Životní příběh

Dostala jsem, ‚oč žádalo mé srdce‘

VYPRÁVÍ DOMINIQUE MORGOUOVÁ

V prosinci 1998 jsem konečně stála na africké půdě! Splnil se mi dávný sen. Představa otevřených plání Afriky a její okouzlující divoké přírody pro mě vždycky měla podmanivou moc. A najednou jsem tam opravdu byla! A zároveň se mi splnil ještě jiný sen. Sloužila jsem jako celodobá evangelistka v cizí zemi. To se může zdát skoro neuvěřitelné, protože mám velmi slabý zrak a po písčitých ulicích afrických vesnic mě vodil slepecký pes zvyklý na ulice v evropských městech. Ráda bych vám vyprávěla o tom, co mi umožnilo sloužit v Africe a jak mi Jehova dal, ‚oč žádalo mé srdce‘. (Žalm 37:4)

NARODILA jsem se 9. června 1966 v jižní Francii jako nejmladší ze sedmi dětí. Měla jsem dva bratry a čtyři sestry — a o nás všechny se rodiče s láskou starali. Mé mladí však nebylo bez mráčku. Tak jako moje babička, matka a jedna z mých sester, trpím i já dědičnou chorobou, která nakonec vede k úplné ztrátě zraku.

V období dospívání jsem se setkala s rasismem, předsudky a pokrytectvím, a tak jsem vůči společnosti zatrpkla. Stal se ze mě rebel. Právě v této pro mě nelehké době jsme se přestěhovali do departementu Hérault. A tam se stalo něco nádherného.

Jednou v neděli dopoledne přišly k našim dveřím dvě svědkyně Jehovovy. Moje matka  se s nimi znala a pozvala je dál. Jedna z žen se matky zeptala, zda si pamatuje na svůj slib, že jednoho dne začne studovat Bibli. Matka si na to pamatovala a zeptala se: „Tak kdy začneme?“ Dohodly se, že budou studovat každou neděli dopoledne. Tak matka začala poznávat ‚pravdu dobré zprávy‘. (Galaťanům 2:14)

Poznávám pravdu

Matka nelitovala žádné námahy, aby pochopila a zapamatovala si to, co se dozvídala. Byla totiž slepá, takže si všechno musela pamatovat. Svědkyně s ní však měly velkou trpělivost. Co se mě týče, já jsem se vždycky, když svědkyně přišly, schovala do svého pokoje a vyšla ven, až když byly pryč. Jednoho odpoledne mě však jedna z těch svědkyň, Eugénie, potkala a dala se se mnou do řeči. Vyprávěla mi o tom, že Boží Království vykoření ze světa všechno pokrytectví, nenávist a předsudky. „Jen Bůh má klíč k řešení,“ řekla a zeptala se, zda se chci dozvědět víc. Hned druhý den jsem se pustila do studia Bible.

Dozvídala jsem se samé nové věci. Pochopila jsem, že Bůh má dobré důvody, proč dočasně připouští na zemi ničemnost. (1. Mojžíšova 3:15; Jan 3:16; Římanům 9:17) Zjistila jsem, že Jehova nás neponechal bez naděje. Naopak nám dal nádherný slib, že můžeme žít věčně v pozemském ráji. (Žalm 37:29; 96:11, 12; Izajáš 35:1, 2; 45:18) Dozvěděla jsem se, že v tomto ráji znovu získám zrak, který jsem už tehdy postupně ztrácela. (Izajáš 35:5)

Začínám s celodobou službou

Moje sestra Marie-Claire časem symbolizovala své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě a já jsem její příklad následovala 12. prosince 1985. Tento krok učinil brzy i můj bratr Jean-Pierre a moje drahá matka.

Do sboru, jehož jsme byli členy, patřilo také několik pravidelných průkopníků neboli celodobých služebníků. Překypovali radostí a nadšením pro službu, a to mě přitahovalo. Do celodobé služby vstoupila dokonce i moje sestra Marie-Claire, a to navzdory tomu, že trpěla onemocněním očí a navíc nosila na jedné noze ortopedickou pomůcku. Duchovní povzbuzení od ní čerpám dodnes. Byla jsem tedy obklopena průkopníky ze sboru i z vlastní rodiny, což přispělo k tomu, že jsem se chtěla do celodobé služby pustit také. A tak jsem v listopadu roku 1990 začala ve městě Béziers sloužit jako průkopnice. (Žalm 94:17–19)

Bojuji se sklíčeností

Když jsme byli ve službě, ostatní průkopníci mi ochotně pomáhali, ale přesto na mě čas od času padla sklíčenost kvůli mým omezením, protože jsem si přála dělat víc. V takových chvílích mě však vždy podpořil Jehova. Podle Indexu publikací Watch Tower Society jsem si vyhledávala životní příběhy průkopníků, kteří měli stejně jako já poškozený zrak. Překvapilo mě, kolik takových příběhů tam je. Načerpala jsem z nich povzbuzení i praktické podněty, které mě naučily vážit si toho, co dělat mohu, a smířit se s tím, že mám určitá omezení.

