Životní příběh

Pomáhá mi věrná oddanost mých nejbližších

VYPRÁVÍ KATHLEEN COOKOVÁ

MOJE babička Mary Ellen Thompsonová byla v roce 1911 na návštěvě u svých příbuzných v Glasgow ve Skotsku a zúčastnila se tam přednášky Charlese Taze Russella, významného člena sdružení badatelů Bible později známých pod jménem svědkové Jehovovi. To, co babička slyšela, ji nadchlo. Když se vrátila do Jižní Afriky, spojila se s tamními badateli Bible. V dubnu 1914 byla jednou ze 16 lidí, kteří byli na prvním sjezdu badatelů Bible konaném v Jižní Africe pokřtěni. Babiččině dceři Edith, která se později stala mou matkou, bylo tehdy šest let.

Po smrti bratra Russella v roce 1916 byly mezi badateli Bible po celém světě neshody. Počet věrných křesťanů v Durbanu klesl ze 60 asi na 12. Babička z otcovy strany, Ingeborg Myrdalová, a její dospívající syn Henry, který byl krátce pokřtěn, se postavili na stranu věrných. V roce 1924 se Henry stal kolportérem, jak se tehdy říkalo služebníkům z řad svědků Jehovových, kteří se evangelizační činnosti věnovali na plný úvazek. Následujících pět let kázal v mnoha oblastech na jihu Afriky. V roce 1930 se Henry a Edith vzali a tři roky nato jsem se narodila já.

Širší rodina

Nějakou dobu jsme žili v Mosambiku, ale v roce 1939 jsme se přestěhovali k prarodičům Thompsonovým do Johannesburgu.  Dědeček se o biblickou pravdu nezajímal a někdy babičce odporoval, nicméně to byl velmi pohostinný člověk. V roce 1940 se narodila moje sestra Thelma a spolu jsme se učily pečovat o letité lidi. Při večeři a po ní jsme si jako rodina často povídali o tom, co se ten den odehrálo, nebo jsme si připomínali zážitky z minulosti.

Často jsme mívali na návštěvě jiné svědky, zvlášť ty, kteří se věnovali celodobé službě. Bývali u nás na večeři a účastnili se našich rodinných rozhovorů. Svými slovy ve mně prohloubili ocenění pro naše duchovní dědictví, a spolu s Thelmou jsme se rozhodly, že budeme průkopnice, stejně jako oni.

Od útlého dětství nás rodiče učili mít radost ze čtení. Maminka, tatínek i babička nám četli pěkné pohádky nebo přímo Bibli. Křesťanská shromáždění a služba pro nás byly neoddělitelnou součástí života podobně jako dýchání. Tatínek byl skupinový služebník (dnes se používá označení předsedající dozorce) sboru v Johannesburgu, takže jsme všichni museli být na shromáždění dostatečně dlouho předem. Když jsme měli sjezd, tatínek pomáhal s jeho organizací a maminka s ubytováním delegátů.

Výjimečný sjezd

Sjezd, který se konal v roce 1948 v Johannesburgu, byl výjimečný. Vůbec poprvé totiž na něm byli přítomni členové ústředí svědků Jehovových z Brooklynu v New Yorku. Tatínek měl auto a dostal za úkol dělat řidiče bratrům Nathanu Knorrovi a Miltonu Henschelovi po celou dobu jejich pobytu. Já jsem na sjezdu byla pokřtěna.

Krátce poté se stalo něco, co tatínka překvapilo. Dědeček totiž řekl, že hluboce lituje toho, že se po smrti bratra Russella nechal ovlivnit lidmi, kteří se s badateli Bible rozešli. Pár měsíců nato zemřel. Babička Myrdalová ale zůstala věrná až do konce svého pozemského života. Zemřela v roce 1955.

Události, které formovaly můj život

Prvního února 1949 jsem začala sloužit jako pravidelná průkopnice. Moje nadšení ještě vzrostlo, když jsem se dozvěděla, že příští rok se v New Yorku bude konat mezinárodní sjezd. Moc jsme si přáli tam jet, ale bylo to nad naše možnosti. Pak v únoru 1950 zemřel dědeček Thompson, a peníze, které po něm babička zdědila, použila k zaplacení cesty pro nás pět.

Několik týdnů před naším odjezdem jsem ze světového ústředí svědků Jehovových v Brooklynu dostala dopis. Byla to pozvánka do 16. třídy misionářské školy Gilead. Neskutečně mě to překvapilo, protože mi ještě nebylo ani 17 let. Když škola začala, bylo tam se  mnou ještě dalších deset studentů z Jižní Afriky, a společně s ostatními jsme se radovali z té velké výsady.

Po graduaci, která se konala v únoru 1951, se osm z nás vrátilo do Jižní Afriky, abychom tam sloužili jako misionáři. Několik příštích let jsem se svou spolupracovnicí kázala převážně v menších městech, kde se mluvilo hlavně afrikánsky. Zprvu mi konverzace v tomto jazyce moc nešla. Vzpomínám si, jak jsem jednou jela na kole domů a brečela jsem, protože jsem si ve službě připadala úplně neschopná. Časem to ale bylo lepší a Jehova mě za mou snahu odměnil.

