Zachráněni — ne pouze díky skutkům, ale díky nezasloužené laskavosti

‚Byli jste zachráněni prostřednictvím víry. Není to díky skutkům, aby žádný člověk neměl důvod k chlubení.‘ (EFEZANŮM 2:8, 9)

1. Jaký názor na vlastní úspěchy mají na rozdíl od většiny lidí křesťané a proč?

PRO dnešní dobu je charakteristické, že lidé jsou velmi pyšní na své úspěchy a většinou je rádi staví na odiv. Křesťané jsou jiní. Své úspěchy nezveličují a nechlubí se jimi, ani když souvisejí s pravým uctíváním. Ačkoli se radují z toho, jaké výsledky má Jehovův lid jako celek, své vlastní zásluhy nevyzdvihují. Uvědomují si, že ve službě Jehovovi mají větší význam správné pohnutky než to, čeho kdo dosáhne. Každý, kdo nakonec obdrží dar věčného života, získá ho prostřednictvím víry a díky Boží nezasloužené laskavosti, ne díky tomu, co on sám dokázal. (Lukáš 17:10; Jan 3:16)

2, 3. Čím se chlubil Pavel a proč?

² Apoštol Pavel si byl této skutečnosti dobře vědom. Poté, co se třikrát modlil, aby mu byl odstraněn ‚osten z těla‘, dostal od Jehovy odpověď:  „Má nezasloužená laskavost ti stačí, neboť má moc se zdokonaluje ve slabosti.“ Pavel Jehovovo rozhodnutí pokorně přijal a vyvodil z něho tento závěr: „Velmi rád se proto budu spíše chlubit svými slabostmi, aby Kristova moc zůstala nade mnou jako stan.“ Pavlovo pokorné smýšlení bychom měli napodobovat. (2. Korinťanům 12:7–9)

³ Přestože málokdo vykonal v křesťanské službě tolik jako on, Pavel své úspěchy nepřičítal tomu, že by měl nějaké výjimečné schopnosti. Skromně poznamenal: „Mně, menšímu než nejmenší ze všech svatých, byla dána tato nezasloužená laskavost, abych oznamoval národům dobrou zprávu o Kristově nevystižitelném bohatství.“ (Efezanům 3:8) Pavel rozhodně nebyl vychloubačný ani povýšený. „Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost.“ (Jakub 4:6; 1. Petra 5:5) Řídíme se Pavlovým příkladem? Jsme natolik pokorní, že sami sebe považujeme za menší, než je ten nejmenší z našich bratrů?

‚Považujme ostatní za sobě nadřazené‘

4. Proč někdy může být pro nás těžké považovat ostatní za sobě nadřazené?

⁴ Apoštol Pavel křesťanům radil: „Nic nebudete dělat ze svárlivosti ani ze samolibosti, ale s ponížeností mysli budete považovat ostatní za sobě nadřazené.“ (Filipanům 2:3) To může být obtížné zvlášť v případě, že zastáváme odpovědné postavení. Příčinou může být to, že jsme poněkud ovlivněni soutěživostí, která je v dnešním světě tak rozšířená. Je možné, že už v dětství jsme byli vedeni k tomu, abychom doma soupeřili se svými sourozenci nebo ve škole se spolužáky. Možná se od nás vždy očekávalo, že budeme premianty nebo sportovními hvězdami školy. Dávat ze sebe to nejlepší při nějaké vhodné činnosti je samozřejmě ctnost. Křesťané však přitom nemají za cíl strhávat na sebe nepřiměřenou pozornost, ale chtějí ze své činnosti mít co největší užitek a snad přitom prospět i druhým. Nicméně člověk, který chce pokaždé být nejlepší a sklízet ovace, je v nebezpečí. Proč?

5. Co se může stát s člověkem, který se nesnaží soutěživost a samolibost v sobě potlačovat?

⁵ Člověk, který se nesnaží soutěživost a samolibost v sobě potlačovat, může se stát neuctivým a zpupným. Možná začne druhým závidět jejich schopnosti a výsady. V Příslovích 28:22 je řečeno: „Muž se závistivým okem pospíchá za hodnotnými věcmi, ale neví, že na něho přijde nouze.“ Takový člověk může dojít tak daleko, že se opovážlivě začne domáhat postavení, na které nemá nárok. Aby své jednání ospravedlnil, začne možná reptat a kritizovat druhé — a to jsou sklony, kterých by se křesťané měli vyvarovat. (Jakub 3:14–16) V každém případě mu hrozí, že se stane sebestředným.

