Životní příběh

Ani tělesná vada mi nevzala radost ze služby Jehovovi

VYPRÁVÍ VARNAVAS SPETSIOTIS

V roce 1990, kdy mi bylo 68 let, už jsem byl úplně ochrnutý. Přesto se na ostrově Kypr již 15 let s radostí věnuji celodobé službě. Co mi dává sílu, abych navzdory tělesné vadě dál aktivně sloužil Jehovovi?

NARODIL jsem se 11. října 1922. V naší rodině bylo devět dětí — čtyři chlapci a pět děvčat. Žili jsme ve vesnici Xylofágú na Kypru. Rodiče sice byli poměrně majetní, ale museli tvrdě pracovat na poli, aby uživili tolik dětí.

Můj otec Antonis byl od přírody studijní a zvídavý typ. Krátce po mém narození byl navštívit vesnického učitele a všiml si u něj traktátu Peoples Pulpit (Lidová kazatelna), který vydali badatelé Bible (jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi). Začal traktát číst a obsah ho brzy upoutal. Můj otec a jeho přítel Andreas Christou tak patřili k prvním obyvatelům ostrova, kteří se dostali do styku se svědky Jehovovými.

Vzrůst navzdory odporu

Můj otec a Andreas postupně získali od svědků Jehovových další biblickou literaturu. Brzy toužili mluvit o pravdách z Bible, které poznávali, s dalšími lidmi v naší vesnici. Jejich kazatelské činnosti začalo klást velký odpor duchovenstvo řecké pravoslavné církve a také jiní lidé, kteří se domnívali,  že svědkové Jehovovi mají na lidi zhoubný vliv.

Bylo však také mnoho místních lidí, kteří si těchto dvou biblických učitelů vážili. Můj otec měl pověst laskavého a štědrého muže. Často podával pomocnou ruku rodinám, které byly v nouzi. Občas se pozdě v noci vykradl z domu a takovým rodinám dával na zápraží pšenici nebo chleba. Díky nesobeckému křesťanskému jednání, kterým se tito dva kazatelé vyznačovali, bylo jejich poselství pro lidi ještě přitažlivější. (Matouš 5:16)

Nakonec na biblickou pravdu příznivě zareagoval asi tucet lidí. Jejich ocenění pro pravdu postupně rostlo, což vedlo k tomu, že se začali scházet v různých domácnostech, aby studovali Bibli společně. Někdy kolem roku 1934 přijel na Kypr jistý celodobý služebník z Řecka, bratr Nikos Matheakis, a na nějakou dobu se připojil ke skupince v Xylofágú. Trpělivě, ale s rozhodností zaváděl organizační postupy a pomáhal bratrům lépe porozumět Písmu. Tato skupinka byla zárodkem prvního sboru svědků Jehovových na Kypru.

Křesťanské dílo postupovalo vpřed a biblickou pravdu přijímali další a další lidé. Bratři došli k závěru, že pro svá shromáždění potřebují jedno stálé místo. Můj nejstarší bratr George a jeho žena Eleni k tomuto účelu poskytli stavbu u svého domu. Jednalo se o bývalou stodolu, která byla opravena a přeměněna na vhodné místo pro pořádání našich shromáždění. Tak vznikl první sál Království na ostrově. Bratři za to byli nesmírně vděční. A sál Království mocně přispěl k dalšímu vzrůstu.

Získávám lásku k pravdě

V roce 1938, když mi bylo šestnáct let, jsem se rozhodl, že se stanu truhlářem. Otec mě tedy poslal do hlavního města Kypru, do Nikósie. Dobře věděl, co dělá, když mi tam zařídil bydlení u již zmíněného bratra Nikose Matheakise. Na tohoto věrného bratra  dodnes mnozí křesťané na ostrově vzpomínají jako na horlivého a pohostinného člověka. Měl to, co tehdy v začátcích Jehovova díla na Kypru potřebovali všichni křesťané — nespoutané nadšení a nezlomnou odvahu.

Bratr Matheakis mi hodně pomohl, abych lépe poznal Bibli a abych udělal duchovní pokrok. V době, kdy jsem u něj bydlel, jsem se účastnil všech shromáždění, která se u něj doma konala. Poprvé v životě jsem cítil, že má láska k Jehovovi roste. Pevně jsem se rozhodl, že si k Bohu vytvořím opravdový vztah. Po několika měsících jsem bratra Matheakise požádal, zda bych s ním mohl jít do kazatelské služby. To bylo roku 1939.

