Životní příběh

Ze „života nynějšího“ se plně raduji!

VYPRÁVÍ TED BUCKINGHAM

Celodobé službě jsem se tehdy věnoval šest let a ženatý jsem byl šest měsíců. A najednou jsem dostal dětskou obrnu. Stalo se to v roce 1950, když mi bylo 24 let. Devět měsíců jsem byl v nemocnici a měl jsem přitom hodně času, abych uvažoval o svém životě. Mé možnosti nyní budou velmi omezené. Co tedy můžeme s Joyce, mou manželkou, čekat od budoucnosti?

V ROCE 1938 obdržel můj otec knihu Vláda. * O náboženství se nikdy nezajímal a tuto knihu možná přijal pod vlivem bouřlivých politických událostí a hrozící války. Pokud vím, on ji nikdy nečetl, ale četla ji maminka. Byla velmi zbožná a na to, co se v ní dočetla, reagovala okamžitě. Vystoupila z anglikánské církve a přes odpor ze strany tatínka se stala svědkem Jehovovým. Zemřela v roce 1990 a zůstala Bohu věrná až do smrti.

První křesťanské shromáždění, na které mě maminka vzala, se konalo v sále Království v Epsomu, na jih od Londýna. Sbor se scházel v jednom bývalém skladu a poslouchali jsme nahrávku přednášky J. F. Rutherforda, jenž tehdy dohlížel na dílo svědků Jehovových. Shromáždění ve mně zanechalo hluboký dojem.

Během bleskových náletů byl Londýn vystaven těžkému bombardování, a nebezpečí se stále zvětšovalo. Proto se v roce 1940 tatínek rozhodl, že přestěhuje rodinu na bezpečnější místo — do Maidenheadu, což je malé město ležící asi 45 kilometrů na západ od Londýna. Přineslo nám to velký užitek, protože tamní třicetičlenný sbor pro nás byl opravdu povzbuzením.  Fred Smith, věrný křesťan, který byl pokřtěn v roce 1917, se mi osobně věnoval a školil mě, abych se zlepšoval v kazatelské službě. Za jeho příklad a láskyplnou pomoc jsem mu stále nesmírně vděčný.

Začínám s celodobou službou

Jednoho chladného březnového dne roku 1941 jsem byl v řece Temži pokřtěn. Bylo mi tehdy patnáct let, a můj starší bratr Jim už byl celodobým služebníkem. Po většinu svého života pracoval v Jehovově díle, a to v krajské a oblastní službě po celé Británii. S manželkou Madge dnes žije v Birminghamu. Moje mladší sestra Robina a její manžel Frank také až dodnes věrně slouží Jehovovi.

Pracoval jsem jako účetní v jisté konfekční firmě. Jednoho dne si mě ředitel zavolal do kanceláře a nabídl mi slibnou kariéru, totiž možnost pracovat pro firmu jako nákupčí. Tehdy jsem však už nějaký čas přemýšlel o tom, že půjdu ve šlépějích svého bratra. Nabídku svého zaměstnavatele jsem tedy zdvořile odmítl a vysvětlil jsem, proč ji nepřijmu. Byl jsem velmi překvapen, když mě tento muž vřele pochválil za to, že se chci věnovat takové záslužné křesťanské činnosti. Po oblastním sjezdu, který se roku 1944 konal v Northamptonu, jsem se tedy stal celodobým kazatelem.

Nejprve jsem byl poslán do Exeteru v hrabství Devon. Město Exeter se tehdy pomalu zotavovalo z následků válečného bombardování. Přistěhoval jsem se do bytu ke dvěma průkopníkům, Frankovi a Ruth Middletonovým, kteří ke mně byli velmi laskaví. Ve svých osmnácti letech jsem neměl zkušenosti ani s praním prádla, ani s vařením, ale všechno se zlepšilo, když jsem se to postupně naučil.

V kazatelské službě byl mým spolupracovníkem padesátiletý Victor Gurd. Pocházel z Irska a svědecké činnosti se věnoval už od dvacátých let. Učil mě, jak si mám užitečně rozvrhnout čas, podněcoval ve mně hlubší zájem o čtení Bible a vedl mě k tomu, abych si uvědomoval hodnotu různých překladů Bible. Byly to roky, v nichž se má osobnost formovala, a Victorův spolehlivý příklad byl přesně tím, co jsem potřeboval.

