Projevujte víru v každé oblasti svého života

„Víra, jestliže nemá skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (JAKUB 2:17)

1. Proč první křesťané věnovali pozornost jak víře, tak skutkům?

O PRVNÍCH křesťanech se dá obecně říci, že svou víru projevovali tím, jak žili. Učedník Jakub všechny křesťany nabádal: „Staňte se však činiteli slova, a ne pouze posluchači.“ Dále uvedl: „Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je i víra bez skutků mrtvá.“ (Jakub 1:22; 2:26) Asi 35 let po tom, co Jakub zapsal tato slova, mnoho křesťanů dále svou víru prokazovalo odpovídajícími skutky. Smutné však je, že někteří to nedělali. Ježíš například pochválil sbor ve Smyrně, ale mnoha členům sboru v Sardech naopak řekl: „Znám tvé skutky; máš jméno, že jsi živý, ale jsi mrtvý.“ (Zjevení 2:8–11; 3:1)

2. Které otázky by si v souvislosti se svou vírou měli křesťané položit?

² Křesťany v Sardech, a vlastně všechny, kdo jeho slova měli později číst, Ježíš následně povzbudil, aby projevovali takovou lásku ke křesťanské pravdě, jakou měli na začátku, a aby byli duchovně bdělí. (Zjevení 3:2, 3) Každý z nás se tedy může zeptat sám sebe: ‚Jak je to s mými skutky? Je z nich jasně patrné, že dělám vše, co je v mých silách, abych projevoval víru v každé oblasti svého života? Je tomu tak i tehdy, když se nejedná o záležitosti, které se přímo týkají kazatelské služby nebo sborových shromáždění?‘ (Lukáš 16:10) Mohli bychom mluvit o mnoha stránkách našeho života, ale zaměřme se jen na jednu — na společenská setkání, včetně těch, která se často konají u příležitosti křesťanských svateb.

Malá společenská setkání

3. Co Bible říká o společenských setkáních?

³ Většina z nás si váží toho, když jsme pozváni na setkání šťastných křesťanů. Jehova je ‚šťastný Bůh‘ a přeje si, aby šťastní byli i jeho služebníci. (1. Timoteovi 1:11) Inspiroval Šalomouna, aby do Bible zapsal tuto skutečnost: „Dobrořečil jsem radování, protože lidstvo nemá nic lepšího pod sluncem než jíst a pít a radovat se, a že to by je mělo doprovázet v jejich tvrdé práci za dnů jejich života.“ (Kazatel 3:1, 4, 13; 8:15) Příležitost k takovému radování se může naskytnout tehdy, když se  rodina sejde ke společnému jídlu nebo když praví Boží ctitelé uspořádají malé společenské setkání. (Job 1:4, 5, 18; Lukáš 10:38–42; 14:12–14)

4. Na co by měl pamatovat ten, kdo organizuje nějaké společenské setkání?

⁴ Jestliže organizujete takové setkání a nesete za ně odpovědnost, měli byste je dobře promyslet. To platí i tehdy, když zvete na jídlo a přátelský rozhovor jen několik spoluvěřících. (Římanům 12:13) Jistě je vaším přáním, aby se ‚všechno dělo slušně a uspořádaně‘ a abyste se při tom řídili ‚moudrostí shora‘. (1. Korinťanům 14:40; Jakub 3:17) Apoštol Pavel napsal: „Ať tedy jíte, nebo pijete, nebo děláte cokoli jiného, všechno dělejte k Boží slávě. Nestaňte se příčinami ke klopýtání.“ (1. Korinťanům 10:31, 32) Co patří k věcem, které si zaslouží zvýšenou pozornost? Je dobré se o to zajímat, protože když je budete mít na paměti už od začátku, může to přispět k tomu, že ze všeho, co budete dělat vy i vaši hosté, bude patrná víra. (Římanům 12:2)

Jak bude setkání probíhat?

