Otázky čtenářů

Proč si svědkové Jehovovi nepřipíjejí, když v Bibli není o přípitcích žádná zmínka?

Přípitek se sklenkou vína (nebo jiného alkoholického nápoje) má dlouhou tradici a je všeobecně rozšířený, i když detaily se mohou místo od místa lišit. Někdy si lidé u přípitku přiťuknou. Člověk, který přípitek pronáší, obvykle popřeje někomu hodně štěstí, zdraví, dlouhý život, a podobně. Ostatní lidé, kteří se přípitku účastní, většinou nějak vyjádří svůj souhlas nebo skleničku pozvednou a trochu z ní upijí. Mnozí to vnímají pouze jako neškodný zvyk nebo společenskou zdvořilost, nicméně svědkové Jehovovi se přípitků neúčastní, a to z několika pádných důvodů.

Ne snad proto, že by křesťané druhým nepřáli hodně štěstí a zdraví. Vždyť vedoucí sbor v prvním století ukončil svůj dopis tehdejším sborům slovy, která lze přeložit jako „buďte zdrávi“, „ať se vám daří“ nebo „mějte se dobře“. (Skutky 15:29) A někteří ctitelé pravého Boha řekli jistým králům: „Ať můj pán . . . žije na neurčitý čas!“ nebo „Ať král žije na neurčitý čas!“ (1. Královská 1:31; Nehemjáš 2:3)

Jaké je však pozadí zvyklosti, kterou dnes označujeme jako přípitek? Ve Strážné věži číslo 1 z roku 1974 byla citována The Encyclopædia Britannica (vydání z roku 1910), 13. svazek, strana 121: „Zvyk připíjet živým lidem na ‚zdraví‘ pochází nanejvýš pravděpodobně ze starého náboženského obřadu, při němž se připíjelo bohům a mrtvým. Řekové a Římané vylévali svým bohům při jídle [úlitby] a při slavnostních pitkách připíjeli jim i mrtvým.“ Encyklopedie dodává: „S těmito zvyky při pití, jež [byly] podobné obětem, muselo být spojeno také připíjení na zdraví živých lidí.“

Platí to i dnes? V publikaci International Handbook on Alcohol and Culture (Mezinárodní příručka o alkoholu a kultuře), která byla vydána v roce 1995, se říká: „[Přípitek] je pravděpodobně světský pozůstatek starověkých obětních úliteb, při nichž se bohům předkládala nějaká posvátná tekutina — například krev nebo víno — výměnou za nějaké přání či modlitbu shrnutou ve slovech ‚živio!‘ nebo ‚na zdraví!‘“

Samotný fakt, že nějaký předmět, umělecký motiv nebo zvyk má kořeny nebo paralelu ve starověkém falešném náboženství, samozřejmě ještě neznamená, že praví ctitelé se takovým věcem musí vždycky vyhýbat. Uvažujme například o granátovém jablku. Jedna uznávaná biblická encyklopedie uvádí: „Granátové jablko bylo zřejmě používáno také jako svatý symbol v pohanských náboženstvích.“ Nicméně Bůh určil, že granátová jablka udělaná z příze má mít velekněz na lemu svého oděvu, a granátová jablka zdobila také měděné sloupy v Šalomounově chrámu. (2. Mojžíšova 28:33; 2. Královská 25:17) Náboženský význam měly kdysi mimo jiné i snubní prsteny. Jenže většina lidí to dnes neví a snubní prsten považují pouze za viditelný doklad toho, že muž je ženatý nebo žena vdaná.

Jak je to ale s používáním vína při náboženských obřadech? Například při jedné příležitosti šekemští muži uctívající Baala „vešli do domu svého boha a jedli a pili a svolávali na Abimeleka [Gideonova syna] zlo“. (Soudci 9:22–28) Řekli byste, že člověk věrně oddaný Jehovovi by pil společně s nimi a přitom se ještě dovolával toho, aby proti Abimelekovi zasáhly božské síly? Když Amos popisoval situaci ve své době, kdy se mnozí Izraelité vzbouřili proti Jehovovi, uvedl: „Roztahují [se] vedle každého oltáře; a víno těch, kdo byli pokutováni, pijí v domě svých bohů.“ (Amos 2:8) Podíleli by se ctitelé  pravého Boha na něčem takovém, bez ohledu na to, zda zmíněné víno bylo použito jako úlitba bohům, nebo se při takové příležitosti prostě jen pilo? (Jeremjáš 7:18) Nebo pozvedl by snad pravý ctitel sklenku vína a dovolával se přitom toho, aby nadpřirozené síly někomu pomáhaly nebo aby mu zajistily šťastnou budoucnost?

Není od věci si připomenout, že Jehovovi ctitelé občas pozvedali ruce a prosili o zdar v nějaké záležitosti. Jenže tito lidé pozvedali ruce k pravému Bohu. V Bibli čteme: „Šalomoun se postavil před Jehovův oltář . . . a nyní rozprostřel dlaně k nebesům; a přikročil k tomu, aby řekl: ‚Ó Jehovo, Bože Izraele, v nebesích nahoře ani na zemi dole není žádný Bůh jako ty, . . . a kéž sám slyšíš na místě, kde bydlíš, v nebesích, a kéž uslyšíš a odpustíš.‘“ (1. Královská 8:22, 23, 30) Podobně „Ezra žehnal Jehovovi, . . . na což všechen lid odpověděl: ‚Amen! Amen!‘, s pozvednutím rukou. Nato se hluboce poklonili a vrhli se před Jehovou tváří k zemi.“ (Nehemjáš 8:6; 1. Timoteovi 2:8) Je tedy jasné, že věrně oddaní Boží služebníci nepozvedali ruce k nebesům, aby si zajistili přízeň štěstěny. (Izajáš 65:11)

Mnozí lidé, kteří se dnes účastní přípitků, asi nepřemýšlejí o tom, že tím vlastně vznášejí žádosti k nějakým vyšším silám nebo se snaží zajistit si jejich přízeň. Na druhé straně ale ani nedokážou vysvětlit, proč pozvedají své číše vzhůru, směrem k nebesům. Nicméně samotný fakt, že někdo nepřemýšlí o dané záležitosti do hloubky, ještě není důvodem k tomu, aby se praví křesťané cítili povinni taková gesta napodobovat.

Je obecně známou skutečností, že svědkové Jehovovi se vyhýbají i jiným gestům nebo zvykům, které většina lidí dělá či dodržuje. Mnozí lidé například dělají určitá gesta směrem k národním symbolům, jmenovitě vlajkám, a nevnímají to jako akt uctívání. Praví křesťané sice nikomu nebrání, aby tato gesta vykonával, ale sami je nedělají. Vědí, kdy se nějaká taková ceremonie může odehrát, a mnozí proto jednají s rozvahou a taktem, aby ostatní neurazili. V žádném případě však vlastenecká gesta nedělají, protože to je v rozporu s biblickými zásadami. (2. Mojžíšova 20:4, 5; 1. Jana 5:21) Přípitek dnes mnozí lidé možná nepovažují za náboženský zvyk. Přesto však existují závažné důvody, proč se křesťané přípitků neúčastní. Tento zvyk má totiž náboženský podtext, a dokonce i dnes na něj lze pohlížet jako na prosbu k ‚nebesům‘ o požehnání a jakoby na snahu hledat pomoc u nadlidských sil. (2. Mojžíšova 23:2)