,Zajatým je kázáno propuštění‘

NA ZAČÁTKU své služby Ježíš prohlásil, že k jeho pověření patří i to, aby „kázal propuštění zajatým“. (Lukáš 4:18) Praví křesťané napodobují příklad svého Pána a káží dobrou zprávu o Království ‚lidem všeho druhu‘ a tak jim pomáhají vymanit se z duchovního zajetí a vést lepší život. (1. Timoteovi 2:4)

V dnešní době k této činnosti patří kázání doslovným zajatcům — lidem, kteří jsou uvězněni za nejrůznější zločiny a kteří touží po duchovní svobodě. Věříme, že se vám bude líbit povzbudivá zpráva o kazatelské činnosti ve věznicích na Ukrajině a jiných místech Evropy.

Z drogově závislých se stávají křesťané

Serhij *, kterému je 38 let, strávil 20 let života za mřížemi. I školu dokončil ve vězení. Vypráví: „Před mnoha lety jsem byl odsouzen za vraždu a dodnes jsem si celý trest neodpykal. Ve vězení jsem se choval tyransky a spoluvězni se mě báli.“ Dávalo mu takové chování pocit svobody? Ne. Po mnoho let byl Serhij zotročen drogami, alkoholem a tabákem.

Pak mu jeden spoluvězeň řekl o biblické pravdě. Bylo to, jako když v temnotě zazáří světlo. Během několika měsíců se Serhij vymanil ze své závislosti, stal se kazatelem dobré zprávy a byl pokřtěn. Ve vězení teď rozhodně nemá dlouhou chvíli, protože plným časem slouží Jehovovi. Dosud pomohl sedmi dalším zločincům, aby změnili svůj způsob života a stali se jeho duchovními bratry. Šest z nich již bylo propuštěno. Serhij na svobodě není, ale nevěší kvůli tomu hlavu. Je totiž šťastný, že může pomáhat dalším lidem, aby se vymanili z duchovního zajetí. (Skutky 20:35)

Jedním z vězňů, s nimiž Serhij studoval, byl Viktor, bývalý drogový dealer a narkoman. Viktor i po svém propuštění dále dělal duchovní pokroky a nakonec na Ukrajině  absolvoval školu služebního vzdělávání. Nyní slouží jako zvláštní průkopník v Moldavsku. Viktor říká: „V osmi letech jsem začal kouřit, ve dvanácti se opíjet a ve čtrnácti brát drogy. Chtěl jsem svůj život změnit, ale nikdy jsem to nedokázal. V roce 1995, když jsme se s manželkou chystali přestěhovat, abych byl dál od špatných přátel, ubodal moji ženu vraždící maniak. Měl jsem pocit, že nemá cenu dál žít. ‚Kde je teď moje žena? Co se s člověkem stane, když zemře?‘ Tyto otázky nepřestávaly trápit mou mysl, ale odpovědi jsem nikde nenalézal. Chtěl jsem nějak zaplnit tu vnitřní prázdnotu, a tak jsem bral stále víc a víc drog. Za dealerství drog mě nakonec zatkli a odsoudili na pět let do vězení. A tam mi Serhij pomohl odpovědi najít. Už mnohokrát předtím jsem se pokoušel zbavit závislosti na drogách, ale až s pomocí Bible se mi to podařilo. Boží slovo má opravdu nesmírnou moc!“ (Hebrejcům 4:12)

Otrlí zločinci se mění

Vasyl nikdy drogy nebral, ale byl v zajetí něčeho jiného. „Mojí drogou byl kickbox,“ vysvětluje. „Učil jsem se zbít lidi tak, aby neměli žádné viditelné poranění.“ Vasyl využíval násilí k tomu, aby okrádal lidi. „Třikrát mě zavřeli, a manželka se kvůli tomu se mnou rozvedla. Když jsem si odpykával svůj třetí, pětiletý trest, dostala se mi do rukou literatura svědků Jehovových. Začal jsem ji číst a to byl pro mě podnět k tomu, abych četl Bibli. Stále jsem se však věnoval své velké lásce — zápasům bez pravidel.