6. Jak nás Bible varuje před soutěživým způsobem uvažovaní?

⁶ Bible proto křesťany vybízí: „Nestaňme  se samolibými, nevyvolávejme mezi sebou soutěživost a jeden druhému nezáviďme.“ (Galaťanům 5:26) Apoštol Jan se zmínil o spolukřesťanovi, který podle všeho takovému způsobu uvažování propadl. „Psal jsem něco sboru,“ uvedl Jan, „ale Diotrefes, který má rád mezi nimi první místo, od nás nic nepřijímá s úctou. Proto, jestliže přijdu, připomenu jeho skutky, které dále koná, když o nás tlachá ničemnými slovy.“ Je opravdu smutné, když se křesťan dostane do takového stavu. (3. Jana 9, 10)

7. Čeho se křesťan chce vyvarovat v dnešním soutěživém pracovním prostředí?

⁷ Bylo by samozřejmě nerealistické si myslet, že křesťan se může úplně vyhnout všem činnostem, které mají povahu soutěže. Možná je v rámci své práce zapojen do konkurence s jinými jednotlivci nebo podniky, kteří vyrábějí podobné produkty nebo nabízejí podobné služby. Ale i v takových případech chce křesťan svou obchodní činnost vykonávat s úctou, láskou a ohleduplně. Nikdy se neuchyluje k nezákonným nebo nekřesťanským praktikám a dává si záležet na tom, aby nezískal pověst člověka, který je především soupeřivý a má ostré lokty. Nejdůležitějším v životě pro něj není to, aby byl ve všem lepší než druzí. Jestliže takový postoj musíme projevovat ve světských záležitostech, oč více to platí v oblasti uctívání!

„Ne ve srovnání s někým jiným“

8, 9. (a) Proč křesťanští starší nemají důvod mezi sebou soupeřit? (b) Proč slova z 1. Petra 4:10 platí na všechny Boží služebníky?

⁸ Správný postoj, který patří ke křesťanskému uctívání, je vyjádřen těmito inspirovanými slovy: „Ať každý prokáže, jaké je jeho vlastní dílo, a pak bude mít příčinu k jásání vzhledem k sobě samému, a ne ve srovnání s někým jiným.“ (Galaťanům 6:4) Sboroví starší si uvědomují, že nejsou soupeři, a proto jako rada starších úzce spolupracují. Mají radost z toho, že každý z nich podle svých možností přispívá k blahu celého sboru. Dávají si tedy pozor na to, aby jejich vztahy nebyly rozleptány soutěživostí. Tím, že jsou jednotní, dávají dobrý příklad ostatním členům sboru.

⁹ Díky svému věku, svým zkušenostem nebo svým schopnostem mohou být někteří starší výkonnější než ostatní nebo mohou být obdařeni větší schopností proniknout k podstatě věci. V Jehovově organizaci proto jednotliví starší mají rozdílné úkoly. Navzájem se nesrovnávají, ale mají na mysli tuto radu: „Úměrně k tomu, jak každý z vás obdržel dar, používejte jej tak, že jeden druhému sloužíte jako znamenití správci Boží nezasloužené laskavosti vyjádřené různými způsoby.“ (1. Petra 4:10) Tento text ve skutečnosti platí na všechny Jehovovy služebníky, protože všichni jsme v určité míře obdrželi  dar přesného poznání a všichni máme výsadu podílet se na křesťanské službě.

