Statečný muž, který podpořil čtení Bible

Vydechl naposledy v mrazivé východosibiřské stepi, pomluven a potupen. Jen málokdo si vzpomene, že patřil k lidem, kteří pro své řecké soukmenovce razili cestu k duchovnímu pokroku. Tímto přehlíženým průkopníkem byl Serafim. Byl to statečný muž, který vynaložil úsilí, aby podpořil čtení Bible. Tato snaha však přispěla k jeho konci.

SERAFIM žil v době, kdy Řecko bylo součástí Osmanské říše. Georgios Metallinos, znalec dějin řecké pravoslavné církve, o tomto období říká, že se vyznačovalo „nedostatkem vhodných škol“ a tím, že „většina lidí měla nedostatečné vzdělání“, což se týkalo i duchovenstva.

Tehdejší mluvená řečtina, která měla mnoho nářečí, se od (obecné) řečtiny koiné velmi lišila. Rozdíl mezi nimi se zvětšil natolik, že řečtině koiné, v níž byla napsána Křesťanská řecká písma, už lidé bez formálního vzdělání nerozuměli. Ve sporu, který vznikl, se církev rozhodla podporovat těžko srozumitelnou řečtinu koiné.

Do takového prostředí se kolem roku 1670 narodil Stefanos Ioannis Pogonatos jakožto syn známé rodiny žijící na řeckém ostrově Lesbos. Tamní obyvatelstvo bylo převážně chudé a negramotné. Nebyly zde školy a jediným místem, kde mohl Stefanos získat základní vzdělání, byl místní klášter. Již v raném mládí byl vysvěcen na diákona řecké pravoslavné církve a dostal jméno Serafim.

Serafim prahl po poznání a jeho touha jej asi v roce 1693 přivedla do Konstantinopole (dnes Istanbul v Turecku). Díky svým schopnostem si časem získal úctu řeckých uznávaných osobností. Zanedlouho jej jedno tajné řecké nacionalistické hnutí vyslalo v důvěrné záležitosti k ruskému carovi Petru Velikému. Při cestě do Moskvy a zpět Serafim procestoval velkou část Evropy a setkal se přitom s vlivy náboženské a intelektuální reformy. V roce 1698 cestoval do Anglie a navázal tam důležité kontakty v Londýně a Oxfordu. Byl představen arcibiskupovi z Canterbury, hlavě anglikánské církve, a právě tento kontakt byl brzy potom pro Serafima velmi užitečný.

Vydává Bibli

Za svého pobytu v Anglii dospěl Serafim k závěru, že Řekové nutně potřebují nový, srozumitelný překlad „Nového zákona“ (Křesťanských řeckých písem). Využil překladu, který více než půl století předtím vytvořil mnich Maximus, a chystal se vydat překlad nový, který by byl srozumitelnější a bez chyb. Nadšeně se pustil do práce, ale zanedlouho mu došly finanční prostředky. Vyhlídky se zlepšily, když mu potřebnou finanční pomoc slíbil arcibiskup z Canterbury.  Povzbuzen takovou podporou nakoupil Serafim tiskový papír a dohodl se s tiskařem.

Tisk však byl proveden pouze do poloviny Lukášova evangelia. Potom se politické poměry v Anglii změnily a přísun finančních prostředků od arcibiskupa z Canterbury se zastavil. Serafim se tím nedal odradit, získal několik bohatých sponzorů a nakonec v roce 1703 svůj revidovaný překlad vydal. Část nákladů uhradila Society for Propagating the Gospel in Foreign Parts (Společnost pro šíření evangelia ve vzdálených zemích).

Maximův starší překlad, který byl ve dvou svazcích, obsahoval původní řecký text. Byl objemný a těžký. Serafimův revidovaný překlad byl vytištěn menším písmem, obsahoval pouze moderní řecký překlad, byl méně objemný a byl levnější.

Rozdmýchává spor

„Toto zmodernizované vydání jistě bylo tím, co lidé skutečně potřebovali,“ uvádí znalec Georgios Metallinos. „Serafim však využil této příležitosti a zaútočil na skupinu duchovních, kteří překládání [Bible] odporovali.“ Duchovní se rozzuřili, protože Serafim v předmluvě napsal, že svůj překlad pořídil ‚výslovně kvůli některým kněžím a jistým presbyterům, kteří nerozumějí řečtině [koiné], aby s pomocí Nejsvětějšího Ducha mohli číst a pochopit něco z původního textu a mohli to sdělit prostým křesťanům‘. (The Translation of the Bible Into Modern Greek—During the 19th Century; Překládání Bible do novořečtiny — v 19. století) Serafim se tak vrhl do víru prudkých sporů, které se týkaly překládání Bible a probíhaly v řadách řecké pravoslavné církve.

Na jedné straně sporu byli ti, kdo si uvědomovali, že duchovní a morální vývoj lidí závisí na tom, jak dalece na ně může působit Bible. Také věděli, že sami členové duchovenstva potřebují lépe znát Písmo. Zastánci překládání Bible byli také přesvědčeni o tom, že biblické pravdy mohou být vyjádřeny v kterémkoli jazyce. (Zjevení 7:9)

Odpůrci překládání Bible používali jako záminku tvrzení, že každý překlad Bible pozmění její obsah a že církev ztratí svou autoritu, pokud jde o výklad a nauky. Ve skutečnosti se však báli toho, že protestanté využívají překladů Bible k tomu, aby postupně podrývali autoritu řecké pravoslavné církve. Mnozí duchovní se domnívali, že je jejich povinností odporovat jakékoli tendenci, jež by mohla protestantům nahrávat. K takovým tendencím patřily i snahy zpřístupnit prostým lidem pochopení Bible. Překládání Bible se tedy stalo nejožehavějším předmětem sporu mezi protestantismem a pravoslavím.

