Židovská obřadní koupel — předchůdce křtu?

JAN KŘTITEL kázal „křest jako symbol pokání“. Také Ježíš svým následovníkům přikázal, aby činili učedníky a křtili je. (Marek 1:4; Matouš 28:19)

Bible ukazuje, že při křesťanském křtu je nutné úplné ponoření do vody. V knize Jesus and His World (Ježíš a jeho svět) se uvádí: „Podobné obřady lze pozorovat v mnoha náboženstvích, a to v minulosti i dnes, na nejrůznějších místech na světě a v nejrůznějších kulturách.“ V této knize se tvrdí, že „křesťanský křest . . . má svůj původ v judaismu“. Do jaké míry je toto tvrzení opodstatněné?

Židovské obřadní vany

Archeologové provádějící vykopávky poblíž jeruzalémské Chrámové hory objevili téměř 100 obřadních nádrží neboli van pocházejících z prvního století př. n. l. a z prvního století n. l. Z nápisu v jedné synagoze, který pochází z druhého nebo třetího století n. l., se dozvídáme, že takové vany byly k dispozici „návštěvníkům, kteří je potřebují“. Jiné nádrže byly nalezeny v jeruzalémské čtvrti, kde bydlely bohaté a kněžské rodiny; soukromá obřadní vana byla téměř v každém domě.

Obřadní vany byly nádrže obdélníkového tvaru, vytesané ve skále nebo vyhloubené v zemi. Byly vyzděné cihlami nebo kameny a omítnuté, aby nepropouštěly vodu. Většinou byly necelé 3 metry dlouhé a téměř 2 metry široké. Do nádrže přitékala žlabem dešťová voda. Její hloubka musela být nejméně 1,2 metru, aby bylo možné v podřepu se v ní úplně ponořit. Schůdky, které vedly do vody, byly někdy rozdělené nízkou přepážkou. Má se za to, že po jedné straně schůdků se do očistné lázně vstupovalo, když byl člověk ještě nečistý, a po druhé straně se z ní vystupovalo, takže nemohlo dojít k žádnému znečištění.

Vany se používaly ve spojitosti s židovskou obřadní čistotou. Čeho se tato obřadní čistota týkala?

 Koupel podle Zákona a podle tradice

Mojžíšský Zákon zdůrazňoval, že Boží lid musí být duchovně i tělesně čistý. Izraelité se mohli stát nečistými z různých důvodů, a v takovém případě se museli očistit tím, že se vykoupali a vyprali si oděvy. (3. Mojžíšova 11:28; 14:1–9; 15:1–31; 5. Mojžíšova 23:10, 11)

Jehova Bůh je naprosto čistý a svatý. Od kněží a Levitů se proto vyžadovalo, aby si umyli ruce a nohy, než předstoupí před jeho oltář. Jinak je čekal trest smrti. (2. Mojžíšova 30:17–21)

Znalci zastávají názor, že v prvním století n. l. již byl v židovském náboženském systému požadavek provést kněžské očišťování rozšířen i na ty, kdo nepatřili k Levitům. Časté rituální omývání praktikovali jak esejci, tak farizeové. V jednom prameni je o Ježíšově době uvedeno: „Od Žida se rituální čistota vyžadovala před tím, než vstoupil na Chrámovou horu, než přinesl oběť, než mohl mít užitek z oběti, kterou za něj přinesl kněz, a také při jiných podobných příležitostech.“ V talmudských textech se uvádí, že ti, kdo podstupovali koupel, se měli úplně ponořit.

Ježíš kritizoval farizey za to, že trvali na obřadním očišťování. Je zřejmé, že prováděli ‚různé křty‘, například „křty pohárů a konvic a měděných nádob“. Ježíš řekl, že když farizeové zavádějí své vlastní tradice, překračují Boží přikázání. (Hebrejcům 9:10; Marek 7:1–9; 3. Mojžíšova 11:32, 33; Lukáš 11:38–42) Žádná část mojžíšského Zákona nevyžadovala ponoření celého těla.

Lze říci, že křesťanský křest vznikl z obřadní koupele, jak ji prováděli Židé? Ne.

Obřadní koupel a křesťanský křest

Každý Žid se rituálně očišťoval sám. Ale křest, který prováděl Jan, se od obřadní koupele, jak ji znali Židé, lišil. Jan byl znám jako Křtitel, a z toho je vidět, že křest, který prováděl, byl něco jiného. Židovští náboženští vůdci k Janovi dokonce poslali delegaci, aby jim odpověděl na otázku: „Proč . . . křtíš?“ (Jan 1:25)

Očišťování, které vyžadoval mojžíšský Zákon, se muselo opakovat pokaždé, když se ctitel opět stal nečistým. Ale v případě křtu, který vykonával Jan, a křtu, který později prováděli křesťané, tomu tak nebylo. Janův křest byl známkou pokání a zavržení dřívějšího způsobu života. Křesťanský křest byl symbolem skutečnosti, že se člověk zasvětil Bohu. To křesťan udělal jen jednou, a neopakoval to stále znovu.

Obřadní koupel, kterou židovští kněží prováděli doma nebo která se prováděla ve veřejných lázních u Chrámové hory, se křesťanskému křtu poněkud podobala jen po vnější stránce. Význam zmíněných ponoření však byl naprosto odlišný. V díle The Anchor Bible Dictionary se uvádí: „Znalci se shodují na tom, že Jan [Křtitel] nepřevzal ani si nepřizpůsobil žádný konkrétní křest ze svého náboženského prostředí“, tedy z judaismu. Totéž lze říci i o křtu prováděném v křesťanském sboru.

Křesťanský křest představuje ‚žádost o dobré svědomí, vznesenou k Bohu‘. (1. Petra 3:21) Je symbolem toho, že člověk, který se dává pokřtít, se plně zasvětil Jehovovi, aby mu sloužil jako učedník jeho Syna. Vhodným symbolem takového zasvěcení se Bohu je úplné ponoření do vody. To je znázorněním skutečnosti, že onen člověk umírá svému dřívějšímu způsobu života. Vyzdvižení z vody je symbolem toho, že je oživen, aby činil Boží vůli.

Lidem, kteří se takovým způsobem Jehovovi zasvětí a dají se pokřtít, Jehova Bůh poskytuje dobré svědomí. Proto apoštol Petr mohl pod inspirací svým spoluvěřícím napsat: „[Křest] vás také nyní zachraňuje.“ Něčeho takového nelze dosáhnout ani sebevětším množstvím židovských obřadních koupelí.