Životní příběh

Zůstali jsme duchovně silní

Vypráví Rolf Brüggemeier

První dopis, který mi přišel do vězení, byl od jednoho přítele. Psal, že zatčeni byli i moje maminka a mladší bratři — Peter, Jochen a Manfred. Naše dvě malé sestry se tak najednou ocitly bez rodičů i bez sourozenců, kteří by se o ně postarali. Proč východoněmecké úřady pronásledovaly naši rodinu? A díky čemu jsme zůstali duchovně silní?

DO NAŠEHO poklidného dětství vtrhla druhá světová válka a my jsme na vlastní kůži pocítili, jak krutá dokáže válka být. Tatínek odešel v řadách německé armády na frontu a zahynul jako válečný zajatec. Moje maminka Berta zůstala sama se šesti dětmi ve věku od jednoho do šestnácti let.

Maminka patřila k jisté církvi, ale ta ji zklamala natolik, že zahořkla vůči všemu náboženství a nechtěla už o Bohu nic slyšet. Jednoho dne v roce 1949 však zaklepala na naše dveře laskavá žena drobného vzrůstu jménem Ilse Fuchsová. Mluvila o Božím Království a její otázky a argumenty vzbudily maminčinu zvědavost. Studium Bible jí dalo novou naději.

My chlapci jsme ale zpočátku byli nedůvěřiví. Tolik nám toho naslibovali nacisté a pak komunisté, ale nic nesplnili. Žádným dalším slibům se nám tedy už věřit nechtělo. Na druhou stranu na nás udělalo dojem, když jsme se dozvěděli, že někteří svědkové Jehovovi se raději nechali zavřít do koncentračních táborů, než by jakkoli podpořili válku. Následující rok jsme byli já, maminka a Peter pokřtěni.

Pokřtěn byl i náš mladší bratr Manfred, ale pravda zřejmě nezakořenila v jeho srdci. Když komunistický režim zakázal roku 1950 naše  dílo, Manfred pod nátlakem tajné policie — nechvalně proslulé Stasi — vyzradil, kde pořádáme shromáždění. Právě v důsledku toho byla zatčena moje maminka a moji bratři.

Bohu sloužíme pod zákazem

Kvůli zákazu našeho díla jsme biblickou literaturu museli do východního Německa pašovat. Já jsem měl úlohu kurýra. Vyzvedával jsem zásoby literatury v západním sektoru Berlína, kde zákaz našich publikací neplatil, a převážel jsem je přes hranici. Několikrát se mi podařilo uniknout policii, ale v listopadu 1950 jsem byl zatčen.

Dostal jsem se do rukou Stasi. Dali mě do podzemní cely bez oken. Během dne mi bránili ve spánku a v noci mě vyslýchali, někdy i bili. Byl jsem úplně odříznut od rodiny až do března 1951, kdy maminka, Peter a Jochen přišli na moje soudní přelíčení. Dostal jsem šestiletý trest.

Šest dní nato byli uvězněni i Peter, Jochen a maminka. Jedna spolukřesťanka se proto začala starat o moji sestru Hannelore, které bylo jedenáct, a teta si k sobě vzala Sabine, které bylo sedm. Strážní z řad Stasi zacházeli s maminkou i s mými bratry jako s nebezpečnými zločinci. Vzali jim dokonce i tkaničky z bot a při výsleších je nutili celou dobu stát. I maminka a bratři dostali šestileté tresty.

V roce 1953 jsem spolu s několika dalšími svědky dostal za úkol pracovat na stavbě přistávací plochy vojenského letiště. To jsme odmítli. Za trest jsme šli na 21 dní na izolaci, kde jsme nedostávali práci, dopisy a skoro ani jídlo. Některé spolukřesťanky dávaly stranou chleba ze svých už tak ubohých přídělů a propašovávaly nám ho. Tak jsem se seznámil s křesťankou jménem Anni. Poté, co jsme byli propuštěni (já v roce 1956 a Anni v roce 1957), jsme se vzali. Rok po svatbě se nám narodila dceruška Ruth. Přibližně ve stejné době jako já vstoupili do manželství i Peter, Jochen a Hannelore.

