Životní příběh

Vytrvalost vede k radosti

VYPRÁVÍ MÁRIO ROCHA DE SOUZA

„Je nepravděpodobné, že pan Rocha operaci přežije.“ Tuto chmurnou prognózu lékař pronesl asi před dvaceti lety, ale já jsem stále naživu a sloužím jako celodobý kazatel z řad svědků Jehovových. Co mi po všechna ta léta pomáhalo, abych vytrval?

DĚTSTVÍ jsem prožil na farmě blízko městečka Santo Estêvão, jež leží ve státě Bahia, v severovýchodní části Brazílie. Od svých sedmi let jsem otci pomáhal s některými pracemi na farmě. Každý den, když jsem se vrátil ze školy, mi dal nějaký úkol. Časem mi otec pokaždé, když odjel obchodně do hlavního města státu Bahia, do Salvadoru, svěřil dohled nad farmou.

I když jsme neměli elektřinu, tekoucí vodu ani vymoženosti, jež jsou dnes běžné, byli jsme šťastní. Pouštěl jsem si draka nebo si hrál s dřevěnými autíčky, která jsme s kamarády vyrobili. Také jsem hrál na klarinet při náboženských procesích a zpíval na kůru v místním kostele. Tam se mi do ruky dostala kniha s názvem História Sagrada (Posvátné dějiny), která vzbudila můj zájem o Bibli.

V roce 1932, když mi bylo dvacet let, postihlo severovýchod Brazílie kruté a dlouhotrvající sucho. Zahynul nám dobytek a přišli jsme o úrodu. Proto jsem odešel do Salvadoru, kde jsem si našel práci jako řidič tramvaje. Po čase jsem si pronajal dům, do kterého se přistěhovala celá naše rodina. V roce 1944 otec zemřel a já se musel starat o maminku, osm sester a tři bratry.

 Od řidiče tramvaje ke kazateli

Jednou z prvních věcí, které jsem po příjezdu do Salvadoru udělal, bylo to, že jsem si koupil Bibli. Několik let jsem chodil do baptistického kostela a potom jsem se spřátelil se svým kolegou Durvalem. Často jsme vedli dlouhé rozhovory o Bibli. Jednoho dne mi dal brožuru, která se jmenovala Kde jsou mrtví? * Ačkoli jsem byl přesvědčen, že lidé mají nesmrtelnou duši, byl jsem natolik zvědavý, že jsem si v Bibli našel texty, jež byly v brožuře citovány. K mému překvapení Bible potvrzovala to, že duše, která hřeší, zemře. (Ezekiel 18:4)

Když si Durval všiml mého zájmu, požádal jistého Antônia Andradeho, aby mě doma navštívil. Byl to celodobý služebník z řad svědků Jehovových, to znamená, že se ve velké míře věnoval evangelizační činnosti. Po našem třetím setkání mě Antônio pozval, abych s ním šel do kazatelské služby a mluvil o biblických naukách s druhými lidmi. Hovořil u prvních dvou dveří, a pak mi řekl: „Teď je řada na tobě.“ Byl jsem dost nervózní, ale k mé radosti si mě členové jedné rodiny pozorně vyslechli a přijali dvě knihy, které jsem jim nabídl. Až dodnes cítím podobný příval radosti, když se setkám s někým, koho biblická pravda zajímá.

Byl jsem pokřtěn 19. dubna 1943 v Atlantském oceánu, nedaleko Salvadoru. Na ten den také připadlo výročí Kristovy smrti. Zkušených křesťanských mužů bylo tenkrát málo, a proto jsem byl pověřen, abych pomáhal skupině svědků, kteří se scházeli v domě bratra Andradeho. Tento dům stál v jedné z úzkých uliček, která spojovala horní a dolní část Salvadoru.

První známky odporu

Během druhé světové války (1939–1945) byla naše křesťanská činnost nepopulární. Někteří úředníci nás podezřívali, že jsme američtí špioni, protože většina naší literatury přicházela ze Spojených států. To vedlo k častému zatýkání a výslechům. Když se některý svědek nevrátil z kazatelské služby, dalo se předpokládat, že ho zadržela policie. Šli jsme potom na stanici, abychom požádali o jeho propuštění.