5. Proč by měl hostitel dobře zvážit, zda bude podávat alkohol, a na co by měl dávat pozor v případě hudby?

⁵ Mnozí hostitelé stojí před otázkou, zda podávat alkoholické nápoje. Příjemná atmosféra se však dá vytvořit i bez alkoholu. Vzpomeňte si, že když chtěl Ježíš nasytit velký zástup lidí, kteří za ním přišli, dal jim chléb a ryby. Zpráva neříká nic o tom, že by zázračně opatřil i víno, ačkoli víme, že by to pro něj nebyl problém. (Matouš 14:14–21) Pokud se nicméně rozhodnete, že se alkohol podávat bude, dbejte na to, aby ho nebylo příliš a aby byly k dispozici i jiné oblíbené nápoje pro ty hosty, kteří alkohol nechtějí. (1. Timoteovi 3:2, 3, 8; 5:23; 1. Petra 4:3) Rozhodně však v hostech nevyvolávejte dojem, že se od nich pití alkoholu očekává. Pamatujte na to, že alkohol může uštknout „právě jako had“. (Přísloví 23:29–32) A co hudba a zpěv? Pokud bude součástí vašeho setkání i hudba, určitě dbejte na pečlivý výběr písní a vezměte přitom v úvahu jak jejich rytmus, tak i texty. (Kolosanům 3:8; Jakub 1:21) Mnozí křesťané zjistili, že k příjemné atmosféře přispívají Melodie Království nebo i zpěv našich písní. (Efezanům 5:19, 20) Samozřejmě myslete i na to, aby hudba nebyla tak hlasitá, že by bránila konverzaci nebo rušila sousedy. (Matouš 7:12)

6. Jak může hostitel dávat najevo živou víru v souvislosti s konverzací i jinými stránkami společenského setkání?

⁶ Při společenských setkáních křesťané mluví o nejrůznějších námětech, předčítají si nebo vyprávějí zajímavé zážitky. Pokud se stane, že se řeč stočí nežádoucím směrem, hostitel se může do hovoru taktně vložit a změnit námět. Měl by také dávat pozor, aby konverzaci neovládl jen jeden člověk. Pokud si hostitel něčeho  takového všimne, může věc uvážlivě napravit — například vyzvat mladší hosty, aby něco vyprávěli, nebo nadhodit námět, ke kterému se bude moci vyjádřit více přítomných. Za takovou konverzaci budou vděční mladí i ti dříve narození. Pokud jste organizátory nějakého společenského setkání a řídíte věci moudře a taktně, ‚vaše rozumnost se stane známou‘ všem přítomným. (Filipanům 4:5) Hosté uvidí, že máte živou víru, která se projevuje ve všech oblastech vašeho života.

Svatby a svatební hostiny

7. Proč si plánování svatby i společenských akcí, které s ní souvisejí, zasluhuje pečlivou pozornost?

⁷ Zvláštní příležitostí k radování je křesťanská svatba. Boží služebníci ve starověku, včetně Ježíše a jeho učedníků, se takových radostných událostí ochotně účastnili a nechyběli ani na svatebních hostinách. (1. Mojžíšova 29:21, 22; Jan 2:1, 2) V současnosti se ale ukazuje, že má-li se při svatbě projevit dobrý úsudek a křesťanská vyrovnanost, je zapotřebí vynaložit zvláštní úsilí při plánování společenských akcí, které se svatbou souvisejí. Svatba a vše, co se jí týká, patří k životu, a je to tedy pro křesťany příležitost, aby i v této oblasti projevovali svou víru.

8, 9. Jak se při mnoha svatbách projevuje to, co čteme v 1. Jana 2:16, 17?

⁸ Mnozí lidé, kteří Boží měřítka neznají a ani se o ně nezajímají, považují svatbu za příležitost zacházet do extrémů nebo přinejmenším za událost, kdy jsou extrémy povoleny. V jistém evropském časopise jedna novomanželka takto popsala svou „královskou“ svatbu: ‚Jeli jsme v nádherném kočáře taženém čtyřspřežím, za námi jelo dvanáct drožek a potom velký kočár s kapelou. Pak jsme měli vynikající hostinu a hrála skvělá hudba. Bylo to úchvatné! Ten den jsem byla královnou, přesně jak jsem si přála.‘

⁹ Zvyky se sice místo od místa liší, ale výše uvedená slova jen potvrzují to, co napsal apoštol Jan: „Všechno ve světě — touha těla a touha očí a okázalé vystavování prostředků, které má někdo k životu — nepochází od Otce, ale pochází ze světa.“ Umíte si představit duchovně smýšlející křesťanské snoubence, kteří touží po „královské“ svatbě s hostinou v pohádkovém stylu? Jistě ne. V jejich názoru na svatbu by se naopak mělo projevovat vědomí, že „ten, kdo činí Boží vůli, zůstává navždy“. (1. Jana 2:16, 17)

10. (a) Proč se křesťanská svatba neobejde bez dobrého plánování? (b) Jak postupovat při výběru svatebních hostů?

