Věda a Bible — Skutečně si odporují?

ZÁKLAD konfliktu mezi Galileem a katolickou církví byl položen staletí před tím, než se Koperník i Galileo narodili. Geocentrický názor na vesmír zastávali starověcí Řekové a zpopularizoval ho filozof Aristoteles (384–322 př. n. l.) a později astronom a astrolog Ptolemaios (druhé století n. l.). *

Aristotelův model vesmíru byl ovlivněn myšlením řeckého matematika a filozofa Pythagora (šesté století př. n. l.). Aristoteles vycházel z Pythagorova názoru, že kružnice a koule jsou dokonalé tvary, a věřil, že nebeskou klenbu tvoří sféry navrstvené na sebe podobně jako vrstvy cibule. Jednotlivé sféry jsou z krystalu a uprostřed je Země. Hvězdy se pohybují po kružnicích, přičemž pohyb jim dodává okrajová sféra, kde přebývá božská síla. Aristoteles se také domníval, že Slunce a další nebeská tělesa jsou dokonalé, jsou bez jakékoli skvrny nebo vady a nepodléhají změnám.

Aristotelův velkolepý systém nebyl dílem vědy, ale filozofie. Aristoteles měl pocit, že připisovat pohyb Zemi by bylo v rozporu se zdravým rozumem. Také odmítal myšlenku prázdného prostoru, protože se domníval, že pohybující se Země by se vlivem tření zastavila, kdyby ji nepoháněla konstantní síla. Vezmeme-li v úvahu tehdejší vědomosti, zdál se Aristotelův model logický. Proto zůstal  v zásadě nedotčen téměř 2 000 let. Ještě v 16. století tento populární názor vyjádřil francouzský filozof Jean Bodin, když napsal: „Žádného člověka se zdravým rozumem nebo obdařeného sebemenší znalostí fyziky by ani nenapadlo, že by se Země, těžká a nemotorná . . ., motala . . . kolem vlastního středu a kolem středu Slunce; neboť i to nejmenší otřesení Země by způsobilo pád měst, pevností, městeček a hor.“

Církev si Aristotela přisvojila

Další vývoj, který vyústil ve střet Galilea a církve, nastal ve 13. století a souvisel s vlivným katolickým činitelem Tomášem Akvinským (1225–1274). Ten měl Aristotela v hluboké úctě a mluvil o něm jako o největším z filozofů. Tomáš Akvinský se pět let usilovně snažil včlenit Aristotelovu filozofii do učení církve. Wade Rowland ve své knize Galileo’s Mistake (Galileův omyl) uvádí, že v době, kdy žil Galileo, „Akvinského teologie, která vzešla křížením s Aristotelem, již byla základním dogmatem římské církve“. Musíme si uvědomit i to, že v oné době neexistovala vědecká obec jako taková. Vzdělání bylo do značné míry v rukou církve. Autorita v náboženských otázkách a v otázkách vědeckých se často překrývala.

To vše vytvořilo půdu pro střet mezi Galileem a církví. Už před tím, než se Galileo začal zabývat astronomií, napsal pojednání o pohybu. V tomto díle napadl mnoho hypotéz věhlasného Aristotela. Avšak teprve jeho neústupné prosazování heliocentrického modelu a jeho tvrzení, že tato soustava je v souladu s Písmem, ho v roce 1633 přivedly před inkvizici.

Ve své obhajobě Galileo dosvědčil svou pevnou víru v to, že Bible je Boží inspirované slovo. Také argumentoval tím, že Písmo bylo napsáno pro obyčejné lidi a že biblické zmínky o zdánlivém pohybu Slunce nemají být vykládány doslova. Přel se však zbytečně. Odmítl výklad Písma založený na řecké filozofii, a za to byl odsouzen! Až v roce 1992 katolická církev oficiálně uznala, že se v souvislosti s odsouzením Galilea dopustila omylu.

Poučení pro nás

Jaké poučení můžeme z těchto událostí vyvodit? V prvé řadě, Galileo neměl žádné výhrady k Bibli. To, co považoval za chybné, bylo učení církve. Jeden náboženský komentátor poznamenal: „Poučení, které si máme vzít od Galilea, není zjevně to, že církev se příliš pevně držela biblických pravd, ale naopak to, že se jich nedržela dost pevně.“ Církev svou teologii otevřela vlivu řecké filozofie, a tím ustoupila tradici, místo aby se řídila biblickým učením.

To vše nám připomíná biblickou výstrahu: „Dávejte pozor: Možná, že existuje někdo, kdo vás bude odvádět jako svou kořist prostřednictvím filozofie a prázdného podvodu podle lidské tradice, podle základních věcí světa, a ne podle Krista.“ (Kolosanům 2:8)

Mnozí lidé v křesťanstvu dodnes nadšeně přijímají teorie a filozofie, které jsou v rozporu s Biblí. Jedním takovým příkladem je Darwinova evoluční teorie, která je přijímána místo zprávy o stvoření zaznamenané v První Mojžíšově. Církve touto náhražkou v podstatě činí z Darwina novodobého Aristotela a z evoluce článek víry. *

 Pravá věda je v souladu s Biblí

Tato úvaha by nás rozhodně neměla odradit od zájmu o přírodní vědy. Vždyť samotná Bible nás povzbuzuje k tomu, abychom se učili z Božích výtvorů a abychom jejich pozorováním rozpoznávali úžasné Boží vlastnosti. (Izajáš 40:26; Římanům 1:20) Bible o sobě samozřejmě netvrdí, že je učebnicí přírodních věd. Zjevuje však Boží měřítka, rysy Boží osobnosti, které nelze pochopit ze samotného stvoření, a také ukazuje, jaký má Bůh záměr s lidmi. (Žalm 19:7–11; 2. Timoteovi 3:16) Když se ale Bible zmiňuje o přírodních jevech, je důsledně přesná. Sám Galileo prohlásil: „Jak svaté Písmo, tak příroda pocházejí z Božského Slova . . . Dvě pravdy si nikdy nemohou odporovat.“ Zamysleme se nad následujícími příklady.

