Mennonité hledají biblickou pravdu

JEDNOHO listopadového rána roku 2000 svědkové Jehovovi, kteří působili jako misionáři v Bolívii, pohlédli z okna svého domku a u vrátek uviděli skupinu prostě oblečených mužů a žen. Byl na nich patrný neklid. Misionáři jim otevřeli, a první, co od návštěvníků slyšeli, bylo: „Chceme najít biblickou pravdu.“ Návštěvníci byli mennonité. Muži na sobě měli pracovní kalhoty, ženy měly tmavé zástěry, a mezi sebou mluvili nějakým německým nářečím. Na očích jim bylo vidět, že mají strach. Rozhlíželi se kolem sebe, protože se báli, zda je někdo nesleduje. Ale ještě na schodech, než vešli do domu, jeden z mladých mužů řekl: „Chci poznat lidi, kteří používají Boží jméno.“

Vešli dovnitř, dostali malé občerstvení, a bylo zřejmé, že nervozita z nich padá. Přišli zdaleka, z jedné odlehlé zemědělské osady. Poštou jim tam byla šest let doručována Strážná věž. Prohlásili: „Četli jsme, že na zemi bude ráj. Je to pravda?“ Svědkové jim ukázali, jak na tuto otázku odpovídá Bible. (Izajáš 11:9; Lukáš 23:43; 2. Petra 3:7, 13; Zjevení 21:3, 4) „Tak vidíte!“ řekl jeden z těch farmářů ostatním. „Je to pravda. Na zemi bude ráj.“ Druzí říkali: „Myslím, že jsme našli pravdu.“

Kdo vlastně jsou mennonité? Čemu věří? Abychom si mohli na tyto otázky odpovědět, musíme se vrátit do 16. století.

Kdo jsou mennonité?

Na počátku šestnáctého století Bible začala být ve velkém rozsahu překládána do evropských obecných jazyků a vydávána tiskem. To v Evropě znovu roznítilo zájem o její studium. Martin Luther a jiní reformátoři odmítli celou řadu nauk katolické církve. Ale mnoho nebiblických zvyků se přeneslo i do nových protestantských církví. Ve většině z nich se například očekávalo, že každé novorozeně bude pokřtěno a stane se tak členem církve. Existovali však lidé, kteří se snažili najít biblickou pravdu, a někteří z nich si uvědomili, že členem křesťanského sboru se člověk může stát jedině tehdy, jestliže se k tomu na základě poučení sám rozhodne před tím, než se dá pokřtít. (Matouš 28:19, 20) Horliví kazatelé, kteří zastávali  tento názor, začali cestovat po městech a vesnicích, věnovali se biblickému vyučování a křtili dospělé. Byli proto nazýváni „anabaptisté“, což znamená „ti, kteří křtí znovu“, nebo se jim také říkalo novokřtěnci.

Jedním z těch, kdo se při svém hledání pravdy začali zajímat o novokřtěnce, byl katolický kněz Menno Simons, který působil v obci Witmarsum v severním Nizozemsku. V roce 1536, když už přerušil všechna pouta s církví, se stal štvancem. Sám Karel V., císař Svaté říše římské, vypsal v roce 1542 na Mennovo zatčení odměnu ve výši 100 holandských zlatých. Mennovi se přesto podařilo shromáždit některé novokřtěnce a vytvořit z nich sbory. Netrvalo dlouho, a on a jeho následovníci začali být označováni jako mennonité.

Mennonité dnes

Pronásledování vedlo k tomu, že se tisíce mennonitů během doby vystěhovaly ze západní Evropy do Severní Ameriky. Tam měli možnost pokračovat v hledání pravdy a mohli své poselství sdělovat mnoha dalším lidem. Ale planoucí horlivost, kterou jejich předkové projevovali při soustavném studiu a při veřejné kazatelské činnosti, se u nich do značné míry vytratila. Většina z nich lpěla na některých nebiblických naukách, jako je nauka o Trojici, o nesmrtelnosti lidské duše a o pekelném ohni. (Kazatel 9:5; Ezekiel 18:4; Marek 12:29) V současné době se mennonité při své misionářské činnosti většinou soustřeďují spíše na zdravotní a sociální služby než na evangelizaci.

Dnes je mennonitů podle odhadu asi 1 300 000 a žijí v 65 zemích. Dnešní mennonité si však naříkají na to, že nejsou jednotní, stejně jako si před staletími na nejednotu stěžoval i Menno Simons. Během první světové války vznikly mezi mennonity značné rozpory, protože neměli jednotný názor na konflikty, k nimž ve světě dochází. V Severní Americe mnozí mennonité z biblických důvodů odmítali vojenskou službu. V díle An Introduction to Mennonite History se však uvádí: „Mennonitské církve v západní Evropě považovaly v roce 1914 odmítání vojenské služby už jen za součást své historie.“ V dnešní době již některé mennonitské skupiny více či méně přijaly moderní způsob života. Členové některých jiných skupin však stále ještě nosí oděvy, které mají místo knoflíků poutka, a jsou přesvědčeni, že se muži nemají holit.

