Narodili se jako členové Božího vyvoleného národa

„Tebe Jehova, tvůj Bůh, vyvolil, aby ses stal jeho lidem.“ (5. MOJŽÍŠOVA 7:6)

1, 2. Jaké mocné činy vykonal Jehova ve prospěch svého lidu a do jakého vztahu s Bohem Izraelité vstoupili?

V ROCE 1513 př. n. l. uzavřel Jehova se svými pozemskými služebníky nový vztah. V onom roce pokořil jednu světovou velmoc a vysvobodil Izraelity z otroctví. Tak se stal jejich Zachráncem a Majitelem. Dříve než to udělal, přikázal Mojžíšovi: „Řekni . . . izraelským synům: ‚Já jsem Jehova, a jistě vás vyvedu zpod břemen Egypťanů a osvobodím vás z jejich otroctví a vskutku si vás vyžádám zpět vztaženou paží a velkými rozsudky. A jistě vás vezmu jako svůj lid a vskutku prokáži, že jsem vaším Bohem.‘“ (2. Mojžíšova 6:6, 7, poznámky pod čarou; 15:1–7, 11)

² Krátce po vyjití z Egypta vstoupili Izraelité do smluvního vztahu se svým Bohem Jehovou. Do té doby Jehova jednal s jednotlivci, rodinami nebo rody, kdežto nyní měl na zemi organizovaný lid, jeden celý národ. (2. Mojžíšova 19:5, 6; 24:7) Izraelitům dal zákony, na kterých byl založen jejich společenský řád a které především určovaly, jaký má být jejich náboženský život. Mojžíš lidu řekl: „Který velký národ má . . . bohy, kteří jsou mu tak blízko, jako je Jehova, náš Bůh, ve všem, v čem ho vzýváme? A který velký národ má spravedlivé předpisy a soudcovská rozhodnutí jako celý tento zákon, který vám dnes předkládám?“ (5. Mojžíšova 4:7, 8)

Narodili se jako členové národa svědků

3, 4. Co mimo jiné bylo smyslem existence izraelského národa?

³ O staletí později Jehova prostřednictvím proroka Izajáše připomněl Izraelitům, že jejich existence jakožto národa má hluboký smysl. Izajáš prohlásil: „Tak řekl Jehova, tvůj Stvořitel, Jákobe, a tvůj Tvůrce, Izraeli: ‚Neboj se, vždyť jsem tě vykoupil. Zavolal jsem tě tvým jménem. Jsi můj. Já jsem totiž Jehova, tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj Zachránce. . . . Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery z nejzazšího konce země, každého, kdo se nazývá mým jménem a koho jsem stvořil pro svou vlastní slávu, koho jsem utvořil, ano, koho jsem udělal. Jste moji svědkové,‘ je Jehovův výrok, ‚ano můj sluha, kterého jsem vyvolil, . . . [lid], který jsem si utvořil,  aby líčil mou chválu.‘“ (Izajáš 43:1, 3, 6, 7, 10, 21)

⁴ Izraelité se nazývali Jehovovým jménem, a jako takoví měli před ostatními národy svědčit ve prospěch Boží svrchovanosti. Měli být lidem ‚stvořeným pro Jehovovu slávu‘. Měli ‚líčit Jehovovu chválu‘, vyprávět o jeho obdivuhodných skutcích záchrany a tím oslavovat jeho svaté jméno. Jednoduše řečeno, měli být národem Jehovových svědků.

5. V jakém smyslu byl Izrael zasvěceným národem?

⁵ V 11. století př. n. l. král Šalomoun poukázal na to, že Jehova udělal z Izraele oddělený národ. V modlitbě Šalomoun Jehovovi řekl: „Sám jsi je totiž oddělil jako své dědictví ze všech národů země.“ (1. Královská 8:53) Zvláštní vztah byl také mezi Jehovou a jednotlivými Izraelity. Již dříve jim Mojžíš řekl: „Jste syny Jehovy, svého Boha. . . . Jsi totiž svatý lid Jehovovi, svému Bohu.“ (5. Mojžíšova 14:1, 2) Nebylo proto zapotřebí, aby mladí Izraelité zasvětili Jehovovi svůj život. Narodili se jako členové národa, který byl Bohu zasvěcen. (Žalm 79:13; 95:7) Každá nová generace byla poučena o Jehovových zákonech a byla povinna je dodržovat, protože Izrael jako celek byl Jehovovi smluvně zavázán. (5. Mojžíšova 11:18, 19)