Tváří v tvář otázce neutrality

Válka se chýlila ke konci, ale úřady stále ještě stíhaly mladé muže kvůli vojenské službě. V roce 1943 jsem stál před soudem v Maidenheadu a jasně jsem vyjádřil, že mám být jako služebník evangelia zproštěn vojenské povinnosti. Má žádost byla zamítnuta. Já jsem se však rozhodl, že se přestěhuji do Exeteru, do svého přiděleného působiště. A tam jsem byl nakonec předvolán před místní soud. Byl jsem odsouzen na šest měsíců těžké práce ve vězení a policejní soudce přitom prohlásil, že kdyby to šlo, rád by mi dal trest ještě delší. Těch šest měsíců jsem si odsloužil, a pak mě poslali zpátky do vězení na další čtyři měsíce.

V tom vězení jsem byl jediným svědkem Jehovovým, a tak mi dozorci říkali Jehova. Když při nástupu volali toto jméno a já jsem se měl přihlásit, cítil jsem se trochu nesvůj, ale den co den jsem slyšel, jak je hlasitě vyvoláváno Boží jméno — takže to vlastně byla velká výsada. Ostatní vězňové se tímto způsobem dozvěděli, že jsem mezi nimi kvůli zásadovému postoji, který zastávám jako svědek Jehovův. Později byl do téhož vězení poslán Norman Castro a dostali jsme nová jména. Od té doby nám říkali Mojžíš a Áron.

Z Exeteru jsem byl přemístěn do Bristolu a nakonec do vězení ve Winchesteru. Podmínky nebyly vždy příjemné, ale když měl člověk smysl pro humor, bylo to snadnější. Ve Winchesteru jsme si mohli s Normanem uspořádat Památnou slavnost a velmi nás to potěšilo. Do vězení nás přijel navštívit Francis  Cooke a k Památné slavnosti nám přednesl krásný proslov.

Změny v poválečných letech

Roku 1946 na sjezdu v Bristolu, na němž bylo oznámeno vydání biblické studijní pomůcky „Bůh budiž pravdivý“, jsem se seznámil s roztomilou mladou ženou, která se jmenovala Joyce Moorová. Byla průkopnicí a také sloužila v Devonu. Naše přátelství vzrůstalo a za čtyři roky jsme uzavřeli sňatek. To bylo v Tivertonu, kde jsem byl od roku 1947. Najali jsme si zde pokoj, ve kterém jsme bydleli za patnáct šilinků (asi třicet korun) týdně. Byl to nádherný život!

V prvním roce našeho manželství jsme se přestěhovali, a to na jih do Brixhamu, což je pěkné přístavní město, v němž byla poprvé rozvinuta technika komerčního rybolovu do vlečných sítí. Zanedlouho mě však cestou na sjezd do Londýna zasáhla dětská obrna. Upadl jsem do hlubokého bezvědomí. Po devíti měsících jsem byl nakonec propuštěn z nemocnice, jak jsem již uvedl na začátku svého vyprávění. Měl jsem těžce postiženou pravou ruku a obě nohy, a určité postižení mi zůstalo až dodnes. Musel jsem chodit o holi. Moje milovaná, optimistická manželka byla stále se mnou a byla pro mě povzbuzením, zejména proto, že se jí dařilo zůstat v celodobé službě. Ale co teď budeme dělat? Zanedlouho jsem měl zjistit, že Jehovova ruka rozhodně není krátká.

Příští rok jsme se účastnili sjezdu ve Wimbledonu, na předměstí Londýna. Tehdy jsem už chodil bez hole. Setkali jsme se tam s Prycem Hughesem, který měl dohled nad dílem v Británii. Hned mě radostně přivítal a řekl: „Poslyš, potřebujeme tě do krajské služby.“ To bylo povzbuzení nade všechno! Zvládnu to? Tato otázka trápila mě i Joyce, ale po týdenním školení, s plnou důvěrou v Jehovu, jsme už byli na cestě zpět do jihozápadní Anglie, kde jsem měl sloužit jako krajský dozorce. Bylo mi tehdy jen 25 let, ale bratři mi s láskou trpělivě pomáhali — a já na to až dodnes vděčně vzpomínám.

