Ničivé účinky smrti

„ŠESTILETÁ SPÁCHALA SEBEVRAŽDU.“ Tento otřesný novinový titulek se týkal tragické smrti jedné dívenky, která se jmenovala Jackie. Její matka krátce předtím podlehla smrtelné nemoci. Než Jackie vběhla pod vlak, řekla svým sourozencům, že se chce ‚stát andělem, aby mohla být s maminkou‘.

Ianovi bylo osmnáct let, když žádal po knězi vysvětlení toho, proč otec zemřel na rakovinu. Kněz prohlásil, že Bůh chtěl mít Ianova otce v nebi, protože to byl dobrý člověk. Když Ian slyšel toto vysvětlení, řekl si, že o takovém krutém Bohu už nechce nic vědět. Zdálo se mu, že život nemá smysl, a tak začal žít zhýrale. Nakonec propadl alkoholu, drogám a nemravnosti. Život se mu vymkl z rukou.

„Živí si . . . uvědomují, že zemřou“

Tyto dva smutné příběhy ukazují, že smrt někoho blízkého může lidem zničit život, a to zvláště tehdy, přijde-li takové úmrtí nečekaně. Každý by jistě souhlasil s výrokem uvedeným v Bibli, že „živí si . . . uvědomují, že zemřou“. (Kazatel 9:5) Avšak mnozí tuto nepříjemnou skutečnost raději ignorují. A co vy? Každodenní život pohlcuje náš čas i pozornost natolik, že onu domněle vzdálenou vyhlídku na smrt možná pustíme z mysli.

„Většina lidí se bojí smrti a snaží se na ni nemyslet,“ říká The World Book Encyclopedia. Vážná nehoda nebo životu nebezpečné onemocnění však může z ničeho nic způsobit, že se budeme dívat smrti do tváře. Hořkou připomínkou toho, jaká vyhlídka čeká celé lidstvo, může být také pohřeb nějakého přítele či příbuzného.

Přesto lidé na pohřbech často říkají něco v tom smyslu, že „život musí jít dál“. A život skutečně dál jde. Dokonce se může zdát, že uběhne příliš rychle, a člověk se brzy musí potýkat s problémy stáří. To už smrt přestává být něčím daleko vzdáleným. Člověk se účastní stále většího množství pohřbů a musí se vyrovnávat s tím, že mu umírají celoživotní přátelé. Lidem pokročilého věku se stále častěji vtírá do mysli znepokojivá otázka: „Kdy přijdu na řadu já?“

Velká záhada

To, že člověk umírá, sice nikdo nezpochybňuje, ale záhadou může být, co nastává po smrti. Existuje spousta protichůdných vysvětlení, a skeptik si proto možná řekne, že to vše je pouze prázdná debata o něčem, co stejně nelze zjistit. Pragmatik možná dojde k závěru, že bychom si měli života naplno užívat, protože „žijeme jen jednou“.

Na druhé straně jiní lidé odmítají uvěřit tomu, že by smrtí mělo vše skončit. Nemají však jasnou představu, co po ní následuje.  Někteří předpokládají, že život bude pokračovat na jakémsi místě věčné blaženosti, zatímco jiní se domnívají, že budou někdy v budoucnosti žít znovu a snad se narodí jako jiná osoba.

Mnoho pozůstalých si klade otázku: „Kde jsou lidé, kteří zemřeli?“ Před několika lety jeli členové jistého fotbalového klubu na jednu sportovní akci, když do jejich minibusu náhle vrazilo nákladní auto. Minibus byl odmrštěn ze silnice a několikrát se převrátil. Pět členů týmu zahynulo. Matce jednoho z nich se toho dne zhroutil téměř celý svět. Trápí ji otázka, kde její mrtvý syn je. Pravidelně navštěvuje jeho hrob a dlouhé hodiny k synovi nahlas mluví. „Zkrátka nemůžu uvěřit tomu, že po smrti nic není,“ běduje, „ale jistá si nejsem.“

Je zřejmé, že náš postoj ke smrti může mít vliv na náš nynější život. V souvislosti s tím, jak lidé reagují, když smrt zasáhne do jejich života, vzniká několik otázek. Zamyslete se nad tím, jak byste na ně odpověděli. Měli bychom na smrt jednoduše zapomenout a soustředit se na život jako takový? Měli bychom dovolit, aby nám hrozba smrti život úplně znechutila? Musí být truchlící pozůstalí navždy ponecháni v nejistotě ohledně toho, kde jsou jejich milovaní, kteří zemřeli? Musí pro nás to, co je po smrti, zůstat záhadou?