Z nejstarší ruské knihovny zazářilo na Bibli „jasné světlo“

DVA učenci usilovně hledají starobylé biblické rukopisy. Nezávisle na sobě cestují pouštěmi a prohledávají jeskyně, kláštery a stará jeskynní obydlí. Po mnoha letech se jejich cesty potkávají v Rusku, v tamní nejstarší veřejné knihovně. Zde se sešly některé z nejúžasnějších světových objevů týkajících se Bible. Kdo byli ti muži? A jak to, že se jimi objevené poklady nakonec dostaly do Ruska?

Starobylé rukopisy potvrzují věrohodnost Božího slova

Jestliže se chceme seznámit s prvním z těchto dvou učenců, musíme se vrátit na začátek devatenáctého století. Evropou tehdy zmítala bouřlivá intelektuální revoluce. V tomto období došlo k velkému rozmachu vědy a kultury. Ruku v ruce s tímto pokrokem šlo také zpochybňování tradičních náboženských názorů. Zastánci literárně kritického studia Bible neboli takzvané vyšší kritiky se snažili podkopat autoritu Bible. Učenci v podstatě vyjadřovali pochybnosti o věrohodnosti biblického textu jako takového.

Jistí upřímní obhájci Bible si uvědomili, že pravost Božího slova by nepochybně mohla být obhájena novými doklady — do té doby neobjevenými starobylými biblickými rukopisy. Kdyby se podařilo nalézt rukopisy starší než ty, jež tehdy byly k dispozici, mohly by dát odpověď na opakované pokusy o znehodnocení nebo zkreslení biblického poselství a mlčky dosvědčit ryzost biblického textu. Takové rukopisy by také mohly posloužit k odhalení případů, kdy se do textu vloudilo chybné vyjádření.

Některé z nejprudších debat o věrohodnosti Bible probíhaly v Německu. Jistý mladý německý profesor se vzdal pohodlného akademického života a vydal se na cestu, která jej nakonec dovedla k jednomu z největších biblických objevů, k jakým kdy došlo. Tento znalec Bible se jmenoval Konstantin von Tischendorf. Odmítal vyšší kritiku, a jeho činnost velmi přispěla k tomu, že byla věrohodnost biblického textu obhájena. V roce 1844 podnikl svou první cestu do sinajské  pustiny a dosáhl přitom neuvěřitelného úspěchu. To, co v tamním klášteře náhodou zahlédl v koši, byl starobylý exemplář Septuaginty neboli řeckého překladu Hebrejských písem — nejstarší exemplář, jaký byl do té doby nalezen.

Tischendorf byl nadšen — podařilo se mu odvézt si 43 listů. Byl přesvědčen, že jich musí být mnohem více, ale při další návštěvě v roce 1853 získal jen zlomek z nich. Kde jsou ty ostatní? Tischendorfovy finanční prostředky byly vyčerpány, a tento muž se proto snažil získat podporu nějakého bohatého sponzora. Rozhodl se, že se opět vypraví za hranice, aby hledal další staré rukopisy. Předtím se však obrátil na ruského cara.

Car projevuje zájem

Tischendorf si samozřejmě mohl klást otázku, jakého přijetí se asi dostane jemu, protestantskému učenci, když se obrátí do Ruska — obrovské země, jež se hlásí k ruskému pravoslavnému náboženství. Rusko však naštěstí vstoupilo do příznivého období změn a reforem. Kladl se důraz na vzdělání, a proto carevna Kateřina II. (známá též jako Kateřina Veliká) založila roku 1795 v Sankt Petěrburgu Imperátorskou knihovnu. Byla to první veřejná knihovna v Rusku a pro miliony čtenářů zde bylo zpřístupněno ohromné množství tištěných informací.

Imperátorská knihovna byla považována za jednu z nejskvělejších knihoven v Evropě, ale měla jeden nedostatek. Padesát let po jejím založení bylo v této knihovně pouze šest hebrejských rukopisů. V Rusku přitom vzrůstal zájem o studium biblických jazyků a o překlady Bible, ale knihovna nemohla tento zájem dostatečně podpořit. Kateřina II. již poslala učence na evropské univerzity, aby tam studovali hebrejštinu. Když se vrátili, zaváděli ve významných seminářích ruské pravoslavné církve kurzy hebrejštiny a ruští učenci začali poprvé pracovat na přesném překladu Bible ze staré hebrejštiny do ruštiny. Měli však málo prostředků a také naráželi na odpor ze strany konzervativních církevních představitelů. Pro ty, kdo usilovali o poznání Bible, mělo k pravému osvícení teprve dojít.

