Srovnáváš se s druhými?

KDO z nás nezná člověka, který vypadá lépe než my, je oblíbenější, bystřejší nebo dostává lepší známky ve škole? Druzí snad mají pevnější zdraví, uspokojivější práci, jsou úspěšnější nebo mají zjevně více přátel. Možná mají větší majetek, více peněz, novější auto nebo snad vypadají šťastněji. Když někoho takového vidíme, srovnáváme se s ním? Je srovnávání nevyhnutelné? Proč by mohlo být užitečné, aby se mu křesťan vyhýbal? A jak je možné, abychom se nesrovnávali, a přesto byli spokojení?

Proč a kdy se možná srovnáváme

Podle jednoho názoru se lidé mohou srovnávat s druhými proto, že jim to pomáhá zachovat si nebo zvýšit sebeúctu. Lidi často uspokojuje, když vidí, že jsou stejně úspěšní jako jejich vrstevníci. Jiná možnost je, že se srovnáváme proto, abychom zmírnili pochybnosti o nás samotných a zjistili, co dokážeme a kde leží naše omezení. Sledujeme, čeho docílili ostatní. Pokud se nám v mnoha ohledech podobají a něčeho se jim podařilo dosáhnout, snad máme pocit, že můžeme něco takového dokázat také.

Nejčastěji se spolu srovnávají lidé, kteří mají hodně společného — jsou stejného pohlaví, přibližně téhož věku, mají podobné sociální zázemí a znají jeden druhého. Pravděpodobně se nebudeme srovnávat s někým, kdo se od nás zjevně velmi liší. Jinými slovy, průměrná dospívající dívka se patrně nebude srovnávat s topmodelkou, ale spíše se svými spolužačkami. Na druhou stranu je nepravděpodobné, že by se modelka srovnávala s onou dospívající dívkou.

V jakých ohledech se lidé srovnávají? Základem pro srovnávání může být cokoli, co lidé vlastní nebo čím vynikají a co je zároveň považováno za hodnotné ve společnosti, v níž žijí. Může to být inteligence, krása, bohatství či oblečení. Máme však sklon srovnávat se ve věcech, které nás zajímají. Nebudeme zřejmě závidět svému známému například jeho sbírku známek, pokud se o sbírání známek nijak zvlášť nezajímáme.

Srovnávání vyvolává v lidech celou škálu různých reakcí, od spokojenosti po sklíčenost, od obdivu a touhy napodobit až po neklid nebo nepřátelství. Některé z těchto emocí jsou  škodlivé a také neslučitelné s křesťanskými vlastnostmi.

Soutěživé srovnávání

Mnozí z těch, kdo se snaží vyjít ze srovnávání jako „vítězové“, projevují soutěživého ducha. Chtějí být lepší než ostatní a nejsou spokojení, dokud nemají pocit, že lepší skutečně jsou. Být ve společnosti takových lidí je nepříjemné. Je těžké být jejich přáteli, jakékoli vztahy s nimi jsou napjaté. Nejenže takovým lidem chybí pokora, ale jejich jednání bývá v rozporu s biblickým pokynem, aby milovali své bližní — svým postojem totiž mohou v jiných snadno vzbuzovat pocity méněcennosti a pokoření. (Matouš 18:1–5; Jan 13:34, 35)

Pokud někdo vyvolává v druhých dojem, že oni jsou ti „poražení“, v jistém smyslu je tím zraňuje. Podle jedné spisovatelky „jsou naše selhání o to bolestnější, když se zdá, že lidé, kteří jsou ve stejné situaci, dosáhli toho, po čem toužíme“. Soutěživý člověk tedy podněcuje druhé k závisti, a ti se pak na něj — například kvůli jeho majetku, úspěchu, společenskému postavení, pověsti a výhodám — dívají rozmrzele a s nelibostí. A to zase vede k dalšímu soutěžení. Je to jakýsi začarovaný kruh. Bible ‚vyvolávání soutěživosti‘ odsuzuje. (Galaťanům 5:26)

Závistiví lidé se snaží zachránit svou raněnou sebeúctu tím, že snižují hodnotu toho, čeho jejich soupeři dosáhli. To sice může vypadat jako malichernost, ale pokud si tyto pocity včas neuvědomíme a nebudeme je mít pod kontrolou, mohou vést k tomu, že budeme druhým zlomyslně škodit. Zamysleme se nad dvěma biblickými příběhy, v nichž závist sehrála svou roli.

