Živočišná říše velebí Jehovu

V ŽIVOČIŠNÉ říši se projevuje Jehovův majestát. Bůh se o zvířata dobře stará, stejně jako se stará o lidstvo. (Žalm 145:16) Byla by opravdu chyba, kdybychom jej, Stvořitele zvířat i lidí, kritizovali! Job byl sice přímý člověk, ale prohlašoval „za spravedlivou svou vlastní duši spíše než Boha“. Musel tedy dostat ponaučení! (Job 32:2; 33:8–12; 34:5)

Na příkladech ze živočišné říše bylo Jobovi ukázáno, že lidé nemají právo zpochybňovat Boží způsob jednání. Ze slov, která Jehova řekl svému služebníku Jobovi, je to patrné velmi jasně.

Nepotřebují lidskou pomoc

Na Boží otázky ohledně života zvířat Job nemohl odpovědět. (Job 38:39–41) Jehova se stará o lva i o krkavce, a to samozřejmě bez lidské pomoci. Krkavci sice poletují sem a tam a hledají potravu, ale ve skutečnosti ji dostávají od Boha. (Lukáš 12:24)

Když Bůh dával Jobovi otázky ohledně divokých zvířat, Job na ně nedokázal odpovědět. (Job 39:1–8) Kozorožce ani laně neboli samice jelena nemůže člověk nijak chránit. Vždyť ke kozorožcům ani není lehké se přiblížit! (Žalm 104:18) Když laň vyhledá v lese osamělé místo, aby zde porodila, řídí se instinktem, který dostala od Boha. O své mládě se dobře stará, ale když se mláďata „stanou statnými“, „vyjdou a nevrátí se“. Potom už se o sebe tato mladá zvířata starají sama.

 Zebry volně pobíhají, a domovem divokých oslů jsou pouštní pláně. Divokého osla by Job nemohl použít k nošení břemen. Tento osel kvůli pastvě prozkoumává kopcovitou krajinu a hledá „kdejakou zelenou rostlinu“. Toto zvíře by svoji svobodu nevyměnilo za život v městečku, kde by potravu našlo snadněji. „Neslyší šramot nadháněče.“ Jakmile totiž do jeho teritoria vstoupí člověk, divoký osel rychle odběhne.

Dále se Bůh zmiňuje o divokém býku, tedy pravděpodobně o praturovi. (Job 39:9–12) Anglický archeolog Austen Layard o tomto zvířeti napsal: „Z toho, že divoký býk bývá často zobrazován na basreliéfech, lze usuzovat, že asi nebyl považován za méně impozantní a hrůzu nahánějící lovné zvíře, než je lev. Na vyobrazení je často znázorňováno, jak s ním zápasí král a jak ho válečníci pronásledují na koních i pěšky.“ (Nineveh and Its Remains; Ninive a jeho pozůstatky, 1849, 2. svazek, strana 326) Žádný rozumný člověk se však nepokouší dát nezvladatelnému divokému býkovi postroj. (Žalm 22:21)

Okřídlení tvorové velebí Jehovu

Dále se Bůh ptal Joba na okřídlené tvory. (Job 39:13–18) Čáp se svými silnými křídly létá vysoko. (Jeremjáš 8:7) Pštros sice křídly mává, ale létat neumí. Na rozdíl od čápů neklade pštrosice vejce do hnízda postaveného na stromě. (Žalm 104:17) Klade vejce do důlku vyhloubeného v písku. Tento pták však svá vejce neopustí. Vejce zakrytá pískem zůstávají v přiměřené teplotě a samec i samice o ně pečují.

