, že Mojžíš jeho lid rozhodně vysvobodí. Podobně Jehova sliboval svou podporu při dalších příležitostech v průběhu staletí. Například když izraelský národ stál před vstupem do Zaslíbené země, Jehova mu ústy Mojžíše řekl: „Buďte odvážní a silní. . . . S tebou pochoduje Jehova, tvůj Bůh. Ani tě neopustí ani tě zcela nezanechá.“ (5. Mojžíšova 31:6) Jehova také ujistil Jozua: „Nikdo se před tebe pevně nepostaví po všechny dny tvého života. . . . Prokážu se být s tebou. Ani tě neopustím, ani tě zcela nezanechám.“ (Jozue 1:5) A křesťanům je určen tento slib: „Rozhodně tě neopustím, rozhodně tě ani nezanechám.“ (Hebrejcům 13:5) Když si uvědomíme, jak velkou máme podporu, měli bychom opravdu být hrdí na to, že jsme křesťané.

10, 11. Co Levitovi Asafovi pomohlo, aby si zachoval správný názor na to, jak cenné je sloužit Jehovovi?

¹⁰ Asi po pěti stoletích od doby, kdy žil Mojžíš, jeden věrný Levita jménem Asaf upřímně vyznal své pochybnosti o tom, zda má cenu vést přímý způsob života. Asaf viděl, že zatímco on bojuje, aby navzdory zkouškám a pokušením sloužil Bohu, jiní se Bohu posmívají a přitom roste jejich vliv a daří se jim stále lépe. Jak to na něj působilo? Přiznal: „Pokud jde o mne, mé nohy málem odbočily, mé kroky byly téměř přivedeny ke sklouznutí. Začal jsem totiž závidět vychloubačům, když jsem vídal ten pokoj ničemných lidí.“ Asaf začal pochybovat o tom, zda má cenu být Jehovovým ctitelem. „Jistě je marné, že jsem očistil své srdce a že si myji ruce v nevinnosti,“ říkal si. „A začal jsem být stíhán ranami po celý den.“ (Žalm 73:2, 3, 13, 14)

¹¹ Jak se s těmito zneklidňujícími pocity Asaf vyrovnal? Popíral je snad? Ne. Vyjádřil je v modlitbě Bohu, jak to čteme v 73. žalmu. Obrat v jeho uvažování způsobilo to, že navštívil chrámovou svatyni. Tam si Asaf uvědomil, že přece jen není nic lepšího než projevovat oddanost Bohu. Když znovu získal duchovní náhled, pochopil, že Jehova nenávidí špatnost a že ničemní lidé neuniknou trestu. (Žalm 73:17–19) Začal si být znovu vědom toho, jaká je to pro něj čest, že může být Jehovovým služebníkem. Řekl Bohu: „Jsem . . . neustále s tebou; uchopil jsi mou pravici. Svou radou mě povedeš a pak mě dovedeš dokonce k slávě.“ (Žalm 73:23, 24) Asaf se opět hrdě hlásil ke svému Bohu. (Žalm 34:2)

 Nezapomněli, kým jsou

12, 13. Uveď biblické příklady lidí, kteří byli hrdí na svůj vztah k Bohu.

¹² Jedním ze způsobů, jak posílit vědomí své křesťanské totožnosti, je zkoumat a napodobovat víru oddaných Božích ctitelů, kteří i v těžkých situacích nenechali nikoho na pochybách, že jsou hrdí na svůj vztah k Bohu. Vzpomeňme si na Jákobova syna Josefa. Kvůli proradnému úkladu byl prodán do otroctví a odveden do Egypta, a tak se jako pouhý chlapec ocitl stovky kilometrů daleko od svého bohabojného otce, v cizím prostředí, které ničím nepřipomínalo vřelou a povzbudivou atmosféru domova. V Egyptě neměl žádného člověka, od kterého by mohl dostat bohulibou radu, a přitom musel čelit náročným situacím, jež zkoušely jeho mravnost a důvěru v Boha. Josef se však cílevědomě snažil, aby neztratil z mysli, že je Božím služebníkem, a zůstal věrný tomu, o čem věděl, že je to správné. Přestože žil v nepřátelském prostředí, byl hrdý na to, že je Jehovovým ctitelem, a nestyděl se své názory vyjádřit nahlas. (1. Mojžíšova 39:7–10)

¹³ Asi o osm set let později si svou totožnost ctitele Jehovy Boha dokázalo zachovat jedno izraelské děvčátko. Tato dívenka byla zajata a stala se otrokyní syrského generála Naamana. Jakmile se naskytla příležitost, projevila odvahu a vydala krásné svědectví o Jehovovi, když označila Elišu za proroka pravého Boha. (2. Královská 5:1–19) O mnoho let později  mladý král Josijáš — navzdory tomu, že vyrůstal ve zkaženém prostředí — nařídil dalekosáhlé náboženské reformy, opravil Boží chrám a přivedl národ zpátky k Jehovovi. Také on byl hrdý na svou víru a na to, že uctívá Boha. (2. Královská, 34. a 35. kapitola) Daniel a jeho tři hebrejští přátelé v Babylóně nikdy neztratili ze zřetele, že jsou Jehovovými služebníky, a zachovali ryzost i tehdy, když byli vystaveni nátlaku a pokušení. Určitě byli hrdí na to, že jsou Jehovovými služebníky. (Daniel 1:8–20)

Buďme hrdí na to, kým jsme

14, 15. Co znamená chlubit se křesťanskou totožností?

