‚Jděte a čiňte učedníky a křtěte je‘
‚Jděte a čiňte učedníky a křtěte je‘
„Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je . . . a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (MATOUŠ 28:19, 20)
1. K čemu se izraelský národ rozhodl na úpatí hory Sinaj?
ASI před 3 500 lety složili všichni příslušníci jednoho národa slavnostní slib Bohu. Izraelité shromáždění na úpatí hory Sinaj tehdy veřejně prohlásili: „Všechno, co Jehova mluvil, jsme ochotni dělat.“ Od té chvíle byl Izrael národem zasvěceným Bohu, Jehovovým „zvláštním majetkem“. (2. Mojžíšova 19:5, 8; 24:3) Izraelité se těšili na to, že budou pod Boží ochranou a že oni i jejich potomci budou žít v zemi, „která oplývá mlékem a medem.“ (3. Mojžíšova 20:24)
2. Z jakého vztahu k Bohu se mohou těšit lidé dnes?
2 Ale jak potvrdil žalmista Asaf, Izraelité „nedodržovali Boží smlouvu a odmítali chodit v jeho zákonu“. (Žalm 78:10) Neplnili slavnostní slib, který Jehovovi dali jejich praotcové. Izrael nakonec o jedinečný vztah k Bohu přišel. (Kazatel 5:4; Matouš 23:37, 38) Bůh tedy „obrátil svou pozornost k národům, aby z nich vybral lid pro své jméno“. (Skutky 15:14) A nyní, v posledních dnech, shromažďuje „velký zástup, který žádný člověk [nemůže] sečíst, ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“. Tito lidé radostně vyjadřují své ocenění slovy: „Za záchranu vděčíme svému Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ (Zjevení 7:9, 10)
3. Které kroky musí člověk udělat, aby mohl mít osobní vztah k Bohu?
3 Aby někdo mohl patřit k lidem, kteří mají tento drahocenný vztah k Bohu, musí se Jehovovi zasvětit a své zasvěcení veřejně symbolizovat křtem ve vodě. Ježíš totiž svým následovníkům výslovně nařídil: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (Matouš 28:19, 20) Pokud jde o Izraelity, byla jim čtena ‚kniha smlouvy‘ a oni naslouchali. (2. Mojžíšova 24:3, 7, 8) Chápali tudíž, co od nich Jehova vyžaduje. Podobné je to dnes. Než se člověk rozhodne, že se dá pokřtít, musí z Božího slova, Bible, získat přesné poznání Boží vůle.
4. Co musí člověk udělat, aby splňoval požadavky pro křest? (Do odpovědi zahrň také rámeček.)
4 Je zřejmé, že Ježíš si přál, aby jeho učedníci nejprve měli pevné základy pro svou víru a až potom byli pokřtěni. Dal svým následovníkům za úkol nejen jít a činit učedníky, ale také vyučovat je, ‚aby zachovávali všechno, co přikázal‘. (Matouš 7:24, 25; Efezanům 3:17–19) Ti, kdo splňují požadavky pro křest, tedy obvykle už několik měsíců, nebo dokonce rok či dva studují Bibli, takže jejich rozhodnutí není ukvapené ani nepodložené. Při křtu uchazeči o křest odpovídají slovem „ano“ na dvě klíčové otázky. Jelikož Ježíš nám kladl na srdce, že ‚naše Ano by mělo znamenat ano a naše Ne ne‘, bude pro každého z nás prospěšné, když se nad významem těchto dvou otázek znovu důkladně zamyslíme. (Matouš 5:37)
Pokání a zasvěcení
5. Na které dva zásadní kroky poukazuje první otázka kladená při křtu?
5 V první otázce kladené při křtu je uchazeč o křest tázán, zda činil pokání ze svého dřívějšího způsobu života a zasvětil svůj život Jehovovi, aby jednal podle jeho vůle. Tato otázka zdůrazňuje dva velmi důležité kroky, které je potřeba udělat ještě před křtem, totiž pokání a zasvěcení.
6, 7. (a) Proč je nezbytné, aby každý uchazeč o křest činil pokání? (b) Jaké změny musí člověk udělat potom, co činil pokání?
