Zázraky — Skutečnost, nebo výmysl?

JEDEN muž si okamžitě povšiml nálepky na blatníku projíždějícího auta. Byl na ní nápis: „Zázraky se dějí — stačí zeptat se andělů.“ Ten muž byl sice zbožný, ale nevěděl, co nápis znamená. Je snad dokladem toho, že řidič věří v zázraky? Nebo tímto způsobem vtipně naznačuje, že nevěří ani v zázraky, ani v anděly?

Možná vás bude zajímat výrok německého spisovatele Manfreda Barthela. Ten napsal: „Jakmile čtenáři narazí na slovo zázrak, okamžitě se rozdělí na dva tábory s protichůdnými názory.“ Ti, kdo v zázraky věří, jsou přesvědčeni, že se dějí a že k nim možná dochází často. * Jak například uvádí jedna zpráva, věřící v Řecku posledních několik let tvrdí, že se zázraky stávají asi jednou za měsíc. Proto jeden biskup řecké pravoslavné církve varoval: „Věřící člověk má sklon k tomu, aby si Boha, Marii a světce polidšťoval. Věřící by neměli nic přehánět.“

V některých jiných zemích není víra v zázraky příliš rozšířená. Průzkum, který byl proveden ústavem pro výzkum veřejného mínění v Allensbachu a jehož výsledky byly v roce 2002 publikovány v Německu, ukazuje, že 71 procent německých obyvatel považuje zázraky za výmysl, a ne za skutečnost. V té necelé třetině obyvatel, kteří v zázraky věří, jsou však tři ženy, jež tvrdí, že dostaly poselství od Panny Marie. Několik měsíců potom, co se jim údajně Marie zjevila — v doprovodu andělů a holubice —, německý list Westfalenpost uveřejnil zprávu: „O vidění, které měly tyto ženy, se až dosud živě zajímalo asi 50 000 poutníků, lidí, kteří hledají uzdravení, a také zvědavců.“ Očekávalo se, že do vesnice se nahrne dalších 10 000 lidí, aby viděli případné další zjevení. Podobně se Panna Marie údajně zjevila roku 1858 v Lurdech ve Francii a roku 1917 ve Fátimě v Portugalsku.

Jak je tomu v nekřesťanských náboženstvích?

Víru v zázraky najdeme téměř ve všech náboženstvích. V díle The Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) se sice vysvětluje, že zakladatelé buddhismu, křesťanství a islámu se v názorech na zázraky od sebe lišili, ale také se zde uvádí: „Pozdější dějiny těchto náboženství jednoznačně svědčí o tom, že zázraky a vyprávění o zázracích jsou nedílnou součástí náboženského života člověka.“ Tato příručka říká, že „sám Buddha byl někdy veden k tomu, aby konal zázraky“. Později, když byl „buddhismus přenesen do Číny, jeho misionáři se často uchylovali k projevování zázračných schopností“.

Tato encyklopedie pojednává o několika takových údajných zázracích a nakonec říká:  „Člověk možná není připraven na to, aby přijal všechny tyto příběhy o zázracích, jak je vyprávějí nábožensky založení životopisci. Tyto příběhy však byly bezpochyby vytvořeny s dobrým úmyslem oslavit Buddhu, který byl schopen obdařit své horlivé následovníky takovými zázračnými schopnostmi.“ O islámu tato publikace říká: „Většina islámské společnosti nikdy nepřestala očekávat zázraky. Tradice (hadís) vyprávějí, že Muhammad veřejně prováděl zázraky při mnoha příležitostech. . . . O světcích se tvrdí, že i po své smrti působí pro věřící lidi zázraky u svých hrobů, a lidé je zbožně prosí o přímluvu.“

A co zázraky v křesťanstvu?

Ti, kdo přijali křesťanství, z velké části nejsou ve svých názorech jednotní. Někteří považují za pravdivé biblické zprávy o zázracích, které konal Ježíš Kristus nebo Boží služebníci v předkřesťanských dobách. Mnozí však souhlasí s názorem protestantského reformátora Martina Luthera. V díle The Encyclopedia of Religion o něm čteme: „Luther i Kalvín psali, že věk zázraků skončil a že by již neměly být očekávány.“ Katolická církev v zázraky věřila „a přitom se nesnažila obhajovat je rozumově,“ uvádí tato příručka. Avšak „protestantská intelektuální společnost dospěla k názoru, že křesťanství se uplatňuje především v oblasti morálky a že ani Bůh, ani duchovní svět nejsou ve skutečném životě s lidmi příliš ve styku a nijak zvlášť jejich život neovlivňují“.