Po půl roce, kdy jsem si četl Bibli, se však ve mně cosi zlomilo. Vítězství v zápase už mi nepřinášelo takové uspokojení jako dřív. Začal jsem o svém životě přemýšlet ve světle toho, co je napsáno u Izajáše 2:4, a došlo mi, že musím změnit své smýšlení, jinak strávím zbytek života ve vězení. Vyhodil jsem tedy bojovou výstroj, a začal usilovat o zlepšení své osobnosti. Nebylo to snadné, ale s pomocí rozjímání a modlitby jsem postupně nad svými špatnými návyky zvítězil. Občas jsem se slzami v očích prosil Jehovu, aby mi dal sílu se závislosti zbavit. Nakonec se mi to podařilo.

Po mém propuštění z vězení se naše rodina opět dala dohromady. Teď pracuji v uhelném  dole. Tato práce mi umožňuje věnovat dost času tomu, abych společně s manželkou kázal a také abych plnil odpovědnosti, které mám ve sboru.“

Mykola spolu s přáteli vykradl na Ukrajině několik bank. Byl proto odsouzen k desetiletému vězení. Před tím, než byl uvězněn, byl v kostele jen jednou — aby připravil jeho vykradení. Pokus se tenkrát nezdařil, ale návštěva kostela zanechala v Mykolovi dojem, že Bible je plná nudných příběhů o pravoslavných kněžích, o svíčkách a o náboženských svátcích. Vypráví: „Nevzpomínám si přesně proč, ale začal jsem Bibli číst. Ke svému údivu jsem zjistil, že vůbec není taková, jakou jsem si ji představoval.“ Požádal o biblické studium a v roce 1999 byl pokřtěn. Dnes se při pohledu na něj dá jen stěží uvěřit, že tento pokorný služební pomocník byl kdysi zlomyslným lupičem, který se zbraní v ruce vykrádal banky.

Vladymyr byl odsouzen k trestu smrti. Když čekal na popravu, v modlitbě Bohu slíbil, že pokud bude jeho život ušetřen, bude mu sloužit. Mezitím se změnil zákon a Vladymyrův trest byl zmírněn na doživotí. Vladymyr chtěl dodržet svůj slib a začal pátrat po pravém náboženství. Zapsal se do dálkového kurzu adventistické církve a dostal od ní diplom, ale pocit uspokojení stále nepřicházel.

Potom si však ve vězeňské knihovně přečetl časopisy Strážná věž a Probuďte se! a poslal do odbočky svědků Jehovových na Ukrajině žádost, aby jej někdo navštívil. Když za ním přišli místní bratři, považoval se už za svědka Jehovova a ve věznici kázal. Bratři mu pomohli, aby se stal zvěstovatelem Království. V době psaní tohoto článku Vladymyr a dalších sedm mužů, kteří jsou ve stejné věznici, čekali na křest. Mají však problém. Vězňové s doživotními tresty jsou totiž umísťováni do cel podle náboženského vyznání, takže s Vladymyrem sdílejí celu jeho spoluvěřící. Komu tedy mohou kázat? Mluví o dobré zprávě s dozorci a také posílají lidem dopisy.

Nazar se přestěhoval z Ukrajiny do České republiky, kde se přidal ke zlodějskému gangu. Nakonec byl odsouzen na tři a půl roku do vězení. Tam příznivě zareagoval na návštěvy svědků Jehovových z Karlových Varů, poznal pravdu a napravil se. Jeho změny si povšiml jeden strážný a řekl vězňům, kteří byli s Nazarem v cele: „Kdybyste všichni byli jako tenhle Ukrajinec, mohl bych konečně změnit práci.“ Jiný řekl: „Tihle svědkové Jehovovi jsou fakt odborníci. Do vězení přijde kriminálník a ven odchází slušný člověk.“ Dnes žije Nazar opět doma. Naučil se truhlářskému řemeslu, oženil se a spolu se svou manželkou je v celodobé službě. Za to, že jej ve vězení navštěvovali svědkové Jehovovi, je neskonale vděčný.