Manželství a oblastní služba

V roce 1955 jsem se seznámila s Johnem Cookem, který před druhou světovou válkou a po ní pomáhal zahajovat kazatelské dílo ve Francii, Portugalsku a Španělsku. V roce, kdy jsme se potkali, se stal misionářem v Africe. Později napsal: „V jediném týdnu jsem zažil hned tři šoky . . . Jeden velmi štědrý bratr mi daroval malé auto, pak jsem byl jmenován oblastním dozorcem a navíc jsem se zamiloval.“ * Vzali jsme se v prosinci 1957.

Během naší známosti mě John ujistil, že život s ním nebude žádná nuda. A měl pravdu. Navštěvovali jsme sbory po celé Jižní Africe, většinou v černošských oblastech. Každý týden jsme si museli krkolomně obstarávat povolení už jen k tomu, abychom do takových oblastí mohli vstoupit, nemluvě o tom, když jsme tam chtěli přespat. Příležitostně jsme spali na podlaze v jednom prázdném obchodě v přilehlé bělošské čtvrti, kde jsme se snažili být co nejméně nápadní. Obvykle jsme však museli zůstat u nějaké bělošské rodiny svědků, která žila nejblíž, ale i tak to většinou bylo spoustu kilometrů odtud.

Také jsme se museli vyrovnat s tím, že sjezdy se konaly pod jednoduchými přístřešky  vybudovanými přímo v buši. Promítali jsme filmy, které vyrobili svědkové Jehovovi s cílem pomoct lidem vážit si celosvětového společenství bratrů. Brali jsme si s sebou náš vlastní generátor, protože v takových oblastech obvykle nebyla elektřina. Museli jsme také překonávat překážky vyplývající z toho, že jsme byli na území britského protektorátu, v němž byla tehdy naše literatura zakázána. Navíc jsme se museli učit zulsky. Přesto nás těšilo, že můžeme sloužit našim bratrům.

V srpnu 1961 se John stal prvním instruktorem čtyřtýdenního kurzu školy služby Království v Jižní Africe, jehož cílem bylo poskytnout školení sborovým starším. John byl schopným učitelem a dokázal působit na srdce posluchačů jednoduchou logikou a živými znázorněními. Skoro rok a půl jsme jezdili z jednoho místa na druhé, kde John vyučoval anglicky mluvící bratry. Zatímco John učil, já jsem s místními zvěstovateli chodila do kazatelské služby. K našemu překvapení jsme pak dostali dopis s pozváním, abychom od 1. července 1964 sloužili v jihoafrické odbočce poblíž Johannesburgu.

V té době nás začaly zneklidňovat Johnovy zdravotní problémy. V roce 1948 prodělal akutní tuberkulózu a od té doby často trpěl nedostatkem životní energie. Měl příznaky, které se podobaly chřipce, a vždycky celé dny proležel — nemohl nic dělat, ani se s nikým vidět. Lékař, kterého jsme navštívili krátce před tím, než jsme byli pozváni do betelu, označil Johnovy problémy za depresi.

Onen lékař nám doporučil, abychom změnili své životní tempo. To pro nás však bylo nemyslitelné. V odbočce byl John pověřen prací ve služebním oddělení a já jsem dělala korektorku. A bylo úžasné mít vlastní pokoj! Předtím než jsme se vzali, John sloužil v portugalských obvodech, a tak jsme v roce 1967 byli požádáni, abychom kázali početné komunitě Portugalců v Johannesburgu a okolí, protože do té doby se tomu věnovala jen jediná portugalská rodina svědků, která v Johannesburgu žila. To pro mě znamenalo poprat se s dalším jazykem.

Portugalci bydleli na rozsáhlém území, a proto jsme museli hodně cestovat — někdy až 300 kilometrů —, abychom se dostali k lidem, kteří projevili zájem. V té době nás během krajských sjezdů začali navštěvovat portugalsky mluvící svědkové z Mosambiku, což byla pro zájemce obrovská pomoc. Během 11 let, kdy jsme kázali Portugalcům, se naše skupina čítající zpočátku 30 členů rozrostla na čtyři sbory.

Změny doma

Mezitím se situace mých rodičů změnila. V roce 1960 se Thelma vdala za Johna Urbana, průkopníka ze Spojených států. O pět let později absolvovali 40. třídu Gileadu a celých 25 let věrně sloužili jako misionáři v Brazílii. V roce 1990 se vrátili do Ohia, aby se postarali o Johnovy stárnoucí rodiče. Navzdory stresům spojeným s touto péčí zůstali v celodobé službě až dodnes.

V roce 1965 skončil pozemský život babičky Thompsonové. Dožila se 98 let a zůstala Bohu věrná. Tatínek v tomtéž roce odešel do důchodu. A tak když jsme byli s Johnem požádáni, abychom pomáhali v portugalském poli, tatínek s maminkou se rozhodli, že se k nám připojí. Ve skupině působili stabilizujícím vlivem a po několika měsících byl založen první sbor. Krátce nato začala maminka pociťovat příznaky rakoviny a v roce 1971 na ni zemřela. Tatínek zemřel o sedm let později.

