Životní příběh

Konečně je naše rodina sjednocena

VYPRÁVÍ SUMIKO HIRANOVÁ

Zjistila jsem, jaký je ten nejlepší způsob života, a přála jsem si, aby takový život se mnou sdílel i můj manžel. Uplynulo 42 let, než se mé přání vyplnilo.

VDALA jsme se v roce 1951, když mi bylo 21 let. Během následujících čtyř let se nám narodili dva synové a zdálo se, že mému životu nic nechybí.

Jednoho dne roku 1957 mi moje starší sestra vyprávěla, že ji navštěvuje misionářka svědků Jehovových. Moje sestra s ní začala studovat Bibli, přestože byla buddhistka, a povzbuzovala mě, abych Bibli studovala také. Souhlasila jsem. Byla jsem členkou protestantské církve, a tak jsem si myslela, že budu schopná najít v naukách svědků Jehovových chyby.

Brzy jsem však zjistila, jak málo toho o Bibli vím. Musela jsem se misionářky zeptat: „Kdo je to Jehova?“ U nás v kostele se takové jméno nikdy nepoužívalo. Tato misionářka, Daphne Cookeová (později Pettittová), mi poukázala na Izajáše 42:8, kde se jasně uvádí, že Jehova je jméno Všemohoucího Boha. Daphne mi pomocí Bible odpověděla na všechny otázky.

Položila jsem je i našemu duchovnímu a ten mi odpověděl: „Klást otázky je hřích. Stačí, když budeš věřit tomu, co se ti říká.“ I když jsem s tím, co říkal, nesouhlasila, ještě šest měsíců jsem chodila každou neděli ráno do kostela a odpoledne jsem navštěvovala shromáždění svědků Jehovových.

Vliv na mé manželství

Z toho, co jsem se dozvídala z Bible, jsem byla nadšená, a tak jsem o tom říkala i svému  manželovi Kazuhikovi. Po každém studiu a shromáždění jsem mu vyprávěla, co jsem se naučila. Výsledkem bylo, že náš vztah ochladl. Manžel nechtěl, abych se stala svědkem Jehovovým. Studium Bible mi však přinášelo takové uspokojení, že jsem s ním nechtěla přestat, a se svědky jsem se stýkala dál.

Před tím, než jsem večer odešla na shromáždění, jsem vždy uvařila jídlo, které měl Kazuhiko rád. On však začal chodit na jídlo do restaurací. Když jsem se po shromáždění vrátila domů, byl ve špatné náladě a nechtěl se mnou mluvit. Po dvou nebo třech dnech se sice jeho nálada zlepšila, ale to už nastal čas pro další shromáždění.

Někdy v té době jsem dostala tuberkulózu — nemoc, na kterou již zemřelo několik členů manželovy rodiny. Kazuhiko si o mě dělal velké starosti a řekl mi, že až se uzdravím, budu si moci dělat, cokoli budu chtít. Poprosila jsem ho jen o to, aby mě nechal navštěvovat každý týden shromáždění, a on souhlasil.

Než jsem se uzdravila, uběhlo půl roku, a já jsem se mezitím věnovala intenzivnímu studiu Bible. Pátrala jsem v naukách svědků Jehovových po nějakých rozporech a říkala jsem si, že pokud najdu třeba jen jeden, studovat přestanu. Nemohla jsem však najít žádný. Místo toho jsem si stále více uvědomovala rozpory v naukách protestantské církve. Poznala jsem Jehovovu lásku a spravedlnost a viděla, jaký užitek nám přináší to, když žijeme podle jeho zákonů.

Když jsem se uzdravila, manžel dodržel svůj slib a nebránil mi v návštěvě shromáždění. Dále jsem dělala duchovní pokroky a v květnu roku 1958 jsem byla pokřtěna jako svědek Jehovův. Toužila jsem po tom, aby i moje rodina uctívala pravého Boha.