Po nějaké době jsem jel domů navštívit rodinu. Příjemné chvíle strávené s otcem mě jen utvrdily v mém přesvědčení, že jsem našel pravdu a smysl života. V září 1939 začala druhá světová válka. Mnoho mých vrstevníků dobrovolně narukovalo, ale já jsem se řídil tím, co říká Bible, a zůstal jsem neutrální. (Izajáš 2:4; Jan 15:19) V tomtéž roce jsem se zasvětil Jehovovi a roku 1940 jsem byl pokřtěn. Tehdy jsem poprvé v životě cítil, že mě opustil strach z člověka.

Roku 1948 jsem se oženil s Efprepií. Narodily se nám čtyři děti. Brzy jsme zjistili, že vychovávat je „v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“ stojí hodně námahy. (Efezanům 6:4) Zaměřovali jsme se na to, abychom dětem vštěpovali hlubokou lásku k Jehovovi a úctu k jeho zákonům a zásadám, a v modlitbách jsme Jehovu prosili, aby nám v tom pomáhal.

Hlásí se zdravotní těžkosti

V roce 1964, když mi bylo 42 let, jsem začal ztrácet cit v pravé ruce a noze. Znecitlivění se postupně rozšířilo i do levé části těla. Podstoupil jsem lékařské vyšetření, které odhalilo, že trpím nevyléčitelnou nemocí, při níž dochází k atrofii svalstva a jejímž následkem je nakonec úplné ochrnutí. Ta zpráva mnou otřásla. Nemoc se objevila z ničeho nic. Zaplavily mě pocity zlosti a roztrpčení. Přemýšlel jsem: ‚Proč se to stalo zrovna mně? Čím jsem si to zasloužil?‘ Postupně  jsem se však z počátečního otřesu vzpamatoval. Pak mě zase přemohla úzkost a nejistota. V hlavě mi vířila spousta otázek. Ochrnu nakonec úplně a budu zcela závislý na druhých? Jak se s tím vyrovnám? Budu schopen se postarat o rodinu — o manželku a naše čtyři děti? Bylo pro mě strašné na to vše jen pomyslet.

Během tohoto kritického období svého života jsem více než kdy dříve cítil potřebu obracet se v modlitbě na Jehovu, abych se mu mohl otevřeně svěřit se všemi svými obavami a starostmi. Modlil jsem se dnem i nocí se slzami v očích. Brzy jsem pocítil úlevu. Sám na sobě jsem zažil, jak pravdivá jsou slova útěchy zapsaná ve Filipanům 4:6, 7: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním, a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“

Vyrovnávám se s ochrnutím

Můj zdravotní stav se stále zhoršoval. Pochopil jsem, že se musím rychle přizpůsobovat měnícím se okolnostem. Pracovat jako truhlář už jsem nemohl, a proto jsem se rozhodl, že si najdu nějaké méně náročné zaměstnání, které bude odpovídat mým tělesným možnostem a přitom nám umožní se i nadále uživit. Zpočátku jsem v malé dodávce prodával zmrzlinu. To byla moje práce po příštích šest let, dokud nemoc nepostoupila natolik, že jsem byl odkázán na invalidní vozík. Vystřídal jsem pak ještě několik méně náročných zaměstnání, která jsem mohl zvládnout.

Od roku 1990 je můj zdravotní stav tak špatný, že už nemohu vykonávat vůbec žádnou světskou práci. Jsem nyní zcela odkázán na pomoc druhých, a to i při běžných činnostech, s nimiž by si každý zdravý člověk hravě poradil. Sám se nedokážu ani uložit ke spánku, umýt nebo obléknout. Když jedeme na shromáždění, někdo musí dotlačit můj invalidní vozík k autu a pak mě do auta přenést. U sálu Království mě zase musí z auta vynést, posadit na vozík a odtlačit dovnitř. Během shromáždění mám u sebe elektrická kamínka, aby mi nebyla zima na nohy.

Přestože jsem ochrnutý, celkem pravidelně se účastním všech sborových shromáždění. Uvědomuji si, že právě na nich nás Jehova vyučuje. Když mám kolem sebe své duchovní bratry a sestry, cítím vnitřní klid a rovněž mi to dodává posilu a povzbuzení. (Hebrejcům 10:24, 25) Sílu do žil mi vlévají také pravidelné návštěvy zralých spoluvěřících. Skutečně mám stejné pocity jako David, který napsal: „Můj pohár je dobře naplněn.“ (Žalm 23:5)

Skvělou pomocnicí je mi po všechny ty roky moje drahá manželka. I děti dělají vše, co je v jejich silách, a jsou mi oporou. Už řadu let mi členové rodiny pomáhají s péčí o moje každodenní potřeby, což pro ně není lehké. Starat se o mě je čím dál náročnější. Jsou opravdu obdivuhodně trpěliví a ochotní. Modlím se k Jehovovi o to, aby jim nadále žehnal.