Ještě důležitější než pohyb hvězd a planet je to, že veškerá hmota ve vesmíru je podřízena zákonům, například zákonu gravitace. Nejstarší známá mimobiblická zmínka o fyzikálních zákonech pochází od Pythagora, který věřil, že vesmír může být vysvětlen pomocí čísel. Konečně o dva tisíce let později Galileo, Kepler a Newton potvrdili, že hmota je podřízena racionálním zákonům.

Nejstarší biblická zmínka o přírodních zákonech je obsažena v knize Job. Asi v roce 1 600 př. n. l. se Bůh Joba zeptal: „Poznal jsi ustanovení [nebo zákony] nebes?“ (Job 38:33) Kniha Jeremjáš, která byla napsána v sedmém století př. n. l., popisuje Jehovu jako Stvořitele „ustanovení měsíce a hvězd“ a „ustanovení nebe a země“. (Jeremjáš 31:35; 33:25) Pokud jde o tyto výroky, G. Rawlinson, který je komentátorem Bible, poznamenal: „To, že v hmotném světě  převládá zákonitost, je svatými pisateli prosazováno stejně vehementně jako moderní vědou.“

Odvoláváme-li se na Pythagora, musíme si uvědomit, že výrok v knize Job byl pronesen asi tisíc let před tím, než Pythagoras žil. Pamatujme, že účelem Bible není jednoduše odhalovat skutečnosti týkající se přírody, ale především vést nás k myšlence, že Jehova je Stvořitelem všech věcí, a tedy tím, kdo může přírodní zákony vytvářet. (Job 38:4, 12; 42:1, 2)

Podívejme se na další příklad. Voda na zemi prochází cyklickým dějem, kterému se říká koloběh vody. Jednoduše řečeno, voda se vypařuje z moře, vytváří oblaka, dopadá na zem v podobě srážek a nakonec se vrací do moře. Nejstarší dochované mimobiblické zmínky o tomto koloběhu jsou ze čtvrtého století př. n. l. Avšak v Bibli čteme výroky, které jsou o staletí starší. Například v jedenáctém století př. n. l. izraelský král Šalomoun napsal: „Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.“ (Kazatel 1:7; Ekumenický překlad)

Něco podobného vyjádřil prorok Amos, prostý pastýř a zemědělec, který žil kolem roku 800 př. n. l. Napsal, že Jehova je „Ten, kdo povolává mořské vody, aby je vylil na povrch země“. (Amos 5:8) Šalomoun ani Amos sice nepoužili žádné složité odborné pojmy, ale oba — každý z trochu jiného hlediska — přesně popsali, jak koloběh vody probíhá.

Bible také říká, že Bůh „zavěšuje zemi na ničem“ nebo „nad čiré nic zavěsil zemi“, jak uvádí jiný překlad. (Job 26:7; Šrámek) Vezmeme-li v úvahu vědomosti dostupné kolem roku 1 600 př. n. l., kdy asi tato slova byla pronesena, jen mimořádně osvícený člověk by tehdy mohl tvrdit, že pevný předmět může být zavěšen v prostoru, aniž je nějak fyzicky podpírán. Jak již bylo uvedeno, samotný Aristoteles představu prázdného prostoru odmítal, a to žil o více než 1 200 let později!

Nezdá se vám ohromující, že Bible obsahuje tak přesné výroky? Nezapomeňte, že odporovaly tehdy rozšířeným představám, které byly mylné, ale byly zdánlivě v souladu se zdravým rozumem. Přemýšliví lidé to považují za další doklad toho, že Bible byla inspirována Bohem. Jednáme tedy moudře, jestliže se unáhleně nepřikláníme k názorům nebo k teoriím, které Bibli odporují. Jak se v dějinách opakovaně ukázalo, lidské filozofie — byť je vytvořili ti nejvzdělanější — vznikají a zanikají, ale „Jehovův výrok trvá navždy“. (1. Petra 1:25)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázky na straně 6]

Jaké stanovisko zaujali protestanté

Ostrá kritika se na heliocentrický model snesla také od vůdců protestantské reformace. Patřil k nim Martin Luther (1483–1546), Filip Melanchthon (1497–1560) i Jan Kalvín (1509–1564). Luther o Koperníkovi prohlásil: „Tento blázen chce zvrátit celou astronomickou vědu.“

Reformátoři zakládali svou argumentaci na doslovném výkladu určitých biblických textů, například zprávy z 10. kapitoly knihy Jozue, kde je uvedeno, že slunce a měsíc ‚zůstaly nehybné‘. * Proč reformátoři zaujímali toto stanovisko? Kniha Galileo’s Mistake (Galileův omyl) vysvětluje, že zatímco protestantská reformace zlomila papežské jho, nepodařilo se jí „otřást zásadní autoritou“ Aristotela a Tomáše Akvinského, jejichž názory byly „přijímány katolíky stejně jako protestanty“.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky]

Luther

Kalvín

[Podpisek]

Z knihy Servetus and Calvin, 1877

[Obrázek na straně 4]

Aristoteles

[Podpisek]

Z knihy A General History for Colleges and High Schools, 1900

[Obrázek na straně 5]

Tomáš Akvinský

[Podpisek]

Z knihy Encyclopedia of Religious Knowledge, 1855

[Obrázek na straně 6]

Isaac Newton

[Obrázek na straně 7]

Koloběh vody popsala Bible před více než 3 000 lety