Stojí za to usmířit se

ED BYL na smrtelné posteli. Bill ho nenáviděl, protože kvůli Edově rozhodnutí přišel před dvaceti lety o své zaměstnání. To znamenalo konec jejich důvěrného přátelství. Nyní se Ed snažil omluvit, aby mohl pokojně zemřít. Bill ho však odmítl vyslechnout.

Když o téměř třicet let později umíral Bill, vysvětlil, proč tehdy Edovi odmítl odpustit. „To, co Ed udělal, se nejlepšímu příteli nedělá. Prostě jsem se už po dvaceti letech usmířit nechtěl. . . . Možná, že to nebylo správné, ale tak jsem to cítil.“ *

Osobní neshody obvykle nekončí tak smutně, ale přesto jejich vinou lidé prožívají bolest nebo zahořknou. Jak asi je člověku v podobné situaci, v jaké byl Ed? Je si vědom toho, že svým rozhodnutím druhého poškodil, a tak možná žije s výčitkami svědomí a těžce nese to, že přišel o přítele. Ale když si uvědomí, že pro jeho uraženého kamaráda jejich přátelství úplně ztratilo cenu, cítí se dotčen.

Někdo jiný možná prožívá podobné pocity jako Bill. Připadá si jako nevinná oběť a snad je plný hořkosti a zloby. Podle něj jeho dřívější přítel dobře věděl, co dělá, a možná mu uškodil záměrně. Když mají dva lidé mezi sebou rozepři, většinou je každý z nich přesvědčen,  že on je v právu a že za všechno může ten druhý. A tak proti sobě začnou dva bývalí přátelé vést pomyslnou válku.

Tento boj vedou dál nehlučnými zbraněmi: Když jeden prochází kolem, druhý se otočí. Když se potkají ve skupině lidí, vzájemně se ignorují. Z dálky se navzájem pokradmu sledují nebo do sebe zabodávají studené, nenávistné pohledy. Když už na sebe promluví, hovoří úsečně nebo jeden do druhého ryjí jízlivými poznámkami.

Avšak přestože se zdá, že si ve všem odporují, na něco mají pravděpodobně shodný názor. Zřejmě připouštějí, že mají vážné problémy a že ztratit blízkého přítele je smutné. Ta živá rána asi každého z nich bolí a oba vědí, že něco by se mělo udělat pro to, aby se zahojila. Kdo ale podnikne první krok k urovnání narušeného vztahu a k usmíření? Ani jednomu se do toho nechce.

Před dvěma tisíci lety docházelo někdy k hněvivým hádkám mezi apoštoly Ježíše Krista. (Marek 10:35–41; Lukáš 9:46; 22:24) Po jedné takové ostré výměně názorů se Ježíš zeptal: „O čem jste se cestou dohadovali?“ Nikdo z nich neodpověděl, protože se zastyděli. (Marek 9:33, 34) Ježíšovo poučování jim pomohlo, aby svoje vztahy urovnali. Rady, které dával on a také někteří jeho učedníci, lidem dodnes pomáhají řešit konflikty a obnovovat zpřetrhaná pouta přátelství. Podívejme se jak.

Mějme za cíl usmířit se

„Nechci s ní mluvit. Už ji nikdy nemusím vidět.“ Pokud jsme se o někom takto vyjádřili, musíme začít jednat. Ukazují to následující biblické texty.

Ježíš učil: „Jestliže tedy přinášíš svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem.“ (Matouš 5:23, 24) Také řekl: „Jestliže zhřeší tvůj bratr, jdi a odhal jeho chybu mezi čtyřma očima.“ (Matouš 18:15) Bez ohledu na to, zda jsme my někoho urazili, nebo zda naopak někdo urazil nás, z Ježíšových slov je zřejmé, že jsme to my, kdo toho druhého musí ihned vyhledat a záležitost s ním prohovořit. Měli bychom to udělat „v duchu mírnosti“. (Galaťanům 6:1) Cílem takového rozhovoru není ospravedlnit se, abychom neztratili tvář, ani přinutit toho druhého, aby se omluvil. Cílem je usmířit se. Ukazuje se tato biblická rada jako praktická?

