Když milovaný člověk opustí Jehovu

MAREK a Lucie jsou svědkové Jehovovi. * S láskou a péčí učili své děti znát Bibli, tak jak to Písmo rodičům ukládá. (Přísloví 22:6; 2. Timoteovi 3:15) Když ale děti dospěly, ne všechny se žel rozhodly, že Jehovovi budou sloužit i dál. Lucie říká: „Kvůli dětem, které odešly, mám zlomené srdce. Nejsem schopná tvářit se, jakoby se nic nestalo, protože mě to dennodenně hluboce trápí. Když druzí mluví o svých synech, sevře se mi hrdlo a mám co dělat, abych zadržela slzy.“

Když se někdo rozhodne opustit Jehovu a tím i životní cestu, která je ukázána v Bibli, věrní členové rodiny kvůli tomu obvykle prožívají velkou tíseň. „Mám svou sestru moc ráda,“ říká Irena. „Udělala bych pro ni cokoli, kdyby jí to pomohlo, aby se k Jehovovi vrátila.“ Marie, jejíž bratr se služby Jehovovi zřekl kvůli nemravnosti, říká: „Vyrovnávala jsem se s tím dost těžko, protože v každém jiném ohledu to byl bezva brácha. Zvlášť mi chybí na velkých rodinných setkáních.“

Proč je to tak těžké?

Proč křesťané prožívají tak hluboký zármutek, když jejich dítě nebo někdo z jejich blízkých přestane zastávat tytéž duchovní hodnoty? Protože vědí, že těm, kdo zůstanou Jehovovi věrní, Písmo slibuje věčný život v pozemském ráji. (Žalm 37:29; 2. Petra 3:13; Zjevení 21:3–5) Těší se, že v těchto krásných podmínkách budou žít spolu se svým manželským partnerem, dětmi, rodiči, sourozenci a vnoučaty. Velmi je tedy bolí pomyšlení na to, že jejich blízcí, kteří přestali Jehovovi sloužit, tam s nimi možná nebudou. A křesťané si rovněž váží toho, že Jehovovy zákony a zásady jim přinášejí užitek už v dnešní době. Proto je skutečně rmoutí, když vidí své drahé rozsévat to, co vede k hořké sklizni v podobě bolestných následků. (Izajáš 48:17, 18; Galaťanům 6:7, 8)

 Pro člověka, který takovou ztrátu nikdy nezažil, bývá těžké představit si, jak zdrcující ta situace může být. Zasahuje totiž téměř do každé stránky života. Lucie říká: „Sedět na křesťanských shromážděních a dívat se na rodiče, jak se smějí a povídají si se svými dětmi, pro mě bylo čím dál těžší. A jakákoli radostná událost je zastíněna tím, že na ní chybí lidé, které máte rádi.“ Jeden křesťanský starší vzpomíná na období čtyř let, kdy se dcera jeho manželky s nimi přestala stýkat. Říká: „I ty ‚pěkné chvíle‘ bývaly těžké. Když jsem manželce koupil nějaký dárek nebo jsem ji vzal někam ven a udělali jsme si hezký víkend, obvykle se rozplakala, protože si bolestně připomněla, že její dcera naše štěstí nesdílí.“

Jsou snad takoví křesťané přecitlivělí? Tak to vůbec nemusí být. Ve skutečnosti do určité míry možná jen zrcadlí vlastnosti Jehovy, k jehož obrazu byl člověk stvořen. (1. Mojžíšova 1:26, 27) Co z toho vyplývá? Vzpomeňme si, jak se Jehova cítil, když se jeho lid Izrael proti němu vzbouřil. Ze Žalmu 78:38–41 se dozvídáme, že Jehovu to ranilo a že ho to bolelo. Přesto je dál trpělivě varoval a ukázňoval, a když projevovali pokání, opakovaně jim odpouštěl. Je tedy vidět, že Jehova má ke svým tvorům osobní příchylnost, protože  jsou ‚dílem jeho rukou‘, a zbrkle nad nimi neláme hůl. (Job 14:15; Jonáš 4:10, 11) Schopnost projevovat věrnou oddanost vložil podobně i do lidí, přičemž pouto mezi členy rodiny může být zvlášť silné. Není tedy divu, že lidé truchlí, když v duchovním smyslu přijdou o někoho ze svých příbuzných.

Jestliže pravý křesťan v duchovním smyslu ztratí někoho, koho má rád, bývá to jedna z nejtěžších zkoušek. (Skutky 14:22) Ježíš řekl, že jeho poselství způsobí v některých rodinách rozkol. (Matouš 10:34–38) K němu však nedochází kvůli biblickému poselství samotnému. Příčinou takového odcizení jsou naopak nevěřící nebo nevěrní členové rodiny, protože zavrhli či opustili křesťanskou cestu, nebo se jí dokonce stavějí na odpor. Jehovovi však můžeme být vděční za to, že svým věrným ctitelům opatřil pomoc, aby zkoušky, které je potkávají, dokázali zvládnout. Pokud v současnosti truchlíte nad tím, že někdo z vašich blízkých opustil pravdu, existují určité biblické zásady, které vám pomohou, abyste svůj zármutek unesli a našli alespoň určitou míru radosti a uspokojení. Jaké zásady to jsou?

