Bible v italštině — Svízelné dějiny

„BIBLE patří ke knihám, které jsou v naší zemi [Itálii] nejrozšířenější, ale je také možná jednou z knih, které se nejméně čtou. Věřící stále ještě nejsou dost povzbuzováni, aby se s Biblí seznámili, a prakticky nedostávají pomoc, aby ji četli jako Boží slovo. Někteří lidé chtějí Bibli poznat, ale nemají nikoho, kdo by pro ně chléb Božího slova nalámal.“

Toto prohlášení, jež v roce 1995 vydali představitelé Italské biskupské konference, vyvolává řadu otázek. Jak dalece byla v Itálii Bible čtena v minulých staletích? Proč byla v té zemi méně rozšířena než jinde? Proč v Itálii stále ještě patří k nejméně čteným knihám? Zamyslíme-li se nad dějinami italských překladů Bible, získáme na tyto otázky alespoň dílčí odpověď.

Než se z latiny vyvinuly románské jazyky — francouzština, italština, portugalština, španělština a další —, trvalo to několik století. V různých evropských zemích, jejichž jazyky vznikly z latiny, začal národní jazyk, jímž mluvil prostý lid, postupně získávat nové, důstojné postavení, a byla v něm dokonce psána literární díla. Vývoj národního jazyka měl bezprostřední vliv na překládání Bible. Proč? Mezi latinou — posvátným jazykem církve — a národním jazykem, který měl svá nářečí a místní odlišnosti, vznikla za čas veliká propast. Lidé, kteří neměli žádné vzdělání nebo je měli jen malé, nakonec přestali latině rozumět.

Kolem roku 1000 by pro většinu obyvatel Apeninského poloostrova již bylo obtížné číst latinskou Vulgátu, i kdyby si její exemplář mohli opatřit. Výhradní právo poskytovat vzdělání, a to i na těch několika univerzitách, které tehdy existovaly, si po staletí přivlastňovala církevní hierarchie. Užitek ze vzdělání mohlo mít jen několik málo privilegovaných lidí. A tak se Bible nakonec stala „neznámou knihou“. Přesto však mnoho lidí toužilo mít přístup k Božímu slovu ve svém vlastním jazyce a rozumět mu.

Všeobecně řečeno, duchovenstvo se stavělo proti překládání Bible, protože mělo obavy, že by tak byl dán podnět k šíření takzvaného kacířství. Historik Massimo Firpo o tom napsal, že „používání národního jazyka [by znamenalo] zničení jazykové bariéry [v podobě používání latiny], která zajišťovala  výlučnou nadvládu církve nad náboženskými záležitostmi“. Společně tedy působily kulturní, náboženské a sociální činitele, a jejich důsledkem je všeobecný nedostatek biblického vzdělání, který v Itálii přetrvává až do dnešní doby.

První překlady částí Bible

Ve 13. století začaly být některé biblické knihy poprvé překládány z latiny do národního jazyka, tedy do italštiny. Tyto překlady částí Bible byly opisovány ručně a byly velmi drahé. Ve 14. století počet překladů vzrůstal a postupně byla v národním jazyce k dispozici téměř celá Bible. Její knihy ovšem překládali různí lidé v různé době a na různých místech. Většinu těchto překladů pořídili anonymní překladatelé a exempláře těchto překladů si opatřovali bohatí nebo vzdělaní lidé, kteří na to měli dost prostředků. Díky knihtisku se sice náklady na pořizování knih velmi snížily, ale Bible byla — podle vyjádření historičky Giglioly Fragnitové — „dostupná jen malému počtu lidí“.

Po staletí převažovala mezi obyvatelstvem negramotnost. Ještě v roce 1861, kdy byla Itálie sjednocena, bylo negramotných 74,7 procenta obyvatel. Stojí za zmínku, že když se nová italská vláda chystala zavést povinné veřejné vzdělání, které mělo být bezplatné a dostupné všem, papež Pius IX. napsal v roce 1870 králi a vybídl ho, aby se proti tomuto zákonu postavil. Papež o tomto zákonu prohlásil, že to je „mor“ a že jeho účelem je „úplně zničit katolické školy“.