Ernest je vedoucím pracovníkem v jednom velkém podniku. * V zaměstnání musí s nejrůznějšími lidmi projednávat citlivé otázky a udržovat s nimi dobré pracovní vztahy. Má s tím dlouholeté zkušenosti. Dobře ví, jak snadno mohou vzniknout osobní konflikty. Říká: „Občas nastanou nějaké neshody. Ale když k tomu dojde, s tím člověkem si sednu a problém rozebereme. Jděte přímo za nimi. Promluvte s nimi tváří v tvář a mějte přitom za cíl se usmířit. Vždycky to funguje.“

Alicia má přátele, kteří pocházejí z mnoha různých kultur. Sděluje svou zkušenost: „Někdy něco řeknu a pak mi dojde, že jsem někoho mohla urazit. Jdu a tomu člověku se omluvím. Možná se omlouvám častěji, než je to potřeba, protože i když se ten člověk neurazil, cítím se pak lépe. Vím, že mezi námi není žádné nedorozumění.“

 Musíme překonat překážky

Cesta k urovnání sporu je však mnohdy zahrazena překážkami. Možná jsme si už někdy říkali: „Proč musím já být ten první, kdo se má usmířit? Vždyť to zavinil on.“ A nebo se nám možná stalo, že jsme za někým přišli s cílem vyřešit nějaký problém, a ten člověk odpověděl: „Nemám nic, co bych ti řekl.“ Někteří lidé tak reagují proto, že prožívají citovou bolest. V Příslovích 18:19 je napsáno: „Bratr, proti němuž byl spáchán přestupek, je víc než silné městečko; a jsou sváry, které jsou jako závora u obytné věže.“ Vezměme tedy jeho pocity v úvahu. Jestliže nás odbude, nějakou dobu vyčkejme a zkusme to znovu. Možná pak zjistíme, že „silné městečko“ je otevřené a „závora“ je zvednutá, takže nám v usmíření nic nebrání.

Další překážka na cestě k usmíření může u některých lidí souviset s jejich sebeúctou. Kdyby se měli svému protivníkovi omluvit, nebo dokonce s ním jen promluvit, považovali by to za pokoření. Přání zachovat si sebeúctu je jistě na místě. Jestliže se však člověk nechce usmířit, zvyšuje tím snad svou sebeúctu, anebo ji naopak snižuje? Není to, co vypadá jako přání zachovat si sebeúctu, ve skutečnosti pýcha?

Jakub, jeden z pisatelů Bible, vysvětluje, že sklon ke svárlivosti a pýcha spolu souvisejí. Otevřeně poukazuje na „války“ a „boje“, které mezi sebou vedou někteří křesťané, a pak pokračuje: „Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost.“ (Jakub 4:1–3, 6) Jak domýšlivost neboli pýcha brání usmíření?

Pyšní lidé si namlouvají, že jsou lepší než ostatní. Domýšlivost je vede k závěru, že mají autoritu posuzovat mravní kvality svého bližního. Jak to dělají? Když dojde ke sporu, svého soka často považují za nenapravitelného, za ztracený případ. Někteří lidé si pod vlivem pýchy myslí, že ti, s nimiž mají neshody, nestojí za pozornost, natož aby si zasloužili upřímnou omluvu. Lidé ovládaní pýchou tedy většinou připustí, aby se konflikt vlekl, místo aby ho správně vyřešili.

Tak jako překážka na silnici brání vozidlům v jízdě, pýcha lidem často brání obnovit pokojné vztahy. Jestliže se tedy vzpíráme snahám o usmíření, je možné, že bojujeme právě s pýchou. Jak ji můžeme překonat? Když budeme rozvíjet vlastnost, která je jejím opakem — pokoru.

