Životní příběh

Mám radost, že jsem přispěla k biblickému vzdělávání

VYPRÁVÍ ANNA MATHEAKISOVÁ

Trajekt byl zachvácen plameny. Pokud by se potopil, jeho stosedmdesátimetrový vrak by mě stáhl s sebou do hlubin. Zoufale jsem bojovala s obrovskými vlnami a snažila se plavat někam do bezpečí. Pokud jsem se chtěla udržet na hladině, musela jsem pevně svírat plovací vestu, kterou na sobě měla jiná žena. Modlila jsem se k Bohu o sílu a odvahu. Víc jsem dělat nemohla.

TO SE stalo roku 1971, když jsem se vracela do svého třetího misionářského působiště, do Itálie. Při ztroskotání jsem přišla skoro o všechno. Ale ty nejdůležitější věci mi zůstaly — život, láskyplné křesťanské společenství bratrů a výsada sloužit Jehovovi. Tato služba mě do té doby zavedla už na tři kontinenty, a ztroskotání bylo jen jednou z mnoha příhod v mém bohatém životě.

Narodila jsem se v roce 1922. Moje rodina žila v Ramalláhu, asi 16 kilometrů severně od Jeruzaléma. Rodiče pocházeli z Kréty, ale tatínek prožil dětství v Nazaretu. Byla jsem nejmladší z pěti dětí, měla jsem ještě tři bratry a jednu sestru. Druhorozený syn však zahynul. Na školním výletě se totiž utopil v řece Jordán. Naši rodinu to hluboce zasáhlo. Po této tragické události už maminka nechtěla dál bydlet v Ramalláhu, a tak jsme se přestěhovali do Atén v Řecku. V té době mi byly tři roky.

Naše rodina se setkává s biblickou pravdou

Brzy po našem příjezdu do Řecka se můj nejstarší bratr Nikos, kterému tehdy bylo 22 let, začal stýkat s badateli Bible, jak se v té době nazývali svědkové Jehovovi. Poznávání  Bible mu přinášelo velkou radost a byl zapálený pro křesťanskou službu. Můj otec zuřil a vyhnal Nikose z domu. Ale moje maminka, moje sestra a já jsme využívaly toho, že otec odjížděl do Palestiny, a chodily jsme s Nikosem na křesťanská shromáždění. Jako bych stále slyšela maminku nadšeně mluvit o tom, co se na těchto shromážděních dozvěděla. Brzy nato však maminka dostala rakovinu a zemřela. Bylo jí 42 let. V těchto nelehkých časech se o naši rodinu láskyplně starala moje sestra Ariadné. I když byla mladá, byla pro mě v následujících letech jako matka.

Když byl otec v Aténách, vždycky mě brával do pravoslavného kostela. Po jeho smrti jsem tam chodila dál, ale už ne tak často. Viděla jsem však, že lidé, kteří chodí do kostela, se nesnaží žít podle Boží vůle, a tak jsem tam nakonec chodit přestala.

Po otcově smrti se mi podařilo sehnat stálé zaměstnání na ministerstvu financí. Můj bratr ovšem zasvětil svůj život dílu kázání o Království a po mnoho let sloužil v Řecku. V roce 1934 se přestěhoval na Kypr. V té době nebyl na Kypru žádný pokřtěný Jehovův svědek, takže bratr měl výsadu pomáhat při rozvoji kazatelského díla na tomto ostrově. Později se oženil a jeho manželka Galatia se k němu přidala v celodobé službě, které se pak věnovala mnoho let. * Nikos nám často posílal knihy a časopisy pojednávající o biblických námětech, ale my jsme je sotva otevřely. Můj bratr zůstal na Kypru až do konce svého života.

Přijímám biblickou pravdu

V roce 1940 nás v Aténách navštívil George Douras, horlivý svědek a Nikosův přítel, a pozval nás k sobě domů, abychom se připojily ke skupince lidí, kteří studovali Bibli. Pozvání jsme s radostí přijaly. Brzy už jsme mluvily s druhými lidmi o tom, co jsme se dozvídaly. Moje sestra i já jsme dále získávaly poznání z Bible a nakonec jsme obě zasvětily svůj život Jehovovi. Ariadné byla pokřtěna v roce 1942 a já o rok později.