10. Jedině kdy bude naše posvátná služba přijatelná Jehovovi?

¹⁰ Jehova má z naší posvátné služby radost jen tehdy, jestliže mu sloužíme z lásky a oddanosti, a ne proto, abychom se vyvyšovali nad druhé. Na to, co děláme v zájmu pravého uctívání, tedy musíme mít vyrovnaný názor. Žádný člověk nemůže dobře posoudit pohnutky někoho jiného, ale Jehova „hodnotí srdce“. (Přísloví 24:12; 1. Samuelova 16:7) Je proto vhodné, abychom si občas položili otázku: ‚Proč vlastně sloužím Jehovovi?‘ (Žalm 24:3, 4; Matouš 5:8)

Správný názor na naše skutky

11. Nad kterými otázkami je rozumné uvažovat v souvislosti s naší účastí na službě?

¹¹ Jestliže pro získání Jehovova schválení jsou nejdůležitější naše pohnutky, jak velkou pozornost bychom měli věnovat svým skutkům víry? Když máme ke službě správnou pohnutku, je vůbec nutné vést záznamy o tom, co děláme nebo kolik toho děláme? To jsou rozumné otázky. Nechceme totiž na čísla klást větší důraz než na samotné skutky víry ani si nepřejeme, aby pěkná zpráva byla hlavním cílem naší křesťanské činnosti.

12, 13. (a) Proč vedeme záznamy o kazatelské službě? (b) Z čeho se můžeme radovat, když vidíme celkovou zprávu o naší kazatelské činnosti?

¹² Povšimněme si, co říká kniha Organizovaně konáme Jehovovu vůli: „První následovníky Ježíše Krista zajímaly zprávy o pokroku kazatelského díla. (Marek 6:30) Z biblické knihy Skutky se dozvídáme, že o Letnicích byl vylit svatý duch asi na 120 učedníků. Tento počet brzy vzrostl na 3 000 a potom na 5 000. . . . (Skutky 1:15; 2:5–11, 41, 47; 4:4; 6:7) Zprávy o takovém vzrůstu byly pro učedníky jistě velmi povzbudivé!“ Ze stejného důvodu se dnes svědkové Jehovovi snaží vést přesné záznamy o tom, jak se v celosvětovém měřítku plní Ježíšova slova: „Tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec.“ (Matouš 24:14) Z takových zpráv je možné získat realistickou představu o tom, jak naše činnost probíhá v různých částech světa. Vyplývá z nich, kde je zapotřebí pomoc, jaká literatura je nezbytná a také v jakém množství musí být  vyrobena, aby kazatelské dílo mohlo postupovat kupředu.

¹³ Díky tomu, že o své kazatelské činnosti podáváme zprávu, můžeme tedy své pověření, abychom kázali o Království, plnit účinněji. Kromě toho nás jistě povzbuzuje, když se dozvídáme, jak působí naši bratři jinde na světě. Když vidíme, že v celosvětovém měřítku dochází ke vzrůstu a že dobrá zpráva je oznamována ve stále větším rozsahu, naplňuje nás to radostí, povzbuzuje nás to, abychom sami byli aktivnější, a ujišťuje nás to o Jehovově požehnání. A nemáme snad radost z toho, že v této celosvětové zprávě je zahrnuta také naše vlastní zpráva? Ve srovnání s celkovým číslem je sice nepatrná, ale Jehova o ní dobře ví. (Marek 12:42, 43) Pamatuj, že bez tvé zprávy by celková zpráva nebyla úplná.

14. Co kromě kazatelské a vyučovací činnosti patří ke způsobům, jimiž uctíváme Jehovu?

¹⁴ Každý, kdo se zasvětil Jehovovi, dělá pochopitelně i mnoho dalších věcí, které z tohoto závazku vyplývají, ale které v jeho zprávě nejsou uvedeny. Nepodáváme například zprávu o svém pravidelném osobním studiu Bible, o své účasti a aktivitě na křesťanských shromážděních, o tom, jak plníme své úkoly ve sboru, o tom, jak podle potřeby pomáháme spoluvěřícím, ani o tom, jak finančně podporujeme celosvětové dílo Království. Zpráva o kazatelské službě je tedy sice důležitá, protože nám pomáhá uchovat si horlivost ve službě a nepolevovat, ale musíme ji vidět ve správném světle. Nesmíme ji považovat za duchovní legitimaci, která rozhoduje o naší způsobilosti pro věčný život.