¹⁰ Křesťanští snoubenci by měli být realističtí i rozumní a Bible jim v tom může pomoci. Svatební den je sice významný, ale je to teprve začátek společného života dvou křesťanů, kteří mají vyhlídku na to, že budou žít věčně. Uspořádat velkou svatební hostinu není jejich povinností. Pokud se nicméně rozhodnou, že se u příležitosti jejich svatby bude konat nějaké společenské setkání, jistě zváží nejen náklady, ale i to, jak bude takové setkání probíhat. (Lukáš 14:28) V křesťanském manželství je hlavou muž, jak to říká Bible. (1. Korinťanům 11:3; Efezanům 5:22, 23) Prvořadou odpovědnost za svatební hostinu proto nese ženich. Pochopitelně přitom projeví své nastávající manželce lásku tím, že se s ní poradí, například o tom, koho chtějí pozvat nebo kolik hostů si mohou dovolit. Asi nebude možné či praktické, aby na hostinu přišli všichni přátelé a příbuzní, a proto bude potřeba projevit rozumnost v tom, koho pozvat a koho ne. Snoubenci by se měli spolehnout na to, že spoluvěřící, kteří nebyli pozváni, projeví pochopení a neurazí se. (Kazatel 7:9)

„Vedoucí hostiny“

11. Jakou úlohu má při svatbě „vedoucí hostiny“?

¹¹ Pokud se snoubenci rozhodnou uspořádat u příležitosti svatby i společenské setkání, co mohou udělat pro to, aby mělo důstojný  průběh? Již po několik desetiletí svědkové Jehovovi s úspěchem využívají moudré opatření, o němž je zmínka v souvislosti s hostinou v Káně, které se Ježíš zúčastnil. Zpráva říká, že tam byl „vedoucí hostiny“, bezpochyby zodpovědný Jehovův ctitel. (Jan 2:9, 10) Podobně i dnes si moudrý ženich vybere pro tuto důležitou úlohu duchovně zralého křesťanského bratra. Vedoucí hostiny se ujistí o tom, jaká jsou ženichova přání, a bude podle toho postupovat při organizaci všech potřebných věcí před hostinou i v jejím průběhu.

12. Jaké rozhodnutí týkající se alkoholických nápojů musí ženich udělat a na co by měl v této souvislosti pamatovat?

¹² V souladu s tím, co se píše v 5. odstavci, se někteří snoubenci dohodli, že na jejich svatební hostině se nebude podávat alkohol. Nechtějí totiž, aby radostná atmosféra a úspěšný průběh svatebního dne byly zmařeny tím, že by někdo pil přespříliš. (Římanům 13:13; 1. Korinťanům 5:11) Pokud se ženich a nevěsta nicméně rozhodnou, že alkohol bude k dispozici, ženich by měl dohlédnout na to, aby se podával v omezeném množství. Na svatbě v Káně bylo víno, a také Ježíš při té příležitosti opatřil víno vynikající kvality. Je zajímavé, co vedoucí hostiny řekl ženichovi: „Každý jiný člověk nejdříve předloží znamenité víno, a když jsou lidé opojeni, to podřadnější. Ty jsi zachoval znamenité víno až dosud.“ (Jan 2:10) Ježíš svým činem rozhodně nepřispěl k tomu, aby se lidé opíjeli, protože opilství považoval za nesprávné. (Lukáš 12:45, 46) Když vedoucí hostiny vyjadřoval překvapení nad kvalitou vína, z jeho slov jasně vyplynulo, že při jiných svatbách byl svědkem toho, jak se někteří hosté opili. (Skutky 2:15; 1. Tesaloničanům 5:7) Ženich i důvěryhodný křesťan pověřený úlohou vedoucího hostiny by proto měli dohlédnout na to, aby se všichni přítomní řídili tímto jasným pokynem: „Neopíjejte [se] vínem, v němž je prostopášnost.“ (Efezanům 5:18; Přísloví 20:1; Ozeáš 4:11)

13. Pokud snoubenci chtějí, aby k svatební hostině patřila i hudba, na co by měli pamatovat a proč?

¹³ Pokud bude ke svatební hostině patřit i hudba, je potřeba dbát na to, aby nebyla tak hlasitá, že by bránila konverzaci. To samozřejmě platí v případě všech společenských setkání. Jeden křesťanský starší poznamenal: „S postupujícím večerem je hovor stále živější, případně se začíná i tančit, a někdy se stává, že hudba hraje stále hlasitěji. Nejprve tvořila pouze kulisu, ale postupně nabírá na síle, takže brání konverzaci. Svatební hostina by měla být příležitostí k příjemným rozhovorům. Bylo by smutné, kdyby to bylo zmařeno hlasitou hudbou.“ I v této věci je zapotřebí zodpovědný přístup ze strany ženicha a vedoucího hostiny. Rozhodnutí o druhu a hlasitosti hudby je jejich záležitost a oni by to neměli svěřit do rukou hudebníků, ať už se jedná o najaté profesionály či nikoli. Pavel napsal: „Ať děláte cokoli slovem nebo skutkem, všechno dělejte ve jménu Pána Ježíše.“ (Kolosanům 3:17) Jaký dojem zanechá hudba ve svatebních hostech? Budou vzpomínat na to, že i volbou hudby novomanželé dali najevo, že všechno dělají v Ježíšově jménu? Pokud ano, je to dobře.