Když v roce 1945 skončila druhá světová válka, Nikos nás pozval, abychom se přestěhovaly na Kypr. Ještě ten rok jsme to udělaly a přijely do Nikósie. Na rozdíl od Řecka nebylo kazatelské dílo na Kypru postaveno mimo zákon, a tak jsme vydávaly svědectví dům od domu i na ulici.

Po dvou letech se musela Ariadné vrátit do Řecka. Setkala se tam se svým budoucím manželem, který byl také ctitelem Jehovy, a tak už v Aténách zůstala. Zanedlouho začala má sestra se svým manželem povzbuzovat i mě, abych se vrátila do Řecka a pustila se v hlavním městě do celodobé služby. Vždycky jsem chtěla být průkopnicí a kromě toho byla v Aténách větší potřeba evangelistů, a proto jsem se tam vrátila.

Otevírají se přede mnou nové možnosti

Do průkopnické služby jsem vstoupila 1. listopadu 1947 a v kazatelské službě jsem trávila měsíčně 150 hodin. Obvod našeho sboru byl velmi rozsáhlý, takže jsem se dost nachodila, ale dočkala jsem se mnohých požehnání. Často se stávalo, že policie přistihla nějaké svědky, jak káží nebo pořádají křesťanská shromáždění, a zatkla je. Není proto divu, že zakrátko jsem byla zatčena i já.

Byla jsem obviněna z toho, že obracím lidi na jinou víru, což byl tehdy závažný přestupek.  Odsoudili mě ke dvěma měsícům vězení a poslali mě do ženské věznice Averof v Aténách. Setkala jsem se tam s jednou sestrou, a tak jsme se i za mřížemi mohly těšit z krásného a povzbuzujícího křesťanského společenství. Odbyla jsem si ty dva měsíce vězení a pak jsem radostně pokračovala v průkopnické službě. V té době jsem vedla s několika lidmi biblické studium a mnozí z nich dodnes ve věrnosti slouží Jehovovi. Působí mi to velkou radost.

V roce 1949 jsem dostala pozvánku do biblické školy Strážné věže Gilead ve Spojených státech, kde dostávají celodobí služebníci školení, aby mohli sloužit jako misionáři. Měla jsem se zúčastnit 16. třídy. Moji příbuzní i já jsme byli nadšeni. Naplánovala jsem si, že v létě roku 1950 pojedu na mezinárodní sjezd do New Yorku a odtamtud potom do Gileadu.

Když jsem dorazila do Spojených států, měla jsem výsadu sloužit několik měsíců jako domovní pracovnice ve světovém ústředí svědků Jehovových v New Yorku. Žila jsem v čistém prostředí i v příjemné a povzbuzující atmosféře. Obklopovali mě usměvaví bratři a sestry. Strávila jsem mezi nimi šest měsíců a budu na to vždy ráda vzpomínat. A pak nastal čas, abych nastoupila do školy Gilead. Pět měsíců pilného studia a intenzivního školení uteklo jako voda. S ostatními studenty jsme si uvědomili, jaké bohatství a krása se skrývají v poznání Písma, a pociťovali jsme o to větší radost a o to větší touhu dělit se o životodárné poznání pravdy s druhými lidmi.

První misionářské působiště

Než nám ve škole Gilead přidělili naše misionářské působiště, mohli jsme si vybrat, s kým bychom tam rádi spolupracovali. Mou partnerkou se stala znamenitá sestra Ruth Hemmigová (nyní Bosshardová). Obě jsme byly nadšené, když nás pověřili službou v Istanbulu v Turecku — na křižovatce mezi Evropou a Asií. Věděly jsme, že kazatelské dílo v této zemi ještě není zákonně uznáno, ale neměly jsme sebemenších pochyb, že Jehova nás bude podporovat.

Istanbul je překrásné kosmopolitní město. Můžete se proplétat davem lidí na tržištích, ochutnávat nejlepší kuchyně celého světa, navštěvovat zajímavá muzea, mluvit s přívětivými sousedy a procházet se po nábřežích, která vás nikdy nepřestanou okouzlovat. My jsme však v Istanbulu nalezly něco důležitějšího: Upřímné lidi, kteří se chtěli dozvědět něco o Bohu. V tomto městě byla malá skupina svědků, kterou tvořili hlavně Arméni, Řekové a Židé. V Istanbulu však žili lidé mnoha dalších národností, a tak přišlo vhod domluvit se celou řadou jazyků, včetně turečtiny. To setkávání s lidmi četných národností, kteří žíznili po pravdě, jsme si velmi oblíbily. Mnozí z nich dodnes věrně slouží Jehovovi.