Společně s Joyce jsme zjistili, že ze všech odvětví teokratické činnosti nás s křesťanskými bratry a sestrami nejvíce sblížilo právě navštěvování sborů. Auto jsme neměli, a tak jsme cestovali vlakem nebo autobusem. Na omezení, které souviselo s mou nemocí, jsem si musel stále ještě zvykat, ale naše služební výsady  nám přinášely velkou radost. Trvalo to až do roku 1957. Náš život byl bohatý — ale v onom roce přišel další náročný úkol.

Do misionářské služby

Dostali jsme pozvání do třicáté třídy školy Gilead a byli jsme tím nadšeni. Následky obrny mi sice zůstaly, ale naučil jsem se s tím žít, a tak jsme s Joyce radostně toto pozvání přijali. Ze zkušenosti jsme věděli, že Jehova vždy dává sílu, jestliže se snažíme činit jeho vůli. Biblická škola Strážné věže Gilead probíhala v krásném prostředí v South Lansingu ve státě New York a pět měsíců intenzivního kurzu uběhlo rychle. Mezi studenty byly většinou manželské dvojice, jež předtím působily v krajské nebo oblastní službě. Když byla třídě položena otázka, zda se někdo bude chtít dobrovolně věnovat misionářské službě v zahraničí, také my jsme se okamžitě přihlásili. Kam půjdeme? Byli jsme posláni do Ugandy ve východní Africe!

V Ugandě bylo tehdy dílo svědků Jehovových zakázáno, a proto jsem dostal radu, abych se v té zemi usadil a našel si tam světské zaměstnání. Po dlouhé cestě vlakem a lodí jsme dorazili do města Kampala v Ugandě. Imigrační úředníci nás neviděli rádi a povolili nám pobyt jen na několik měsíců. Pak jsme dostali příkaz, abychom zemi opustili. Na pokyn z ústředí jsme se vydali do Severní Rhodesie (nynější Zambie). Tam jsme se ke své velké radosti setkali se čtyřmi našimi spolužáky z Gileadu — s Frankem a Carrií Lewisovými a Hayesem a Harrietou Hoskinsovými. Zanedlouho jsme pak byli posláni do Jižní Rhodesie (nynější Zimbabwe).

Cestovali jsme vlakem, a než jsme dorazili do města Bulawayo, poprvé jsme zahlédli nádherné Viktoriiny vodopády. Nějaký čas jsme bydleli u rodiny McLuckieových. Ti patřili k prvním svědkům, kteří se zde usadili. Během dalších šestnácti let jsme měli možnost dobře je poznat, a velmi jsme si toho vážili.

Přizpůsobujeme se změnám

Dostal jsem dvoutýdenní školení, abych se seznámil s činností v afrických podmínkách, a pak jsem byl jmenován oblastním dozorcem. Vydávat svědectví v africkém buši znamenalo také nosit s sebou vodu, jídlo, ložní potřeby, své oblečení, filmový projektor a elektrický generátor, velké promítací plátno i další nutné věci. To všechno jsme měli naloženo v nákladním autě, které bylo dost pevné, aby mohlo projíždět drsným terénem.

Spolupracoval jsem s africkými krajskými dozorci a Joyce těšilo, když mohla pomáhat jejich manželkám a dětem, které také byly s námi. Procházet africkou savanou může být  únavné, zejména když je ve dne horko. Brzy jsem však zjistil, že v tomto podnebí mohu snadněji zvládat své tělesné postižení, a za to jsem byl velmi vděčný.

Lidé zde byli obvykle chudí. Mnozí z nich byli hluboko zabředlí do svých tradic a pověr a žili v polygamii. Přesto však projevovali hlubokou úctu k Bibli. V některých územích se sborová shromáždění konala pod velkými stinnými stromy a večer se svítilo zavěšenými petrolejovými lampami. Vždycky, když jsme studovali Boží slovo přímo pod hvězdnatým nebem, uvědomovali jsme si, že je to součástí nádherného Božího stvoření, a pociťovali jsme posvátnou bázeň.