Mohli si vyvolit

6. Před jakou volbou stál každý Izraelita?

⁶ I když se Izraelité narodili jako členové národa zasvěceného Bohu, rozhodnutí, zda sloužit Bohu, měl každý z nich udělat sám. Před tím, než vstoupili do Zaslíbené země, jim Mojžíš řekl: „Dnes proti vám opravdu beru za svědky nebesa a zemi, že jsem ti předložil život a smrt, požehnání a zlořečení; a vyvolíš si život, abys zůstal naživu ty a tvé potomstvo, tím, že budeš milovat Jehovu, svého Boha, tím, že budeš naslouchat jeho hlasu, a tím, že se ho přidržíš; je totiž tvým životem a délkou tvých dnů, abys bydlel na zemské půdě, o níž přísahal Jehova tvým praotcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.“ (5. Mojžíšova 30:19, 20) Izraelité se tedy měli každý sám za sebe rozhodnout, zda budou Jehovu milovat, naslouchat jeho hlasu a zda se ho přidrží. Jelikož měli svobodnou vůli, nesli odpovědnost za to, k čemu jejich rozhodnutí povede. (5. Mojžíšova 30:16–18)

7. Co se stalo, když Jozuova generace vymřela?

⁷ K čemu vedla věrnost a jaké následky měla nevěrnost, je dobře vidět na období soudců. Před tím, než toto období začalo, brali si Izraelité za vzor věrného Jozua a měli požehnání. „Lid dále sloužil Jehovovi po všechny Jozuovy dny a po všechny dny starších mužů, kteří po Jozuovi prodloužili své dny a kteří viděli celé Jehovovo velké dílo, jež činil pro Izrael.“ Nějakou dobu po Jozuově smrti však „po nich začala nastupovat další generace, která neznala Jehovu ani dílo, jež vykonal pro Izrael. A izraelští synové začali činit to, co bylo špatné v Jehovových očích.“ (Soudci 2:7, 10, 11) Nezkušená nastupující generace si podle všeho necenila svého dědictví. Nevážili si toho, že jsou členy národa, který je zasvěcen Bohu a v jehož prospěch jejich Bůh Jehova vykonal v minulosti tak pozoruhodné věci. (Žalm 78:3–7, 10, 11)

Měli příležitost dávat najevo, že jsou zasvěceni

8, 9. (a) Které uspořádání umožňovalo Izraelitům dávat najevo, že jsou zasvěceni Jehovovi? (b) Co pro sebe získali ti, kdo předkládali dobrovolné oběti?

⁸ Jehova se staral o to, aby jeho ctitelé měli příležitost dát najevo, že jsou členy národa zasvěceného Bohu. Například v jeho Zákoně bylo pamatováno na systém obětí,  z nichž některé byly povinné a jiné dobrovolné. (Hebrejcům 8:3) Mezi dobrovolné oběti patřily zápalné oběti, obilné oběti a oběti společenství. Tyto dary byly Jehovovi předkládány jednak s cílem získat jeho přízeň, a jednak jako projev díkuvzdání. (3. Mojžíšova 7:11–13)

⁹ Když někdo předložil takovou dobrovolnou oběť, Jehovovi se to líbilo. O zápalné oběti a oběti společenství bylo řečeno, že je to „oběť uklidňující vůně Jehovovi“. (3. Mojžíšova 1:9; 2:2) V případě oběti společenství byly krev a tuk zvířete obětovány Jehovovi, kdežto části masa jedli kněží a ten, kdo oběť předložil. Toto jídlo tedy mělo symbolický význam — představovalo pokojný vztah k Jehovovi. V Zákoně bylo uvedeno: „Nyní v případě, že byste obětovali Jehovovi oběť společenství, měli byste ji obětovat, abyste pro sebe získali schválení.“ (3. Mojžíšova 19:5) Ačkoli všichni Izraelité byli zasvěceni Jehovovi, protože se jako takoví narodili, ti, kteří předkládáním dobrovolných obětí dávali najevo, že své zasvěcení berou vážně, tak „pro sebe získali schválení“ a bohaté požehnání. (Malachiáš 3:10)