V srpnu 1943 přijel do Salvadoru německý bratr Adolphe Messmer, aby pomohl zorganizovat náš první sjezd. Jakmile jsme od státních úředníků dostali povolení sjezd uspořádat, byla do místních novin dána oznámení o veřejné přednášce „Svoboda v novém světě“ a ve výkladních skříních a na tramvajích byly vyvěšeny plakáty. Druhý den sjezdu nám však policista sdělil, že naše povolení bylo zrušeno. Salvadorský arcibiskup totiž velitele policie přiměl, aby sjezdu zabránil. V dubnu následujícího roku jsme však povolení konečně dostali a již dříve oznámená veřejná přednáška se mohla uskutečnit.

Sleduji svůj cíl

V roce 1946 jsem byl pozván na sjezd „Radostné národy“, který se konal ve městě São  Paulo. Jeden kapitán nákladní lodi v Salvadoru byl ochoten vzít naši skupinku na loď, pokud budeme spát na palubě. Cestou nás potkala bouře, během níž jsme všichni dostali mořskou nemoc. Přesto jsme však po čtyřech dnech strávených na moři bezpečně dorazili do přístavu v Rio de Janeiru. Svědkové v Riu nás přijali do svých domovů, abychom si několik dní odpočinuli, a pak jsme v cestě pokračovali vlakem. Když jsme dojeli do São Paula, přivítala nás skupinka bratrů, kteří nesli transparenty s nápisem „Vítáme svědky Jehovovy“.

Krátce po návratu do Salvadoru jsem s misionářem ze Spojených států Harry Blackem mluvil o své touze stát se průkopníkem, jak svědkové Jehovovi říkají celodobým služebníkům. Harry mi připomněl, že mám odpovědnost starat se o rodinu, a poradil mi, abych byl trpělivý. V červnu 1952 se moji bratři a sestry už mohli o sebe po finanční stránce postarat sami a já jsem byl pověřen, abych sloužil jako průkopník v malém sboru v pobřežním městě Ilhéus, které leží 210 kilometrů na jih od Salvadoru.

Bohaté požehnání

Následující rok jsem byl poslán do Jequié, velkého města ve vnitrozemí, kde nebyli žádní svědkové. Nejdříve jsem navštívil místního kněze. Vysvětlil mi, že město patří jemu, a zakázal mi v něm vyučovat z Bible. Varoval své farníky, že přijel „falešný prorok“, a vyslal špehy, aby sledovali, co ve městě dělám. Přesto jsem ten den rozšířil více než 90 kusů biblické literatury a zavedl čtyři studia. Již o dva roky později měli bratři v Jequié vlastní sál Království, v němž se scházelo 36 zvěstovatelů. Nyní je tam osm sborů a asi 700 svědků.

V Jequié jsem první měsíc bydlel v malém pronajatém pokoji na periférii. Potom jsem se seznámil s Miguelem Vaz de Oliveirou, který byl majitelem hotelu Sudoeste, jednoho z nejlepších hotelů v Jequié. Miguel přijal nabídku biblického studia a naléhal na mě, abych se do jednoho z pokojů jeho hotelu přestěhoval. On i jeho manželka se později stali svědky Jehovovými.

Ke dnům stráveným v Jequié se váže také krásná vzpomínka na Luize Cotrima, středoškolského učitele, s nímž jsem studoval Bibli. Luiz mi nabídl, že mě bude doučovat portugalštinu a matematiku. Měl jsem pouze základní vzdělání, a tak jsem jeho nabídku bez váhání přijal. Doučovací hodiny, jež jsme měli každý týden po Luizově studiu, mi pomohly připravit se na další pověření, která jsem od Jehovovy organizace brzy dostal.