První Bible v italštině

První úplná Bible v italštině byla vytištěna v Benátkách roku 1471, asi šestnáct let potom, co byl v Evropě poprvé použit knihtisk. Mnich Nicolò Malerbi, člen kamaldulského řádu, během osmi měsíců vytvořil svůj překlad. Velmi se spoléhal na překlady, které tehdy již existovaly, upravil je na základě latinské Vulgáty a některá slova nahradil výrazy, jež byly obvyklé v jeho oblasti, totiž v okolí Benátek. Jeho překlad byl prvním tištěným vydáním italské Bible, které se opravdu rozšířilo.

Dalším mužem, který vydal v Benátkách překlad Bible, byl Antonio Brucioli. Byl to humanista, který tíhnul k protestantismu, ale s katolickou církví se nerozešel. V roce 1532 přeložil Bibli z původní hebrejštiny a řečtiny. To bylo poprvé, kdy Bible byla do italštiny přeložena z původních textů. Nebyla to sice literární, vytříbená italština, ale vezmeme-li v úvahu tehdejší znalosti starověkých jazyků, odpovídal tento překlad pozoruhodně věrně původním textům. Na některých místech a v některých vydáních Brucioli vrátil do textu Boží jméno v podobě „Ieova“. Téměř sto let byla jeho Bible velmi oblíbená mezi italskými protestanty a náboženskými disidenty.

Byly vydány i jiné italské překlady — ve skutečnosti to byly revize Brucioliho Bible — a některé z nich vydali katolíci. Žádný z těchto překladů se však příliš nerozšířil. Giovanni Diodati, kalvínský pastor, jehož rodiče kdysi uprchli do Švýcarska, aby unikli náboženskému pronásledování, vydal roku 1607 v Ženevě další italský překlad z původních jazyků. Jeho překlad sloužil po několik století jako Bible italských protestantů. Na svou dobu je považován za vynikající italský překlad. Diodatiho Bible pomohla Italům pochopit, co Bible učí. Ale rozšíření tohoto překladu i jiných překladů Bible bránila církevní cenzura.

Bible — ‚neznámá kniha‘

V díle Enciclopedia Cattolica se uvádí: „Církev vždy plnila svou povinnost mít knihy pod dohledem, ale dokud nebyl vynalezen knihtisk, nepociťovala nutnost sepsat zakázané knihy do seznamu, protože spisy, které byly považovány za nebezpečné, byly  spáleny.“ I po nástupu protestantské reformace se duchovenstvo v některých evropských zemích ze všech sil snažilo omezit rozšiřování takzvaných kacířských knih. K obratu došlo poté, co byla v roce 1546 na tridentském koncilu probírána otázka překladů do národních jazyků. Vynořily se dva rozdílné názory. Ti, kdo se zastávali zákazu, tvrdili, že Bible v lidovém jazyce je „matka a zdroj veškerého kacířství“. Ti, kdo byli proti zákazu, poukazovali na „odpůrce“, totiž na protestanty, kteří budou tvrdit, že církev zakazuje Bibli v národních jazycích proto, aby zakryla „podvod a klam“.

Jednoty nebylo dosaženo, a k této otázce tudíž koncil nevyjádřil definitivní stanovisko. Omezil se pouze na to, že oficiálně uznal Vulgátu za autentickou, a tato Bible se stala pro katolickou církev standardním textem. Nicméně Carlo Buzzetti, učitel na Pontifikální salesiánské univerzitě v Římě, poznamenává, že prohlásit Vulgátu za „autentickou“ „znamenalo podpořit názor, že ve skutečnosti má existovat jen jedna legitimní podoba Bible“. Další vývoj událostí to potvrdil.

V roce 1559 vydal papež Pavel IV. první index zakázaných knih, to znamená seznam spisů, které nesměli katolíci číst, prodávat, překládat ani vlastnit. Tyto svazky byly považovány za něco špatného, co ohrožuje víru a morální bezúhonnost. Index zakazoval čtení překladů Bible v národních jazycích, a to se týkalo i překladu, který pořídil Brucioli. Ti, kdo tento zákaz přestoupili, byli vyloučeni z církve. Index vydaný v roce 1596 obsahoval ještě další omezení. Nemělo se již udělovat povolení k překladu Bible do národních jazyků ani k tisku těchto Biblí. Takové Bible měly být zničeny.

