Životní příběh

Jehova bohatě odměňuje ty, kdo se drží jeho cesty

VYPRÁVÍ ROMUALD STAWSKI

V září 1939 vypukla druhá světová válka, a severní Polsko se stalo dějištěm těžkých bojů. Bylo mi devět let a ze zvědavosti jsem se šel podívat na nedaleké bojiště. Byl to strašlivý pohled — mrtvoly ležely všude kolem a vzduch byl prosycen dusivým kouřem. V té chvíli jsem sice přemýšlel hlavně o tom, jak se dostat bezpečně domů, ale napadaly mě i jiné otázky: „Proč Bůh připouští, aby se děly tak hrozné věci? Na čí straně vůbec stojí?“

KE KONCI války bylo mnoho mladých mužů nuceno pracovat pro Hitlerův režim. Pokud se někdo odvážil vzpírat, oběsili ho na stromě, případně na mostě, a dali mu na krk ceduli s nápisem „zrádce“ nebo „sabotér“. Naše město Gdyně leželo mezi nepřátelskými vojsky. Když jsme šli za město pro vodu, nad hlavami nám hvízdaly kulky a kolem padaly bomby. Můj mladší bratr Henryk utrpěl smrtelné zranění. Nebezpečí bylo opravdu veliké, a tak maminka raději přestěhovala mě a mé tři sourozence do suterénu, abychom byli více chráněni. Tam můj dvouletý bratříček Eugeniusz zemřel na záškrt.

Znovu mi v mysli vyvstávaly otázky: „Kde je Bůh? Proč všechno to utrpení připouští?“ Byl jsem sice horlivý katolík a pravidelně jsem chodil do kostela, ale odpovědi jsem hledal marně.

Nadšeně přijímám biblickou pravdu

Odpovědi na své otázky jsem nakonec získal z nečekaného zdroje. Válka skončila roku 1945 a hned na počátku roku 1947 nás doma  v Gdyni navštívila jedna svědkyně Jehovova. Povídala si s ní moje maminka, a já jsem něco z jejich rozhovoru zaslechl. To, co nám ta žena říkala, znělo logicky, a proto jsme přijali pozvání na křesťanské shromáždění. Už po měsíci, i když jsem biblickou pravdu ještě plně nechápal, jsem se přidal k místní skupince svědků a společně s nimi jsem mluvil s lidmi o naději na lepší svět, v němž už nebudou války ani jiná zvěrstva. Přinášelo mi to velkou radost.

V září 1947 jsem byl na krajském sjezdu v Sopotech pokřtěn. V květnu následujícího roku jsem vstoupil do pravidelné průkopnické služby, a většinu času jsem tedy trávil tím, že jsem lidem kázal biblické poselství. Místní duchovní silně odporovali naší práci a podněcovali proti nám násilné útoky. Jednou nás napadl rozvášněný dav — lidé po nás házeli kameny a krutě nás bili. Jindy na nás místní jeptišky a duchovní poštvali skupinu lidí. Utekli jsme na policejní stanici, ale dav obklopil budovu a vyhrožoval, že nás zbije. Nakonec dorazily policejní posily a s ozbrojeným doprovodem jsme byli odvedeni pryč.

V oblasti, kde jsme žili, nebyl tenkrát žádný sbor. Občas jsme zůstávali přes noc v lese pod širým nebem. Byli jsme šťastní, protože i v náročných podmínkách jsme mohli pokračovat v kázání. Dnes je v té oblasti několik duchovně silných sborů.

Služba v betelu a zatčení

V roce 1949 jsem byl pozván, abych sloužil v domově betel v Lodži. To byla opravdu nádherná výsada. V betelu jsem však nepobyl příliš dlouho. V červnu 1950, měsíc před tím, než bylo naše dílo oficiálně zakázáno, jsem byl spolu s jinými bratry z betelu zatčen. Dostal jsem se do vězení a tam mě čekaly kruté výslechy.