6 Proč musí člověk před tím, než se dá pokřtít, činit pokání? Apoštol Pavel to vysvětluje: „Všichni [jsme se] kdysi chovali v souladu s touhami svého těla.“ (Efezanům 2:3) Než jsme přišli k přesnému poznání Boží vůle, žili jsme v souladu se světem, řídili jsme se jeho hodnotami a měřítky. Náš způsob života byl ovlivňován bohem tohoto systému, Satanem. (2. Korinťanům 4:4) Když jsme však poznali Boží vůli, pevně jsme se rozhodli „již [nežít] pro lidské touhy, ale pro Boží vůli“. (1. Petra 4:2)
7 Tento nový způsob života přináší v mnoha směrech užitek. Předně umožňuje mít drahocenný vztah k Jehovovi, což David přirovnal k pozvání, aby člověk vstoupil do Božího „stanu“ a přebýval na Boží „svaté hoře“. To je opravdu nepopsatelná čest. (Žalm 15:1) Jehova by pochopitelně takové pozvání nepředložil jen tak někomu, ale pouze těm, kdo „chodí bezúhonně a [konají] spravedlnost a mluví pravdu ve svém srdci“. (Žalm 15:2) Abychom těmto požadavkům vyhovovali, museli jsme možná — podle toho, v jaké jsme byli situaci, než jsme poznali pravdu — změnit jak své chování, tak svou osobnost. (1. Korinťanům 6:9–11; Kolosanům 3:5–10) Pohnutkou pro takové změny je pokání — tedy hluboká lítost nad dřívějším způsobem života a pevné odhodlání dělat radost Jehovovi. Pokání přiměje člověka k tomu, aby se úplně obrátil — aby zanechal sobeckého, světského způsobu života a jednal tak, jak se to Bohu líbí. (Skutky 3:19)
8. Jak se člověk zasvětí Bohu a jak to souvisí se křtem?
8 V první otázce kladené při křtu jsou uchazeči o křest dále tázáni, zda se zasvětili Jehovovi, aby jednali podle jeho vůle. Zasvěcení je nezbytný krok, který musí křtu předcházet. Zasvětit se znamená vyjádřit v modlitbě, že toužíme dát svůj život Jehovovi prostřednictvím Krista. (Římanům 14:7, 8; 2. Korinťanům 5:15) Od té chvíle je Jehova naším Pánem a Majitelem, a my podobně jako Ježíš s potěšením činíme Boží vůli. (Žalm 40:8; Efezanům 6:6) Tento slavnostní slib Jehovovi člověk složí jen jednou. Avšak vzhledem k tomu, že zasvěcení je soukromý akt, následuje po něm veřejné prohlášení v den křtu, aby člověk dal všem na vědomí, že se slavnostně zasvětil svému nebeskému Otci. (Římanům 10:10)
9, 10. (a) Co patří k činění Boží vůle? (b) Z čeho je patrné, že i nacističtí úředníci si uvědomovali důležitost našeho zasvěcení?
9 Co patří k tomu, že činíme Boží vůli podle Ježíšova příkladu? Ježíš svým učedníkům řekl: „Jestliže chce někdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a zvedne svůj mučednický kůl a neustále mě následuje.“ (Matouš 16:24) V tomto verši uvedl tři věci, které je třeba dělat. Za prvé ‚zapíráme‘ sami sebe. To znamená, že potlačujeme své sobecké, nedokonalé sklony a vítáme Boží rady a vedení. Za druhé ‚zvedáme svůj mučednický kůl‘. V Ježíšově době byl mučednický kůl symbolem pohany a utrpení. Jakožto křesťané přijímáme skutečnost, že někdy možná budeme pro dobrou zprávu muset trpět. (2. Timoteovi 1:8) I když se nám svět možná posmívá a odsuzuje nás, my podobně jako Kristus ‚pohrdáme hanbou‘ a máme radost z vědomí, že se líbíme Bohu. (Hebrejcům 12:2) Za třetí Ježíše následujeme „neustále“. (Žalm 73:26; 119:44; 145:2)
10 Důležitost toho, že svědkové Jehovovi se zasvětili Bohu, aby mu bezvýhradně sloužili, si kupodivu uvědomují také někteří odpůrci. Například za nacistického Německa se v koncentračním táboře Buchenwald od svědků Jehovových, kteří odmítli vzdát se své víry, žádalo, aby podepsali toto tištěné prohlášení: „Stále jsem přesvědčeným badatelem Bible a přísahu, kterou jsem složil Jehovovi, nikdy neporuším.“ Tato slova jistě dobře vystihují postoj, který mají všichni zasvěcení, věrní Boží služebníci! (Skutky 5:32)