Od konce 16. století proto stále častěji docházelo k tomu, že na náměstích byly páleny Bible. Lidé všeobecně přijali názor, že Písmo je knihou kacířů, a tato představa ve velké míře přetrvává až dodnes. Téměř všechny Bible a biblické komentáře, jež se nacházely ve veřejných a soukromých knihovnách, byly zničeny a v průběhu následujících dvou set let nepřeložil Bibli do italštiny žádný katolík. Jediné Bible, které se tehdy na Apeninském poloostrově šířily, byly překlady pořízené protestantskými učenci — a byly rozšiřovány tajně, aby nebyly zkonfiskovány. Historik Mario Cignoni proto uvádí: „Od té doby laici po několik století prakticky Bibli  nečetli. Bible se stala téměř neznámou knihou a miliony Italů z ní za celý život nepřečetly ani stránku.“

Zákaz se zmírnil

Později, totiž 13. června 1757, vydal papež Benedikt XIV. výnos týkající se indexu. V něm upravil předcházející předpis, takže bylo „dovoleno používat při předčítání překlady v národním jazyce, jež byly schváleny Svatou stolicí a vydány pod dohledem biskupů“. V důsledku toho Antonio Martini, pozdější arcibiskup florentinský, učinil přípravy pro překlad Vulgáty. První část byla vydána roku 1769 a v roce 1781 bylo dílo dokončeno. Podle jednoho katolického zdroje byl Martiniho překlad „první, který si opravdu zaslouží výslovnou zmínku“. Do té doby katolíci, kteří nerozuměli latině, nemohli číst Bibli, která by měla církevní schválení. Během dalších 150 let byl Martiniho překlad jedinou schválenou Biblí, kterou mohli italští katolíci používat.

Obrat nastal při Druhém vatikánském koncilu. Při tomto ekumenickém koncilu byl v roce 1965 vydán dokument Dei Verbum, který poprvé obsahoval vybídku k pořizování „vhodných a správných překladů . . . do různých jazyků, především z původních textů posvátných knih“. Krátce předtím, v roce 1958, vydal Pontificio istituto biblico (Pontifikální biblický institut) „první úplný katolický překlad z původních textů“. Tento překlad uvedl v několika případech na původním místě Boží jméno v podobě „Jahve“.

Odpor proti Biblím v národních jazycích měl zhoubné účinky, a ty jsou citelné až dosud. Gigliola Fragnitová v této souvislosti napsala, že tímto způsobem se „vštípila věřícím lidem nedůvěra k tomu, že by mohli sami svobodně užívat svých rozumových schopností a svého svědomí“. Navíc existují zavedené náboženské tradice, a mnozí katolíci je považují za důležitější než Bibli. To vše má za následek, že lidé se odcizili Písmu, ačkoli negramotnost už v podstatě vymizela.

Díky evangelizačnímu dílu svědků Jehovových se však zájem o Bibli v italštině znovu oživil. V roce 1963 svědkové Jehovovi vydali v italštině Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa. V roce 1967 byla k dispozici úplná Bible. Jen v Itálii bylo rozšířeno více než 4 000 000 výtisků tohoto překladu. V textu Překladu nového světa je na původních místech uvedeno Boží jméno Jehova a tento překlad se vyznačuje tím, že věrně vystihuje smysl původních textů.

Svědkové Jehovovi chodí dům od domu a všem lidem, kteří chtějí naslouchat, čtou a vysvětlují biblické poselství naděje. (Skutky 20:20) Až se příště se svědky Jehovovými setkáte, co kdybyste je požádali, aby vám ukázali, co vaše vlastní Bible říká o Božím podivuhodném záměru brzy zřídit ‚novou zemi‘, ve které „bude přebývat spravedlnost“? (2. Petra 3:13)

[Mapa na straně 13]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Benátky

ŘÍM

[Obrázek na straně 15]

V Brucioliho překladu bylo použito Boží jméno Ieova

[Obrázek na straně 15]

V indexu zakázaných knih, jež byly považovány za nebezpečné, byly uvedeny překlady Bible do národních jazyků

[Podpisek obrázku na straně 13]

Titulní strana Bible: Biblioteca Nazionale Centrale di Roma

[Podpisky obrázku na straně 15]

Brucioliho překlad: Biblioteca Nazionale Centrale di Roma; Index: Su concessione del Ministero per i Beni e le Attività Culturali