Důstojníci, kteří vedli vyšetřování, mě chtěli donutit k přiznání, že můj otec je americkým špionem. Otec totiž pracoval na lodi, jež se pravidelně plavila do New Yorku. Výslechy byly kruté. Navíc se mě čtyři důstojníci společně snažili přimět k tomu, abych svědčil proti bratru Wilhelmu Scheiderovi, který tehdy dohlížel na naši činnost v Polsku. Švihali mě tlustými pruty přes paty. Ležel jsem na podlaze a krvácel. Když už jsem si myslel, že to déle nevydržím, vykřikl jsem: „Jehovo, pomoz mi!“ Mé tyrany to zarazilo a přestali mě bít. Během několika minut všichni usnuli. Oddechl jsem si a znovu nabral síly. Tento zážitek mě přesvědčil, že Jehova láskyplně reaguje, když k němu jeho zasvěcení služebníci volají o pomoc. Upevnilo to mou víru a naučil jsem se plně Bohu důvěřovat.

Závěrečná zpráva z vyšetřování obsahovala i nepravdivé svědectví, které jsem měl údajně podat já. Když jsem se proti tomu ohradil, důstojník mi řekl: „To řekneš u soudu.“ Jeden laskavý spoluvězeň mi řekl, že si s tím nemusím lámat hlavu, protože závěrečnou zprávu bude ještě kontrolovat vojenský prokurátor, který mi dá možnost, abych nepravdivé svědectví popřel. A nakonec to tak skutečně dopadlo.

 Krajská služba a další uvěznění

V lednu 1951 jsem byl propuštěn. Měsíc poté jsem začal sloužit jako cestující dozorce. Navzdory zákazu jsme spolu s dalšími bratry posilovali sbory a pomáhali spoluvěřícím, kteří v důsledku činnosti státní bezpečnosti ztratili mezi sebou spojení. Povzbuzovali jsme bratry, aby vytrvávali ve službě. Tito bratři později odvážně podporovali cestující dozorce a spolupracovali při tajném tisku a distribuci biblické literatury.

Jednoho dne v dubnu 1951, když jsem se právě vracel z křesťanského shromáždění, byl jsem na ulici zatčen. Pracovníci státní bezpečnosti mě totiž neustále sledovali. Odmítal jsem vypovídat, a tak mě odvezli do vězení v Bydhošti. Ještě tu noc mě začali vyslýchat. Nařídili mi, abych stál čelem ke zdi šest dní a šest nocí, bez jídla a pití a v hustém kouři z jejich cigaret. Mlátili mě holí a pálili mě cigaretami. Když jsem omdlel, chrstli na mě vodu a pokračovali s výslechem. Zoufale jsem prosil Jehovu, aby mi dal sílu vytrvat, a on mě podporoval.

Pobyt v bydhošťském vězení měl i svou kladnou stránku. Mohl jsem tam kázat lidem, ke kterým by se biblická pravda jinak nedostala. A k vydávání svědectví bylo opravdu mnoho příležitostí. Vězňové byli v těžké a často beznadějné situaci, a proto ochotně naslouchali a srdce mívali otevřené pro dobrou zprávu.

Dvě významné změny

Krátce po svém propuštění v roce 1952 jsem se setkal s Nelou, horlivou průkopnicí, která žila v jižním Polsku. Později pracovala v jedné z „pekáren“, jak jsme říkali tajným místům, kde se tiskla naše literatura. Pro tuto práci bylo zapotřebí obezřetnosti a obětavosti. S Nelou jsme se vzali roku 1954 a pokračovali jsme v celodobé službě, dokud se nám nenarodila dcerka Lidia. Pak jsme se rozhodli, že Nela s celodobou službou skončí, vrátí se domů a bude se starat o dceru. To mi umožnilo, abych dál sloužil jako cestující dozorce.