Některé mennonitské skupiny, jež se rozhodly zůstat odděleny od moderního světa, přestěhovaly své komunity tam, kde jim místní vlády dovolují žít jejich vlastním způsobem. Například v Bolívii žije odhadem 38 000 mennonitů v mnoha odlehlých osadách, z nichž každá má svá vlastní pravidla chování. V některých osadách jsou zakázána motorová vozidla, a používají se zde jen povozy tažené koňmi. V jiných osadách se nesmí používat rádio ani televize, a zakázána je i hudba. Někde se dokonce zakazuje učit se jazyk země, v níž tito lidé žijí. Obyvatel jedné takové osady si posteskl: „Aby si nás kazatelé udrželi v podřízenosti, nedovolují nám učit se španělsky.“ Mnozí se cítí utlačováni a žijí ve strachu, že budou z obce vyloučeni, což je pro člověka, který mimo tuto komunitu nikdy nežil, hrozná představa.

Jak bylo zaseto semeno pravdy

Právě za takových okolností mennonita Johann, který byl farmářem, zahlédl v domě svého souseda výtisk časopisu Strážná věž. Johannova rodina kdysi emigrovala z Kanady  do Mexika a později do Bolívie. Johann však vždy hledal biblickou pravdu a toužil po tom, aby mu někdo pomohl. Požádal souseda, aby by mu časopis půjčil.

Když byl Johann později ve městě prodávat své zemědělské produkty, uviděl tam jednu svědkyni Jehovovu, která na tržišti nabízela Strážnou věž. Řekla mu, aby se obrátil na jednoho misionáře, který mluví německy, a Johann zanedlouho začal dostávat německou Strážnou věž poštou. Rodiny si každý výtisk postupně předávaly a bedlivě ho studovaly, takže nakonec byl úplně opotřebovaný. Někdy se rodiny scházely a Strážnou věž studovaly společně až do půlnoci, přičemž si účastníci takového studia vyhledávali uvedené biblické texty. Johann došel k přesvědčení, že svědkové Jehovovi jsou jediní lidé, kteří po celé zemi jednotně vykonávají Boží vůli. Před svou smrtí řekl manželce a dětem: „Strážnou věž musíte číst stále. Pomůže vám porozumět Bibli.“

O svých poznatcích z Bible začali někteří členové Johannovy rodiny mluvit se svými sousedy. „Země nebude zničena. Naopak, Bůh na ní vytvoří ráj,“ říkali jim. „A Bůh netrápí lidi v pekle.“ O těchto rozhovorech se brzy dozvěděli kazatelé jejich církve. Johannově rodině pohrozili, že budou všichni vyloučeni, pokud s takovými rozhovory nepřestanou. Když později jejich rodina rozmlouvala o tom, jaký nátlak na ně vyvíjejí mennonitští starší, jeden mladý muž se ozval. „Nevím, proč si stěžujeme na starší naší církve,“ řekl. „Všichni víme, které náboženství je to pravé, a nic jsme v té věci ještě neudělali.“ Tato slova zapůsobila na srdce jeho otce. Netrvalo dlouho, a deset členů této rodiny se tajně vydalo hledat svědky Jehovovy a dostali se až do domova misionářů, jak bylo uvedeno na začátku tohoto článku.

Druhý den jeli misionáři navštívit své nové přátele do osady. Auto misionářů bylo na tamní silnici jediným motorovým vozidlem. Když pomalu předjíždělo bryčky tažené koňmi, pohledy misionářů se setkávaly s pohledy stejně zvědavých místních obyvatel. Zanedlouho misionáři seděli u stolu s deseti mennonity, kteří zastupovali dvě rodiny.

Ten den celé čtyři hodiny studovali první kapitolu z knihy Poznání, které vede k věčnému životu. * Ke každému odstavci si farmáři hledali další biblické texty a chtěli vědět, zda jim rozumí správně. Po každé studijní otázce následovala několikaminutová přestávka, při které se farmáři radili, jak odpovědět. Mluvili mezi sebou dolnoněmeckým nářečím a nakonec za celou skupinu jeden mluvčí odpověděl španělsky. Byl to pamětihodný den. Na obzoru se však už rýsovaly velké těžkosti. Tito lidé měli podstoupit zkoušky podobné tomu, co musel podstoupit Menno Simons, když téměř před pěti sty lety začal hledat biblickou pravdu.