Car Alexandr II. si okamžitě uvědomil význam Tischendorfovy mise a vzal ji pod svůj patronát. Tischendorf nehleděl na „žárlivý a fanatický odpor“, s nímž se setkal, a ze své mise na Sinaj se vrátil se zbytkem exempláře Septuaginty. * Ten byl později označen jako Sinajský kodex a je až dodnes jedním z nejstarších dochovaných rukopisů Bible. Jakmile se Tischendorf vrátil do Sankt Petěrburgu, spěchal do carovy rezidence, do Imperátorského zimního paláce. Předložil zde návrh, aby car podpořil „jeden z největších počinů na poli analýzy a studia biblických spisů“ — totiž uveřejnění nově nalezeného rukopisu, který byl později umístěn v Imperátorské knihovně. Car s tím okamžitě souhlasil, a rozradostněný Tischendorf později napsal: „Prozřetelnost dala našemu věku . . . Sinajskou bibli, aby pro nás byla jako plné a jasné světlo, pokud jde o to, jaký je skutečný text psaného Božího slova, a aby nám  pomohla obhájit pravdu tím, že bude zjištěna jeho původní podoba.“

Biblické poklady z Krymu

V úvodu tohoto článku byla zmínka o tom, že po biblických pokladech pátral ještě jiný učenec. Kdo to byl? Několik let před tím, než se Tischendorf vrátil do Ruska, obdržela Imperátorská knihovna nabídku, která byla tak neuvěřitelná, že okamžitě vyvolala carův zájem a přilákala do Ruska učence z celé Evropy. Nemohli ani uvěřit svému zraku. Před nimi ležela obrovská sbírka rukopisů a jiných materiálů. Obsahovala závratný počet položek, totiž 2 412. Bylo mezi nimi také 975 rukopisů a svitků. Bylo mezi nimi 45 biblických rukopisů z doby před desátým stoletím. Zdá se to sice neuvěřitelné, ale téměř všechny tyto rukopisy vlastnoručně nashromáždil učený karaita jménem Avraam Firkovič, jemuž tehdy bylo přes sedmdesát let! Kdo vlastně byli karaité? *

Cara tato otázka velmi zajímala. Hranice Ruska tehdy již zahrnovaly uzemí, která dříve patřila jiným státům. Tak se do ruské říše dostaly nové etnické skupiny. Na malebném černomořském pobřeží Krymu žil lid, jenž měl židovské rysy, ale turecké zvyky a mluvil jazykem příbuzným tatarštině. Tito karaité se považovali za potomky Židů, kteří po zničení Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. přišli jako vyhnanci do Babylónu. Na rozdíl od rabínských Židů však zavrhli Talmud a zdůrazňovali čtení Písma. Ve snaze získat samostatný status se krymští karaité dychtivě snažili podat carovi důkazy o tom, že se od rabínských Židů liší. Karaité doufali, že pokud předloží starobylé rukopisy, jež měli ve vlastnictví, dokáží tím svůj původ — že jsou potomky Židů, kteří se po vyhnanství v Babylóně přestěhovali na Krym.

Své pátrání po starobylých záznamech a rukopisech zahájil Firkovič ve skalních příbytcích v Čufut-Kale na Krymu. Po celé generace zde karaité žili v malých domech, k jejichž stavbě používali kameny vytesané ze skály. Zde se také věnovali svému náboženství. Karaité nikdy neničili opotřebované opisy Písma, v nichž bylo uvedeno Boží jméno Jehova. Považovali by to za svatokrádež. Rukopisy pečlivě ukládali do malého skladu. Říkalo se mu geníza, což v hebrejštině znamená „úkryt“. Díky tomu, že karaité si velice vážili Božího jména, zůstaly tyto pergameny většinou nedotčené.

Firkovič se nedal odradit staletým prachem a pečlivě prohledával lokality, kde mohly být genízy. V jedné geníze učinil významný objev. Našel rukopis pocházející z roku 916 n. l. , který byl nazván Petrohradský kodex proroků a je jedním z nejstarších dochovaných exemplářů Hebrejských písem.