Jak se s tím vyrovnat?

„Tím, že se budujete . . ., zachovávejte se v Boží lásce.“ (Juda 20, 21) Možná, že v současné době a za daných podmínek nemůžete pro člena své rodiny, který Jehovu opustil, udělat nic. Přesto však můžete a také byste měli budovat sami sebe i zbývající věrné členy své rodiny. Veronika, která má tři syny, z nichž dva pravdu opustili, říká: „Bratři nám s manželem připomínali, že to nejlepší, co můžeme pro naše syny udělat, pokud přijdou k rozumu, je zůstat sami duchovně silní. Co by se asi stalo s marnotratným synem, kdyby jeho otec nebyl schopen přijmout ho zpět?“

Chcete-li zůstat duchovně silní, plně se věnujte křesťanským činnostem. K tomu patří vyhradit si čas na hluboké studium Bible a na sborová shromáždění. Dejte se k dispozici a pomáhejte ostatním členům sboru, jak jen vám to okolnosti umožňují. Pravda, možná to pro vás ze začátku bude obtížné. Veronika říká: „Moje první reakce byla taková, že jsem se stáhla do ústraní, podobně jako zraněné zvíře. Manžel se však snažil o to, abychom si zachovali dobré duchovní návyky. Trval na tom, že budeme chodit na shromáždění. Když jsme měli jít na sjezd, musela jsem dlouho sbírat odvahu, abych vyšla mezi lidi. Program nás ale přiblížil k Jehovovi. A našeho syna, který zůstal věrný, sjezd mimořádně povzbudil.“

Už dřív zmiňovaná Marie zjistila, že nejlepší je plně se věnovat kazatelské službě. V současné době pomáhá čtyřem lidem, aby se dozvěděli o Bibli víc. Podobně Laura říká: „Sice až doteď denně pláču, ale i tak děkuji Jehovovi za to, že i když jsem při výchově svých dětí nebyla tak úspěšná jako jiní rodiče, přesto mám stále úžasnou pomoc v Bibli, díky níž se rodiny mohou vyrovnat s těmito posledními dny.“ Ken a Eleanor, jejichž dospělé děti opustily sbor, si zařídili věci tak,  aby se mohli přestěhovat tam, kde bylo víc potřeba zvěstovatelů Království, a přihlásili se do celodobé služby. To jim pomohlo udržet si nadhled a nenechat se zármutkem pohltit.

Nevzdávejte se naděje. Láska „všemu věří“. (1. Korinťanům 13:7) Ken, o němž jsme teď mluvili, říká: „Když naše děti opustily cestu pravdy, vnímal jsem to podobně, jako kdyby zemřely. Ale když mi umřela sestra, změnil jsem názor. Jsem rád, že moje děti nejsou mrtvé doslova a že Jehova jim stále nechává otevřenou cestu zpět v naději, že se k němu vrátí.“ A ze zkušeností je vidět, že mnoho těch, kdo pravdu opustili, se po čase skutečně vrátí. (Lukáš 15:11–24)

Neobviňujte se. Zvlášť rodiče mají sklon ohlížet se zpátky a litovat, že určité situace neřešili jinak. Nicméně hlavní myšlenka zapsaná u Ezekiela 18:20 je, že za hříchy Jehova volá k odpovědnosti hříšníka, a ne jeho rodiče. Je zajímavé, že i když v knize Přísloví je mnoho myšlenek týkajících se odpovědnosti rodičů správně vychovávat své děti, je tam víc než čtyřnásobný počet rad pro mladé lidi, aby svým rodičům naslouchali a respektovali je. Děti tedy mají odpovědnost reagovat na biblickou výchovu svých nedokonalých rodičů. Pravděpodobně jste záležitosti řešili nejlíp, jak jste v té době uměli. A i když máte pocit, že jste udělali nějaké chyby a že jste v určitém smyslu selhali, ještě to neznamená, že vaše dítě opustilo pravdu skutečně kvůli tomu. Utápět se v úvahách typu „kdybych jen . . .“ je každopádně k ničemu. Ze svých chyb se poučte, buďte rozhodnuti je neopakovat a modlete se k Jehovovi o odpuštění. (Žalm 103:8–14; Izajáš 55:7) Pak se dívejte do budoucnosti a neohlížejte se lítostivě zpátky.

Mějte s druhými trpělivost. Pro druhé může být těžké odhadnout, jakými slovy vás povzbudit nebo utěšit, zvlášť pokud sami podobnou zkušenost nemají. A kromě toho se lidé liší v tom, co považují za povzbudivé a utěšující. Proto jestliže někdo řekne něco, co vás rozčílí, řiďte se radou apoštola Pavla zapsanou v Kolosanům 3:13: „Snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti.“

Respektujte Jehovův způsob ukázňování. Pokud byl váš příbuzný sborem ukázněn, pamatujte, že to je Jehovův způsob jednání a že je to v nejlepším zájmu všech zúčastněných, včetně provinilce. (Hebrejcům 12:11) Bojujte proti sklonu hledat chyby na starších, kteří měli s ukázněním co do činění. Pamatujte, že nejlepších výsledků se dosáhne tehdy, když se věci dělají Jehovovým způsobem, zatímco když se Jehovova opatření kritizují či obcházejí, vede to jen k další úzkosti.