Tehdy jsem se živila tím, že jsem spolu s jinými svědky uklízela v obchodních domech. Jednoho dne jsem si všimla, jak moji spolupracovníci znovu čistí místa, která jsem před chvílí čistila já. Došlo mi, že za sebou nechávám spoustu neuklizené špíny. Šla jsem za průkopnicí Valérií, která měla naši skupinu na starosti, a požádala jsem ji, aby mi upřímně řekla, jestli jsem na obtíž a přidělávám ostatním práci. Byla laskavá a nechala na mně, zda budu chtít odejít, kdybych cítila, že už na práci nestačím. V březnu 1994 jsem s prací uklízečky skončila.

Opět mě ovládl pocit, že nejsem k ničemu. Úpěnlivě jsem se modlila k Jehovovi a jsem si jistá, že moje prosby slyšel. Také tentokrát mi  hodně pomohlo studium Bible a křesťanských publikací. Dokonce sílila moje touha sloužit Jehovovi, i když můj zrak stále slábl. Co budu dělat?

Nejprve čekací listina, potom rychlé rozhodnutí

Podala jsem si žádost o školení v Rehabilitačním centru pro nevidomé a slabozraké v Nîmes a byla jsem přijata na tříměsíční kurz. Vynaloženého času jsem nelitovala. Pochopila jsem, do jaké míry mě moje postižení omezuje, a naučila jsem se tomu přizpůsobovat. To, že jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří měli všechny možné tělesné vady, mi pomohlo si uvědomit, jak mohu být vděčná za svou křesťanskou naději. Alespoň mám v životě nějaký cíl a mohu dělat něco užitečného. V centru jsem se také naučila francouzské Braillovo písmo.

Když jsem se vrátila domů, rodina si všimla, že školení mi hodně pomohlo. Jen těžko jsem se však smiřovala s tím, že musím chodit s bílou slepeckou holí. Chvíli trvalo, než jsem tomu „klacku“ přišla na chuť. Přála jsem si nějakou jinou pomůcku — třeba vodícího psa.

Vyplnila jsem žádost o takového psa, ale sdělili mi, že je na ně dlouhá čekací listina. Také jsem se dozvěděla, že agentura si mě bude muset prověřit, protože slepeckého psa nesvěří jen tak někomu. Později se jedna žena, která vedla jisté sdružení pro nevidomé, zmínila o tom, že místní tenisový klub chce darovat vodícího psa nějaké nevidomé nebo zrakově postižené osobě z okolí. Řekla, že myslela na mě. Využiji to? Rozpoznala jsem v celé záležitosti Jehovovu ruku, a tuto laskavou nabídku jsem přijala. Na psa jsem však musela ještě počkat.

 Stále myslím na Afriku

Během čekání se mé myšlenky začaly upínat jiným směrem. Jak už jsem se zmínila, od dětství mě hodně zajímala Afrika. I přes zhoršující se zrak jsem teď po ní toužila silněji než kdy dříve, především proto, že jsem se dozvěděla, že Afričané mají velký zájem o Bibli a o službu Jehovovi. O tom, že bych se ráda podívala do Afriky, jsem se už předtím mezi řečí zmínila před Valérií. Doufala jsem, že pojede se mnou. Souhlasila s tím a napsala do několika odboček svědků Jehovových v těch afrických zemích, kde se mluví francouzsky.

Odpověď přišla z Toga. Rozechvělým hlasem jsem poprosila Valérii, aby mi ji přečetla. Dopis zněl slibně, a tak Valérie řekla: „A proč ne?“ Nejprve jsme si vyměnily několik dopisů s bratry v odbočce a potom jsme dostaly spojení na Sandru, průkopnici z hlavního města Lomé. Odlet jsme naplánovaly na 1. prosince 1998.

Zažívala jsem velkou změnu, ale zároveň velkou radost! Když jsme přistály v Lomé a vystoupily z letadla, africké horko na nás padlo jako deka. Sandra nás už čekala. Viděly jsme se sice poprvé v životě, ale hned jsme měly pocit, jako bychom byly staré přítelkyně. Sandra a její spolupracovnice Christine byly krátce před naším příletem jmenovány jako zvláštní průkopnice v Tabligbu, městečku ve vnitrozemí. A my jsme měly výsadu je do nového působiště doprovázet. Zůstaly jsme v Tabligbu asi dva měsíce, a když jsme odjížděly, věděla jsem, že se tam ještě vrátím.

Šťastný návrat do Afriky

Jen co jsem se vrátila do Francie, začala jsem se do Afriky chystat znovu. Rodina mě podpořila, takže jsem si mohla zařídit další, tentokrát šestiměsíční pobyt. A tak jsem v září 1999 opět seděla v letadle směřujícím do Toga. Tuto cestu jsem už podnikla sama. Umíte si asi představit, jak se cítila moje rodina, když jsem je navzdory svému postižení opouštěla bez doprovodu. Nebylo se však čeho bát. Rodiče jsem ujistila, že hned na letišti na mě budou čekat přátelé, mezi nimiž se cítím jako mezi vlastními.