Uznání i z oficiálních míst

Službu, kterou provádějí svědkové Jehovovi, neoceňují pouze trestanci. Miroslaw Kowalski, mluvčí jedné věznice v Polsku, řekl: „Za jejich návštěvy jsme velmi rádi. Někteří vězni pocházejí z hrozného prostředí. Pravděpodobně se s nimi nikdy nezacházelo jako s lidskými bytostmi. . . . Pomoc [svědků] je pro nás velmi cenná, protože máme málo personálu i vychovatelů.“

Zástupce ředitele jiné polské věznice napsal do odbočky a prosil, aby svědkové chodili do jejich věznice častěji. Proč? Vysvětlil: „Častější návštěvy zástupců Strážné věže mohou vězňům pomoci, aby rozvíjeli vlastnosti, které jsou v naší společnosti žádoucí, a tak mezi nimi potlačovat agresivitu.“

V jistých ukrajinských novinách vyšla zpráva o vězni, který trpěl depresemi a pokusil se spáchat sebevraždu, ale potom dostal pomoc od svědků Jehovových. „Dnes se tento muž pomalu citově zotavuje,“ píše se ve zprávě. „Dobře se přizpůsobuje chodu věznice a je příkladem ostatním vězňům.“

 Jejich činnost přináší užitek i mimo vězení

Činnost svědků Jehovových se neomezuje jen na věznice samotné. Užitek z ní mají i ti, kdo vězení již opustili. Dvě křesťanky, Brigitte a Renate, se na pomoc v tomto směru zaměřují již několik let. Německé noviny Main-Echo Aschaffenburg o nich nedávno napsaly: „Pečují o bývalé vězeňkyně tři až pět měsíců po jejich propuštění a povzbuzují je, aby hledaly smysl života. . . . Pracují oficiálně jako dobrovolné sociální kurátorky . . . Mají také dobré a konstruktivní vztahy s personálem věznice.“ Tento způsob pomoci dosud vedl k tomu, že několik lidí zasvětilo svůj život Jehovovi.

Užitek z biblického vzdělávacího díla, které vykonávají svědkové Jehovovi, mají dokonce i vězeňští úředníci. Například Roman sloužil jako major v armádě a pracoval v jednom vězení na Ukrajině jako psycholog. Když ho u něj doma navštívili svědkové, přijal nabídku biblického studia. Potom se dozvěděl, že ve věznici, kde pracuje, není svědkům povoleno chodit za trestanci. Zeptal se proto ředitele, zda by směl při své práci s vězni používat Bibli. Jeho žádosti bylo vyhověno, a asi deset trestanců projevilo o Bibli zájem. Roman jim pravidelně předával všechno, co se sám z Bible postupně dozvídal, a jeho úsilí přinášelo skvělé výsledky. Někteří z vězňů i po propuštění dělali duchovní pokroky a stali se pokřtěnými křesťany. Když Roman viděl, jakou moc má Boží slovo, sám začal brát studium vážněji. Odešel z armády a pokračoval ve studiu. Nyní chodí do kazatelské služby s jedním z bývalých vězňů.

„Žijeme tu z Bible, biblických publikací a biblického studia,“ napsal jeden vězeň. Z těchto slov je jasně vidět, že v některých věznicích je opravdu velká potřeba literatury. Jeden sbor na Ukrajině napsal o biblické vzdělávací činnosti v jisté tamní věznici toto: „Vedení věznice je nám za literaturu, kterou přinášíme, velmi vděčné. Dodáváme jim 60 výtisků každého čísla Strážné věže a Probuďte se!“ Jiný sbor píše: „Navštěvujeme nápravné zařízení, které má 20 malých knihoven. Do každé z nich jsme dali naše hlavní publikace. Bylo to celkem 20 krabic literatury.“ V jedné věznici dozorci archivují naše časopisy v knihovně, takže tam jsou k užitku trestanců všechna čísla.

V roce 2002 odbočka na Ukrajině zřídila oddělení, které se stará o službu ve věznicích. Toto oddělení doposud kontaktovalo asi 120 nápravných zařízení a přidělilo je na starost jednotlivým sborům. Každý měsíc přijde do odbočky kolem padesáti dopisů od vězňů, kteří prosí o literaturu nebo biblické studium. Než se s těmito vězni spojí místní bratři, odbočka jim posílá knihy, časopisy a brožury.

„Chovejte v mysli ty, kdo jsou ve vězeňských poutech,“ napsal svým spoluvěřícím apoštol Pavel. (Hebrejcům 13:3) Myslel tím křesťany, kteří byli uvězněni kvůli své víře. Svědkové Jehovovi dnes chovají v mysli lidi ve věznicích, navštěvují je tam a ‚káží propuštění zajatým‘. (Lukáš 4:18)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 9]

Zeď věznice ve Lvově na Ukrajině

[Obrázek na straně 10]

Mykola

[Obrázek na straně 10]

Vasyl se svou manželkou Irynou

[Obrázek na straně 10]

Viktor