Kdo byl Pontský Pilát?

„OPOVRŽLIVÝ, skeptický Pilát je historickou postavou, která dráždí naši představivost. Pro některé je světcem, pro jiné zosobněním lidské slabosti, prototypem politika ochotného obětovat jednoho muže v zájmu stability.“ (Pontius Pilate od Ann Wroeové)

Možná některý z těchto názorů sdílíte, možná ne. Pravda je, že kvůli svému jednání s Ježíšem Kristem vešel Pontský Pilát do dějin. Kdo vlastně byl? Co je o něm známo? Když lépe pochopíme Pilátovo postavení a situaci, pomůže nám to více porozumět těm nejvýznamnějším událostem, k jakým kdy na zemi došlo.

Postavení, povinnosti a pravomoc

V roce 26 n. l. římský císař Tiberius jmenoval Piláta místodržitelem Judeje. Takovými prefekty se mohli stát muži patřící k jezdeckému stavu, což byl název pro nižší šlechtu, která se odlišovala od aristokratů senátorského stavu. Svou kariéru ve vojsku začal Pilát pravděpodobně v postavení vojenského tribuna, tedy nižšího důstojníka, a během po sobě jdoucích služebních turnusů stoupal ve vojenské hierarchii. Když byl jmenován místodržitelem, ještě mu nebylo 30 let.

Pokud bychom Piláta viděli ve vojenské výstroji, měl by na sobě koženou tuniku a kovový pancíř. Na veřejnosti by se objevil v bílé tóze lemované purpurem. Měl by krátké vlasy a hladce oholenou tvář. Pilátovo jméno napovídá, že patřil k rodu Pontiů — samnitské šlechtě z jižní Itálie. Je však možné setkat se i s názorem, že pocházel ze Španělska.

Prefekti jezdeckého stavu bývali posíláni do barbarských území. Za takové území Římané považovali i Judeu. K Pilátovým povinnostem patřilo udržovat v provincii pořádek a také dohlížet na vybírání nepřímých daní a daně z hlavy. Běžná justice byla v pravomoci židovských soudů, ale případy, které vyžadovaly trest smrti, byly podle všeho předkládány místodržiteli. Ten byl nejvyšší soudní instancí.

Pilát žil se svou manželkou v přístavním městě Cesarea. K službám mu byla malá skupina písařů, kurýrů a společníků. Pilát velel pěti kohortám pěchoty, z nichž každá čítala od 500 do 1 000 vojáků, a jednotce jízdy, kterou pravděpodobně tvořilo 500 vojáků. K rutinním úkolům vojáků patřilo přibíjet na kůl přestupníky zákona. V období míru předcházelo popravě zkrácené slyšení, ale během povstání byli vzbouřenci neprodleně hromadně usmrceni. Například když Římané chtěli potlačit Spartakovo povstání, přibili na kůl 6 000 otroků. Kdyby hrozilo, že v Judeji nastanou obtíže, mohl se místodržitel za normálních okolností obrátit na císařského legáta  v Sýrii, který velel legiím. Po velkou část Pilátova úředního období však byl legát nepřítomen, a Pilát si proto nemohl dovolit, aby se mu nepokoje vymkly z rukou.

Místodržitelé byli v pravidelném styku s císařem. Museli mu podávat zprávy o záležitostech, které se dotýkaly jeho důstojnosti nebo představovaly jakoukoli hrozbu pro římskou moc. V takovém případě bylo vydáno císařské nařízení. Místodržitel měl určitě velký zájem na tom, aby se jeho vlastní popis událostí v provincii dostal k císaři dříve než případné stížnosti z jiných stran. Vzhledem k tomu, že v Judeji se schylovalo k nepokojům, měl Pilát pádný důvod se něčeho takového obávat.

Vedle zpráv z evangelií jsou hlavními zdroji informací o Pilátovi historici Flavius Josephus a Filón. Zmínil se o něm také římský historik Tacitus, když napsal, že Pilát popravil Krista, od něhož odvodili své jméno křesťané.

Židé jsou popuzeni

Podle Josepha se římští místodržitelé varovali toho, aby do Jeruzaléma přinášeli vojenské standarty s portrétem císaře, protože nechtěli dráždit Židy, kteří měli k vyrábění náboženských obrazů vnitřní odpor. Pilát na to nebral ohled a popuzení Židé přispěchali do Cesareje, aby si u něj stěžovali. Pilát na to pět dní nereagoval. Šestý den nařídil svým vojákům, aby protestující Židy obklíčili a pod hrozbou popravy jim přikázali se rozejít. Židé na to reagovali slovy, že raději zemřou, než aby připustili, že bude přestupován jejich Zákon. Pilát ustoupil a dal obrazy odstranit.

Pilát se nebál užít násilí. Podle Josepha k takovému incidentu došlo, když prefekt začal se stavbou akvaduktu, kterým měla být přiváděna voda do Jeruzaléma, a na financování stavby použil prostředky z chrámové pokladnice. Peněz se nezmocnil silou, protože vyrabovat chrám by byla svatokrádež a Židy by tím popudil natolik, že by žádali Tiberia o jeho odvolání. S Pilátem tedy podle všeho spolupracovali chrámoví úředníci. Zasvěcené dary, pro které se používal výraz „korban“, mohly totiž být legitimně použity na financování veřejných prací sloužících ke zvelebení města. Židy však Pilátovo počínání pobouřilo a tisíce se jich sešly na protestním shromáždění.

