„Zemí orlů“ letí dobrá zpráva

„ZEMĚ orlů.“ Tak obyvatelé Albánie říkají v rodném jazyce své zemi. Albánii byste našli na Balkánském poloostrově při pobřeží Jaderského moře. Sousedí s Řeckem a některými zeměmi bývalé Jugoslávie. Teorií o původu Albánců existuje mnoho. Většina historiků se však shoduje na tom, že Albánci jsou potomky starověkých Ilyrů a že z ilyrského jazyka pochází také albánština. Podle toho, co je uvedeno v díle The Encyclopædia Britannica, vznikla kultura Ilyrů už kolem roku 2000 př. n. l.

Mezi přírodními krásami této země dominují rozeklaná horstva úplně na severu a dlouhé bílé písečné pláže Jaderského moře na jihu. Tím nejkrásnějším na Albánii jsou však lidé — přívětiví, pohostinní a temperamentní. Jsou to lidé se silnými city a bystrým rozumem, a když vyjadřují své názory, doprovázejí svou řeč živými gesty.

Návštěva věhlasného misionáře

Krásy této země a také příjemná povaha zdejších lidí jistě před mnoha staletími upoutaly  pozornost jednoho výjimečného cestovatele. Asi v roce 56 n. l. napsal zcestovalý apoštol Pavel tato slova: „Až po Ilýrii [jsem] důkladně kázal dobrou zprávu o Kristu.“ (Římanům 15:19) Jižní Ilýrie odpovídá dnešní střední a severní Albánii. Pavel psal z Korintu v Řecku, které leželo od Ilýrie na jih. Z jeho slov, že kázal „až po Ilýrii“, nevyplývá jednoznačně, zda došel na hranici tohoto území, nebo přímo do něj. V obou případech by však kázal na území dnešní jižní Albánie. Právě Pavel byl tedy vůbec prvním, o kom je známo, že v Albánii kázal o Království.

Staletí plynula. Říše vznikaly a zanikaly. Tento malý kout Evropy ovládaly různé cizí mocnosti, dokud Albánie nezískala v roce 1912 samostatnost. Asi deset let poté se do země vrátilo slovo o Jehovově Království.

Vzrušující počátky díla v nové době

Ve dvacátých letech minulého století se do Albánie vrátilo několik albánských emigrantů, kteří v USA byli ve styku s Mezinárodními badateli Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi. O tom, co se dozvěděli, chtěli mluvit se svými krajany. K těmto badatelům Bible patřil i Našo Idrizi. Jejich kázání se u některých lidí setkalo s příznivou odezvou. Bylo třeba tento vzrůstající zájem uspokojovat, a tak byla v roce 1924 kancelář v Rumunsku pověřena, aby na kazatelské dílo v Albánii dohlížela.

V této době poznal Jehovu i Albánec Thanas Duli (Athan Doulis). Vzpomínal: „V roce 1925 byly v Albánii tři organizované sbory a další badatelé Bible a zájemci žili rozptýleni na odlehlých místech po celé zemi. Láska, která mezi nimi panovala, je jasně odlišovala od . . . lidí kolem.“ *

Cestování bylo nepředstavitelně náročné, protože v té době v Albánii neexistovala řádná silniční síť. Horlivé zvěstovatele to však nezastavilo. Za všechny jmenujme Areti Pinaovou z města Vlora na jižním pobřeží, která byla pokřtěna v roce 1928, když jí bylo osmnáct let. Plahočila se nahoru a dolů po nehostinných horách a s Biblí v ruce kázala. Patřila k silnému sboru, který se tehdy — začátkem  třicátých let — ve městě Vlora scházel.

V roce 1930 už na dílo v Albánii dohlížela odbočka v Aténách. Z Řecka přijel roku 1932 navštívit Albánii cestující dozorce, aby povzbudil a posílil bratry. Většina z těch, kdo tehdy poznávali pravdu, měla nebeskou naději. Lidé v jejich okolí si jich vážili, protože o nich bylo známo, že jsou to bezúhonní a čestní lidé. Činnost těchto věrných bratrů přinášela mnoho ovoce. Jak v roce 1935, tak v roce 1936 bylo v Albánii rozšířeno asi 6 500 výtisků biblické literatury.

Jednoho dne přehrával Našo Idrizi v centru Vlory gramofonovou nahrávku jedné z přednášek J. F. Rutherforda. Lidé zavřeli obchody a přišli si přednášku, kterou bratr Idrizi tlumočil, poslechnout. Horlivá práce těchto neúnavných prvních učitelů Bible měla požehnání. V roce 1940 bylo v Albánii 50 svědků.

Ateistický stát

Roku 1939 obsadila zemi vojska fašistické Itálie. Zákonné uznání svědků Jehovových bylo zrušeno a jejich kazatelské dílo zakázáno. Brzy poté vtrhly do země německé jednotky. Ke konci druhé světové války se objevil charismatický vojenský vůdce Enver Hodža. Jeho komunistická strana v roce 1946 vyhrála volby a on se stal premiérem. Rokům, které následovaly, se později říkalo doba osvobození, ale pro svědky Jehovovy znamenaly pravý opak.