Vyrovnáváme se s Johnovou nemocí

Během 70. let bylo zřejmé, že Johnova nemoc se nezlepšuje. Postupně se musel vzdát některých služebních výsad, jichž si velmi vážil, včetně předsedání při ranních biblických rozborech a vedení rodinného studia  Strážné věže, které se koná každý týden. Ze služebního oddělení byl přidělen nejdřív na poštovní přepážku a pak byl pověřen prací na zahradě.

John byl bojovník, a tak pro něj bylo těžké přizpůsobit se novým okolnostem. Když jsem na něj vytrvale naléhala, aby zvolnil, žertovně mi říkal, že jsem pro něj jako koule s řetězem u nohy — a obvykle to doprovodil láskyplným objetím. Nakonec jsme dospěli k tomu, že bude rozumné opustit portugalské pole a sloužit se sborem, který se schází v sále Království v odbočce.

Jak se Johnovo zdraví zhoršovalo, bylo dojemné pozorovat jeho důvěrný vztah k Jehovovi. Když se John probudil uprostřed noci ve stavu hluboké deprese, povídali jsme si spolu, dokud se neuklidnil natolik, aby se mohl k Jehovovi modlit o pomoc. Nakonec se naučil zvládat ty špatné chvíle sám, a to tím, že se přinutil pomalu opakovat slova ve Filipanům 4:6, 7: „O nic nebuďte úzkostliví . . .“ Postupně se uklidnil do té míry, že se mohl začít modlit. Často jsem bývala vzhůru a tiše jsem pozorovala, jak se jeho rty pohybují, když naléhavě prosil Jehovu o pomoc.

V naší odbočce už bylo velmi těsno, a tak se mimo Johannesburg začala stavět odbočka nová, daleko větší. S Johnem jsme na to klidné místo často jezdili, protože tam nebyl ruch a znečištění velkoměsta. Johnovi velmi prospělo, když jsme se mohli přestěhovat do tamějšího dočasného ubytování, dokud nebyla nová odbočka dokončena.

Nové náročné situace

Johnovy myšlenkové a rozumové schopnosti se dál zhoršovaly, a tak vykonávat přidělenou práci pro něj bylo stále náročnější. Hluboce mě dojímalo, jak druzí Johna podporovali. Když například jeden bratr kvůli nějakému výzkumu potřeboval navštívit městskou knihovnu, brával ho s sebou. John měl plné kapsy traktátů a časopisů, které chtěl rozdat, když jel ven. To mu pomáhalo udržet si pocit uspokojení a sebeúctu.

Kvůli Alzheimerově nemoci John nakonec ztratil schopnost rozumět psanému slovu. Byli jsme proto vděční za nahrávky naší biblické literatury a písní Království. Poslouchali jsme je pořád dokola. John se často rozčílil, když jsem neseděla a neposlouchala je s ním, a tak jsem ty dlouhé hodiny využívala k pletení a vyšívání. Díky tomu jsme neměli nouzi, pokud jde o svetry a různé dečky.

Časem John potřeboval stále větší péči. I když jsem často bývala tak unavená, že jsem už nedokázala ani číst, ani studovat, jsem ráda, že jsem se o něj mohla starat až do konce. Ten přišel v roce 1998, kdy John tiše zesnul v mé náruči, krátce poté, co mu bylo 85 let — byl neochvějně věrný až do konce. Moc se těším, až ho uvidím při vzkříšení v plném zdraví a myšlenkové síle.

Osvěžení

Po Johnově smrti pro mě nebylo lehké naučit se žít sama. A tak jsem v květnu 1999 navštívila svou sestru Thelmu a jejího manžela ve Spojených státech. Bylo radostné a osvěžující potkat se s tolika věrnými, drahými přáteli, zvlášť během naší návštěvy v ústředí svědků Jehovových v New Yorku. Byla to opravdu duchovní injekce, kterou jsem potřebovala.

Když přemýšlím o životě svých nejbližších, kteří Bohu sloužili s věrnou oddaností, připomíná mi to, v kolika směrech mi pomohli. Díky jejich poučování, příkladu a pomoci jsem se naučila milovat lidi z jiných národů a ras. Naučila jsem se být trpělivá, vytrvalá a přizpůsobivá. A především jsem zažila milosrdenství od Jehovy — Toho, který slyší modlitbu. Mohu se jen ztotožnit s pocity žalmisty, který napsal: „Šťastný je ten, kterého vyvolíš, a způsobíš, aby se přiblížil, aby přebýval v tvých nádvořích. Jistě budeme nasyceni dobrotou tvého domu.“ (Žalm 65:4)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 8]

Babička se svými dcerami

[Obrázek na straně 9]

S rodiči, když jsem byla v roce 1948 pokřtěna

[Obrázek na straně 10]

S Albertem Schroederem, tajemníkem školy Gilead, a s devíti dalšími studenty z Jižní Afriky

[Obrázek na straně 10]

S Johnem v roce 1984