Asi tři roky po propuštění jsem byl zatčen znovu. Důstojník Stasi se mě snažil přemluvit, abych se stal donašečem. Řekl: „Pane Brüggemeiere, jste přece rozumný člověk. Už jste ve vězení byl a my bychom nechtěli, abyste si tím vším musel projít znovu. Můžete zůstat svědkem Jehovovým, studovat Bibli a mluvit o ní s druhými, jak jen budete chtít. Jde nám pouze o to, abyste nás pravidelně informoval. Myslete na svou ženu a dcerku.“ Ta poslední věta mě zasáhla. Ale věděl jsem, že půjdu-li do vězení, Jehova se o mou rodinu postará lépe, než bych to dokázal já sám. A to také udělal.

Úřady se snažily přinutit Anni, aby si vzala práci na plný úvazek a dovolila  cizím lidem starat se v týdnu o Ruth. Anni se však nedala a raději pracovala v noci, aby se mohla přes den starat o Ruth sama. Členové křesťanského sboru pomáhali Anni ze všech sil a dávali jí tolik věcí, že se mohla ještě sama dělit s jinými. Můj druhý pobyt ve vězení trval skoro dalších šest let.

Jak jsme si ve vězení uchovávali víru

Když jsem se znovu dostal do vězení, ostatní uvěznění svědkové chtěli hned vědět, co vyšlo v poslední době v publikacích. Byl jsem upřímně rád, že jsem pečlivě studoval Strážnou věž a pravidelně chodil na shromáždění, takže jsem je mohl duchovně posílit.

Když jsme poprosili stráže, aby nám donesly Bibli, odpověď zněla: „Dát svědkům Jehovovým do ruky Bibli je stejně nebezpečné, jako dát lupiči nástroje k tomu, aby mohl uprchnout.“ Každý den někdo z odpovědných bratrů vybral biblický verš ke společnému rozboru. Půlhodinové vycházky na vězeňském dvoře pro nás nebyly důležité ani tak kvůli tomu, že jsme mohli protáhnout tělo a nadýchat se čerstvého vzduchu, jako spíš proto, že jsme uvažovali o biblickém verši na ten den. Museli jsme sice dodržovat pětimetrové rozestupy a měli jsme zakázáno mluvit, ale stejně jsme vždy našli způsob, jak si verš předávat dál. V celách jsme potom dali dohromady to, co každý z nás zaslechl, a povídali jsme si o tom.

Nakonec nás někdo udal a já jsem putoval na samotku. Ještě že už jsem v té době měl v paměti několik set biblických veršů! Pomalu se vlekoucí dny jsem mohl vyplnit rozjímáním o různých biblických námětech. Později jsem byl převezen do jiné věznice. Strážný mě dal do cely ke dvěma jiným svědkům a k naší obrovské radosti jsme od něj dostali Bibli. A já jsem byl moc vděčný za to, že po šesti měsících na samotce jsem si zase mohl povídat o duchovních věcech se spoluvěřícími.

Můj bratr Peter si odpykával trest v jiném vězení. Co mu pomohlo vytrvat? Říká: „Představoval jsem si, jaké to bude žít v novém světě, a uvažoval jsem o myšlenkách z Bible. S ostatními svědky jsme navzájem posilovali svou víru tím, že jsme jeden druhému dávali biblické otázky. Život to byl ale náročný. Někdy nás bylo jedenáct namačkáno na 12 metrech čtverečních. A v tom malém prostoru jsme jedli, spali, umývali se, a dokonce chodili na záchod. Občas někomu povolily nervy.“