Buďme ‚horliví pro znamenité skutky‘

15. Proč jsou skutky nezbytné, i když pro naši záchranu nestačí?

¹⁵ Ačkoli k naší záchraně je zapotřebí víc než pouze skutky, jsou naše skutky samozřejmě nezbytné. Proto jsou křesťané označeni jako „lid, který mu výhradně patří, horlivý pro znamenité skutky“, a proto jim je řečeno, že mají ‚dbát jedni o druhé, aby se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům‘. (Titovi 2:14; Hebrejcům 10:24) Ještě konkrétněji se k této věci vyjádřil jiný pisatel Bible, Jakub, který jednoduše řekl: „Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je i víra bez skutků mrtvá.“ (Jakub 2:26)

16. Co je ještě důležitější než skutky, ale čeho bychom se měli vyvarovat?

¹⁶ Dobré skutky sice mohou být důležité, ale ještě důležitější je to, z jakých pohnutek pramení. Je proto moudré, abychom své pohnutky občas prozkoumali. Žádný člověk však nemůže přesně znát pohnutky druhých. Musíme se tedy vyvarovat toho, že bychom druhé soudili. Je nám položena otázka: „Kdo jsi ty, abys soudil domácího sluhu někoho jiného?“ Odpověď je jasná: „Svému vlastnímu pánovi stojí nebo padá.“ (Římanům 14:4) Pánem všech je Jehova, za soudce ustanovil Krista Ježíše, a ti nás budou soudit nejen na  základě našich skutků, ale také na základě našich pohnutek, na základě toho, jaké jsme měli možnosti, a na základě naší lásky a oddanosti. Pouze Jehova a Kristus Ježíš mohou s jistotou posoudit, zda děláme to, k čemu křesťany nabádá apoštol Pavel: „Vynasnaž se, aby ses představil Bohu jako schválený, jako dělník, který se nemá zač stydět a správně zachází se slovem pravdy.“ (2. Timoteovi 2:15; 2. Petra 1:10; 3:14)

17. Proč bychom měli mít na mysli slova z Jakuba 3:17, i když se snažíme sloužit Bohu ze všech sil?

¹⁷ To, co od nás Jehova očekává, je rozumné. U Jakuba 3:17 je o ‚moudrosti shora‘ mimo jiné řečeno, že je „rozumná“. Nebylo by snad moudré, abychom Jehovu v tomto ohledu napodobovali? Nebyl by to z naší strany opravdový úspěch? Proto bychom na sebe ani na své bratry neměli mít nerozumné ani nedosažitelné nároky.

18. Jaká je před námi vyhlídka, jestliže máme vyrovnaný názor na své skutky a na Jehovovu nezaslouženou laskavost?

¹⁸ Jestliže budeme mít vyrovnaný názor na své skutky víry a na Jehovovu nezaslouženou laskavost, zachováme si radost, kterou se vyznačují praví Jehovovi služebníci. (Izajáš 65:13, 14) Bez ohledu na to, kolik snad sami zvládneme, můžeme se radovat z požehnání, které Jehova vylévá na svůj lid jako na celek. Nadále budeme Bohu předkládat ‚modlitby a úpěnlivé prosby spolu s díkůvzdáním‘ a v nich ho budeme prosit, aby nám pomáhal dělat, co je v našich silách. Můžeme si pak být naprosto jisti, že „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit [naše] srdce a [naše] myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše“. (Filipanům 4:4–7) Víme, že zachráněni můžeme být ne pouze díky skutkům, ale díky Jehovově nezasloužené laskavosti — a z toho můžeme čerpat útěchu a povzbuzení.

Můžete vysvětlit, proč křesťané

• nestaví na odiv své vlastní úspěchy?

• neprojevují soutěživost?

• podávají zprávu o své kazatelské službě?

• nesoudí své spolukřesťany?

[Studijní otázky]

[Obrázek na straně 15]

„Má nezasloužená laskavost ti stačí“

[Obrázky na straně 16 a 17]

Starší mají radost z toho, že každý z nich podle svých možností přispívá k blahu celého sboru

[Obrázky na straně 18 a 19]

Bez tvé zprávy by celková zpráva nebyla úplná