Zkoušky kvůli pravdě

O několik dnů později přišli církevní starší do domu, kde bydlela Johannova rodina. Lidem, kteří mluvili se svědky Jehovovými, dali ultimátum: „Slyšeli jsme, že vás navštívili svědkové Jehovovi. Musíte jim říct, že už k vám nesmějí chodit. A pokud neodevzdáte jejich literaturu, abychom ji spálili, budete vyloučeni.“ Se svědky Jehovovými tito lidé  studovali jen jednou, takže to pro ně byla opravdu velká zkouška.

„To, co na nás chcete, nemůžeme udělat,“ odpověděl představitel jedné rodiny. „Ti lidé nás přišli učit o Bibli.“ Jak starší reagovali? Za studium Bible je vyloučili! To byla opravdu krutá rána. Vůz, který patřil místní sýrárně a který svážel mléko, u domu jedné rodiny nezastavil. Rodina tak přišla o jediný zdroj příjmů. Jeden muž, který byl hlavou rodiny, byl propuštěn z práce. Jinému nebylo dovoleno nakupovat v místním obchodu a jeho desetiletá dcerka byla vyloučena ze školy. Jeden dům sousedé obklopili, aby z něj odvedli manželku jistého mladého muže. Tvrdili, že se svým manželem nemůže žít, protože byl vyloučen. Ale rodiny, které studovaly Bibli, se přesto nevzdaly, a po pravdě pátraly dál.

Misionáři dále každý týden podnikali autem dlouhé cesty k těmto lidem, aby s nimi vedli biblické studium. A pro tyto rodiny bylo takové studium skutečnou posilou. Někteří jejich členové jezdili dvě hodiny na voze taženém koňmi, aby se mohli studia účastnit. Opravdu dojemné bylo, když rodiny poprvé požádaly jednoho z misionářů, aby se pomodlil. Mennonité v těchto osadách se nikdy nahlas nemodlili, a nikdy proto neslyšeli, že by se někdo modlil za ně. Muži měli v očích slzy. A umíte si představit, jak byli zvědaví, když misionáři s sebou přinesli magnetofon? V osadě nebyla dovolena žádná hudba. Krásné Melodie Království se jim tak líbily, že se rozhodli zpívat písně Království po každém studiu. Otázkou však bylo, jak budou moci žít dál, když se jejich okolnosti tak změnily.

Nalézají nové společenství bratrů

Když tyto rodiny byly od své obce odděleny, začaly vyrábět svůj vlastní sýr. Misionáři jim pomáhali najít kupce. O těžkostech těchto rodin se doslechl jeden dlouholetý svědek, který sice žil v Severní Americe, ale vyrostl v jisté jihoamerické mennonitské osadě. Velmi si přál jim pomoci. Neuplynul ani týden, a přiletěl do Bolívie, aby je navštívil. Duchovně je velmi povzbudil a kromě toho jim pomohl koupit si dodávkové auto, kterým by se dostali do sálu Království na shromáždění a které by jim také posloužilo, aby mohli vozit své zemědělské produkty na trh.

„Když jsme byli vyloučeni z obce, bylo to těžké. Do sálu Království jsme jezdili smutní,“ vzpomíná žena, jež patří do jedné z těchto rodin. „Ale vraceli jsme se radostní.“ Ano, místní svědkové opravdu vynaložili všechny síly a poskytli těmto lidem pomoc. Někteří se učili německy, a z Evropy přijelo do Bolívie několik německy mluvících svědků, aby zde vedli křesťanská shromáždění v němčině. Netrvalo dlouho, a čtrnáct lidí z mennonitské obce již kázalo dobrou zprávu o Království druhým.

Dvanáctého října roku 2001, necelý rok po první návštěvě misionářského domova, bylo jedenáct z těchto bývalých novokřtěnců pokřtěno znovu. Tentokrát tím symbolizovali své zasvěcení Jehovovi. Od té doby učinili tento krok ještě další. Jeden z nich později řekl: „Od té doby, co jsme poznali biblickou pravdu, se cítíme, jako bychom byli propuštěni z otroctví.“ Jiný muž prohlásil: „Mnozí mennonité si stěžují, že v jejich obci není dost lásky. Ale svědkové Jehovovi se jeden o druhého zajímají. Cítím, že jsem mezi nimi v bezpečí.“ Jestliže se i vy snažíte lépe porozumět biblické pravdě, můžete se také setkat s těžkostmi. Ale pokud budete hledat pomoc u Jehovy a budete projevovat stejnou víru a odvahu, jako projevili členové těchto rodin, budete i vy mít úspěch a radost.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

Mají radost, že dostali německou literaturu

[Obrázek na straně 26]

Hudba jim byla stále zakazována, ale nyní zpívají po každém biblickém studiu