Udělejme pravý opak

Bible mluví o pokoře velmi příznivě. „Výsledek pokory a bázně před Jehovou je bohatství a sláva a život.“ (Přísloví 22:4) V Žalmu 138:6 čteme, jak se Bůh dívá na pokorné lidi a jak pohlíží na ty, kdo jsou pyšní: „Jehova je vysoko, a přece vidí pokorného; ale povzneseného zná jenom z dálky.“

Mnozí lidé se domnívají, že pokora je totéž co pokoření. To si zřejmě myslí političtí vůdci světa. Jejich vůli se podřizují celé národy, ale když se oni sami dopustí nějaké chyby, nemají dost odvahy pokorně to uznat. Slyšet nějakého vládce, jak říká „omlouvám se“, je tak vzácné, že to vzbudí senzaci. Když se jeden bývalý vládní představitel nedávno omluvil za to, že nedokázal zabránit hrozné katastrofě, objevila se jeho slova v novinových titulcích.

Povšimněme si, že jeden slovník definuje pokoru jako „pocit plynoucí z uvědomování si vlastní nedostatečnosti, nedokonalosti . . .; nepřítomnost přílišného sebevědomí“. Pokora je tedy vyjádřením toho, jak na sebe člověk pohlíží sám, a ne toho, jak na něj nazírají druzí. Pokorné přiznání vlastních chyb a upřímná prosba o odpuštění není pro člověka pokořující; výsledkem naopak je, že získá na vážnosti. Bible říká: „Před zřícením je srdce muže povýšené, a před slávou je pokora.“ (Přísloví 18:12)

O politicích, kteří se neomlouvají za své chyby, kdosi prohlásil: „Naneštěstí se zřejmě  domnívají, že takové přiznání je známkou slabosti. Lidé, kteří jsou slabí a nevěří si, téměř nikdy neřeknou ‚omlouvám se‘. Lidé velkorysí a stateční, ti dokáží říci ‚udělal jsem chybu‘ — a není to pro ně ponížením.“ Totéž platí o lidech, kteří nemají postavení v politice. Jestliže se snažíme nahradit pýchu pokorou, máme mnohem větší naději, že se nám osobní spory podaří urovnat. Podívejme se na příklad jedné rodiny, která si ověřila, že to tak je.

Julie a její bratr William se nepohodli a vznikla mezi nimi napjatá atmosféra. William se na Julii a jejího manžela Josepha tak rozhněval, že se s nimi úplně přestal stýkat. Dokonce jim vrátil všechny dárky, které od nich v průběhu let dostal. Plynuly měsíce a místo pěkného vztahu, který mezi sebou tento bratr a sestra kdysi měli, tu byla jen hořkost.

Joseph se však rozhodl uplatnit slova z Matouše 5:23, 24. V duchu mírnosti se snažil svého švagra oslovit a posílal mu osobní dopisy, v nichž se omlouval za to, že ho urazil. Manželku povzbuzoval, aby svému bratrovi odpustila. William za čas pochopil, že si Julie a Joseph ze srdce přejí, aby se usmířili, a od svého nesmlouvavého postoje upustil. Nakonec se William a jeho manželka s Julií a Josephem setkali, jeden druhému se omluvili, objali se a obnovili své přátelství.

Možná i my máme s někým osobní konflikt, který si velmi přejeme urovnat. Pak trpělivě uplatňujme biblické učení a dělejme všechno pro to, abychom se s oním člověkem usmířili. Jehova nám pomůže. Splní se na nás slova, která Bůh řekl starověkému Izraeli: „Kdybys jen opravdu věnoval pozornost mým přikázáním! Potom by byl tvůj pokoj právě jako řeka.“ (Izajáš 48:18)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázky na straně 7]

Omluva často obnoví pokojné vztahy