Vláda byla stále méně a méně tolerantní k náboženství. Albánští svědkové Jehovovi se drželi své křesťanské neutrality, a proto odmítali vzít do ruky zbraň nebo se zaplést do politiky. (Izajáš 2:2–4; Jan 15:17–19) Mnoho jich bylo uvrženo do vězení a ponecháno bez jídla nebo bez toho, že by bylo postaráno o jejich základní potřeby. Jejich duchovní sestry, které byly na svobodě, jim leckdy praly oblečení a vařily jim.

Nebojácně čelili pronásledování

Začátkem čtyřicátých let dvacátého století žila v jedné vesnici nedaleko města Permet dospívající dívka jménem Frosina Džekaová. Od svých starších bratrů se dozvěděla, co je učí jistý obuvník jménem Našo Dori, který je svědkem Jehovovým. * Díky tomu se s pravdou setkala i Frosina. Úřady proti svědkům Jehovovým tvrdě postupovaly, ale Frosina dále svou víru budovala, což nelibě nesli její rodiče. „Když jsem šla na křesťanské shromáždění, schovali mi boty a zbili mě. Pokusili se mě provdat za nevěřícího muže, a když jsem to odmítla, vyhodili mě z domova. Ten den sněžilo. Našo Dori poprosil bratra Goleho Flloka z Gjirokastëru, aby mi pomohl. Zařídili, že jsem mohla bydlet u jeho rodiny.  Moji rodní bratři byli tehdy ve vězení za svou neutralitu. Když byli propuštěni, odstěhovala jsem se k nim do Vlory.

Policie se mě snažila donutit, abych se podílela na politických činnostech. Odmítla jsem. Zatkli mě a odvedli do nějaké místnosti. Tam mě obklopili a jeden z nich začal vyhrožovat: ‚Víš, co ti můžeme udělat?‘ Odpověděla jsem: ‚Můžete udělat jen to, co vám dovolí udělat Jehova.‘ Vykřikl: ‚Ty musíš být blázen! Zmiz odsud!‘“

Taková nezlomná oddanost byla v těch letech pro albánské bratry typická. Roku 1957 bylo dosaženo vrcholného počtu 75 zvěstovatelů Království. Začátkem šedesátých let světové ústředí svědků Jehovových zařídilo, aby John Marks, albánský emigrant žijící v USA, navštívil Tiranu a pomohl bratrům organizovat křesťanskou činnost. * Zanedlouho však byli Luči Džeka, Mihal Sveci, Leonidha Pope a další odpovědní bratři posláni do pracovních táborů.

Světlo na konci tunelu

Do roku 1967 bylo v Albánii veškeré náboženství s nelibostí trpěno. Od tohoto roku už tolerováno nebylo. Katoličtí, ortodoxní ani muslimští duchovní už nesměli vykonávat žádné obřady. Kostely a mešity byly uzavřeny nebo přeměněny na gymnázia, muzea či trhy. Nikdo nesměl vlastnit Bibli. Nikomu nebylo dovoleno ani vyslovit, že věří v Boha.

Prakticky nebylo možné kázat ani se shromažďovat. Jednotliví svědkové se dál snažili sloužit Jehovovi co nejlépe, i když byli odloučeni jeden od druhého. V době od šedesátých do osmdesátých let svědků postupně ubývalo, až jich zbyla jen hrstka. Tu však tvořili duchovně silní jedinci.

Koncem osmdesátých let začalo v Albánii pomalu docházet k politickým změnám. Jídla i oblečení bylo málo a lidé byli nespokojení. Vlna reforem, které proběhly ve východní Evropě, se do Albánie dostala začátkem devadesátých let. Po 45 letech totalitního režimu vyhlásila nová vláda opět náboženskou svobodu.

Na pokyn vedoucího sboru svědků Jehovových se odbočky v Rakousku a Řecku snažily s bratry v Albánii rychle navázat kontakt. Bratři z Řecka, kteří uměli albánsky, přivezli do Tirany a Beratu právě přeloženou biblickou literaturu. Když místní bratři po dlouhých letech osamocení opět spatřili svědky ze zahraničí, jejich radost neznala mezí.

Ze zahraničí přijíždějí horliví průkopníci

Začátkem roku 1992 vedoucí sbor zařídil, aby se do Albánie přestěhovali misionáři albánského původu Michael a Linda DiGregoriovi. Spojili se s věrnými letitými křesťany a pomohli jim znovu se začlenit do mezinárodní duchovní rodiny. V listopadu dorazila z Itálie skupina šestnácti pilných zvláštních průkopníků neboli celodobých evangelistů a spolu s nimi také čtyři průkopníci z Řecka. Byl uspořádán jazykový kurz, aby se mohli naučit místní jazyk.