Také modlitba je úžasným prostředkem, kterým Jehova podporuje své služebníky. (Žalm 65:2) Jehova vyslyšel mé snažné prosby a dal mi sílu, abych po celá ta léta zůstal ve víře. Zvlášť když začnu propadat sklíčenosti, modlitba mi přinese úlevu a pomůže mi uchovat si radost. To, že se neustále modlím k Jehovovi, je pro mě zdrojem občerstvení a utvrzuje mě to v odhodlání nevzdávat se. Jsem si naprosto jist, že modlitby svých služebníků Jehova slyší a že jim dodává potřebný klid mysli. (Žalm 51:17; 1. Petra 5:7)

 Nejvíc mě vždycky posílí, když si připomenu, že Bůh nakonec uzdraví všechny, kdo budou žít v ráji pod vládou Království jeho Syna, Ježíše Krista. Při úvahách o této nádherné naději už mi nejednou stékaly po tvářích slzy. (Žalm 37:11, 29; Lukáš 23:43; Zjevení 21:3, 4)

Vstupuji do celodobé služby

V roce 1991, poté, co jsem se důkladně zamyslel nad svou situací, jsem došel k závěru, že pocity sebelítosti nejlépe potlačím, když se plně zaměstnám kázáním drahocenné dobré zprávy o Království. V tom roce jsem vstoupil do celodobé služby.

Kvůli svému postižení vydávám svědectví převážně psaním dopisů. Napsat dopis však pro mě není nic jednoduchého, vyžaduje to hodně námahy. Svaly na ruce mám oslabené, a tak je pro mě těžké vůbec v ní pevně držet pero. Vytrvalé úsilí a modlitby však vykonaly své. Dnes už vydávám svědectví pomocí dopisů 15 let. Kážu také pomocí telefonu. Když mohu o naději na nový svět a rajskou zemi mluvit s příbuznými, přáteli a sousedy, kteří mě přijdou navštívit, nikdy takovou příležitost nevynechám.

Mám díky tomu mnoho povzbuzujících zážitků. Cítil jsem velkou radost, když jeden můj vnuk, s nímž jsem asi před 12 lety studoval Bibli, udělal duchovní pokrok a zamiloval si biblickou pravdu. Když došlo na otázku křesťanské neutrality, prokázal, že jeho svědomí je dobře školené Biblí, a zachoval věrný a neochvějný postoj.

Radost mi dělá zvláště to, když se ozvou lidé, kterým jsem napsal, a chtějí vědět něco víc o Bibli. Někdy si přejí další biblickou literaturu. Například jednou mi zatelefonovala jistá paní a poděkovala za povzbuzující dopis, který jsem poslal jejímu manželovi. Myšlenky v dopise jí přišly velmi zajímavé. Ona a její muž mě pak mnohokrát navštívili a vedli jsme rozhovory o Bibli.

Hledím vstříc krásné naději

Během let jsem měl možnost pozorovat, jak na našem ostrově vzrůstá počet hlasatelů Království. Malý sál Království u domu mého bratra George byl již mnohokrát rozšířen a zrekonstruován. Na tomto krásném místě uctívání se scházejí dva sbory.

Otec zemřel roku 1943, ve věku 52 let. Zanechal však po sobě nádherné duchovní dědictví. Osm z jeho dětí přijalo pravdu a dodnes slouží Jehovovi. V otcově rodné vesnici Xylofágú a v okolních vesnicích jsou dnes tři sbory, v nichž je celkem 230 zvěstovatelů Království.

To vše mi přináší nezměrnou radost. Dnes je mi 83 let a cítím totéž, co žalmista, který napsal: „I mladí lvi s hřívou měli málo a hladověli; ale pokud jde o ty, kdo hledají Jehovu, ti nebudou mít nedostatek ničeho dobrého.“ (Žalm 34:10) Už se nemohu dočkat, až se naplní proroctví zapsané u Izajáše 35:6, kde je řečeno: „V tom čase bude chromý šplhat jako jelen.“ Jsem pevně rozhodnutý, že dokud tato doba nenastane, budu navzdory své tělesné vadě radostně sloužit Jehovovi.

[Mapa na straně 17]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KYPR

Nikósie

Xylofágú

TURECKO

SÝRIE

LIBANON

Středozemní moře

[Obrázek na straně 17]

První sál Království v Xylofágú, který se dodnes používá

[Obrázky na straně 18]

S Efprepií v roce 1946 a dnes

[Obrázek na straně 20]

Velmi rád vydávám svědectví po telefonu a pomocí dopisů