Jak byl Boží Syn vyzkoušen a zdokonalen

KDYŽ Jehova Bůh pověřil svého Syna, aby sestoupil na zemi a sloužil zde jako slíbený Mesiáš, měl v něho naprostou důvěru. Božím záměrem bylo, aby se objevilo „semeno“, Mesiáš, které by sloužilo jako Boží obětní Beránek. (1. Mojžíšova 3:15) Biblická zpráva však neukazuje, kdy Jehova určil, kdo bude tím konkrétním jednotlivcem, kterého pro úlohu Mesiáše vybral, nebo kdy ho o této úloze informoval; neví se, zda to bylo v době, kdy v Edenu došlo ke vzpouře, či někdy později. Požadavky, které tato osoba musela splňovat, zejména pak to, že měla být výkupní obětí, vylučovaly možnost, že by to byl nedokonalý člověk; mohl to však být dokonalý duchovní syn. Z těch všech svých milionů duchovních synů Jehova pro tuto úlohu vybral jednoho: svého Prvorozeného syna, Slovo. (Hebrejcům 1:5, 6)

Boží Syn toto pověření ochotně přijal. Je to zřejmé ze slov v dopise Filipanům 2:5–8; „zřekl se“ své nebeské slávy a duchovní podstaty a „přijal podobu otroka“ tím, že dovolil, aby jeho život byl přenesen na zemi, do hmotné, lidské podoby. Pověření, které dostal, bylo spojeno s nesmírnou odpovědností; na jeho splnění záviselo velmi mnoho věcí. Pokud by zůstal věrný, dokázal by, že Satanovo tvrzení zapsané ve zprávě o Jobovi, totiž že se v nouzi, utrpeních a ve zkouškách Boží služebníci Boha zřeknou, je nepravdivé. (Job 1:6–12; 2:2–6) Ježíš jakožto prvorozený Syn mohl na toto obvinění dát ze všech Božích tvorů nejjednoznačnější odpověď a mohl ve prospěch svého Otce dát nejznamenitější důkaz ve velké sporné otázce týkající se právoplatnosti Jehovovy neomezené svrchovanosti. Tak by se prokázal jako „Amen, věrný a pravý svědek“. (Zjevení 3:14) Pokud by selhal, pak by na jméno svého Otce uvedl takovou pohanu, jakou by na něj nemohl uvést nikdo jiný.

Když vybral svého jediného zplozeného Syna, Jehova ‚na něho‘ samozřejmě ‚nevložil ruce ukvapeně‘, a nevystavil se tedy nebezpečí, že bude ‚podílníkem na možných hříších‘; Ježíš totiž nebyl žádným nováčkem, u něhož by bylo pravděpodobné, že by se ‚nadul pýchou a propadl rozsudku vynesenému nad Ďáblem‘. (1. Timoteovi 5:22; 3:6) Jehova svého Syna ‚znal úplně‘, protože s ním předtím během nesčetných věků byl v důvěrném společenství, a proto ho mohl pověřit, aby naplnil neměnná proroctví zapsaná v Božím slově. (Matouš 11:27; Izajáš 46:10, 11) Nebylo to tedy tak,  že by Bůh ze své moci či automaticky zaručil ‚jistý úspěch‘ svého Syna prostě tím, že by mu úlohu předpověděného Mesiáše svěřil způsobem, jenž by odpovídal tvrzením zastánců predestinace. (Izajáš 55:11)

Syn sice nikdy nepodstoupil takovou zkoušku, jaká ho nyní čekala, ale svou věrnost a oddanost už projevil jinými způsoby. Jakožto Boží Mluvčí, Slovo, měl velkou odpovědnost. Svého postavení a své autority však nikdy nezneužil, jako to při jedné příležitosti udělal Boží pozemský mluvčí Mojžíš. (4. Mojžíšova 20:9–13; 5. Mojžíšova 32:48–51; Juda 9) Syn byl tím, skrze koho byly vytvořeny všechny věci, a byl tudíž bohem, ‚jediným zplozeným bohem‘; vzhledem ke všem ostatním Božím duchovním synům měl tedy slavné a nadřazené postavení. (Jan 1:18) Nestal se však domýšlivým. (Naproti tomu viz Ezekiela 28:14–17.) Není tedy možné říci, že by Syn svou věrnou oddanost a pokoru v mnoha ohledech již neprojevil.

Sporná otázka, kterou Boží Protivník vznesl, však vyžadovala, aby Boží Syn jakožto slíbený Mesiáš a budoucí Král Božího Království nyní prošel zkouškou věrnosti za nových okolností. Tato zkouška a mnohá utrpení, která s ní souvisela, byly také nutné proto, aby byl „učiněn dokonalým“ pro postavení Božího Velekněze nad lidstvem. (Hebrejcům 5:9, 10) Jestliže měl splnit požadavky pro to, aby mohl být uveden do postavení Hlavního zprostředkovatele záchrany, „byl zavázán stát se ve všech ohledech podobným svým ‚bratrům‘ [těm, kdo se stali jeho pomazanými následovníky], aby se . . . stal milosrdným a věrným veleknězem“. Musel snést strádání a utrpení, aby byl „schopen přijít na pomoc těm, kdo jsou zkoušeni“, aby dokázal mít pochopení pro jejich slabosti jako ten, kdo „byl zkoušen ve všech ohledech jako my, ale bez hříchu“. I když je dokonalý a bez hříchu, je „schopen jednat umírněně s nevědomými a chybujícími“. Pouze prostřednictvím takového Velekněze se mohou nedokonalí lidé ‚přibližovat s volností řeči k trůnu nezasloužené laskavosti, aby obdrželi milosrdenství a nalezli nezaslouženou laskavost jako pomoc v pravý čas‘. (Hebrejcům 2:10–18; 4:15–5:2; Lukáš 9:22)

[Praporek na straně 30]

Pokud by selhal, pak by na jméno svého Otce uvedl takovou pohanu, jakou by na něj nemohl uvést nikdo jiný.