Během svého pobytu mezi Filištíny dostal Izák požehnání v podobě ‚stád ovcí a stád skotu a velkého služebnictva, takže mu Filištíni začali závidět‘. Reagovali tak, že ucpali studny, které vykopal Izákův otec Abraham, a jejich král Izáka požádal, aby se z té oblasti odstěhoval. (1. Mojžíšova 26:1–3, 12–16) Jejich jedovatá závist měla zhoubné účinky. Nebyli již schopni déle snášet, že si mezi nimi Izák užívá blahobytu.

O staletí později se vyznamenal na bitevním poli David. Ženy z Izraele oslavovaly jeho činy a zpívaly: „Saul srazil své tisíce a David své desetitisíce.“ Saul byl sice do určité míry chválen také, ale považoval takové srovnání za ponižující a v jeho srdci se usídlila závist. Od té doby choval vůči Davidovi zášť. Brzy nato se Saul poprvé pokusil Davida zabít. Závist může vést opravdu k velké špatnosti. (1. Samuelova 18:6–11)

Pokud v nás tedy srovnávání s druhými a pohled na jejich výkony či přednosti vyvolává takové pocity, jako je soutěživost nebo závist, mějme se na pozoru! Tyto pocity jsou škodlivé a velmi vzdálené Božímu smýšlení. Než se však budeme zabývat tím, jak se takovým postojům bránit, uvažujme ještě o jedné věci, která vyvolává soupeření.

Hodnocení sebe sama a spokojenost

‚Jsem inteligentní a přitažlivý? Jsem schopný, tělesně zdatný, milý a dokážu si zjednat respekt? A do jaké míry?‘ Jen málokdy si takové otázky klademe, když stojíme před zrcadlem. Nicméně jedna spisovatelka uvedla, že „podvědomě nás takové otázky často napadají a mlčky z nás loudí odpovědi, které jsou více či méně uspokojivé“. Člověk, který si není jist svými schopnostmi, může o takových věcech přemítat, aniž jej to vede k soutěživosti nebo je v jeho uvažování nějaká stopa po závisti. Jen hodnotí sám sebe. Na tom nemusí být nic špatného. Ale ten správný způsob, jak sám sebe hodnotit, není srovnávat se s druhými.

 Máme rozdílné schopnosti, což je dáno mnoha okolnostmi. Vždycky se najde člověk, který je zřejmě schopnější než my. Spíše než abychom ho závistivě sledovali, měli bychom své jednání posuzovat podle Božích spravedlivých měřítek, která nám spolehlivě ukazují, co je správné a dobré. Jehova se o každého z nás zajímá jako o jednotlivce. Nemá zapotřebí nás s nikým srovnávat. Apoštol Pavel nám radí: „Ať každý prokáže, jaké je jeho vlastní dílo, a pak bude mít příčinu k jásání vzhledem k sobě samému, a ne ve srovnání s někým jiným.“ (Galaťanům 6:4)

Jak potlačovat závist

Všichni lidé jsou nedokonalí, a boj proti vlastní závisti tedy může být zdlouhavý a může vyžadovat rozhodné úsilí. Jedna věc je vědět, že Písmo nám říká, abychom ‚poskytovali vedení v projevování vzájemné úcty‘, ale něco zcela jiného je řídit se tím. Svůj sklon k hříchu si uvědomoval i apoštol Pavel. Aby mu mohl vzdorovat, musel ‚tlouci do svého těla a vést je jako otroka‘. (Římanům 12:10; 1. Korinťanům 9:27) To může v našem případě znamenat, že se budeme bránit soutěživému smýšlení a nahrazovat ho pozitivními myšlenkami. Musíme v modlitbě Jehovu prosit, aby nám pomohl ‚nemyslet si o sobě více, než je nutné si myslet‘. (Římanům 12:3)

Pomůže nám také studium Bible a rozjímání. Zamysleme se například nad budoucím rájem, který Bůh slibuje. V něm budou všichni lidé žít pokojně, budou mít dobré zdraví, hojnost jídla, pohodlné domy a uspokojující práci. (Žalm 46:8, 9; 72:7, 8, 16; Izajáš 65:21–23) Bude mít někdo potřebu soutěžit? To sotva. K tomu nebude důvod. Je sice pravda, že Jehova nám nesdělil všechny podrobnosti o tom, jak bude život v ráji vypadat, ale můžeme logicky předpokládat, že všichni budou mít možnost věnovat se takovým zájmům a rozvíjet takové dovednosti, které je budou těšit. Někdo se bude zabývat astronomií, jiný bude navrhovat nádherné látky. Proč by měli jeden druhému závidět? Činnost našich bližních pro nás bude podnětná, nebude v nás vyvolávat zášť. Takové pocity budou věcí minulosti.

