Naděje uprostřed zoufalství — Sjezd v uprchlickém táboře

UPRCHLICKÝ tábor Kakuma leží na severu Keni poblíž hranice se Súdánem. Žije v něm přes 86 000 lidí. Tato oblast je nesmírně suchá a denní teploty tam dosahují až k 50 stupňům Celsia. V táboře běžně dochází k násilnostem. Pro mnohé uprchlíky je místem zoufalství. Jiní však mají naději.

Mezi uprchlíky je několik svědků Jehovových, kteří horlivě káží dobrou zprávu o Království. Tato skupina je součástí malého sboru v Lodwaru, obci vzdálené 120 kilometrů směrem na jih. K dalšímu nejbližšímu sboru trvá cesta autem osm hodin.

Jelikož uprchlíci nemohou volně odcestovat, mnozí z nich nemají možnost účastnit se malých a velkých sjezdů, které pořádají svědkové Jehovovi. Proto se učinily přípravy, aby se přímo v táboře mohl konat sjezdový den.

Cesta na sever

Patnáct svědků z města Eldoret, které leží 480 kilometrů jižně od tábora, se nabídlo, že se vydá na náročnou cestu do vyprahlé oblasti na severu a že sjezd podpoří. Účastníkem akce byl také jeden zájemce, který k dopravě nabídl svůj minibus i s řidičem. Všichni upřímně toužili povzbudit a posílit své bratry.

Vyjelo se za chladného rána z hornaté oblasti na západě Keni. Hrbolatá cesta vedla nejprve přes zemědělskou krajinu a lesy do vyšších poloh a pak klesala do žárem vyprahlé pouště porostlé křovinami. V této nehostinné oblasti se pásla stáda koz a velbloudů. Občas bylo možné vidět domorodce oblečené v tradičních oděvech, mnozí měli v rukou hole, luky a šípy. Po jedenácti hodinách cesty dorazili svědkové do Lodwaru, horké a prašné obce s téměř 20 000 obyvateli. Poté, co byli vřele přivítáni svými spoluvěřícími, se cestovatelé šli vyspat, aby byli připraveni na náročný víkend, který měli před sebou.

Následující ráno se návštěvníci jeli podívat na některá zajímavá místa v okolí. Především museli vidět největší jezero v Keni — jezero Turkana,  které obklopuje široko daleko jen poušť porostlá křovinami. Toto jezero s alkalickou vodou je domovem nejpočetnější populace krokodýlů na světě a žije podél něj také malý počet lidí, kteří se živí rybolovem. Večer se návštěvníci radovali z toho, že se účastnili teokratické školy a služebního shromáždění místního sboru. Tamní svědkové Jehovovi se od roku 2003 scházejí v pěkném sále Království, který postavili v rámci stavebního programu pro země s omezenými finančními prostředky.

Sjezdový den

Neděle byla vyhrazena pro sjezdový den. Zvěstovatelům ze sboru Lodwar a také návštěvníkům byl vstup do tábora umožněn v osm hodin ráno, a proto se na cestu vydali velmi brzy. Silnice se klikatila pustou krajinou směrem k hranici se Súdánem. Kolem se tyčilo členité pohoří. Ve vesnici Kakuma se otevřel pohled do krajiny. Právě bylo po dešti a prašná cesta, která vede k táboru, byla proto na některých místech pod vodou. Většina domů v táboře je postavena z hliněných cihel a střechy jsou z plechu nebo nepromokavé plachty. Skupiny uprchlíků z Etiopie, Súdánu, Somálska a jiných zemí bydlí odděleně na svém území tábora. Když cestovatelé přijeli do tábora, uprchlíci je nadšeně přivítali.

 Sjezd se konal ve vzdělávacím středisku. Malby na stěnách zobrazovaly hrůzy ze života uprchlíků, ale z atmosféry v sále byla patrná naděje. Všechny proslovy byly předneseny v angličtině a svahilštině. Řečníci, kteří mluví plynule oběma jazyky, si tlumočili sami. Úvodní proslov na námět „Zkoumejme své obrazné srdce“ přednesl bratr, který je uprchlíkem ze Súdánu. Další části programu měli sboroví starší, kteří tam byli na návštěvě.