V tom roce jsme museli udělat ještě jiné důležité rozhodnutí. Byl jsem požádán, abych sloužil jako oblastní dozorce na území, které zabíralo třetinu Polska. Zvažovali jsme tu záležitost na modlitbách. Věděl jsem, jak je důležité v době zákazu díla posilovat naše bratry. Hodně se zatýkalo, a duchovního povzbuzování proto bylo velmi třeba. Nela mě podpořila, a já jsem toto pověření přijal. Díky pomoci od Jehovy jsem v tomto úřadu sloužil 38 let.

Dohled nad „pekárnami“

V té době byl oblastní dozorce zodpovědný za provoz „pekáren“, které fungovaly na různých izolovaných místech. Policie nám byla neustále v patách a snažila se tiskárny vypátrat a výrobu literatury zastavit. Občas se jim to podařilo, ale nezbytná duchovní potrava nám přesto nikdy nechyběla. Bylo jasně patrné, že Jehova se o nás stará.

Práce, která souvisela s tiskem, byla nebezpečná, a proto k ní byli zváni jen ti, kdo se vyznačovali  věrností, obezřetností, obětavostí a poslušností. Právě díky těmto vlastnostem mohly „pekárny“ bezpečně fungovat. Najít pro podzemní tiskařskou činnost vhodné místo nebylo snadné. Některá místa se zdála vhodná, ale tamní bratři nebyli dost opatrní. Někde nebylo možné zřídit tiskárnu z jiných důvodů. Bratři byli nesmírně ochotní a obětaví. Všech bratrů a sester, s nimiž jsem měl výsadu spolupracovat, si opravdu vážím.

Obhajoba dobré zprávy

V těchto náročných letech jsme soustavně čelili obviněním z účasti na ilegální podvratné činnosti. Často jsme se ocitali před soudem. To byl problém, protože jsme neměli právníky, kteří by nás obhajovali. Někteří právníci pro nás sice měli pochopení, ale většinou se báli publicity a nechtěli riskovat, že se znelíbí úřadům. Jehova však o naší situaci věděl a podle toho také řídil události.

Alojzy Prostak, cestující dozorce z Krakova, byl během výslechu tak krutě týrán, že se dostal do vězeňské nemocnice. Pevným postojem, který zachoval tváří v tvář duševnímu i tělesnému utrpení, si bratr získal úctu a obdiv jiných vězňů v nemocnici. Jedním z nich byl právník jménem Witold Lis-Olszewski. Odvaha bratra Prostaka na něj hluboce zapůsobila. Několikrát spolu hovořili a právník bratrovi slíbil: „Jakmile mě propustí a dovolí mi, abych se vrátil ke své praxi, rád budu svědky Jehovovy obhajovat.“ A svůj slib dodržel.

Pan Olszewski měl vlastní tým právníků a ti se s obdivuhodným nasazením pustili do práce. V době toho nejtvrdšího odporu obhajovali bratry asi v třiceti případech měsíčně — každý den tedy vlastně měli jeden případ. Pan Olszewski potřeboval dobře znát okolnosti jednotlivých případů, a tak jsem dostal za úkol být s ním ve styku. V průběhu šedesátých a sedmdesátých let jsem s ním takto spolupracoval sedm let.

Za ty roky jsem se přiučil i lecčemu z právnické praxe. Často jsem byl na přelíčeních a sledoval jsem příznivé i nepříznivé komentáře právníků, metody zákonné obhajoby a svědectví obviněných spoluvěřících. Bylo dobré se s tím vším seznámit, protože jsme pak mohli bratrům — zvláště těm, kteří byli předvoláni, aby u soudu svědčili — poradit, aby věděli, co lze říci, a kdy je naopak lepší u soudu mlčet.