¹⁴ Tito Boží služebníci byli úspěšní, protože si zachovávali hrdost na to, že mají dobré jméno u Boha. A co my dnes? Co znamená chlubit se křesťanskou totožností?

¹⁵ Především to znamená být hluboce vděční za to, že náležíme k lidu, který nosí Jehovovo jméno a má Boží požehnání a schválení. Bůh dobře ví, kdo mu patří. Apoštol Pavel, který žil v době značného náboženského zmatku, napsal: „Jehova zná ty, kdo mu patří.“ (2. Timoteovi 2:19; 4. Mojžíšova 16:5) Na ty, „kdo mu patří“, je Bůh Jehova hrdý. Prohlašuje: „Kdo se dotýká vás, dotýká se mé oční bulvy.“ (Zecharjáš 2:8) Je zřejmé, že Jehova nás miluje. Proto by i náš vztah k němu měl být založen na hluboké lásce. Pavel poznamenal: „Jestliže . . . někdo miluje Boha, takového on zná.“ (1. Korinťanům 8:3)

16, 17. Proč křesťané bez ohledu na svůj věk mohou být hrdí na své duchovní dědictví?

¹⁶ Mladí lidé, kteří jsou vychováni jako svědkové Jehovovi, by měli vážně přemýšlet o tom, zda si křesťanskou totožnost stále více osvojují, a to na základě svého osobního vztahu k Bohu. Nemohou být závislí jen na víře svých rodičů. Pavel o každém Božím služebníkovi napsal: „Svému vlastnímu pánovi stojí nebo padá.“ Pavel tedy pokračuje: „Každý z nás se bude Bohu zodpovídat sám za sebe.“ (Římanům 14:4, 12) Důvěrný, dlouhodobý vztah k Jehovovi jistě nemůže být založen na tom, že člověk pokračuje bez zájmu v rodinné tradici.

¹⁷ Když se ohlédneme do minulosti, vidíme dlouhou řadu Jehovových svědků. Sahá od věrného Abela — který žil asi před 60 staletími — až k ‚velkému zástupu‘ dnešních svědků a bude pokračovat nespočetnými Jehovovými ctiteli, kteří se budou těšit z věčné budoucnosti. (Zjevení 7:9; Hebrejcům 11:4) Navazujeme tedy na dlouhou řadu věrných ctitelů. Máme opravdu bohaté duchovní dědictví!

18. Jak nás to, jaké hodnoty a měřítka zastáváme, odděluje od světa?

¹⁸ Naše křesťanská totožnost zahrnuje také soubor hodnot, vlastností, měřítek a rysů, které o nás vypovídají, že jsme křesťané. To je označeno jako ‚ta Cesta‘, jediná cesta k úspěšnému životu a k Božímu schválení. (Skutky 9:2; Efezanům 4:22–24) Křesťané ‚se přesvědčují o všem‘ a pak ‚se pevně drží toho, co je znamenité‘. (1. Tesaloničanům 5:21) Dobře víme, proč mezi světem, který je odcizen Bohu, a křesťanstvím je tak propastný rozdíl. Jehova dává jasnou odpověď na otázku, co je pravé uctívání a co uctívání falešné. Prostřednictvím  svého proroka Micheáše prohlásil: „Jistě opět uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a ničemným, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu nesloužil.“ (Malachiáš 3:18)

19. Co se pravým křesťanům nikdy nestane?

¹⁹ V tomto zmateném světě, který neví kudy kam, je tedy velmi důležité, abychom se chlubili v Jehovovi. Vzniká proto otázka, co nám může pomoci, abychom zůstali hrdí na svého Boha a byli si stále dobře vědomi své křesťanské totožnosti. Praktické rady jsou uvedeny v následujícím článku. Jednou věcí si při jejich studiu můžeme být jisti: Praví křesťané se nikdy nestanou obětí ‚apateismu‘.

[Poznámka pod čarou]

Vzpomínáš si?

• Jak se křesťané mohou ‚chlubit v Jehovovi‘?

• Co ses naučil z příkladu Mojžíše a Asafa?

• Kteří lidé, o nichž se píše v Bibli, byli hrdí na to, že jsou Božími služebníky?

• Co znamená chlubit se křesťanskou totožností?

[Studijní otázky]

[Obrázek na straně 14]

Mojžíš o sobě určitou dobu pochyboval

[Obrázky na straně 15]

Mnozí Jehovovi služebníci ve starověku byli na svou nezaměnitelnou totožnost hrdí