Poslušnost — Jak tento výraz chápali pisatelé Bible?

V HEBREJSKÝCH písmech je pojem poslušnost vyjádřen slovem ša·ma‵ʹ, jež v zásadě znamená „slyšet nebo naslouchat“. Slovo ša·ma‵ʹ má tedy někdy jednoduše význam něco slyšet neboli něco se dozvědět pomocí sluchu. (1. Mojžíšova 3:10; 21:26; 34:5) Jestliže však pronesená slova vyjadřují přání, touhu, pokyn nebo příkaz, pak tento hebrejský výraz znamená těmto slovům „věnovat pozornost“ nebo je „poslechnout“. Adam „naslouchal“ hlasu své manželky, tedy přistoupil na její žádost a stejně jako ona jedl zakázané ovoce. (1. Mojžíšova 3:17) Josef „nenaslouchal“ neodbytnému naléhání Potifarovy manželky. (1. Mojžíšova 39:10) Král Saul se bál lidu, a tak „uposlechl jejich hlas [naslouchal jim]“, a tím překročil Jehovovo nařízení. (1. Samuelova 15:24) Jehova dal Abrahamovi slib o semeni proto, že Abraham „naslouchal“ Jehovovu hlasu neboli uposlechl Jehovův hlas a dodržoval jeho přikázání. (1. Mojžíšova 22:18; 26:4, 5)

Stejný hebrejský výraz je používán tam, kde je řečeno, že Bůh ‚vyslýchá‘ lidi neboli jim ‚naslouchá‘. V těchto případech není vhodné použít české slovo ‚poslouchat‘, protože lidé nemohou Bohu nic přikazovat, mohou ho pouze o něco prosebně žádat nebo snažně prosit. Když tedy Bůh řekl Abrahamovi „ohledně Išmaela jsem tě vyslyšel“, říkal mu tím, že věnoval pozornost jeho prosbě a že této prosbě vyhoví. (1. Mojžíšova 17:20) Podobně Bůh „slyšel“ neboli věnoval pozornost prosbě lidí v dobách těžkostí nebo trápení, a pokud považoval za vhodné projevit milosrdenství, tyto prosby vyslyšel. (1. Mojžíšova 16:11; 29:33; 2. Mojžíšova 3:7–9)

Podobně jako hebrejské slovo ša·ma‵ʹ, nese myšlenku „poslouchat“ i jedno řecké sloveso (hy·pa·kouʹo; podstatné jméno hy·pa·ko·eʹ), které doslova znamená „slyšet pod“, tedy poníženě vyslechnout nebo posloužit. (Skutky 12:13) Jiné slovo, které přenáší myšlenku poslušnosti, je peiʹtho a znamená ‚přemlouvat‘. (Matouš 27:20) V trpném a středním rodě (mediu) znamená nejen být přesvědčován (Lukáš 16:31), důvěřovat (Matouš 27:43) nebo uvěřit (Skutky 17:4), ale také dát na někoho (Skutky 5:40) nebo poslouchat (Skutky 5:36, 37). Od tohoto slova je odvozen záporný tvar a·pei·theʹo (což znamená „nevěřit“ [Skutky 14:2; 19:9] nebo „neposlouchat“ [Jan 3:36]) a jiné příbuzné výrazy.

Z toho je možné vidět, že poslušnost, jak je vyjádřena v jazycích, v nichž byla Bible napsána,  v první řadě závisí na slyšení, to znamená na tom, že člověk přijímá informace neboli získává poznání, a pak na tom, že se podřizuje požadavku či přání toho, kdo mu tento požadavek nebo toto přání vyjadřuje slovy či jiným způsobem. Podřízenost však zase závisí na tom, zda posluchač uzná, že ten, kdo vyjadřuje své požadavky či přání, má moc nebo právo žádat či vyžadovat jejich splnění, a také na přání nebo ochotě posluchače jeho požadavky uspokojit. Jak je vidět z použití řeckých slov peiʹtho a a·pei·theʹo, hraje přitom úlohu také víra, důvěra a přesvědčení.

Poslouchat Boha je nezbytné pro život

Bůh má největší právo na to, aby ho jeho tvorové poslouchali. Oprávněně mu dluží absolutní poslušnost, protože je jejich Tvůrcem a také je Zdrojem a Udržovatelem jejich života. (Žalm 95:6–8) Jehova je absolutně moudrý a Všemohoucí Bůh, a proto vše, co říká, si zasluhuje největší úctu a pozornost. Lidský otec právem očekává od svých dětí, že ho poslechnou na slovo, a pokud dítě reaguje pomalu, může se ho otec důrazně zeptat: „Slyšel jsi mě?“ Nebeský Otec má tedy mnohem větší právo vyžadovat, aby lidé věnovali jeho slovům pozornost a reagovali na ně.

Poslušnost se nedá nahradit ničím jiným, bez ní není možné získat Boží přízeň. Jak řekl Samuel králi Saulovi: „Má Jehova tolik potěšení v zápalných obětních darech a obětech jako v poslušnosti [tvar slova ša·maʽʹ] Jehovova hlasu? Pohleď, poslouchat [doslova ‚naslouchat‘] je lepší než oběť, věnovat pozornost je lepší než tuk beranů.“ (1. Samuelova 15:22) Jestliže člověk neposlouchá, znamená to, že odmítá Jehovovo slovo, a dává tak najevo, že vlastně tomuto slovu a jeho Zdroji nevěří, že mu nedůvěřuje neboli v něj nemá víru. Takže ten, kdo neposlouchá, se vůbec neliší od toho, kdo provozuje věštění nebo modloslužbu. (1. Samuelova 15:23) Ústní vyjádření souhlasu s nějakým pokynem nic neznamená, pokud nenásleduje požadované jednání; nedostatečná reakce na pokyny svědčí o nedostatku víry nebo úcty k tomu, kdo tyto pokyny dává. (Matouš 21:28–32) Ti, kdo se spokojí s tím, že Boží pravdu pouze poslouchají a přijímají ji rozumem, ale nedělají to, co od nich Bůh vyžaduje, klamou sami sebe falešným uvažováním a nedostávají požehnání. (Jakub 1:22–25) Boží Syn objasnil, že i ti, kdo dělají něco podobného tomu, co je přikázáno, ale zjevně nesprávným způsobem nebo ze špatné pohnutky, nikdy nevstoupí do Království, ale budou naprosto zavrženi. (Matouš 7:15–23)

[Praporek na straně 30]

Poslušnost je definována jako ochota podřizovat se autoritě, řídit se jejími pokyny, plnit její požadavky a nedělat to, co zakazuje.