Jochen, můj druhý bratr, o svém pobytu ve vězení vypráví: „Zpíval jsem si naše písně, které jsem si pamatoval. Každý den jsem rozjímal o nějakém biblickém verši. I po propuštění jsem se svých duchovních návyků držel. Neuplynul den, abych s rodinou nerozebral denní text. Také jsme se připravovali na všechna shromáždění.“

Maminka je propuštěna na svobodu

Maminka strávila ve vězení něco málo přes dva roky a pak byla propuštěna. Využila toho, že je na svobodě, a studovala Bibli s Hannelore a se Sabine, aby dala dobrý základ jejich víře. Připravovala je také na situace, do kterých se mohly ve škole dostat kvůli své víře v Boha. Hannelore vzpomíná: „Nebály jsme se následků, protože doma jsme si byly navzájem oporou. Dobré vztahy v rodině nám pomohly přenést se přes všechny problémy.“

Dále vypráví: „Také jsme obstarávaly duchovní pokrm pro naše bratry ve vězení. Na voskový papír jsme rukou přepisovaly malými písmeny celá vydání Strážné věže. Pak jsme stránky zabalily do nepromokavého papíru a schovaly je mezi sušené švestky. Ty byly součástí balíčků, které jsme každý měsíc posílaly do vězení. Vždycky jsme měly ohromnou radost, když jsme od sourozenců dostali zprávu, že švestky jim ‚moc chutnaly‘. Ta práce nás pohltila natolik, že přese všechno na to období ráda vzpomínám.“

Život v ilegalitě

Peter popisuje, jaké to bylo žít po celá desetiletí pod zákazem ve východním Německu:  „Scházeli jsme se po malých skupinkách u bratrů doma. Přicházeli jsme i odcházeli v časových intervalech. Na každém shromáždění jsme se dohodli, kde se sejdeme příště. Domlouvali jsme se však pomocí posunků nebo psaných poznámek, protože jsme nikdy nevěděli, zda Stasi byt neodposlouchává.“

Hannelore vzpomíná: „Někdy jsme dostali kazety s nahraným programem sjezdu. To byl vždycky svátek. Naše skupinka se na několik hodin sešla, aby si poslechla biblické vyučování. Neměli jsme sice před očima řečníka, ale naslouchali jsme pozorně a dělali si poznámky.“

Peter říká: „Biblickou literaturu jsme získávali díky velké obětavosti a úsilí našich křesťanských bratrů z jiných zemí. Asi deset let před pádem Berlínské zdi roku 1989 pro nás začali vyrábět publikace ve zmenšeném formátu. Někteří dávali v sázku své auto, své peníze, či dokonce svou svobodu, aby dostali duchovní pokrm do východního Německa. Jednou v noci jsme čekali na manželský pár, který nám měl předat zásilku literatury, ale neukázali se. Dozvěděli jsme se, že policie literaturu našla a zabavila jim auto. Navzdory nebezpečím jsme nikdy neuvažovali o tom, že bychom přestali Bohu sloužit jen proto, abychom měli klidnější život.“

Můj mladší bratr Manfred, který nás v roce 1950 zradil, se nakonec duchovně zotavil a vrátil se k pravé víře. Co mu pomohlo? Říká: „Byl jsem několik měsíců ve vazbě. Po propuštění jsem se odstěhoval do západního Německa a biblickou pravdu jsem opustil. Roku 1954 jsem se vrátil do východního Německa a následující rok jsem se oženil. Moje manželka zanedlouho přijala pravdu a v roce 1957 se dala pokřtít. Postupem času mě začalo trápit svědomí a s pomocí mé ženy jsem se do křesťanského sboru vrátil.