Zdá se, jako by pštrosice ‚zapomínala na moudrost‘, když to vypadá, jako by odběhla, jakmile vycítí, že se blíží nebezpečný dravec. V díle An Encyclopedia of Bible Animals se však uvádí: „Je to způsob, jímž odvracejí pozornost: [pštrosi] se chovají nápadně a mávají křídly, aby upoutali pozornost zvířete nebo člověka, kteří představují nebezpečí, a aby je tak odvedli od vajec.“

Jak rozumět tomu, že se pštros „směje . . . koni a jeho jezdci“? V díle The World Book Encyclopedia je k tomu uvedeno: „Pštros nelétá, ale je známo, že na zemi se pohybuje velmi rychle. Svýma dlouhýma nohama dokáže udělat kroky až 15 stop (4,6 metru) dlouhé a může běžet rychlostí až 40 mil (64 kilometrů) za hodinu.“

Bůh dává koni mohutnost

Potom Bůh položil Jobovi otázky ohledně koně. (Job 39:19–25) Ve starověku válečníci bojovali na koních, a koně táhli vozy,  na nichž jel vozataj možná se dvěma vojáky. Válečný kůň netrpělivě očekávající bitvu řehtá a hrabe kopyty. Neděsí se a neobrací se zpět před mečem. Na zvuk rohu reaguje válečný kůň tak, jako by říkal: „Aha!“ Vyrazí kupředu a „polyká zemi“. Válečný kůň však poslouchá svého jezdce.

Podobný popis uvádí archeolog Layard. Píše: „Arabská klisna je krotká jako beránek a lze ji vést na pouhé ohlávce. Když však slyší válečný pokřik kmene a vidí blýskající se kopí svého jezdce, srší z jejích očí oheň, její krvavě červené nozdry se rozšíří, její ušlechtilá šíje se vlní a ocas a hříva se vzdují a vlají ve větru.“ (Discoveries Among the Ruins of Nineveh and Babylon; Objevy v sutinách Ninive a Babylónu, 1853, strana 330)

Povšimněme si sokola a orla

Jehova obrátil pozornost na některé jiné ptáky. (Job 39:26–30) Sokoli ‚se vznášejí a roztahují křídla k větru‘. Guinnessova kniha rekordů uvádí sokola stěhovavého jako nejrychleji létajícího ptáka. Říká se v ní, že „rekordní rychlosti dosahuje tehdy, když se při teritoriálním chování střemhlav vrhá z velké výšky nebo když chytá svou kořist za letu.“ Při klesání pod úhlem 45 stupňů dosáhl rychlosti 349 kilometrů za hodinu.

Orlové mohou letět rychlostí přes 130 kilometrů za hodinu. K rychlému letu orla, který pátrá po kořisti, Job přirovnal rychle ubíhající život. (Job 9:25, 26) Bůh nám dává sílu, abychom vytrvávali, jako bychom se vznášeli na zdánlivě neúnavných křídlech orla. (Izajáš 40:31) Orel při svém letu využívá vzestupných proudů teplého vzduchu. Takovému proudu se také říká termika. V tomto teplém vzdušném proudu pták krouží a je nesen stále výš. Když orel dosáhne určité výšky, klouzavým letem se přenese k dalšímu takovému proudu a s vynaložením minimální energie může zůstat ve vzduchu celé hodiny.

Orel „si [staví] hnízdo ve výšce“, na nepřístupných vysokých místech, kde jsou jeho mláďata chráněna před nebezpečím. Je to instinktivní jednání, a orel tento instinkt dostal od Jehovy. A díky zraku, který mu Jehova dal, „oči [orla] hledí do dálky“. Schopnost orlího oka rychle zaostřit umožňuje tomuto ptáku, aby i při dlouhém letu střemhlav stále viděl kořist nebo zdechlinu. Orel se může živit zdechlinami, takže „kde jsou zabití, tam je on“. Tento pták loví malá zvířata a nosí je svým mláďatům.

Jehova Joba kárá

Před tím, než Jehova položil Jobovi další otázky ohledně zvířat, udělil mu pokárání. Jak Job reagoval? Pokořil se a ochotně přijal další rady. (Job 40:1–14)

Na tomto místě inspirované zprávy o Jobových zážitcích získáváme velmi důležité poučení: Žádný člověk nemá právo něco Všemohoucímu vyčítat. Vždy bychom měli mluvit a jednat tak, aby se to našemu nebeskému Otci líbilo. A kromě toho by naším  prvořadým zájmem mělo být posvěcení Jehovova svatého jména a ospravedlnění jeho svrchovanosti.