Vrcholnou událostí každého sjezdu je křest. V závěru proslovu se oči všech upřely na jediného uchazeče o křest, který povstal. Gilbert uprchl se svým otcem z rodné země během genocidy v roce 1994. Nejprve doufali, že najdou bezpečí v Burundi, ale brzy si uvědomili, že jsou stále v ohrožení. Gilbert utekl do Zairu, potom do Tanzanie, kde se občas skrýval v lese, a nakonec do Keni. Mnoho přítomných mělo slzy v očích, když řečník přivítal tohoto muže jako bratra v křesťanském sboru. Před očima malého sjezdového publika Gilbert odpověděl na dvě řečníkovy otázky. Všech 95 lidí slyšelo jeho jasné a rozhodné: „Ndiyo!“, což svahilsky znamená ano. Křest proběhl v malém bazénu, který Gilbert a další bratři ručně vykopali a pokryli plachtou, jež předtím sloužila jako střecha Gilbertova obydlí v táboře. Svou dychtivost nechat se pokřtít dal najevo tím, že ráno sám kbelík po kbelíku naplnil celou nádrž vodou.

Jedním z hlavních bodů odpoledního programu bylo vyprávění zážitků, které svědkové měli ve specifickém prostředí tábora. Jeden bratr vyprávěl, jak přistoupil k neznámému muži, který odpočíval pod stromem.

„Myslíte si, že je vždycky bezpečné sedět pod stromem?“

„Ano,“ odpověděl muž. A pak dodal: „Vlastně v noci ne.“

Bratr mu přečetl Micheáše 4:3, 4: „A skutečně budou sedět každý pod svou révou a pod svým fíkovníkem a nikdo nezpůsobí, aby se chvěli.“ Pokračoval: „Vidíte, v Božím novém světě to bude bezpečné vždycky.“ Muž přijal publikaci ke studiu Bible.

Jedné sestře, která do Kakumy přicestovala, nedávno zemřeli tři blízcí členové její rodiny. K situaci bratrů v táboře se vyjádřila: „Je to místo plné těžkostí, a přesto si zde bratři uchovali silnou víru. Všude kolem je neštěstí, ale oni slouží Jehovovi šťastně. Mají pokojný vztah s Bohem. Povzbudilo mě to, abych si uchovala klid a dále sloužila Jehovovi. Nemám důvod si stěžovat.“

Sjezd uběhl velmi rychle. V závěrečném proslovu řečník zdůraznil, že byli přítomni zástupci z osmi zemí. Jeden svědek, který bydlí v táboře, poznamenal, že tento sjezd byl důkazem jednoty a lásky, jež mezi sebou mají svědkové Jehovovi v tomto rozděleném světě. Jsou to opravdoví křesťanští bratři. (Jan 13:35)

 [Rámeček a obrázek na straně 25]

ZTRACENÍ CHLAPCI ZE SÚDÁNU

Od počátku občanské války v Súdánu v roce 1983 muselo svůj domov opustit pět milionů lidí. Od svých rodin bylo odříznuto asi 26 000 dětí. Tisíce z nich utekly do uprchlických táborů v Etiopii, kde zůstaly asi tři roky. Pak byly děti nuceny opět odejít, a tak se rok trmácely zpět přes Súdán na sever Keni, přičemž se stávaly kořistí vojáků, lupičů a divokých zvířat. Svou daň si také vybraly nemoci. Tyto náročné cesty přežila pouze polovina dětí, a ty se nakonec staly jádrem uprchlického tábora Kakuma. Humanitární organizace tyto děti označily jako „ztracené chlapce ze Súdánu“.

Uprchlický tábor Kakuma je nyní domovem utečenců z mnoha zemí — ze Súdánu, Somálska, Etiopie a dalších. Po příchodu do tábora obdrží uprchlík nějaký základní materiál na stavbu domu a také plachtu na střechu. Dvakrát měsíčně dostane asi šest kilogramů mouky, kilogram fazolí, nějaký olej a sůl. Mnoho uprchlíků něco z toho vyměňuje za jiné věci nezbytné k životu.

Někteří z těchto ztracených chlapců se opět setkali se svými rodinami nebo se usadili v jiných zemích. Podle Úřadu pro přesídlení uprchlíků „další tisíce zůstávají v prašném a mouchami sužovaném táboře v Kakumě, kde musejí zoufale hledat jídlo a tvrdě pracovat, aby získaly vzdělání“.

[Podpisek]

S laskavým svolením Refugees International

[Mapa na straně 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KEŇA

tábor Kakuma

jezero Turkana

Lodwar

Eldoret

Nairobi

[Obrázek na straně 23]

V táboře se žije v obtížných podmínkách

[Obrázek na straně 23]

Rozdělování vody v táboře

[Obrázek na straně 23]

Svědkové z Keni podnikli náročnou cestu na sever, aby povzbudili své bratry

[Obrázek na straně 24]

Misionář tlumočí proslov místního zvláštního průkopníka

[Obrázek na straně 24]

Bazén ke křtu

[Podpisek obrázku na straně 23]

Rozdělování vody v uprchlickém táboře Kakuma: S laskavým svolením Refugees International