Křesťanští bratři, kteří mě znali i před tím, než jsem opustil pravdu, mě s láskou přijali zpět, jako by se ani nic nestalo. Přivítali mě s vřelými úsměvy a otevřenou náručí. Jsem opravdu šťastný, že mám zase dobrý vztah s Jehovou i se svými bratry.“

Vytrváváme v duchovním boji

Každý člen naší rodiny musel a dál musí vést tvrdý boj za víru. Můj bratr Peter upozorňuje: „Dnes jsme více než kdy dříve obklopeni hmotnými lákadly a je spousta věcí, kterými nás svět rozptyluje. V době zákazu našeho díla jsme byli spokojeni s tím, co bylo. Nikdo kupříkladu nechtěl z malicherných důvodů přejít do jiné studijní skupiny, nikdo si nestěžoval, že shromáždění jsou příliš daleko nebo příliš pozdě. Byli jsme rádi, že se vůbec můžeme scházet, i když jsme někdy museli čekat i do jedenácti večer, než na nás přišla řada, abychom mohli odejít.“

V roce 1959, když bylo Sabine 16 let, se maminka rozhodla, že se přestěhují do západního  Německa. Chtěly sloužit tam, kde bylo více zapotřebí zvěstovatelů Království, a odbočka jim proto doporučila město Ellwangen v Bádensku-Württembersku. Maminka navzdory zdravotním problémům horlivě sloužila Jehovovi a dala tím dobrý příklad Sabine, která se v 18 letech rozhodla vstoupit do průkopnické služby. Když se později provdala, moje maminka, tehdy osmapadesátiletá, se naučila řídit auto, aby mohla trávit více času ve službě. Horlivě kázala až do své smrti roku 1974.

Já jsem si až do roku 1965 odpykával druhý trest, který opět trval téměř šest let. Poté jsem byl deportován do západního Německa, aniž by o tom moje rodina věděla. Manželka s dcerou se však za mnou později dostaly. I my jsme poprosili odbočku, aby nás poslala do oblasti, kde je potřeba zvěstovatelů, a naším bydlištěm se stal Nördlingen v Bavorsku. Tam vyrůstala naše dcera Ruth i náš syn Johannes. Anni vstoupila do průkopnické služby. Dala tak dobrý příklad Ruth, která udělala totéž hned po ukončení školy. Obě naše děti si vzaly partnery, kteří byli v průkopnické službě. Ruth i Johannes dnes mají rodinu, takže se radujeme z šesti roztomilých vnoučat.

V roce 1987 jsem využil příležitost odejít do předčasného důchodu, a tak jsem se mohl průkopníkem stát i já. O tři roky později jsem byl přizván k pracím na rozšiřování prostor odbočky v Selters. Potom jsme pomáhali na stavbě prvního sjezdového sálu svědků Jehovových na území bývalého východního Německa, konkrétně v Glauchau. Ve sjezdovém sále jsme pak nějakou dobu zůstali, protože jsem tam sloužil jako správce. Zdravotní problémy nás později přinutily přestěhovat se zpátky do Nördlingenu, kde v tamním sboru slouží i naše dcera. S manželkou jsme nadále oba průkopníky.

Mám nesmírnou radost z toho, že všichni moji sourozenci a většina členů naší rodiny stále slouží našemu úžasnému Bohu Jehovovi. Za ta léta jsme se naučili důležitou pravdu, totiž že dokud zůstaneme duchovně silní, budou se na nás splňovat slova ze Žalmu 126:3: „Jehova učinil velkou věc tím, co s námi učinil. Zaradovali jsme se.“

[Obrázek na straně 13]

V den naší svatby roku 1957

[Obrázek na straně 13]

Naše rodina v roce 1948: (přední řada, zleva doprava) Manfred, Berta, Sabine, Hannelore, Peter; (zadní řada, zleva doprava) já a Jochen

[Obrázky na straně 15]

Kniha v malém formátu; odposlouchávací zařízení, které používala „Stasi“

[Podpisek]

Forschungs- und Gedenkstätte NORMANNENSTRASSE

[Obrázek na straně 16]

Se sourozenci: (přední řada, zleva doprava) Hannelore a Sabine; (zadní řada, zleva doprava) já, Jochen, Peter a Manfred