Behemot oslavuje Boha

Bůh znovu obrátil svou pozornost ke zvířatům a položil Jobovi otázky ohledně behemota, který je obvykle ztotožňován s hrochem. (Job 40:15–24) Vzrostlý hroch může být 4 až 5 metrů dlouhý a vážit až 3 600 kilogramů. Behemotova „síla je v jeho bocích“ — v jeho hřbetních svalech. Behemot má krátké nohy, a je proto skutečně výhodné, že má na břiše tlustou kůži, protože v říčních korytech vleče své tělo přes kameny. S behemotem, který má tak mohutné tělo, obrovskou tlamu a silné čelisti, se člověk rozhodně nemůže srovnávat.

Behemot vylézá z řeky, aby si pochutnával na ‚zelené trávě‘. Zdá se, že k tomu, aby se najedl, by potřeboval rostlinstvo z celé hory. Každý den putuje do jeho žaludku 90 až 180 kilogramů rostlinné potravy. Když se behemot nají, uléhá pod cicimky nebo do stínu topolů. Jestliže se řeka, v níž žije, rozvodní, udrží hroch hlavu nad vodou a plave proti proudu. Behemot má tak obrovskou tlamu a tak hrozivé kly, že kdyby se s ním Job setkal, nebyl by natolik odvážný, aby mu probodl čenich hákem.

Leviatan přináší chválu Bohu

Dále Job slyšel o leviatanovi. (Job 41:1–34) Hebrejské slovo znamená „ověnčené zvíře“ — podle všeho krokodýl. Mohl by Job použít leviatana jako hračku pro děti? Rozhodně ne. Při setkání s tímto tvorem se již často ukázalo, že je nebezpečný. Kdyby snad člověk položil na leviatana ruku, došlo by pravděpodobně k tak těžkému zápasu, že by to už víckrát neudělal.

Když při východu slunce leviatan zvedne hlavu nad vodu, jeho oči září „jako paprsky úsvitu“. Šupiny leviatana těsně přiléhají jedna k druhé a v jeho kůži jsou zapuštěny kostěné štíty, kterými těžko pronikne kulka, a tím méně meč nebo kopí. Ostré šupiny na krokodýlově břiše vyvolávají dojem, jako by to byl „nástroj k mlácení“ na blátivém břehu. Jeho zběsilým pohybem se voda zpění jako pěnící se mast. A díky své velikosti, pancíři a zbraním — hrozivé tlamě a mohutnému ocasu — leviatan nezná strach.

Job odvolává

Job uznal, že ‚hovořil, ale nerozuměl věcem příliš podivuhodným pro něho‘. (Job 42:1–3) Pokárání od Boha přijal, své výroky odvolal a činil pokání. Jeho přátelé byli přísně napomenuti, ale on dostal velké požehnání. (Job 42:4–17)

Jednáme opravdu moudře, jestliže Jobův zážitek chováme v paměti. Na všechny otázky, které Bůh položil Jobovi, rozhodně nedokážeme odpovědět. Ale ty mnohé a rozmanité zázraky, jimiž stvořitelské dílo velebí Jehovu, v nás vyvolávají ocenění, které můžeme a máme dávat najevo.

[Obrázek na straně 13]

Kozorožec

[Obrázek na straně 13]

Krkavec

[Obrázek na straně 13]

Lvice

[Obrázek na straně 14]

Zebra

[Obrázek na straně 14]

Pštrosice odchází od svých vajec, ale neopouští je

[Obrázek na straně 14]

Pštrosí vejce

[Obrázek na straně 14 a 15]

Sokol stěhovavý

[Podpisek]

Sokol: © Joe McDonald/Visuals Unlimited

[Obrázek na straně 15]

Arabská klisna

[Obrázek na straně 15]

Orel skalní

[Obrázek na straně 16]

Behemot bývá ztotožňován s hrochem

[Obrázek na straně 16]

Předpokládá se, že leviatan je mohutný krokodýl