Jiní lidé, kteří se prohlašují za křesťany — včetně některých duchovních —, pochybují, že by se zázraky popsané v Bibli skutečně staly. Příkladem je událost související s hořícím keřem, o které se píše ve 2. Mojžíšově 3:1–5. Kniha Was wirklich in der Bibel steht (Co skutečně  říká Bible) uvádí, že mnoho německých teologů to nepovažuje za doslovnou zprávu o zázraku. Vysvětlují to spíše jako „symbol Mojžíšova vnitřního zápasu s palčivými výčitkami a hryzením svědomí“. V knize se dále říká: „Plameny by také bylo možno vidět jako květy, které rozkvetou do plné krásy ve slunečním světle božské přítomnosti.“

Takové vysvětlení se vám pravděpodobně nebude zdát příliš uspokojující. Čemu tedy věřit? Je realistické věřit, že se zázraky vůbec někdy děly? A jak je to se zázraky v dnešní době? Andělů se zeptat nemůžeme. Komu tedy dát tuto otázku?

Biblické stanovisko

Bible nesporně obsahuje zprávy o tom, že v dávných dobách Bůh někdy zasáhl do událostí a vykonal skutky, jež přesahují možnosti člověka. Čteme o něm: „Přistoupil jsi k tomu, abys vyvedl svůj lid Izrael z egyptské země se znameními a se zázraky a silnou rukou a vztaženou paží a s velikou strašlivostí.“ (Jeremjáš 32:21) Představte si to — tehdejší nejmocnější národ byl sražen na kolena, když na něj Bůh seslal deset ran včetně smrti prvorozených. To byly skutečné zázraky. (2. Mojžíšova, 7. až 14. kapitola)

O mnoho staletí později pisatelé čtyř evangelií zaznamenali asi 35 zázraků, které vykonal Ježíš. A z jejich slov vyplývá, že nadpřirozených skutků vykonal Ježíš ještě dokonce víc, než kolik jich je v těchto zprávách popsáno. Pojednávají tyto zprávy o skutečnostech, nebo to jsou výmysly? * (Matouš 9:35; Lukáš 9:11)

Jestliže Bible je skutečně Božím slovem pravdy, jak to o sobě prohlašuje, pak máte pádný důvod věřit v zázraky, o kterých pojednává. Zprávy o zázracích, které se udály v dávných dobách — o případech zázračného uzdravení, vzkříšení a podobně —, jsou v Bibli zaznamenány jasně, ale stejně jasně je v ní také vysvětleno, že takové zázraky se již nedějí. (Viz rámeček „Proč se již nedějí takové zázraky jako v minulosti“, na straně 4.) Znamená to tedy, že i lidé, kteří přijímají biblickou zprávu jako skutečnost, považují víru v dnešní zázraky za neopodstatněnou? Odpověď na tuto otázku najdete v následujícím článku.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 4]

PROČ SE JIŽ NEDĚJÍ TAKOVÉ ZÁZRAKY JAKO V MINULOSTI

Bible obsahuje zprávy o nejrůznějších zázracích. (2. Mojžíšova 7:19–21; 1. Královská 17:1–7; 18:22–38; 2. Královská 5:1–14; Matouš 8:24–27; Lukáš 17:11–19; Jan 2:1–11; 9:1–7) Mnohé z těchto zázraků sloužily k tomu, aby ukázaly, že Ježíš je Mesiáš, a byly důkazem toho, že Ježíše podporuje Bůh. U prvních Ježíšových následovníků se projevovaly zázračné dary, jako například mluvení jazyky a rozlišování inspirovaných výroků. (Skutky 2:5–12; 1. Korinťanům 12:28–31) Dokud byl křesťanský sbor ještě v plenkách, byly pro něj takové zázračné dary užitečné. Proč?

Exemplářů Písma tehdy bylo málo. Svitky nebo knihy jakéhokoli druhu měli obvykle jen bohatí lidé. O Bibli nebo o jejím Autorovi, Jehovovi, lidé v pohanských zemích nic nevěděli. Křesťanské učení muselo být předáváno ústně. Zázračné dary byly užitečné, protože byly dokladem toho, že křesťanský sbor je používán Bohem.

Pavel však vysvětlil, že tyto dary pominou, až jich nebude zapotřebí. „Jsou-li dary prorokování, budou odstraněny; jsou-li jazyky, přestanou; je-li poznání, bude odstraněno. Máme totiž částečné poznání a částečně prorokujeme; ale až přijde to, co je úplné, bude odstraněno to, co je částečné.“ (1. Korinťanům 13:8–11)

Bible je dnes lidem dostupná, a stejně i různé konkordance a encyklopedie. Více než šest milionů vyškolených křesťanů pomáhá druhým, aby z Bible získali poznání o Bohu. K tomu, aby byl podán důkaz, že Ježíš Kristus je Božím ustanoveným Osvoboditelem nebo že Jehova podporuje své učedníky, již tedy není zapotřebí zázraků.