Serafim neměl v úmyslu pravoslavnou církev opustit, ale vystupoval proti nevzdělanosti a náboženskému fanatismu svých odpůrců z řad duchovenstva. V předmluvě ke svému „Novému zákonu“ napsal: „Každý bohabojný křesťan potřebuje číst Svatou Bibli“, aby „se stal napodobitelem Krista a aby poslouchal [jeho] učení.“ Serafim tvrdil, že bránit lidem ve studiu Písma je jednání, které pochází od Ďábla.

Vlna odporu

Když se Serafimův překlad dostal do Řecka, vyvolal v náboženských kruzích hněv. Tento nový překlad byl zavržen. Jeho exempláře byly páleny a každému, kdo jej měl nebo četl, hrozilo vyloučení z církve. Patriarcha Gabriel III. označil Serafimův překlad za zbytečný a neužitečný a jeho rozšiřování zakázal.

Serafim neztrácel naději, ale viděl, že musí být obezřetný. Církev sice jeho překlad oficiálně zakázala, nicméně mnozí duchovní i laici jej ochotně přijali. Při rozšiřování svého překladu byl Serafim úspěšný. Konflikt s mocnými odpůrci však zdaleka neskončil.

 Začátek konce

Serafim nejen podporoval rozšiřování Bible, ale také se zapletl do revolučního dění a do nacionalistického hnutí. Kvůli tomu se v létě roku 1704 vrátil do Moskvy. Stal se důvěrníkem Petra Velikého a nějaký čas byl profesorem na Carské ruské akademii. Měl však obavy o osud svého překladu, a proto se v roce 1705 vrátil do Konstantinopole.

Z nového vydání svého překladu, jež vyšlo téhož roku, Serafim vypustil kritickou předmluvu, jež byla v původním vydání. Připojil pouze prostý úvod povzbuzující ke čtení Bible. Toto vydání získalo široký okruh čtenářů a nejsou žádné zprávy o tom, že by na něj patriarchát reagoval nepříznivě.

Nicméně v roce 1714 přišla zničující rána, kterou Serafimovi zasadil Alexander Helladius, řecký cestovatel a odpůrce překládání Bible. Ve své knize nazvané Status Præsens Ecclesiæ Græcæ (Nynější stav řecké církve) zlomyslně zaútočil proti překladům Bible a proti jejich autorům. Celou jednu kapitolu Helladius věnoval Serafimovi, jehož vylíčil jako zloděje, lumpa, negramotného člověka a nemravného podvodníka. Bylo na těchto obviněních něco pravdy? Stylianos Bairaktaris vyjadřuje názor mnoha dobře informovaných znalců, když o Serafimovi píše, že to byl ‚pracovník a osvícený průkopník‘, který se stal terčem útoků, protože předběhl svou dobu. Helladiova kniha však přispěla k Serafimovu smutnému konci.

Osudné podezření

Když se v roce 1731 Serafim vrátil do Ruska, Petr Veliký už nežil. Serafim jakožto řecký diákon již tedy neměl žádnou oficiální ochranu. Tehdy vládla carevna Anna Ivanovna, a ta velmi ostražitě chránila svou říši před vším, co by v ní mohlo narušit stabilitu. V lednu roku 1732 se po Sankt Petěrburgu rozšířila pověst, že proti zájmům říše pracuje jakýsi řecký vyzvědač. Tím podezřelým mužem byl Serafim. Byl uvězněn a poslán k výslechu do kláštera Alexandra Něvského. V klášteře byl výtisk Helladiovy knihy, v níž byl Serafim obviněn z různých zločinů. Třikrát se tento diákon pokoušel obvinění písemně vyvrátit. Vyslýchán byl asi pět měsíců a podezření, do něhož se dostal, se dalo těžko rozptýlit.

Nebyl předložen žádný hmatatelný důkaz, který by svědčil o jeho provinění, a proto byl Serafim ušetřen trestu smrti. Helladius však poškodil jeho pověst natolik, že státní úřady nehodlaly Serafima propustit. Tento řecký diákon byl odsouzen k doživotnímu vyhnanství na Sibiři. V rozsudku bylo uvedeno, že formální obžaloba se zakládala na obvinění obsaženém „v pojednání, které vydal řecký autor Helladius“. V červenci roku 1732 byl Serafim v poutech dopraven na východní Sibiř do Ochotska a ocitl se v tamním neblaze proslulém vězení.

Asi o tři roky později Serafim zemřel, opuštěn a zapomenut. Někdy se rozhodoval chybně a jeho metody byly nemístné a nerozvážné. Jeho překlad však patří k mnoha novořeckým překladům Bible, jež jsou dnes k dispozici. * Mezi nimi je i Svaté Písmo — Překlad nového světa, překlad, který je dobře srozumitelný a existuje v mnoha jiných jazycích. Můžeme být opravdu velmi vděční za to, že Jehova Bůh zachoval své Slovo, aby lidé všude na světě mohli ‚přijít k přesnému poznání pravdy‘! (1. Timoteovi 2:3, 4)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 12]

Petr Veliký

[Podpisek obrázku na straně 10]

Fotografie: S laskavým svolením American Bible Society