Otázky čtenářů

Co měl apoštol Pavel na mysli, když napsal, že ženy mají ‚ve sborech mlčet‘?

Apoštol Pavel křesťanskému sboru v Korintu napsal: „Jako ve všech sborech svatých, ať ženy ve sborech mlčí, neboť jim není dovoleno mluvit.“ (1. Korinťanům 14:33, 34) Abychom tomuto pokynu správně porozuměli, bude dobré zamyslet se nad kontextem těchto Pavlových slov.

Ve 14. kapitole 1. Korinťanům se Pavel věnoval záležitostem, které se týkaly shromáždění křesťanského sboru. Vysvětlil, co by mělo být náplní takových shromáždění, a doporučil, jak by měla být vedena. (1. Korinťanům 14:1–6, 26–34) Kromě toho kladl důraz na jejich účel — „aby byl sbor budován“. (1. Korinťanům 14:4, 5, 12, 26)

Pavlův pokyn ‚ať mlčí‘ je ve 14. kapitole 1. Korinťanům uveden třikrát. Pokaždé je určen jiné skupině lidí ve sboru, ale ve všech případech je dán ze stejného důvodu — aby „se všechno [dělo] slušně a uspořádaně“. (1. Korinťanům 14:40)

V prvním případě Pavel napsal: „Jestliže někdo mluví jazykem, ať se to omezí na dva nebo nanejvýš tři, a po sobě; a ať někdo překládá. Ale jestliže tam není překladatel, ať ve sboru mlčí a mluví k sobě a k Bohu.“ (1. Korinťanům 14:27, 28) To neznamenalo, že takový člověk nesměl na shromáždění vůbec nikdy mluvit. V určitých chvílích však měl mlčet. Kdyby totiž mluvil jazykem, kterému by nikdo nerozuměl, nepřispělo by to ke vzájemnému budování a účel shromáždění by tak nebyl splněn.

Ve druhém případě Pavel uvedl: „Ať mluví dva nebo tři proroci a ať druzí rozlišují význam. Jestliže však někdo jiný dostane zjevení, zatímco tam sedí, ať ten první mlčí.“ Neznamenalo to, že onen první prorok měl na shromážděních úplně přestat mluvit, ale znamenalo to, že měl mlčet v určité situaci.  Pak mohl ten, kdo obdržel zázračné zjevení, promluvit ke sboru, čímž byl naplněn účel shromáždění — aby se „všichni povzbudili“. (1. Korinťanům 14:26, 29–31)

Ve třetím případě Pavel obrátil pozornost pouze na křesťanské ženy. Napsal: „Ať ženy ve sborech mlčí, neboť jim není dovoleno mluvit, ale ať se podřizují.“ (1. Korinťanům 14:34) Proč dal Pavel sestrám toto nařízení? Udělal to v zájmu zachování pořádku ve sboru. Uvedl: „Jestliže se tedy chtějí něco naučit, ať se zeptají doma svých vlastních manželů, neboť je potupné, aby žena mluvila ve sboru.“ (1. Korinťanům 14:35)

Je možné, že některé sestry měly ve zvyku oponovat tomu, co bylo předkládáno na shromáždění. Pavlova rada měla sestrám pomoci, aby se takového vzpurného postoje vyvarovaly a aby pokorně — a to zejména ve vztahu ke svému manželovi — uznávaly své postavení v Jehovově uspořádání, v němž je uplatňováno vedení prostřednictvím hlavy. (1. Korinťanům 11:3) Když sestry mlčely, dávaly tím také najevo, že si nedělají nároky na to, aby ve sboru vyučovaly. Apoštol Pavel v dopise Timoteovi vysvětlil, že by bylo nesprávné, kdyby si žena osobovala úlohu učitelky ve sboru. Napsal: „Nedovoluji ženě, aby vyučovala ani aby uplatňovala autoritu nad mužem, ale aby mlčela.“ (1. Timoteovi 2:12)

Znamená to, že křesťanky nesmí během sborových shromáždění nikdy mluvit? Ne. V Pavlově době křesťanky při určitých příležitostech — pravděpodobně když je k tomu pobídl svatý duch — ve sboru prorokovaly nebo se modlily. Na znamení toho, že jsou si vědomy svého postavení, nosily při takových příležitostech pokrývku hlavy. * (1. Korinťanům 11:5) Navíc stejně jako v Pavlově době jsou dnes sestry společně s bratry nabádány, aby se veřejně hlásily ke své naději. (Hebrejcům 10:23–25) Dělají to nejen v kazatelské službě, ale také během sborových shromáždění, kde povzbuzují druhé tím, že podávají promyšlené komentáře, jsou-li k tomu vyzvány, a že se ochotně podílejí na demonstracích, které jsou jim přiděleny v rámci služebního shromáždění nebo teokratické školy.

Křesťanky tedy „mlčí“ v tom smyslu, že se nepokoušejí osobovat si úlohu muže a poučovat sbor. Nevznášejí polemické otázky, které by mohly zpochybňovat autoritu těch, kdo vyučují. Když křesťanské sestry plní úlohu, která jim ve sboru náleží, velmi tím přispívají k pokojné atmosféře na sborových shromážděních, aby se při nich „všechno [dělo] k budování“. (1. Korinťanům 14:26, 33)

[Poznámka pod čarou]