Ruth byla naneštěstí nucena zemi opustit, protože se jí nepodařilo prodloužit povolení k pobytu. Slouží dál plným časem ve Švýcarsku. Ještě teď po letech mi chybí její milá a povzbuzující společnost.

Stěhuji se na opačnou polokouli

V roce 1963 už v Turecku neprodloužili povolení k pobytu ani mně. Bylo obtížné opustit spolukřesťany, kteří před mýma očima duchovně rostli a s velkým úsilím překonávali mnohé těžkosti. Moji příbuzní byli tak laskaví, že mi zaplatili cestu do New Yorku, abych  mohla načerpat povzbuzení na mezinárodním sjezdu, který se tam tehdy konal. Ještě jsem v té době nevěděla, kde bude mé další působiště.

Po sjezdu jsem byla pověřena službou v Limě, což je hlavní město Peru. Mojí partnerkou se stala jedna mladá sestra, a přímo z New Yorku jsme se vydaly do našeho nového domova. Naučila jsem se španělsky a ubytovala se v misionářském domově, který stál nedaleko odbočky svědků Jehovových. Kazatelská služba v této zemi byla velmi příjemná a stejně příjemné bylo poznávat místní bratry a sestry.

Další působiště, další jazyk

Mezitím však na mé příbuzné v Řecku začaly doléhat účinky stáří a zhoršovalo se jim zdraví. Nikdy mi neříkali, abych se vzdala celodobé služby, vrátila se k takzvanému normálnímu životu a šla jim pomáhat. Ale já sama jsem si teď uvědomila, po dlouhém rozmýšlení a mnoha modlitbách, že bude lepší sloužit někde poblíž mé rodiny. Odpovědní bratři s tím laskavě souhlasili a poslali mě do Itálie, přičemž moji příbuzní se nabídli, že mi uhradí výdaje na cestu. A nakonec se ukázalo, že i v Itálii je kazatelů velmi zapotřebí.

Znovu jsem se musela pustit do studia cizího jazyka — italštiny. Nejprve jsem byla pověřena službou ve městě Foggia. Mým dalším působištěm se stala Neapol, kde byla kazatelská služba potřebnější. Obvodem, v němž jsem vydávala svědectví, bylo Posillipo, jedna z nejkrásnějších částí Neapole. Byla to veliká oblast, v níž sloužil jen jeden zvěstovatel Království. Měla jsem z kazatelské práce velkou radost a Jehova mi pomohl zahájit mnoho biblických studií. Po čase vznikl v této oblasti početný sbor.

Mezi prvními místními lidmi, s nimiž jsem studovala Bibli, byla i jedna žena se čtyřmi dětmi. Ona a její dvě dcery až dosud slouží Jehovovi. Studovala jsem také s manželi, kteří měli malou dcerušku. Dělali pokroky v poznávání pravdy, a všichni symbolizovali křtem ve vodě své zasvěcení Jehovovi. Dcera se provdala za věrného Jehovova služebníka a bok po boku dnes horlivě slouží Bohu. Při studiu Bible s jednou početnou rodinou na mě hluboce zapůsobilo, jakou moc má Boží slovo. Když jsme si přečetli několik biblických veršů, které ukazují, že Bůh si nepřeje být uctíván pomocí obrazů a soch, matka ani nečekala na konec studia, okamžitě vstala a všechny takové modly odstranila z domu.

V nebezpečích na moři

Do Řecka a zpět jsem vždy cestovala lodí. Plavba po moři byla obvykle velmi příjemná. To však nemohu říci o cestě, kterou jsem podnikla v létě roku 1971. Vracela jsem se do Itálie na trajektu Heleanna. Časně ráno 28. srpna začalo v lodní kuchyni hořet. Jak se požár šířil, šířila se i panika mezi cestujícími. Ženy omdlévaly, děti plakaly a muži nadávali a vyhrožovali. Lidé běželi k bokům paluby, kde byly záchranné čluny, jenomže nebylo dost plovacích vest a také pořádně nefungoval mechanismus, kterým se záchranné čluny spouštěly na hladinu. Plovací vestu jsem neměla, ale plameny šlehaly stále výš, takže mi nezbylo, než skočit do moře.