Průkopníci ze zahraničí neměli snadný život. Běžně docházelo k výpadkům elektřiny a v zimě bylo chladno a vlhko. Lidé stáli celé  hodiny ve frontách na jídlo a jiné základní prostředky k životu. Největším problémem bratrů však bylo najít budovy dost velké na to, aby se do nich vešly zástupy zájemců o pravdu.

Průkopníci, kteří se usilovně snažili zvládnout albánštinu, si uvědomili, že jazyk není cíl, ale jen prostředek. Jeden zkušený učitel Bible jim řekl: „K tomu, abychom se mile usmívali nebo abychom objali naše bratry, přece nemusíme umět perfektně časovat slovesa. Na Albánce zapůsobí vaše upřímná láska, ne bezchybná gramatika. Nebojte se, budou vám rozumět.“

Po dokončení prvního jazykového kurzu se průkopníci vydali sloužit do měst Berat, Drač, Gjirokastër, Skadar, Tirana a Vlora. Sbory v těchto městech začaly růst jako houby po dešti. Ve městě Vlora stále sloužila Areti Pinaová, které už bylo přes 80 let a měla chatrné zdraví. Byli tam přiděleni dva zvláštní průkopníci, aby se sestrou spolupracovali ve službě. Lidé nevycházeli z údivu, že cizinci mluví albánsky. Říkali: „Když se chceme něco dozvědět od misionářů jiných náboženských skupin, nezbývá nám než se naučit anglicky nebo italsky. Vy nás musíte mít opravdu rádi a mít na srdci něco důležitého, když jste se naučili albánsky!“ Areti ukončila v lednu 1994 ve věrnosti svou pozemskou dráhu a až do posledního měsíce svého života dále kázala. Horlivá práce Areti a průkopníků měla Jehovovo požehnání. Ve Vloře byl v roce 1995 znovu založen sbor a dnes v tomto přístavním městě pilně káží tři pěkné sbory.

Lidé v celé zemi měli hlad po duchovních věcech a nebyli zatíženi náboženskými předsudky. Dychtivě přečetli jakoukoli biblickou literaturu, kterou jim svědkové přinesli. Mnoho mladých lidí začalo studovat a dělali rychlé pokroky.

V celé zemi se dnes více než 90 sborů a skupin dále ‚upevňuje ve víře a den ze dne početně vzrůstá‘. (Skutky 16:5) Před 3 513 svědky v Albánii leží ještě mnoho práce. Slavnosti na památku Kristovy smrti se v březnu 2005 zúčastnilo 10 144 lidí. Rozhovory s místními pohostinnými lidmi vedly k tomu, že v zemi je dnes přes 6 000 biblických studií. Tisíce lidí budou mít jistě užitek z nedávno vydaného Překladu nového světa v albánštině. Ano, „zemí orlů“ letí dobrá zpráva a přináší chválu Jehovovu jménu.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 20]

OBYVATELÉ KOSOVA PŘEKONÁVAJÍ ETNICKÉ SPORY

Kosovo se dostalo do povědomí lidí koncem devadesátých let, kdy územní spory a hluboko zakořeněná etnická nenávist vyústily ve válku a mezinárodní intervenci.

Během balkánské války museli mnozí svědkové Jehovovi uprchnout do okolních zemí. Po válce se několik z nich vrátilo do Kosova a byli připraveni opět se pustit do kazatelské činnosti. S péčí o 2 350 000 zdejších obyvatel jim pomáhají zvláštní průkopníci z Albánie a z Itálie, kteří se nabídli, že se do Kosova přestěhují. Dnes zde slouží Jehovovi celkem 130 zvěstovatelů ve čtyřech sborech a šesti činných skupinách.

Na jaře roku 2003 se ve městě Priština konal zvláštní sjezdový den, kde bylo 252 přítomných. Byli tam lidé albánského, italského, německého, romského a srbského původu. Na konci proslovu ke křtu položil řečník dvě otázky. Tři z přítomných se postavili, aby souhlasně odpověděli. Byl to jeden Albánec, jedna Romka a jedna Srbka.

Když účastníci sjezdu slyšeli, jak v jednom okamžiku uchazeči o křest nahlas pronesli: „Va!“ „Da!“ a „Po!“, místem se rozlehl burácivý potlesk. Pak se křtěnci navzájem objali. Dokázali překonat hluboce zakořeněnou etnickou nesnášenlivost, která sužuje jejich zemi.

[Mapa na straně 17]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Středozemní moře

ITÁLIE

ALBÁNIE

ŘECKO

[Obrázek na straně 18]

Mladí svědkové si berou příklad z horlivosti těch starších

[Obrázek na straně 18]

Areti Pinaová věrně sloužila od roku 1928 až do své smrti v roce 1994

[Obrázek na straně 19]

První skupina průkopníků ze zahraničí na jazykovém kurzu

[Podpisek obrázku na straně 16]

Orel: © Brian K. Wheeler/VIREO