Pomáhám svým dětem duchovně

Moji synové vždy chodili na shromáždění a do kazatelské služby se mnou. Ale to, že se prohlubuje jejich poznání Bible, jsem pochopila až v určitých konkrétních situacích. Jednou si hrál venku můj šestiletý syn Masahiko. Uslyšela jsem jakýsi hluk a něčí jekot. Do domu vtrhla sousedka a křičela, že mého syna srazilo auto. Je mrtvý? Vyběhla jsem ven a přitom jsem se snažila být klidná. Při pohledu na pokroucené kolo jsem se roztřásla, ale pak jsem uviděla svého syna, jak jde ke mně a je jen lehce zraněn. Chytl se mě a řekl: „Mami, Jehova mi pomohl, viď?“ To, že jsem ho viděla živého a také jsem slyšela ta krásná slova, mi vehnalo slzy do očí.

Jindy se stalo, že jsme se ve službě setkali se starým mužem, který na nás zařval: „Co si o sobě myslíte? Proč nutíte to dítě, aby s vámi takhle chodilo za lidmi? Lituju ho.“ Dřív, než jsem mohla cokoli říci, můj osmiletý syn Tomojoši uctivě odpověděl: „Pane, moje maminka mě nenutí, abych kázal. Dělám to proto, že chci sloužit Jehovovi.“ Ten muž se jen překvapeně díval a nezmohl se ani na slovo.

 Duchovně byli moji synové chlapci bez otce. Odpovědnost učit je biblickým pravdám ležela na mně, přestože já sama jsem se toho musela ještě hodně naučit. Rozvíjela jsem lásku, víru a horlivost a snažila se dávat dobrý příklad. Každý den jsem před dětmi děkovala Jehovovi. Také jsem jim vyprávěla své zážitky z kazatelské služby, a to je povzbuzovalo. Později oba vstoupili do průkopnické služby, což znamená, že se ve velké míře věnovali evangelizační činnosti. Když měli říci, co je k tomu vedlo, odpověděli: „Viděli jsme, že naše maminka je v průkopnické službě šťastná, a my jsme chtěli být šťastní také.“

Dávala jsem si velký pozor na to, abych před dětmi nemluvila kriticky o jejich otci nebo o někom ze sboru. Uvědomovala jsem si, že takové negativní řeči by na ně mohly mít škodlivý vliv. Děti by totiž mohly ztratit úctu nejen k tomu, kdo je kritizován, ale také k tomu, kdo kritizuje.

Překonávání překážek vede k pokroku

V roce 1963 jsme se museli kvůli manželově práci přestěhovat na Tchaj-wan. Manžel mi řekl, že pokud bych tam kázala mezi Japonci, způsobila bych problémy. Byli bychom posláni zpátky do Japonska a to by jeho společnosti přineslo těžkosti. Chtěl nás od svědků oddělit.

Na Tchaj-wanu, kde probíhala všechna shromáždění v čínštině, nás bratři vřele přivítali. Rozhodla jsem se, že se naučím čínsky, abych mohla místo Japoncům vydávat svědectví tamním lidem. Tak jsem se mohla vyhnout problémům, o nichž se zmínil můj manžel.

Přátelství se svědky z Tchaj-wanu nás posilovalo. Nesmírně nám pomohl jeden manželský pár misionářů, Harvey a Kathy Loganovi. Bratr Logan se stal v duchovním smyslu pro mé syny otcem. Ukázal jim, že sloužit Jehovovi neznamená vést asketický život bez jakékoli radosti. Jsem přesvědčena, že právě na Tchaj-wanu se moji synové rozhodli sloužit Jehovovi.

Tomojoši a Masahiko chodili do americké školy, kde se učili anglicky a čínsky. Toto vzdělání později využili při službě pravému Bohu Jehovovi. Jsem Bohu hluboce vděčná, že období, které pro nás mohlo být velmi náročné, změnil v dobu stálého požehnání. Na Tchaj-wanu jsme strávili krásných tři a půl roku, a pak se naše rodina vrátila do Japonska.

Chlapci začali dospívat a chtěli být samostatní. Hodiny jsem s nimi rozmlouvala o biblických zásadách, a Jehova jim pomohl toto náročné období přestát. Tomojoši vstoupil po  dostudování střední školy do průkopnické služby. Během prvních několika let pomohl čtyřem lidem, aby se zasvětili Bohu a dali se pokřtít. Po vzoru svého bratra se i Masahiko stal průkopníkem hned po ukončení střední školy. V průběhu prvních čtyř let průkopnické služby pomohl čtyřem mladým lidem, aby se stali svědky Jehovovými.