Co znamená stát se svědkem Jehovovým
11. Jakou výsadu obdrží člověk, který se dá pokřtít?
11 Ve druhé otázce kladené při křtu je uchazeč o křest nejprve tázán, zda si uvědomuje, že svým křtem se stává svědkem Jehovovým. Jakmile je člověk pokřtěn, stává se ordinovaným služebníkem, který nosí Jehovovo jméno. To je velká výsada i závažná odpovědnost. Pokřtěný člověk má díky tomu rovněž vyhlídku na věčnou záchranu, pokud zůstane Jehovovi věrný. (Matouš 24:13)
12. Jaký závazek je spojen se ctí nosit Jehovovo jméno?
12 Nosit jméno všemohoucího Boha Jehovy je bezesporu jedinečná čest. Prorok Micheáš řekl: „Všechny národy, ty budou . . . chodit každý ve jménu svého boha; ale my, my budeme chodit ve jménu Jehovy, našeho Boha, na neurčitý čas, dokonce navždy.“ (Micheáš 4:5) S touto výsadou je však spojen i závazek. Musíme se snažit, aby náš způsob života dělal Božímu jménu čest. Pavel křesťany v Římě upozorňoval, že nejedná-li někdo podle toho, co sám učí, Boží jméno se stává předmětem ‚rouhání‘ neboli je na něj uváděna pohana. (Římanům 2:21–24)
13. Proč mají Jehovovi zasvěcení služebníci odpovědnost svědčit o svém Bohu?
13 Když se někdo stane svědkem Jehovovým, bere na sebe také odpovědnost, že o svém Bohu bude svědčit. Členy zasvěceného izraelského národa Jehova vyzval, aby byli jeho svědky. Měli vydávat svědectví o Jehovově věčném Božství. (Izajáš 43:10–12, 21) Národ však tento závazek neplnil a nakonec úplně ztratil Jehovovu přízeň. Praví křesťané jsou dnes náležitě hrdí na to, že mají výsadu vydávat svědectví o Jehovovi. Děláme to, protože Boha milujeme a velmi si přejeme, aby bylo posvěceno jeho jméno. Jak bychom mohli mlčet, když známe pravdu o našem nebeském Otci a jeho záměru? Plně se ztotožňujeme s těmito slovy apoštola Pavla: „Je na mne vložena nutnost. Skutečně, běda mi, kdybych neoznamoval dobrou zprávu!“ (1. Korinťanům 9:16)
14, 15. (a) Jakou roli hraje Jehovova organizace v našem duchovním růstu? (b) Která opatření nám v duchovním ohledu pomáhají?
14 Druhá otázka připomíná uchazeči o křest také jeho závazek spolupracovat s Jehovovou organizací vedenou Božím duchem. Nesloužíme Bohu izolovaně. Potřebujeme pomoc, podporu a povzbuzení ‚celého společenství bratrů‘. (1. Petra 2:17; 1. Korinťanům 12:12, 13) Boží organizace hraje významnou roli v našem duchovním růstu. Díky mnoha biblickým publikacím, které od ní dostáváme, můžeme růst v přesném poznání, moudře se vyrovnávat s obtížnými situacemi a rozvíjet důvěrný vztah k Bohu. Podobně jako matka, která se stará o to, aby její dítě vždy mělo dobrou výživu a péči, nám „věrný a rozvážný otrok“ dává v pravý čas hojnost duchovního pokrmu, abychom mohli dělat duchovní pokroky. (Matouš 24:45–47; 1. Tesaloničanům 2:7, 8)
15 Týdně se konají shromáždění, na kterých Jehovovi ctitelé dostávají potřebné školení a čerpají povzbuzení, aby byli věrnými Jehovovými svědky. (Hebrejcům 10:24, 25) V teokratické škole se učíme, jak mluvit na veřejnosti. Na služebním shromáždění se školíme v tom, jak lidem účinně předávat naše poselství. Na našich shromážděních a také při osobním studiu biblické literatury můžeme vnímat, jak působí Jehovův duch a vede Boží organizaci. Prostřednictvím těchto opatření, která jsou nám pravidelně k dispozici, nás Bůh upozorňuje na nebezpečí, školí nás, abychom byli účinnými kazateli, a pomáhá nám zůstat duchovně bdělí. (Žalm 19:7, 8, 11; 1. Tesaloničanům 5:6, 11; 1. Timoteovi 4:13)
