Kdy je důvod urazit se?

V BIBLI, u Kazatele 7:9, čteme: „Urážlivost spočívá v náruči hlupáků.“ Tento verš ukazuje, že bychom neměli být přecitlivělí, když nás někdo urazí, ale že bychom měli být ochotni mu odpustit.

Měli bychom však uvedený verš chápat tak, že bychom se za žádných okolností neměli urazit, že máme všechny urážky odpouštět, bez ohledu na to, jak jsou vážné nebo jak jsou časté, a že proti nim nemáme vůbec nic dělat? A jestliže druzí nemají být urážliví, ale mají odpouštět, znamená to, že nám může být lhostejné, zda svými slovy nebo skutky někoho urazíme? Tak to rozhodně není.

Jehova Bůh je zosobněním lásky, milosrdenství, odpouštění a trpělivosti. V Bibli však mnohokrát čteme, že jej někdo urazil. Když šlo o přestupek, který byl závažný, Bůh proti viníkům zakročil. Podívejme se na několik příkladů.

Co Jehova pociťuje jako urážku

Zpráva v 1. Královské 15:30 mluví o tom, že Jeroboam se dopustil hříchů, „jimiž způsobil, že Izrael hřešil“, a o „jeho urážení, jímž urážel Jehovu“. Ve 2. Paralipomenon 28:25 je o judském králi Achazovi řečeno: „Nadělal výšiny k přinášení obětního dýmu jiným bohům, takže urážel Jehovu, Boha svých praotců.“ Jiný příklad najdeme v Soudcích 2:11–14: „Izraelští synové začali činit to, co bylo špatné v Jehovových očích, a sloužili Baalům . . ., takže uráželi Jehovu. . . . Na to vzplanul proti Izraeli Jehovův hněv, takže je vydal do rukou plenitelů.“

Také jiné věci Jehovu urážely a bylo třeba proti nim přísně zakročit. Například ve 2. Mojžíšově 22:18–20 čteme: „Kouzelnici nezachováš naživu. Kdokoli si lehne se zvířetem, určitě má být usmrcen. Kdo obětuje jakýmkoli bohům kromě samotnému Jehovovi, má být zasvěcen zničení.“

Starověký Izrael Jehovu znovu a znovu urážel a neprojevoval pravé pokání. Tyto závažné přestupky jim Jehova neodpouštěl ustavičně. Když viníci neprojevovali pravé pokání a nečinili žádné skutky, z nichž by bylo patrné, že se obrátili a chtějí Jehovu poslouchat, Bůh je nakonec vydal zničení. K tomu došlo v celonárodním rozsahu roku 607 př. n. l. z rukou Babylóňanů a pak znovu v roce 70 n. l. z rukou Římanů.

Ano, špatné věci, které lidé říkají a dělají, Jehova pociťuje jako urážku. Nad těmi, kdo se dopouštějí závažných hříchů a nečiní pokání, Jehova dokonce vykonává rozsudek. Znamená to však, že se na něj vztahuje to, co je řečeno u Kazatele 7:9? Rozhodně ne. Na to, aby závažné hříchy pociťoval jako urážku, má Jehova plné právo, a vždy soudí spravedlivě. Bible o něm říká: „Dokonalá je jeho činnost, neboť všechny jeho cesty jsou právo. Bůh věrnosti, u něhož není bezpráví; je spravedlivý a přímý.“ (5. Mojžíšova 32:4)

Závažné urážlivé přestupky proti jednotlivcům

Pod Zákonem, který dal Bůh starověkému Izraeli, museli ti, kdo se dopustili závažných přestupků proti jednotlivcům, nést  těžké následky. Když například zloděj vnikl do nějakého domu v noci a majitel domu ho zabil, nenesl tento majitel vinu krve. Byl nevinnou obětí závažného zločinu. Proto čteme: „Kdyby byl zloděj přistižen při vloupání a opravdu byl udeřen a zemřel, [na majiteli domu] není za něj vina krve.“ (2. Mojžíšova 22:2)

Žena, kterou někdo znásilnil, může tento skutek považovat za těžkou urážku, neboť znásilnění je v Božích očích těžký zločin. Pod mojžíšským Zákonem platilo ustanovení, že muž, který znásilnil ženu, má zemřít, „právě jako když muž povstane proti svému bližnímu a vskutku ho zavraždí“. (5. Mojžíšova 22:25, 26) My už sice pod oním Zákonem nejsme, ale z jeho ustanovení poznáváme, že Jehova považuje znásilnění za strašlivou křivdu.