10. Co vyvolávalo Jehovovu nelibost v době Izajáše a v době Malachiáše?

¹⁰ Zasvěcený izraelský národ se však vůči Jehovovi často choval nevěrně. Jehova mu prostřednictvím svého proroka Izajáše řekl: „Nenosil jsi mi ovce svých celých zápalných obětí a neoslavoval jsi mě svými oběťmi. Nenutil jsem tě, abys mi sloužil darem.“ (Izajáš 43:23) V Jehovových očích kromě toho neměly valnou hodnotu oběti, které Izraelité dávali neochotně a bez lásky. Například asi tři sta let po tom, co žil Izajáš, za dnů proroka Malachiáše, měli Izraelité ve zvyku obětovat zvířata, na kterých byla nějaká vada. Prorok Malachiáš jim tedy oznámil: „‚Nemám  ve vás potěšení,‘ řekl Jehova vojsk, ‚a v obětním daru z vaší ruky nemám zalíbení.‘ . . . ‚Přinesli jste něco odtrženého, a to chromé a nemocné; ano, přinesli jste to jako dar. Mohu v tom mít zalíbení z vaší ruky?‘ řekl Jehova.“ (Malachiáš 1:10, 13; Amos 5:22)

Jakožto zasvěcený národ byli zavrženi

11. Jakou možnost obdržel Izrael?

¹¹ V době, kdy se Izraelité stali národem zasvěceným Jehovovi, jim Bůh slíbil: „Jestliže . . . budete přesně poslouchat můj hlas a skutečně budete dodržovat mou smlouvu, pak se jistě stanete mým zvláštním majetkem ze všech ostatních národů, protože celá země patří mně. A sami se mi stanete královstvím kněží a svatým národem.“ (2. Mojžíšova 19:5, 6) V souladu s těmito slovy se měl v jejich středu objevit slíbený Mesiáš a dát jim přednostně možnost získat místo ve vládě Božího Království. (1. Mojžíšova 22:17, 18; 49:10; 2. Samuelova 7:12, 16; Lukáš 1:31–33; Římanům 9:4, 5) Převážná většina Izraelitů však podle svého zasvěcení nejednala. (Matouš 22:14) Když Mesiáš přišel, zavrhli ho a nakonec ho zabili. (Skutky 7:51–53)

12. Ze kterých Ježíšových výroků je patrné, že Izrael byl jakožto Jehovův zasvěcený národ zavržen?

¹² Několik dnů před svou smrtí Ježíš řekl židovským náboženským vůdcům: „Nikdy jste nečetli v Písmech: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, ten se stal nejvyšším úhelným kamenem. Stalo se to od Jehovy a je to obdivuhodné v našich očích‘? Proto vám říkám: Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který nese jeho ovoce.“ (Matouš 21:42, 43) Ježíš ukázal, že Jehova Izraelity jakožto svůj zasvěcený národ zavrhl. Prohlásil: „Jeruzalém, Jeruzalém, jenž zabíjí proroky a kamenuje ty, kdo jsou k němu vysláni — jak často jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod svá křídla! Ale vy jste to nechtěli. Pohleďte, váš dům je vám zanechán.“ (Matouš 23:37, 38)

Nový zasvěcený národ

13. Která prorocká slova Jehova pronesl v době Jeremjáše?

¹³ Za dnů proroka Jeremjáše Jehova předpověděl, že v souvislosti s jeho lidem nastane něco nového. Čteme o tom: „‚Pohleď, přicházejí dny,‘ je Jehovův výrok, ‚a uzavřu s izraelským domem a s judským domem novou smlouvu; ne takovou, jakou byla smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich praotci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země, „má smlouva, kterou oni porušili, ačkoli jsem je měl v manželském vlastnictví,“ je Jehovův výrok.‘ ‚Vždyť to je ta smlouva, kterou uzavřu s izraelským domem po oněch dnech,‘ je Jehovův výrok. ‚Vložím svůj zákon do nich, a napíši jim jej do srdce. A stanu se jejich Bohem a oni se stanou mým lidem.‘“ (Jeremjáš 31:31–33)

14. Kdy a na jakém základě vznikl Jehovův nový zasvěcený národ? Vysvětli, kdo tento národ tvoří.

¹⁴ Základ této nové smlouvy byl položen, když Ježíš roku 33 n. l. zemřel a později předložil svému Otci hodnotu své prolité  krve. (Lukáš 22:20; Hebrejcům 9:15, 24–26) V platnost však nová smlouva vstoupila až o Letnicích téhož roku, když byl vylit svatý duch a zrodil se nový národ, ‚Boží Izrael‘. (Galaťanům 6:16; Římanům 2:28, 29; 9:6; 11:25, 26) Když apoštol Petr psal pomazaným křesťanům, jasně uvedl: „Vy jste ‚vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid pro zvláštní vlastnictví, abyste široko daleko oznamovali znamenitosti‘ toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste totiž nebyli lidem, ale nyní jste Boží lid.“ (1. Petra 2:9, 10) Zvláštní vztah mezi Jehovou a doslovným Izraelem již byl ukončen. V roce 33 n. l. Jehova přenesl svou přízeň z pozemského Izraele na Izrael duchovní — na křesťanský sbor —, ‚národ, který nese ovoce‘ mesiášského Království. (Matouš 21:43)