Jehova pak požehnal mým dětem ještě větší měrou. Tomojoši studoval s manželem jedné ženy, které jsem pomohla poznat biblickou pravdu. Jejich dvě dcery také začaly sloužit Jehovovi. Po nějaké době se Tomojoši oženil se starší z dívek, Nobuko, a nyní oba slouží ve světovém ústředí svědků Jehovových v newyorském Brooklynu. Masahiko si vzal za manželku mladší dívku, Masako, a spolu se věnují misionářské službě v Paraguayi.

Můj manžel se postupně mění

Zdálo se, že manžel je během těch let k naší víře lhostejný, ale my jsme viděli určité náznaky toho, že se mění. Když se druzí stavěli proti mé víře, bránil moje náboženské názory a zastával se biblických pravd, aniž si to uvědomoval. Také zajišťoval materiální pomoc pro svědky, kteří byli v nouzi. V krátkém proslovu na svatbě jednoho z našich synů řekl: „Učit lidi, jak správně žít, je ta nejkrásnější práce ze všech, ale také ta nejtěžší. Moji synové a jejich manželky se rozhodli, že se stane náplní jejich života. Prosím, pomáhejte jim.“ To všechno mě utvrzovalo v přesvědčení, že můj manžel se k nám ve službě Jehovovi připojí.

Starala jsem se o to, aby se Kazuhiko mohl u nás doma stýkat s dalšími křesťany. Zvala jsem ho na křesťanská shromáždění, sjezdy a také na Slavnost na památku Kristovy smrti. Pokud mu to práce umožňovala, účastnil se jich, i když ne příliš ochotně. Častokrát jsem měla pocit, že už biblické studium přijme, a tak jsem k nám domů pozvala křesťanské starší. Ale on studium odmítl. Přemýšlela jsem, v čem je problém.

Vybavila se mi slova apoštola Petra: „Vy, manželky, [se] podřizujte svým vlastním manželům, aby někteří, jestliže nejsou poslušni slova, byli získáni beze slova chováním svých manželek, protože jsou očitými svědky vašeho cudného chování spolu s hlubokou úctou.“ (1. Petra 3:1, 2) Uvědomila jsem si, že ne vždy se podle této rady řídím. Abych popisu takové manželky plně odpovídala, musela jsem dále rozvíjet svou křesťanskou osobnost.

To jsem si dala za cíl a v roce 1970 jsem začala sloužit jako průkopnice. Uplynulo deset let, pak dvacet let, ale já jsem u svého manžela nezaznamenala žádnou změnu, co se týče duchovních věcí. Jistá paní, která studovala Bibli, jednou poznamenala: „Musí to být těžké, pomáhat druhým lidem, když nemůžete pomoci svému manželovi.“ Bylo to skličující, ale já jsem se nevzdávala.

Koncem osmdesátých let již byli naši rodiče velmi letití. Starat se o ně a přitom plnit své další povinnosti bylo únavné a stresující. Celé roky všichni odporovali mé víře v Jehovu, ale já jsem se snažila projevovat jim tolik lásky, kolik jsem jen mohla. Těsně před smrtí mi moje maminka, které již bylo 96 let, řekla: „Sumiko, jestli budu vzkříšená, dám se k tvému náboženství.“ Uvědomila jsem si, že moje námaha nebyla marná.

Manžel si všímal toho, co všechno jsem pro naše rodiče dělala. Aby dal najevo svoji vděčnost, začal pravidelně chodit na shromáždění. Tak uplynulo několik dalších let, ale on stále neudělal opravdový duchovní pokrok. Nadále jsem se snažila ho nějak potěšit. Zvala jsem k nám na jídlo jeho přátele, a dokonce i jeho spolupracovníky ze zahraničí. Věnovala jsem se spolu s ním rekreaci. Když se snížil počet hodin, které měli průkopníci měsíčně strávit v kazatelské službě, trávila jsem s ním ještě více času.