I v dnešní době je znásilnění těžkým zločinem a jsou za ně ukládány přísné tresty. Oběť má plné právo ohlásit tento skutek policii. Viníka pak mohou potrestat instituce, které jsou k tomu oprávněné. A v případě, že oběť je nezletilá, mohou podnět ke stíhání viníka dát rodiče.

Méně urážlivé poklesky

Jsou však poklesky, které nevyžadují žádný úřední zásah. Neměli bychom se tedy zbytečně urážet kvůli poměrně nezávažným chybám, jichž se někdo dopustí. Měli bychom  být naopak ochotni odpouštět. Jak často? Apoštol Petr se zeptal Ježíše: „Pane, kolikrát má můj bratr proti mně zhřešit, a já mu mám odpustit? Až sedmkrát?“ Ježíš mu na to odpověděl: „Říkám ti, ne až sedmkrát, ale až sedmasedmdesátkrát.“ (Matouš 18:21, 22)

Na druhé straně je nutné, abychom neustále tříbili svou křesťanskou osobnost a snažili se jednat tak, abychom my sami pokud možno nikoho neuráželi. Jednáme například někdy s druhými neomaleně, netaktně nebo arogantně? Takové chování budou pravděpodobně považovat za urážlivé. Když někoho urazíme, neměli bychom ho obviňovat z urážlivosti a domnívat se, že je na něm, aby nám odpustil, ale měli bychom si uvědomit, že jsme to byli my, kdo příčinu k uražení se zavdal. Měli bychom proto začít u sebe a snažit se ovládat své skutky a slova, abychom nikoho neuráželi. Když v tomto směru budeme vynakládat úsilí, nebudeme zraňovat city druhých tak často. Bible nám připomíná: „Existuje člověk, který mluví neuváženě, jako by bodal mečem, ale jazyk moudrých je uzdravení.“ (Přísloví 12:18) Když někoho přece jen neúmyslně urazíme, můžeme situaci do značné míry napravit tím, že se omluvíme.

Boží slovo nám ukazuje, že bychom měli ‚usilovat o věci, které působí k pokoji, a o věci, které jsou k vzájemnému budování‘. (Římanům 14:19) Jednáme-li taktně a laskavě, uplatňujeme toto přísloví: „Jako zlatá jablka v stříbrných řezbách je slovo pronesené v pravý čas.“ (Přísloví 25:11) To působí opravdu příjemně a krásně. Taktním způsobem řeči můžeme dokonce obměkčit i neoblomného člověka. „Mírný jazyk může zlomit kost.“ (Přísloví 25:15)

Boží slovo nám tedy radí: „Ať je váš výrok vždy s milostivostí, okořeněný solí, abyste věděli, jak byste měli každému odpovědět.“ (Kolosanům 4:6) To, že naše výroky mají být ‚okořeněné solí‘, znamená, že máme mluvit tak, aby to bylo pro posluchače příjemné. Pak je menší pravděpodobnost, že bychom někoho urazili. Křesťané se snaží jak svými slovy, tak i svými skutky uplatňovat biblickou vybídku: ‚Hledejte pokoj a usilujte o něj.‘ (1. Petra 3:11)

Slovy u Kazatele 7:9 tedy musí být míněno to, že bychom se neměli urážet kvůli hříchům, které jsou poměrně málo závažné. Mohou to být jen důsledky lidské nedokonalosti, anebo to snad mohou být hříchy vědomé, ale ne těžké. Jestliže však jde o závažný hřích, je pochopitelné, že postižený se může urazit a rozhodnout se, že učiní patřičné kroky. (Matouš 18:15–17)

[Obrázek na straně 14]

Jehova vydal nekajícný izraelský národ Římanům a ti jej v roce 70 n. l. zničili

[Obrázek na straně 15]

„Jako zlatá jablka . . . je slovo pronesené v pravý čas“