Firkovičovi se podařilo shromáždit velké množství rukopisů a v roce 1859 se rozhodl nabídnout svou obrovskou sbírku Imperátorské knihovně. V roce 1862 Alexandr II. pomohl zakoupit pro knihovnu tuto sbírku za 125 000 rublů, což byla tehdy obrovská  suma. Knihovna měla v té době k dispozici nanejvýš 10 000 rublů na rok! K těmto novým přírůstkům patřil proslulý Leningradský kodex (B 19^A). Pochází z roku 1008 a je to nejstarší úplný exemplář Hebrejských písem. Jeden učenec uvedl, že to je pravděpodobně „nejdůležitější rukopis Bible, neboť se stal základem pro text většiny moderních kritických vydání hebrejské Bible“. (Viz připojený rámeček.) V roce 1862 byl rovněž uveřejněn Tischendorfův Sinajský kodex, který získal světové uznání.

Duchovní osvícení v nové době

V knihovně, jež je dnes známa jako Ruská národní knihovna, je uložena sbírka starobylých rukopisů, která patří k největším na světě. * Dějiny Ruska zanechaly své stopy i na pojmenování této knihovny — během dvou set let bylo změněno sedmkrát. Jedním z jejích známých jmen je Státní veřejná knihovna Saltykova-Ščedrina. Bouřlivé události dvacátého století se dotkly i této knihovny, ale její rukopisy zůstaly neporušené — přečkaly obě světové války, včetně leningradské blokády. Jaký máme z těchto rukopisů užitek?

Starobylé rukopisy jsou spolehlivým základem mnoha novodobých překladů Bible. Lidé, kteří upřímně hledají pravdu, mohou ke své radosti používat přesnější znění Svatého Písma. Jak Sinajský, tak i Leningradský kodex byly cennou pomocí při vytváření Svatého Písma — Překladu nového světa, jehož úplné vydání uveřejnili svědkové Jehovovi v roce 1961. Výbor pro překlad Bible nového světa používal mimo jiné dílo Biblia Hebraica Stuttgartensia a Kittelovo dílo Biblia Hebraica. Obě tato díla jsou založena na Leningradském kodexu a v původním textu používají 6 828krát tetragrammaton neboli Boží jméno.

Poměrně málo čtenářů Bible si uvědomuje, za co všechno vděčí tiché knihovně v Sankt Petěrburgu a jejím rukopisům, z nichž některé nesou ve svém označení bývalé jméno tohoto města, totiž Leningrad. Naše největší díky však patří Jehovovi, který je autorem Bible a dárcem duchovního světla. Žalmista jej proto úpěnlivě prosil: „Vyšli své světlo a svou pravdu. Kéž ty mě vedou.“ (Žalm 43:3)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 13]

BOŽÍ JMÉNO JE ZNÁMÉ A POUŽÍVÁ SE

Jehova se ve své moudrosti postaral o to, aby se jeho Slovo, Bible, zachovalo až do naší doby. Přispěli k tomu písaři, kteří Boží slovo po celé věky pilně opisovali. Nejpečlivější z nich byli masoreti, profesionální hebrejští písaři, kteří pořizovali opisy v období mezi šestým a desátým stoletím n. l. Starověká hebrejština se psala bez samohlásek. Během doby vzniklo nebezpečí, že by správná výslovnost mohla být zapomenuta, protože hebrejština začala být nahrazována aramejštinou. Masoreti vytvořili systém samohláskových značek, které do biblického textu vkládali, aby vyznačili správnou výslovnost hebrejských slov.

Je důležité, že podle masoretských samohláskových značek v Leningradském kodexu se tetragrammaton — čtyři hebrejské souhlásky Božího jména — mohlo vyslovovat Jehwah‘, Jehwih‘ a Jeho·wah‘. Nejznámější způsob, jak se toto jméno v dnešní době vyslovuje, je „Jehova“. Pisatelé Bible i jiní lidé ve starověku Boží jméno dobře znali a používali ho. Dnes Boží jméno znají a používají miliony lidí, kteří uznávají, že ‚sám Jehova je Nejvyšší nad celou zemí‘. (Žalm 83:18)

[Obrázek na straně 10]

Sál rukopisů v Národní knihovně

[Obrázek na straně 11]

Carevna Kateřina II.

[Obrázky na straně 11]

Konstantin von Tischendorf (uprostřed) a ruský car Alexandr II.

[Obrázek na straně 12]

Avraam Firkovič

[Podpisek obrázku na straně 10]

Oba obrázky: Ruská národní knihovna, Sankt Petěrburg

[Podpisky obrázku na straně 11]

Kateřina II.: Ruská národní knihovna, Sankt Petěrburg; Alexandr II.: z knihy Spamers Illustrierte Weltgeschichte, Lipsko, 1898