Odchod do důchodu přináší změny

V roce 1993 odešel můj manžel do důchodu. Usoudila jsem, že nyní už konečně bude  mít na studium Bible čas. On však řekl, že kdyby sloužil Bohu jenom proto, že na to má čas, byl by to vůči němu projev neúcty. Řekl, že Boha bude uctívat, až ho k tomu podnítí jeho srdce, a já bych ho neměla nutit.

Jednou se mě Kazuhiko zeptal, zda nyní strávím zbytek života tím, že budu žít jen pro něj. To mě zabolelo, protože od doby, kdy jsme se vzali, jsem pro něj dělala, co jsem mohla. Tolik jsem se snažila, aby byl šťastný. On však měl pocit, že jsem žila víc pro Jehovu než pro něj. Chvíli jsem o tom přemýšlela a pak jsem mu řekla, že pro něho už víc dělat nemohu. Ale pokud se on připojí ke mně v tom, čemu se věnuji, můžeme společně začít nádherný nový život, který nepotrvá jen pár let, ale potrvá věčně. Několik dní mi manžel neodpověděl. Nakonec se zeptal: „Budeš tedy se mnou studovat Bibli?“ Vždy, když si na ta slova vzpomenu, rozbuší se mi srdce radostí.

Nejdříve jsem zařídila, aby s manželem studoval některý křesťanský starší. Kazuhiko však řekl: „Nebudu studovat s nikým jiným než s tebou.“ A tak jsme zahájili biblické studium, jež probíhalo každý den. Studovali jsme v čínštině, protože jsem chodila do čínského sboru a můj manžel tímto jazykem hovořil plynně. Společně jsme také za necelý rok přečetli Bibli.

V té době o nás dva projevoval zájem jeden starší z čínského sboru se svou manželkou. I když byli mladší než naše děti, stali se z nás opravdoví přátelé. Mému muži věnovalo zvláštní pozornost i mnoho jiných svědků. Byli k nám pohostinní a povídali si s Kazuhikem, jako by to byl jejich otec. Díky tomu se cítil velmi šťastný.

Jednou jsme domů dostali pozvánku na svatbu dvou křesťanů a byla adresována mému manželovi. To, že se na něho pohlíželo jako na hlavu rodiny, na něj hluboce zapůsobilo, a proto se rozhodl, že pozvání přijme. Brzy si se svědky vytvořil přátelské vztahy a začal studovat Bibli s jedním křesťanským starším. Toto studium, návštěvy shromáždění a láska členů sboru mu pomohly udělat pěkný duchovní pokrok.

Konečně je naše rodina sjednocena

V prosinci roku 2000 manžel symbolizoval křtem, že se zasvětil Jehovovi. Moji synové a jejich manželky přijeli z velké dálky, aby se podívali na ten novodobý „zázrak“. Trvalo to 42 let, ale naše rodina je konečně sjednocena.

Každé ráno si teď s manželem povídáme o denním textu a společně si čteme Bibli. Denně trávíme čas tím, že se bavíme o duchovních námětech, a také se věnujeme duchovním činnostem. Manžel je nyní ve sboru služebním pomocníkem a nedávno měl veřejnou biblickou přednášku v čínštině. Děkuji Jehovovi, že naši rodinu sjednotil. Spolu s mými drahými členy rodiny a přáteli se těším na to, že se budeme moci zastávat Jehovova jména a podporovat jeho svrchovanost navždy.

[Mapa na straně 13]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ČÍNA

KOREJSKÁ LIDOVĚ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA

KOREJSKÁ REPUBLIKA

Japonské moře

JAPONSKO

Tokio

Východočínské moře

TCHAJ-WAN

Tchaj-pej

[Obrázek na straně 12]

S rodinou v roce 1958, kdy jsem byla pokřtěna

[Obrázky na straně 13]

Když jsme se přestěhovali z Tokia do Tchaj-peje, duchovně nás posilovali přátelé jako například Harvey a Kathy Loganovi

[Obrázek na straně 15]

Nyní je naše rodina sjednocena v pravém uctívání