V afrických rezervacích jsme také promítali filmy Společnosti Strážná věž, a to patřilo k nezapomenutelným zážitkům. Ve sboru mohlo být kolem třiceti svědků, ale věděli jsme, že při těchto příležitostech můžeme často očekávat nejméně tisíc účastníků.

V tropech může špatné zdraví samozřejmě znamenat problém, ale vždy je třeba dívat se na věci optimisticky. Společně s Joyce jsme se to vše naučili docela dobře zvládat — já jsem někdy měl záchvaty malárie a Joyce musela překonávat chorobu způsobenou amébami.

Později jsme byli posláni do odbočky v Salisbury (nynější Harare), kde bylo mou výsadou pracovat po boku jiných věrných Jehovových služebníků, jako byl například Lester Davey a George a Ruby Bradleyovi. Od vlády jsem měl zmocnění působit jako oddávající úředník, a tak jsem mohl pro africké bratry provádět svatební obřady a tím posilovat ve sborech pouto křesťanského manželství. O několik let později jsem dostal další výsadu. Měl jsem navštěvovat v zemi všechny sbory, v nichž se nemluvilo bantuskými jazyky. Více než deset let jsme měli s Joyce obšťastňující příležitost se tímto způsobem seznamovat s bratry, a radovali jsme se z jejich duchovního pokroku. V té době jsme také navštěvovali bratry v Botswaně a v Mosambiku.

Opět se stěhujeme

Po mnoha šťastných letech strávených v zemích jižní Afriky jsme byli v roce 1975 posláni do Sierry Leone v západní Africe. Zanedlouho jsme se ocitli v odbočce a těšili jsme se na naše nové pracovní přidělení. To však netrvalo dlouho. Následkem těžkého záchvatu malárie jsem onemocněl a zeslábl, a nakonec jsem se musel léčit v Londýně. Doporučili mi, abych se už do Afriky nevracel. Litovali jsme toho, ale byli jsme spolu s Joyce přijati do londýnské rodiny betel, kde se nám dostalo vřelého uvítání. V mnoha londýnských sborech je velký počet bratrů z Afriky, a tak jsme se i zde cítili jako doma. Zdraví se mi zlepšilo, zvykli jsme si opět na nový způsob života a byl jsem požádán, abych se staral o nákupní oddělení. Během následujících let došlo k velkému rozmachu, a tato činnost byla proto velice zajímavá.

Začátkem devadesátých let moje milovaná Joyce onemocněla chorobou postihující motorické neurony a v roce 1994 zemřela. Byla mi láskyplnou, oddanou a věrnou manželkou a vždy byla ochotna přizpůsobit se nejrůznějším okolnostem, v nichž jsme se spolu ocitli. Zjistil jsem, že k tomu, abych se mohl vyrovnat s takovou těžkou ztrátou, je důležité mít před očima jasnou duchovní vyhlídku a stále se dívat kupředu. Modlím se k Jehovovi, aby mi pomohl zachovávat si dobrý časový rozvrh teokratické činnosti včetně kazatelské služby, a to mi rovněž pomáhá udržovat mysl v činnosti. (Přísloví 3:5, 6)

Služba v betelu je výsada, a je to znamenitý způsob života. Je zde tolik mladých lidí, s nimiž mohu spolupracovat, a mnoho radosti, kterou můžeme společně sdílet. K požehnání, které zde prožívám, patří také mnoho návštěv, jež k nám do Londýna přijíždějí. Někdy se vidím s drahými přáteli, které jsem poznal na svých působištích v Africe, a vybavují se mi krásné vzpomínky. To všechno mi pomáhá dále se plně radovat ze „života nynějšího“ a s důvěrou a nadějí přemýšlet o životě, „který má přijít“. (1. Timoteovi 4:8)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

S maminkou v roce 1946

[Obrázek na straně 26]

S Joyce v den naší svatby v roce 1950

[Obrázek na straně 26]

Na sjezdu v Bristolu v roce 1953

[Obrázky na straně 27]

V Jižní Rhodesii (nynější Zimbabwe) sloužíme jedné odlehlé skupině (nahoře) a sboru (vlevo)