Když probíhal nějaký proces, pan Olszewski často zůstával přes noc u někoho ze svědků Jehovových. Ne že by si nemohl dovolit hotel, ale měl k tomu jiný důvod. Jednou řekl: „Před tím, než půjdu k soudu, musím nasát něco z vašeho ducha.“ Díky jeho pomoci byl v mnoha případech vynesen příznivý rozsudek. Obhajoval několikrát i mě, a nikdy si za to nevzal peníze. Jindy si dokonce nenechal zaplatit za třicet soudních případů. Proč? Řekl: „Chci na to vaše dílo aspoň trochu přispět.“ A nejednalo se zrovna o malou částku! Činnost týmu právníků pod vedením pana Olszewského neunikla pozornosti úřadů, ale on se tím nenechal odradit a dále nám pomáhal.

Znamenité svědectví, které naši bratři vydali při těchto procesech, se dá jen těžko vylíčit. Mnozí z nich přicházeli do soudních síní proto, aby sledovali přelíčení a dodávali obviněným spoluvěřícím odvahu. V době, kdy bylo procesů nejvíce, jsem v jediném roce napočítal až 30 000 takových bratrů a sester. To byl opravdu velký zástup svědků!

Nové pověření

V roce 1989 byl zákaz našeho díla zrušen. O tři roky později byla postavena a zasvěcena nová odbočka. Byl jsem pozván, abych tam pracoval v oddělení Nemocničních informačních služeb, a toto pozvání jsem s radostí přijal. Pracovali jsme v tříčlenné skupině a podporovali bratry, kteří řešili otázku krve. Pomáhali jsme jim hájit jejich postoj  založený na tom, co jim říká křesťanské svědomí. (Skutky 15:29)

Moje manželka i já si nadále vážíme výsady, že můžeme veřejně chválit Jehovu v kazatelské službě. Nela pro mě byla vždy velkou oporou a povzbuzovala mě. Vždycky budu s vděčností vzpomínat na to, že si nikdy nestěžovala, když jsem kvůli teokratickým povinnostem nebo pobytu ve vězení nemohl být doma. V náročných obdobích se nezhroutila, ale naopak sama utěšovala druhé.

Například v roce 1974 jsem byl spolu s jinými cestujícími dozorci zatčen. Nějací bratři, kteří o tom věděli, to chtěli šetrně sdělit mé ženě. Když ji uviděli, zeptali se: „Sestro Nelo, jsi připravena na nejhorší?“ Nejprve by se v ní krve nedořezal, protože si myslela, že jsem zemřel. Ale když se dozvěděla, co se ve skutečnosti stalo, s úlevou vydechla: „Hlavně že je naživu. Ve vězení už byl tolikrát!“ Později mi bratři vyprávěli, že její pozitivní postoj na ně udělal velký dojem.

I když jsme v životě zakusili také mnoho těžkostí, Jehova nás vždycky bohatě odměňoval za to, že jsme se drželi jeho cesty. Máme velkou radost z toho, že naše dcera Lidia a její manžel Alfred DeRusha jsou vzornými křesťany. Své syny Christophera a Jonathana dobře vychovali, takže jsou nyní zasvěcenými Božími služebníky, a to také přispívá k naší radosti. Můj bratr Ryszard a moje sestra Urszula už také dlouhá léta věrně slouží Jehovovi.

Jehova nás nikdy neopustil, a my mu chceme nadále celým srdcem sloužit. Osobně zažíváme pravdivost slov ze Žalmu 37:34: „Doufej v Jehovu a drž se jeho cesty, a on tě vyvýší, abys vzal do vlastnictví zemi.“ Na tu dobu se už velmi těšíme.

[Obrázek na straně 17]

Na sjezdu konaném na zahradě u jednoho bratra v Krakově roku 1964

[Obrázek na straně 18]

S manželkou Nelou a s dcerou Lidií v roce 1968

[Obrázek na straně 20]

S chlapcem, kterého čekala operace srdce bez použití transfuze

[Obrázek na straně 20]

S doktorem Witesem, hlavním chirurgem na dětské beztransfuzní kardiochirurgii v Katovicích

[Obrázek na straně 20]

S Nelou v roce 2002