14. Jaké vzpomínky by křesťané měli mít na svatbu, které se zúčastnili?

¹⁴ Ano, na dobře připravenou svatbu budou hezké vzpomínky. Adam a Edyta, kteří jsou svoji už 30 let, se o jedné svatbě vyjádřili takto: „Panovala tam skutečná křesťanská atmosféra. Zpívaly se písně, které chválily Jehovu, ale byla tam i jiná příjemná zábava. Tanec a hudba nebyly to nejdůležitější. Všechno bylo příjemné, povzbuzující a v souladu s biblickými  zásadami.“ Je zřejmé, že nevěsta a ženich mohou udělat hodně pro to, aby svou víru projevili skutky.

Svatební dary

15. Na které biblické rady je možné pamatovat, když dáváme nebo přijímáme svatební dary?

¹⁵ V mnoha zemích je zvykem, že přátelé a příbuzní dávají novomanželům dary. Pokud se pro něco takového rozhodnete, na co byste měli pamatovat? Vzpomeňte si například, co apoštol Jan řekl o ‚okázalém vystavování prostředků, které má někdo k životu‘. Takovou okázalost Jan nespojil s křesťany, kteří svou víru dávají najevo svými skutky, ale se ‚světem, který pomíjí‘. (1. Jana 2:16, 17) Když tedy vezmeme v úvahu Janova inspirovaná slova, měli by snad novomanželé zveřejňovat, kdo jim jednotlivé dary věnoval? Křesťané z Makedonie a Achaie poslali příspěvek bratrům v Jeruzalémě, ale nic nenaznačuje, že by jména dárců byla zveřejněna. (Římanům 15:26) Mnozí křesťané, kteří dávají svatební dar, netouží po tom, aby se stali středem pozornosti, ale naopak si přejí zůstat v anonymitě. V této souvislosti se také můžete zamyslet nad Ježíšovými radami, které jsou zapsané v Matoušovi 6:1–4.

16. Co mohou novomanželé udělat, aby nezraňovali city druhých?

¹⁶ Veřejně oznamovat, kdo je dárcem, by mohlo ‚vyvolávat soutěživost‘ v tom, který dar je lepší nebo dražší. Moudří křesťanští novomanželé proto nebudou veřejně oznamovat jména jednotlivých dárců. Kdyby to udělali, mohli by tím navíc zahanbit ty, kdo si možná nemohli dovolit věnovat svatební dar. (Galaťanům 5:26; 6:10) Není samozřejmě nic špatného na tom, když nevěsta a ženich vědí, od koho určitý dar mají. To se mohou dozvědět například z vhodného blahopřání, které dárce připojí k daru, ale které se nebude veřejně číst. Když tedy svatební dary kupujeme, dáváme nebo přijímáme, všichni máme příležitost ukázat, že i v této osobní záležitosti jsou naše činy ovlivňovány vírou. *

17. Jaký cíl by křesťané měli mít v souvislosti se svou vírou a skutky?

¹⁷ Projevovat víru jistě znamená víc než jen žít v souladu s mravními měřítky, chodit na křesťanská shromáždění a do kazatelské služby. Kéž všichni máme živou víru, která ovlivňuje vše, co děláme. Ano, svou víru můžeme projevovat ‚plně provedenými skutky‘, včetně těch, které souvisejí s oblastmi života, o nichž jsme mluvili v tomto článku. (Zjevení 3:2)

18. Jak se může pravdivost slov z Jana 13:17 projevit při křesťanských svatbách a společenských setkáních?

¹⁸ Když Ježíš svým věrným apoštolům pokorně umyl nohy a dal jim tím vynikající příklad, řekl: „Jestliže to víte, jste šťastní, děláte-li to.“ (Jan 13:4–17) Tam, kde žijeme, možná není nutné či běžné umývat druhým nohy, například když k nám přijdou na návštěvu. Jak jsme si ale v tomto článku ukázali, jsou i jiné oblasti života, v nichž můžeme projevovat svou víru láskyplnými a ohleduplnými skutky. Týká se to i společenských setkání a křesťanských svateb. Měli bychom se o to snažit, ať jsme na své vlastní svatbě, na svatbě někoho jiného nebo se účastníme radostné svatební hostiny mezi křesťany, kteří svou víru chtějí dávat najevo svými skutky.

[Poznámka pod čarou]

Jak bys odpověděl?

Jak můžeš projevit svou víru,

• když organizuješ společenské setkání?

• když připravuješ svatbu nebo svatební hostinu?

• když dáváš nebo přijímáš svatební dary?

[Studijní otázky]

[Obrázek na straně 24]

I když zvete jen několik málo lidí, řiďte se ‚moudrostí shora‘