Co má být pohnutkou ke křtu
16. Co nás podnítilo, abychom se zasvětili Jehovovi?
16 Dvě otázky, o nichž jsme uvažovali, tedy uchazečům o křest připomínají, že křest ve vodě má hluboký význam a že jsou s ním spojeny určité závazky. Co by tedy mělo být pohnutkou ke křtu? Pokřtěným učedníkem se člověk nestane proto, že ho k tomu někdo nutí, ale že ho ‚přitáhne‘ Jehova. (Jan 6:44) Jelikož „Bůh je láska“, přeje si, aby ho všichni tvorové poslouchali z lásky, a ne z donucení. (1. Jana 4:8) K Jehovovi nás přitahují jeho láskyplné vlastnosti a to, jak s námi jedná. Dal za nás svého jediného zplozeného Syna a nabízí nám tu nejlepší možnou budoucnost. (Jan 3:16) To nás podnítilo, abychom mu nabídli — neboli zasvětili — svůj život. (Přísloví 3:9; 2. Korinťanům 5:14, 15)
17. Čemu jsme se nezasvětili?
17 Nezasvětili jsme se nějaké myšlence ani činnosti, ale samotnému Jehovovi. Boží ctitelé dostávají od Boha během doby různé úkoly, ale na jejich zasvěcení to nic nemění. Například Abrahamovi dal Bůh za úkol něco úplně jiného než Jeremjášovi. (1. Mojžíšova 13:17, 18; Jeremjáš 1:6, 7) Oba však splnili konkrétní úkoly, které jim Bůh dal, protože Jehovu milovali a protože si přáli věrně činit jeho vůli. Dnes, během času konce, se všichni pokřtění Kristovi následovníci snaží plnit Kristův příkaz, aby kázali dobrou zprávu o Království a činili učedníky. (Matouš 24:14; 28:19, 20) Když se na této činnosti horlivě podílíme, dáváme vynikajícím způsobem najevo, že svého nebeského Otce milujeme a že jsme se mu opravdově zasvětili. (1. Jana 5:3)
18, 19. (a) Co člověk veřejně prohlašuje svým křtem? (b) O čem bude pojednávat následující článek?
18 Křest je krok, který nepochybně přináší mnoho požehnání. Tento krok by se však neměl dělat lehkomyslně. (Lukáš 14:26–33) Člověk jím vyjadřuje rozhodnutí, které je závažnější než jakékoli jiné. (Lukáš 9:62) Svým křtem jsme ve skutečnosti veřejně prohlásili: „Tento Bůh je . . . naším Bohem na neurčitý čas, dokonce navždy. Sám nás povede, dokud nezemřeme.“ (Žalm 48:14)
19 Následující článek bude pojednávat o dalších otázkách, které mohou v souvislosti se křtem vyvstat. Může mít někdo oprávněné důvody se křtem váhat? Měl by se brát v úvahu věk? Jak může každý z nás přispět k tomu, aby křest byl důstojnou událostí?
Umíš to vysvětlit?
• Proč každý křesťan musí před křtem činit pokání?
• Co patří k tomu, že se člověk zasvětí Bohu?
• Jaké odpovědnosti souvisejí se ctí nosit Jehovovo jméno?
• Co by mělo být pohnutkou k rozhodnutí dát se pokřtít?
[Studijní otázky]
[Rámeček a obrázek na straně 22]
Dvě otázky kladené při křtu
Činil jsi na základě oběti Ježíše Krista pokání ze svých hříchů a zasvětil ses Jehovovi, abys jednal podle jeho vůle?
Uvědomuješ si, že svým zasvěcením a křtem se stáváš svědkem Jehovovým ve spojení s organizací vedenou Božím duchem?
[Obrázek na straně 23]
Zasvěcení je slavnostní slib Jehovovi, vyjádřený v modlitbě
[Obrázek na straně 25]
Svou kazatelskou činností dáváme najevo, že jsme se zasvětili Bohu