Na Pilátovo nařízení se do shromážděného zástupu vmísili vojáci, kteří neměli používat meč, ale měli protestující Židy tlouct holemi. Pilát zjevně chtěl dav dostat pod kontrolu, aniž by došlo ke krveprolití. Zdá se, že jeho taktika slavila úspěch, i když několik lidí přišlo o život. Je možné, že právě tento incident měli na mysli jistí lidé, kteří Ježíšovi podali zprávu o tom, že Pilát smísil krev Galilejců s jejich oběťmi. (Lukáš 13:1)

„Co je pravda?“

K událostem, které Piláta tak neblaze proslavily, došlo, když židovští přední kněží a starší muži obžalovali Ježíše z toho, že se prohlašuje za krále, a Pilát toto obvinění prošetřoval. Když slyšel, že Ježíšovým posláním je vydávat svědectví o pravdě, pochopil, že tento vězeň nepředstavuje žádnou hrozbu pro Řím. „Co je pravda?“ zeptal se a zjevně byl toho mínění, že pravda je tak těžko postihnutelná, že nemá cenu se jí příliš zabývat. K jakému došel závěru ohledně Ježíše? „Neshledávám na tomto člověku žádný zločin.“ (Jan 18:37, 38; Lukáš 23:4)

 Tím teoreticky mělo přelíčení skončit, ale Židé neústupně trvali na tom, že Ježíš podvrací národ. Přední kněží Ježíše vydali ze závisti, a Pilát to dobře věděl. Také však věděl, že pokud ho propustí, budou z toho potíže, a těm se chtěl vyhnout. Potíží bylo beztak dost — vždyť Barabáš a další lidé byli uvězněni za podněcování ke vzpouře a za vraždu. (Marek 15:7, 10; Lukáš 23:2) Navíc Pilát už kvůli svým dřívějším sporům se Židy neměl nejlepší pověst u Tiberia, který byl nechvalně znám svým drsným zacházením se špatnými místodržiteli. Na druhé straně ustoupit Židům by bylo známkou slabosti. Pilát tak volil mezi dvěma nepříznivými možnostmi.

Jakmile se dozvěděl, odkud Ježíš pochází, pokusil se případ předat oblastnímu vládci Galileje, Herodu Antipovi. Když i tento pokus selhal, chtěl lidi shromážděné před svým palácem přimět k tomu, aby v souladu se zvykem propustit o Pasachu jednoho vězně žádali o Ježíšovo osvobození. Zástup se však dožadoval propuštění Barabáše. (Lukáš 23:5–19)

Pilát se snad chtěl zachovat správně, ale také se bál o své postavení a chtěl vyhovět zástupu. Nakonec před svědomím a spravedlností dal přednost kariéře. Požádal o vodu, umyl si ruce a prohlásil, že za smrt, kterou nyní úředně schválil, nenese vinu. * I když nevěřil, že Ježíš je vinen, dal ho zbičovat a dovolil vojákům, aby se mu posmívali, tloukli ho a plivali na něj. (Matouš 27:24–31)

Pilát se naposledy pokusil Ježíšovi dát svobodu, ale zástup na něj začal křičet, že pokud to udělá, není césarův přítel. (Jan 19:12) Nato Pilát kapituloval. Jistý učenec o jeho rozhodnutí napsal: „Řešení bylo jednoduché: popravit toho muže. To jediné, co tak mohlo být ztraceno, byl život jednoho zdánlivě bezvýznamného Žida; bylo by pošetilé působit si kvůli němu další problémy.“

Co bylo s Pilátem dál?

Poslední zaznamenanou epizodou v Pilátově kariéře byl další konflikt. Josephus uvádí, že na hoře Gerizim se shromáždilo množství ozbrojených Samaritánů, aby odkryli poklady, které tam údajně zakopal Mojžíš. Pilát zakročil a jeho vojáci pobili značnou část zástupu. Samaritáni si stěžovali u Pilátova představeného Lucia Vitellia, který byl místodržitelem Sýrie. Není známo, zda si Vitellius myslel, že Pilát zašel příliš daleko. V každém případě mu nařídil odjet do Říma, kde měl složit účty císaři. Tiberius však zemřel dříve, než Pilát dorazil.

„V tomto okamžiku Pilát mizí z dějin a vstupuje do legend,“ uvádí jeden zdroj. Mnozí se však pokoušeli chybějící střípky mozaiky doplnit. Podle jednoho názoru se Pilát stal křesťanem. Etiopští „křesťané“ z něho udělali „světce“. Eusebius, autor píšící na přelomu třetího a čtvrtého století, přišel jako první s tvrzením, že Pilát, podobně jako Jidáš Iškariotský, spáchal sebevraždu. Tento názor zastávali po Eusebiovi i mnozí další. Co se však s Pilátem stalo doopravdy, zůstává předmětem dohadů.

Pilát byl možná neústupný, přezíravý a drsný. Ale svůj úřad zastával deset let, zatímco úřední období většiny jiných prefektů Judeje bylo mnohem kratší. Ze stanoviska Říma byl tedy Pilát mužem na svém místě. Někteří ho považují za zbabělce, který hanebně dal mučit a zabít Ježíše, aby sám vyvázl se zdravou kůží. Jiní se ho zastávají a tvrdí, že jeho povinností nebylo ani tak prosazovat spravedlnost, jako spíše střežit pokoj a podporovat zájmy Říma.

Pilát žil v úplně jiné době, než v jaké žijeme my. Žádný soudce však nemohl po právu odsoudit člověka, kterého pokládal za nevinného. Kdyby nedošlo k jeho setkání s Ježíšem, Pontský Pilát by byl jen jednou z mnoha postav, jejichž jména dnes čteme v knihách o historii.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 11]

Tento nápis, na němž je Pontský Pilát označen jako prefekt Judeje, byl nalezen v Cesareji