Pokud toužíme právě po takovém životě, neměli bychom se už dnes snažit rozvíjet stejný postoj? Již nyní se těšíme z duchovního ráje, v němž jsme osvobozeni od mnoha problémů, se kterými se potýká svět kolem nás. Vzhledem k tomu, že v Božím novém světě nebude pro soutěživost místo, máme opravdový důvod vyvarovat se jí už dnes.

Je tedy nesprávné srovnávat se s druhými? Nebo to může být někdy vhodné?

Vhodné srovnávání

Srovnávání mnohdy vede k hořkosti nebo ke sklíčenosti, ale nemusí tomu tak být vždy. Povšimněme si v této souvislosti rady apoštola Pavla. Ten napsal, abychom „byli napodobiteli těch, kdo prostřednictvím víry a trpělivosti zdědí sliby“. (Hebrejcům 6:12) Může být velmi užitečné snažit se pěstovat vlastnosti, které měli Jehovovi věrní služebníci ve starověku. Je pravda, že k tomu někdy může patřit určité srovnávání. Ale umožní nám to vidět příklady, které můžeme napodobit, a také oblasti, ve kterých se potřebujeme zlepšit.

 Zamysleme se nad příkladem Jonatana. Ten měl svým způsobem k závisti důvod. Jako nejstarší syn izraelského krále Saula mohl Jonatan očekávat, že se jednou stane králem. Jehova však vybral Davida, muže o třicet let mladšího. Jonatan nechoval k Davidovi zášť, naopak vynikal tím, že mu projevoval nesobecké přátelství a podporoval ho jako Jehovova ustanoveného krále. Jonatan byl opravdu duchovně smýšlejícím člověkem. (1. Samuelova 19:1–4) Na rozdíl od svého otce, který Davida považoval za soupeře, rozpoznal Jonatan v celé záležitosti Jehovovu ruku a podřídil se jeho vůli. S Davidem se nesrovnával, neříkal si: ‚Proč právě on, a ne já?‘

Mezi spolukřesťany bychom se nikdy neměli cítit ohroženi, jako kdyby se nás snažili předčit nebo zaujmout naše místo. Soupeření je nepřijatelné. Zralí křesťané se vyznačují spoluprací, jednotou a láskou, nikoli soutěžením. „Láska je velkým nepřítelem závisti,“ řekl sociolog Francesco Alberoni. „Když někoho milujeme, přejeme mu jen to dobré a jsme šťastní, když je šťastný a úspěšný on.“ Pokud tedy určitou výsadu v křesťanském sboru dostane někdo jiný než my, láska nás povede k tomu, abychom s tím byli spokojeni. Právě tak jednal Jonatan. Podobně jako on, jistě obdržíme požehnání, pokud budeme podporovat ty, kdo v Jehovově organizaci věrně slouží v odpovědném postavení.

Není nic špatného na tom, když obdivujeme skvělý příklad svých spoluvěřících. Pokud se s nimi v určitých ohledech srovnáváme a jsme při tom vyrovnaní, může nás to motivovat, abychom vhodně napodobovali jejich víru. (Hebrejcům 13:7) Jestliže si však nedáme pozor, může se napodobování zvrhnout v soutěžení. Jestliže máme pocit, že člověk, kterého obdivujeme, nás zastiňuje, a snažíme se jej očernit nebo ho kritizujeme, pak se ze snahy o napodobení stala pouhá závist.

Nikdo z nedokonalých lidí pro nás nemůže být ideálním vzorem. Písmo proto říká: „Staňte se . . . napodobiteli Boha jako milované děti.“ Také „Kristus trpěl za vás a zanechal vám vzor, abyste věrně následovali jeho šlépěje“. (Efezanům 5:1, 2; 1. Petra 2:21) To, co bychom napodobovat měli, jsou vlastnosti Jehovy a Ježíše — jejich láska, vřelost, empatie a pokora. Měli bychom si vyhradit čas a zkoumat sami sebe ve světle toho, jaké mají vlastnosti, záměry a způsob jednání. Takové srovnávání může obohatit náš život a získáme díky němu spolehlivé vedení, jistotu a bezpečí. Může nám pomoci, abychom vyrostli ve zralé křesťany. (Efezanům 4:13) Pokud se budeme zaměřovat na to, abychom co nejlépe napodobovali dokonalý vzor, který nám dal Jehova a Ježíš, jistě budeme méně tíhnout k tomu, abychom se srovnávali s druhými lidmi.

[Obrázek na straně 28 a 29]

Král Saul začal Davidovi závidět

[Obrázek na straně 31]

Přestože byl David mladší, Jonatan jej nepovažoval za svého soupeře