Stojím před novým náročným úkolem

V roce 1956 jsem dostal dopis, v němž bylo pozvání do naší odbočky, která tehdy sídlila v Rio de Janeiru. Tam jsem měl dostat školení, abych mohl sloužit jako krajský dozorce, jak svědkové Jehovovi říkají cestujícím služebníkům. Tohoto školení se účastnilo dalších osm bratrů a trvalo něco málo přes měsíc. Když skončilo, byl jsem přidělen do státu São Paulo, což ve mně vyvolalo jisté obavy. Říkal jsem si: ‚Co budu já, černoch, dělat mezi všemi těmi Italy? A přijmou mě vůbec?‘ *

 Když jsem navštívil první sbor, který se nacházel v oblasti Santo Amaro, povzbudil mě pohled na sál Království plný spolukřesťanů a zájemců. To, že se o víkendu všech 97 členů sboru podílelo na službě, mě přesvědčilo, že moje obavy byly neopodstatněné. ‚Jsou to skutečně moji bratři,‘ pomyslel jsem si. Vřelost těchto drahých bratrů a sester mi dodala odvahu, abych ve službě cestujícího dozorce pokračoval.

Osli, koně a mravenečníci

Cestující dozorci se tehdy potýkali s různými problémy. K těm nejnáročnějším patřily dlouhé cesty, jež museli urazit, aby se dostali ke sborům a menším skupinám svědků ve venkovských oblastech. Veřejná doprava byla na takových místech nespolehlivá nebo tam nebyla vůbec, a většinu silnic tvořily úzké polní cesty.

V některých krajích bratři tento problém vyřešili tak, že pro cestujícího dozorce koupili osla nebo koně. V pondělí jsem tedy většinou osedlal své zvíře, zavazadla upevnil řemeny a vydal se do dalšího sboru. Cesta mi trvala někdy až 12 hodin. Ve městě Santa Fé do Sul měli svědkové osla, který se jmenoval Dourado (Zlatíčko) a který znal cestu ke studijním skupinám ve venkovské oblasti. Dourado se vždy zastavil u vrat farmy a trpělivě čekal, až je otevřu. Když návštěva skončila, pokračovali jsme k další skupině.

Jisté problémy působilo v krajské službě i to, že na prostředky komunikace se nedalo vždy spolehnout. Abych mohl navštívit například skupinku svědků, která se scházela na farmě ve státě Mato Grosso, musel jsem na člunu přeplout řeku Araguaia a pak jet asi 25 kilometrů lesem. Jednou jsem této skupince napsal, že k nim přijedu. Ale dopis zřejmě nebyl doručen, protože poté, co jsem se dostal přes řeku, na mě nikdo nečekal. Bylo už pozdě odpoledne, a tak jsem poprosil majitele malé restaurace, aby dohlédl na moje zavazadla, a vyrazil jsem na cestu pěšky jen s aktovkou.

Brzy se začalo stmívat. Jak jsem tak klopýtal tmou, uslyšel jsem zafunět mravenečníka. Slyšel jsem, že toto zvíře se může vzpřímit a svými silnými předními tlapami zabít člověka. A tak kdykoli se z podrostu ozval nějaký zvuk, opatrně jsem kráčel vpřed a držel aktovku před sebou jako štít. Po několika hodinách jsem dorazil k malému potoku. Naneštěstí jsem si ve tmě nevšiml toho, že na protějším břehu je plot z ostnatého drátu. Potok jsem překonal jedním skokem, ale skončil jsem v plotě a pořezal se.

Nakonec jsem došel k farmě, kde mě uvítal hlasitý štěkot psů. Zloději ovcí tehdy obvykle přicházeli v noci, a tak když se otevřely dveře, rychle jsem řekl, kdo jsem. Musel být na mě žalostný pohled, jak jsem tam tak stál  v potrhaných a krví potřísněných šatech. Ale bratři byli šťastní, že mě vidí.