Cítila jsem velkou radost, že jsem opět v Togu, kde se tolik lidí zajímá o Bibli. Není neobvyklé, že lidé si Bibli čtou na ulici. V Tabligbu na vás lidé zavolají jen proto, aby si s vámi popovídali o Bibli. A také bylo velmi příjemné sdílet skromné ubytování spolu se dvěma zvláštními průkopnicemi. Seznámila jsem se s úplně jinou kulturou a jiným pohledem na věci. Především jsem si všimla toho, že naši křesťanští bratři a sestry v Africe dávají zájmy Království na první místo. Někteří například musí chodit do sálu Království mnoho kilometrů pěšky, ale od účasti na shromáždění se tím nedají odradit. V mnoha směrech jsem se také poučila z jejich vřelosti a pohostinnosti.

Když jsem se jednou se Sandrou vracela z kazatelské služby, svěřila jsem se jí, že mám  strach z návratu do Francie. Můj zrak se nadále zhoršoval. V mysli mi vyvstávala představa mého domovského města Béziers — rušných a hlučných ulic, schodišť v činžovních domech a mnoha jiných nesnází, se kterými se tam setkává člověk se špatným zrakem. Naopak ulice v Tabligbu sice nebyly dlážděné, ale byly klidné — žádné velké davy lidí ani rušná doprava. Když jsem si na Tabligbo tak zvykla, jak to teď zvládnu ve Francii?

O dva dny později mi matka zavolala, že výcvikové středisko vodících psů pro mě má mladou fenku labradora jménem Océane, která je připravena stát se mýma „očima“. Znovu bylo o mé potřeby postaráno a mé obavy se rozptýlily. Po šesti měsících radostné služby v Tabligbu jsem se vracela do Francie, abych se seznámila s Océane.

Po několikaměsíčním výcviku byla Océane svěřena do mé péče. Zpočátku nešlo všechno hladce. Musely jsme se naučit jedna druhé porozumět. Postupně mi však začalo docházet, že bez Océane už bych se těžko obešla. Vlastně se stala mou součástí. Jak lidé v Béziers reagovali, když mě viděli přicházet ke dveřím se psem? Většinou uctivě a laskavě. Océane se stala v sousedství „hrdinkou“. Mnoho lidí se v přítomnosti postiženého člověka necítí dobře, ale se psem po boku jsem mohla o své vadě mluvit celkem přirozeně. Lidé se uvolnili a naslouchali mi. S Océane se vlastně daly skvěle začínat rozhovory.

V Africe s Océane

Na Afriku jsem nezapomněla a začala jsem se chystat na třetí cestu. Tentokrát mě doprovázela Océane. Letěli se mnou také jedni mladí manželé, Anthony a Aurore, a moje přítelkyně Caroline — všichni to byli stejně jako já průkopníci. Do Lomé jsme dorazili 10. září 2000.

Nejdřív se hodně lidí Océane bálo. Jen málo obyvatel Lomé kdy dříve vidělo tak velikého psa, protože psi v Togu jsou většinou malí. Když někteří lidé spatřili její vodící postroj, mysleli si, že Océane je nějaké zlé zvíře, které patří do klece. Océane se proto chovala podezíravě a byla připravená chránit mě před čímkoli, co považovala za hrozbu. Brzo však byla Océane v novém prostředí jako doma. Když má na sobě postroj, je v práci — ukázněná, zodpovědná a vždy po mém boku. Jinak je dovádivá a někdy skoro rozpustilá. Užijeme spolu spoustu legrace.

Všichni jsme byli pozváni k Sandře a Christine, abychom bydleli u nich v Tabligbu. Tamní bratři a sestry si museli na Océane zvyknout, a tak jsme je pozvali k nám, abychom jim vysvětlili, k čemu vodící pes slouží, proč ho potřebuji a jak by se v jeho blízkosti měli chovat. Sboroví starší souhlasili s tím, aby Océane chodila se mnou do sálu Království. To bylo v Togu něco hodně nezvyklého, a tak ve sboru zaznělo zvláštní oznámení, ve kterém byla tato záležitost vysvětlena. V kazatelské službě mě Océane doprovázela jen na opětovné návštěvy a biblická studia, protože tam lidé mohli lépe pochopit, proč ji s sebou mám.

Kázání v té oblasti mi stále přináší velkou radost. Vždycky na mě dobře působilo, jak jsou tamní lidé zdvořilí a ohleduplní, což se zračí v jejich laskavém jednání. Pokaždé mi například ochotně a pohotově přistaví židli. Při mé čtvrté cestě do Toga v říjnu 2001 mě doprovázela matka. Ujistila se, že mi nic neschází, a po třech týdnech se uklidněná a spokojená vrátila do Francie.

Za to, že jsem mohla kázat v Togu, jsem Jehovovi hluboce vděčná. Stále mu sloužím ze všech sil a jsem si jistá, že mi bude i nadále dávat, ‚oč žádá mé srdce‘. *

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 10]

Představa otevřených plání Afriky a její okouzlující divoké přírody pro mě vždycky měla podmanivou moc

[Obrázek na straně 10]

Océane mě doprovázela na opětovné návštěvy

[Obrázek na straně 11]

Starší souhlasili s tím, abych brala Océane s sebou na shromáždění