Slova jako zbraň — Proč jsou spory ničivé?

„Z jakého zdroje jsou války a z jakého zdroje jsou boje mezi vámi?“ (JAKUB 4:1)

JAKUB, jeden z pisatelů Bible, neadresoval tuto otázku vojákům v římských legiích, které v jeho době vedly dobyvačné války. Nezabýval se ani tím, jaké pohnutky měli židovští sikariové neboli muži s dýkou, kteří v prvním století n. l. vedli partyzánské boje. Jakub měl na mysli spory, v nichž proti sobě stáli pouze dva lidé. Proč? Protože podobně jako války, i osobní spory jsou ničivé. Dokládají to následující biblické zprávy.

Synové patriarchy Jákoba nenáviděli svého bratra Josefa natolik, že ho prodali do otroctví. (1. Mojžíšova 37:4–28) V pozdější době král Saul usiloval o život Davida. Proč? Protože Davidovi záviděl. (1. Samuelova 18:7–11; 23:14, 15) V prvním století dvě křesťanské ženy Euodia a Syntyche narušily svými hádkami pokoj celého sboru. (Filipanům 4:2)

V pozdější době si muži vyřizovali účty tak, že jeden druhého vyzval na souboj vedený například kordem nebo pistolí. Často přitom jeden z nich přišel o život nebo byl trvale zmrzačen. Dnes se znepřátelení lidé obvykle omezují na slovní souboje, při kterých padají drsná a ostrá slova. I když přitom snad neteče krev, mají takové slovní útoky za následek zraněné city a poškozenou pověst. Nezřídka trpí v těchto „válkách“ nevinné oběti.

Podívejme se, co se stalo před několika lety, když byl jeden kněz anglikánské církve obviněn jiným knězem ze špatného hospodaření s církevními financemi. Jejich roztržka se dostala na veřejnost a sbor, který spravovali, se rozdělil na znepřátelené tábory. Někteří členové odmítli chodit na bohoslužby, které sloužil kněz, jemuž oponovali. Vzájemné pohrdání dosáhlo takových rozměrů, že věřící se na sebe v kostele ani nepodívali. Spor se ještě více rozhořel, když byl žalující kněz sám obviněn ze sexuální nemravnosti.

 Arcibiskup z Canterbury označil boj těchto duchovních jako „rakovinu“ a „skandál, který zneuctívá jméno Našeho Pána“, a vyzval oba, aby odstoupili. V roce 1997 jeden z kněží souhlasil s tím, že odejde do penze. Druhý se odmítl svého místa vzdát, dokud nedosáhl věku, kdy musel odejít do penze nedobrovolně. Zůstal však ve svém úřadě až do poslední chvíle, do dne svých 70. narozenin. To bylo 7. srpna 2001. List The Church of England Newspaper poukázal na to, že den jeho odchodu připadl na svátek „svatého“ Victricia. Kdo byl „svatý“ Victricius? Biskup, který žil ve 4. století a údajně byl zmrskán, protože odmítl bojovat ve vojsku. List upozornil na to, jak odlišný postoj měl ve srovnání s ním onen penzionovaný kněz: „Ten se nezdráhal bojovat na církevní půdě.“

Tito kněží nemuseli zraňovat ani sebe navzájem, ani druhé, kdyby si vzali k srdci radu z Římanům 12:17, 18: „Nikomu neodplácejte zlé zlým. Opatřujte znamenité věci před zraky všech lidí. Je-li to možné, pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem.“

A co my? Jak reagujeme, když nás někdo urazí? Vře v nás zlost, takže se pustíme do slovní bitvy, anebo se nelaskavých slov vyvarujeme a jsme ochotni ke smíru? A co když někoho urazíme my? Začneme se mu vyhýbat a doufáme, že na ten problém časem zapomene, anebo se pohotově omluvíme? Ať už jsme těmi, kdo žádají o odpuštění, nebo těmi, kdo odpouštějí, budeme šťastnější, pokud se pokusíme o smíření. Jak uvidíme v následujícím článku, s pomocí biblických rad můžeme vyřešit i vleklé konflikty.