Když byl Izrael vysvobozen z Egypta, Mojžíš pravidelně sloužil jako soudce. (2. Mojžíšova 18:13–16) Rozsudek vynesený ve prospěch jednoho člověka však byl pravděpodobně zároveň v neprospěch někoho jiného, a tak není těžké si představit, že někteří Izraelité byli Mojžíšovými rozhodnutími roztrpčeni. Když pak na nich hledali chyby, přinejmenším v některých případech to zřejmě přispělo ke vzpouře proti jeho vedení. Jehova však Mojžíše dál používal jako vůdce svého lidu a rozhodl se potrestat nikoli jej, ale vzbouřence a jejich rodiny, které je podporovaly. (4. Mojžíšova 16:31–35) Z toho se můžeme  naučit, že je třeba respektovat rozhodnutí bratrů, kterým dnes byla svěřena teokratická autorita, a že bychom s nimi měli spolupracovat.

Delores si vzpomíná, jak těžké pro ni bylo zachovat si v tomto směru vyrovnanost, když její dcera byla sborem ukázněna. Říká: „Pomohly mi články pojednávající o tom, že Jehovův způsob jednání je rozumný. Ty články jsem si četla pořád dokola. Založila jsem si zvláštní notes, kam jsem si psala myšlenky z přednášek a článků, které mi pomáhaly se s tou situací vyrovnat a jít dál.“ To nás přivádí k dalšímu důležitému podnětu, díky němuž budete schopni svou situaci zvládnout.

Mluvte o svých pocitech. Možná vám pomůže, když se svěříte jednomu nebo dvěma chápajícím přátelům, k nimž máte důvěru. Vyberte si takové křesťany, kteří vám pomohou uchovat si na věc pozitivní náhled. A nejlepší je ‚vylít své srdce‘ v modlitbě Jehovovi. * (Žalm 62:7, 8) Proč? Protože on plně chápe hloubku vaší bolesti a škálu vašich pocitů. Možná vám přijde nefér, že zrovna vy musíte zažívat takovou citovou tíseň. Ale vždyť to nejste vy, kdo Jehovu opustil. Vyjádřete Jehovovi své pocity a proste jej, aby vám pomohl nevnímat tu situaci tak bolestně. (Žalm 37:5)

Časem se vám zřejmě podaří své pocity zvládat. Do té doby se ale nevzdávejte a snažte se svému nebeskému Otci dělat radost. Nikdy nemějte pocit, že to nemá cenu. (Galaťanům 6:9) Pamatujte, že i kdybychom Jehovu opustili, problémy budeme mít tak či tak. Pokud mu však zůstaneme věrní, on nám bude pomáhat, abychom je zvládli. Můžete si být jistí, že Jehova si uvědomuje závažnost vaší situace a že vám v pravý čas dá potřebnou sílu. (2. Korinťanům 4:7; Filipanům 4:13; Hebrejcům 4:16)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 19]

Jak se s tím vyrovnat

◆ „Tím, že se budujete . . ., zachovávejte se v Boží lásce.“ (Juda 20, 21)

◆ Nevzdávejte se naděje. (1. Korinťanům 13:7)

◆ Neobviňujte se. (Ezekiel 18:20)

◆ Mějte s druhými trpělivost. (Kolosanům 3:13)

◆ Respektujte Jehovův způsob ukázňování. (Hebrejcům 12:11)

◆ Mluvte o svých pocitech. (Žalm 62:7, 8)

[Rámeček a obrázek na straně 21]

Opustili jste Jehovu?

Pokud ano, ať už to bylo kvůli čemukoli, váš vztah k Jehovovi a vaše vyhlídka na věčný život jsou ohroženy. Možná máte v úmyslu se k Jehovovi vrátit. Usilujete však o to ze všech sil už teď? Nebo to odkládáte, „až k tomu nazraje čas“? Pamatujte, že mračna Armagedonu se rychle stahují. Život v tomto systému věcí je navíc krátký a nejistý. Vždyť člověk si nemůže být jistý ani tím, že se zítra ráno probudí. (Žalm 102:3; Jakub 4:13, 14) Jeden muž, který smrtelně onemocněl, řekl: „Nemoc mě zastihla při celodobé službě Jehovovi a ve skříni nemám žádného kostlivce. Je příjemné, když má člověk čistý štít.“ Představte si ale, že by ho ta nemoc postihla ve stavu, kdy by si říkal: „Jednou se k Jehovovi vrátím.“ Pokud jste Jehovu opustili, nejlepší čas k návratu je právě teď.

[Obrázky na straně 18]

Budete-li se plně věnovat duchovní činnosti, pomůže vám to zachovat si správný postoj