Jakmile jsem se ocitla ve vodě, všimla jsem si, že kousek ode mě je nějaká žena, která má na sobě záchrannou vestu. Zdálo se, že neumí plavat, a tak jsem ji chytla za ruku a táhla pryč od potápějící se lodi. Moře začínalo bouřit  a musela jsem vynakládat velké úsilí, abych vůbec zůstala na hladině. Bylo to vyčerpávající. Situace se zdála beznadějná, ale bez přestání jsem Jehovu prosila o odvahu, a to mě posilovalo. Bezděky jsem si vzpomněla na ztroskotání, které prožil apoštol Pavel. (Skutky, 27. kapitola)

Čtyři hodiny jsem bojovala s vlnami. Stále jsem se držela té ženy a dokud mi síly stačily, snažila jsem se plavat. Neustále jsem k Jehovovi volala o pomoc. Nakonec jsem spatřila blížící se člun. Byla jsem zachráněna, ale oné ženě již nebylo pomoci. Když jsme se dostali do Bari v Itálii, odvezli mě do nemocnice a tam mi poskytli první pomoc. V nemocnici jsem musela zůstat několik dní a během té doby mě navštívilo mnoho spoluvěřících, kteří mi laskavě obstarali vše, co jsem potřebovala. Projevy jejich křesťanské lásky udělaly velký dojem na pacienty, kteří toho byli svědky. *

Když jsem se plně zotavila, byla jsem pověřena službou v Římě. Požádali mě, abych kázala v obchodní čtvrti v centru Říma, což jsem s Jehovovou pomocí dělala pět let. V Itálii jsem strávila celkem 20 let a lidi v této zemi jsem si opravdu zamilovala.

Zpátky v Řecku

Zdraví mé sestry Ariadné a jejího manžela se mezitím zhoršilo. Uvědomila jsem si, že kdybych se přestěhovala ještě blíže k nim, mohla bych jim alespoň částečně splatit všechno, co pro mě tak laskavě udělali. Musím přiznat, že loučení s Itálií pro mě bylo nesmírně bolestné. Odpovědní bratři mi však dali svolení a od léta roku 1985 jsem se už věnovala průkopnické službě v Aténách, tedy tam, kde jsem v roce 1947 s celodobou službou začínala.

Kázala jsem v obvodu svého sboru, ale poprosila jsem bratry v odbočce, abych mohla vydávat svědectví také v obchodní čtvrti v centru města. Ve spolupráci s jinou průkopnicí jsem se tomuto obvodu věnovala po tři roky. Vydaly jsme důkladné svědectví lidem, kteří bývají málokdy doma.

Léta plynou, a přestože moje touha sloužit stále vzrůstá, tělesných sil mi ubývá. Můj švagr před časem usnul ve smrti. Ariadné, která je pro mě stále jako matka, ztratila zrak. Já jsem se po všechny ty roky celodobé služby těšila dobrému zdraví. Nedávno jsem však spadla na mramorovém schodišti a zlomila si pravou ruku. Později jsem si zase při pádu zlomila pánev. Musela jsem podstoupit chirurgický zákrok a dlouho jsem byla upoutaná na lůžko. Chůze mi teď dělá velké potíže. Používám hůl, a když jdu ven, musí mě někdo doprovázet. Přesto dělám, co je v mých silách, a doufám, že se mi zdraví zase zlepší. Biblického vzdělávacího díla se účastním až dodnes, i když omezenou měrou, a stále v tom nacházím to největší štěstí a uspokojení.

Když vzpomínám na ty šťastné roky strávené v celodobé službě, mé srdce překypuje vděčností Jehovovi. Po celou tu dobu až dodnes mi Jehova a pozemská část jeho organizace poskytovali spolehlivé vedení a také cennou podporu. Díky tomu jsem mohla celý život plně využívat své schopnosti ve službě pro Jehovu. Mým velkým přáním je, aby mě Jehova posiloval a abych mu tak mohla dál sloužit. Mám velkou radost, že jsem svým skromným dílem přispěla k celosvětovému biblickému vzdělávání, které Jehova řídí. (Malachiáš 3:10)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 9]

S mou sestrou Ariadné a jejím manželem Michalisem před mým odjezdem do Gileadu

[Obrázek na straně 10]

Ruth Hemmigová a já v našem působišti v Istanbulu

[Obrázek na straně 11]

V Itálii začátkem 70. let

[Obrázek na straně 12]

S mou sestrou Ariadné dnes