Každý se Bohu zasvěcuje sám

15. Co symbolizoval křest, k němuž v den Letnic roku 33 n. l. vybízel Petr své posluchače?

¹⁵ Od Letnic roku 33 n. l. bylo zapotřebí, aby se každý jednotlivec, ať to byl pohan nebo Žid, Bohu zasvětil osobně a byl pokřtěn „ve jménu Otce a Syna a svatého ducha“. * (Matouš 28:19) O Letnicích apoštol Petr vybídl vnímavé Židy a proselyty: „Čiňte pokání a ať je každý z vás pokřtěn ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a obdržíte velkorysý dar svatého ducha.“ (Skutky 2:38) Tito Židé a proselyté museli být pokřtěni, aby dali najevo nejen to, že svůj život zasvětili Jehovovi, ale i to, že přijali Ježíše jako toho, jehož prostřednictvím jim Jehova odpustí hříchy. Museli uznat, že Ježíš je Jehovovým Veleknězem a jejich Vůdcem, Hlavou křesťanského sboru. (Kolosanům 1:13, 14, 18)

16. Jak se v Pavlově době správně smýšlející jednotlivci — Židé i pohané — stali součástí duchovního Izraele?

¹⁶ Apoštol Pavel po letech řekl: „Přinášel jsem poselství nejprve těm v Damašku i těm v Jeruzalémě a po celé judské zemi a národům, že mají činit pokání a obrátit se k Bohu tím, že budou konat skutky, které přísluší pokání.“ (Skutky 26:20) Pavel své posluchače — Židy i pohany — nejprve přesvědčoval o tom, že Ježíš je Kristus neboli Mesiáš, a potom jim pomáhal, aby se zasvětili a byli pokřtěni. (Skutky 16:14, 15, 31–33; 17:3, 4; 18:8) Když se takoví noví učedníci obrátili k Bohu, stali se tím členy duchovního Izraele.

17. Jaké zapečeťování se blíží ke konci a které jiné dílo spěšně probíhá?

¹⁷ Dnes je blízko konečné zapečetění zbývajících duchovních Izraelitů. Až bude dovršeno, ‚čtyři andělé‘ držící vichry zničení budou zmocněni, aby je pustili, a tak nastane ‚velké soužení‘. Mezitím spěšně probíhá shromažďování ‚velkého zástupu‘ lidí, kteří mají naději na věčný život na zemi. Tyto „jiné ovce“ se svobodně rozhodují projevovat víru v ‚Beránkovu krev‘ a dávají se pokřtít na znamení svého zasvěcení se Jehovovi. (Zjevení 7:1–4, 9–15; 22:17; Jan 10:16; Matouš 28:19, 20) Mezi nimi je také mnoho mladých lidí, které vychovávají jejich křesťanští rodiče. Pokud k takovým mladým patříš, určitě si rád přečteš následující článek.

[Poznámka pod čarou]

Pro zopakování

• Proč nebylo zapotřebí, aby se mladí Izraelité osobně zasvětili Jehovovi?

• Jak mohli Izraelité dávat najevo, že své zasvěcení berou vážně?

• Proč Jehova zavrhl Izrael jakožto svůj zasvěcený národ a jak byl tento národ nahrazen?

• Co bylo od Letnic roku 33 n. l. zapotřebí, aby se jak Židé, tak pohané mohli stát členy duchovního Izraele?

[Studijní otázky]

[Obrázek na straně 21]

Izraelské děti se narodily jako členové Božího vyvoleného národa

[Obrázek na straně 23]

Každý Izraelita se měl sám rozhodnout, zda bude sloužit Bohu

[Obrázek na straně 23]

Izraelité měli příležitost předkládat dobrovolné oběti a tak dávat najevo lásku k Jehovovi

[Obrázek na straně 25]

Od Letnic roku 33 n. l. bylo zapotřebí, aby se Kristovi následovníci osobně zasvětili Bohu a symbolizovali to křtem