Navzdory těžkostem to však bylo radostné období. Miloval jsem dlouhé cesty na koni i pěšky, když jsem občas odpočíval ve stínu stromů, naslouchal zpěvu ptáků a pozoroval lišky, jak mi na opuštěných silnicích přebíhají přes cestu. Radost mi přinášelo také vědomí, že moje návštěvy lidem opravdu pomáhají. Mnozí z nich svou vděčnost vyjádřili písemně. Jiní mi poděkovali osobně, když jsme se setkali na sjezdu. Vidět, jak bratři překonávají osobní těžkosti a dělají duchovní pokroky, mi přinášelo velké potěšení.

Konečně mám pomocnici

Během let, kdy jsem sloužil jako cestující dozorce, jsem byl často sám. Díky tomu jsem se naučil spoléhat na Jehovu, který byl jako „můj skalní útes a má pevnost“. (Žalm 18:2) Uvědomuji si, že svobodný stav mi navíc umožňoval věnovat nerozdělenou pozornost zájmům Království.

V roce 1978 jsem se však seznámil s průkopnicí, která se jmenovala Júlia Takahašiová. Aby mohla sloužit tam, kde bylo zapotřebí více zvěstovatelů Království, opustila dobře placené místo zdravotní sestry ve velké nemocnici v São Paulu. Křesťanští starší, kteří ji znali, pochvalně mluvili o jejích duchovních vlastnostech a říkali, že je to šikovná průkopnice. Jistě si dovedete představit, že moje rozhodnutí po tolika letech se oženit bylo pro některé překvapením. Jeden můj dobrý přítel tomu nemohl uvěřit, a slíbil mi 270kilogramového býka, pokud se skutečně ožením. A tak jsme 1. července 1978 toho býka opekli na rožni při naší svatební hostině.

Vytrvávám i přes chatrné zdraví

Júlia mě začala při službě cestujícího dozorce doprovázet a osm let jsme společně navštěvovali sbory na jihu a jihovýchodě Brazílie. V té době jsem začal mít problémy se srdcem. Dvakrát se mi stalo, že jsem při rozhovoru v kazatelské službě omdlel. S ohledem na má zdravotní omezení jsme přijali pověření sloužit jako zvláštní průkopníci ve městě Birigüi ve státě São Paulo.

V té době mi tamější svědkové nabídli, že mě vezmou autem na konzultaci k lékaři do města Goiânia, jež bylo vzdálené asi 500 kilometrů. Jakmile to můj zdravotní stav dovoloval, podstoupil jsem operaci, při níž mi implantovali kardiostimulátor. To se stalo před dvaceti lety. I přesto, že pak následovaly ještě další dvě operace srdce, stále se aktivně podílím na činění učedníků. Podobně jako je to v případě mnoha jiných věrných křesťanských manželek, i Júlia je pro mě trvalým zdrojem síly a podpory.

I když mě moje zdravotní problémy omezují a někdy se kvůli nim cítím sklíčený, stále mohu sloužit jako průkopník. Připomínám si, že Jehova nám nikdy neslíbil, že náš život v tomto starém systému bude procházka růžovou zahradou. Vytrvávat musel i apoštol Pavel a jiní věrní křesťané staré doby. Proč by to tedy v našem případě mělo být jiné? (Skutky 14:22)

Nedávno se mi dostala do ruky moje první Bible, kterou jsem si pořídil ve třicátých letech. Na předsádku jsem si kdysi napsal číslo 350 — což byl počet hlasatelů Království v Brazílii v roce 1943, v době, kdy jsem začal chodit na křesťanská shromáždění. Zdá se neuvěřitelné, že nyní je zde více než 600 000 svědků. Jsem šťastný, že jsem mohl mít na tomto vzrůstu svůj malý podíl. Jehova mě za mou vytrvalost rozhodně odměnil. Podobně jako žalmista mohu říct: „Jehova učinil velkou věc tím, co s námi učinil. Zaradovali jsme se.“ (Žalm 126:3)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 9]

Svědkové oznamují veřejnou přednášku při prvním sjezdu v Salvadoru roku 1943

[Obrázek na straně 10]

Svědkové přijíždějí do São Paula na sjezd „Radostné národy“ v roce 1946

[Obrázky na straně 10 a 11]

Jako cestující dozorce koncem padesátých let

[Obrázek na straně 12]

Společně s Júlií