Díky čemu Hana našla pokoj
Díky čemu Hana našla pokoj
JEDNA věrná žena se nahlas modlí k Jehovovi a chválí ho. Je mu vděčná, že ji pozvedl z prachu a její sklíčenost změnil v jásání.
Ta žena se jmenuje Hana. Co zapříčinilo takový zásadní zvrat v tom, jak se cítila? Proč je nyní tak šťastná? A co se z jejího zážitku můžeme naučit my? Abychom na zmíněné otázky získali odpověď, zamysleme se teď nad Haniným příběhem.
Rodina pod tlakem
Hana je jednou ze dvou manželek Elkany, Levity, který žije na území kmene Efrajim. (1. Samuelova 1:1, 2a; 1. Paralipomenon 6:33, 34) Ačkoli polygamie nebyla součástí Božího původního záměru s lidstvem, Jehova ji připustil a v mojžíšském Zákoně pro ni stanovil pravidla. Elkanova rodina sice uctívá Jehovu, ale mnohoženství je často příčinou hádek a napětí, jak je to vidět právě ze situace v Elkanově domácnosti.
Hana je neplodná, zatímco Peninna, Elkanova druhá manželka, má dětí několik. Peninna je Haninou sokyní. (1. Samuelova 1:2b)
Neplodnost je mezi Izraelitkami považována za pohanu, a dokonce za známku toho, že taková žena je v Božích očích bezcenná. V Bibli však není žádný náznak toho, že by Hanina neplodnost byla důkazem Boží nelibosti. Místo aby se Peninna snažila Hanu utěšit, svou schopnost mít děti zneužívala k tomu, aby svou sokyni deptala.
Cesty do Jehovovy svatyně
I navzdory těmto tlakům Elkana s celou rodinou podnikal každý rok cestu do Jehovovy svatyně v Šilu, aby v ní předkládali oběti. * Tam a zpět to bylo asi 60 kilometrů a celou trasu absolvovali pravděpodobně pěšky. Tato období musela být pro Hanu zvlášť těžká, protože Peninna a její děti dostávaly několik podílů oběti společenství, zatímco Hana jen jeden. Peninna při těchto příležitostech Haně dělávala mrzutosti, aby ji rozladila, protože se zdálo, že Jehova „zavřel její lůno“. Tato muka Hana prožívala rok co rok, plakávala kvůli tomu a ani nejedla. Cesty, které pro ni měly být zdrojem radosti, jí naopak působily tíseň. Ale Hana i přesto do Jehovovy svatyně chodila. (1. Samuelova 1:3–7)
Co se z Hanina příkladu můžeme naučit? Jak reagujeme, když jsme sklíčení? Máme snad sklon uzavírat se do sebe a odlučovat se od ostatních spoluvěřících? Hana to nedělala. Měla ve zvyku být mezi Jehovovými ctiteli. My bychom měli jednat stejně, a to i navzdory náročným okolnostem. (Žalm 26:12; 122:1; Přísloví 18:1; Hebrejcům 10:24, 25)
Elkana se snažil Hanu utěšit a povzbuzoval ji, aby o svých pocitech mluvila. 1. Samuelova 1:8) Elkana snad ani nevěděl o tom, jak nelaskavě Peninna jedná, a Hana možná raději tiše trpěla, než aby si stěžovala. Ať už to bylo jakkoli, duchovně smýšlející Hana se snažila najít pokoj tak, že se modlila k Jehovovi.
Ptal se jí: „Hano, proč pláčeš a proč nejíš a proč se tvé srdce cítí špatně? Nejsem pro tebe lepší než deset synů?“ (Hana pronáší slavnostní slib
Oběti společenství se jedly v Jehovově svatyni. Hana od skupiny v jídelně odešla a začala se modlit k Bohu. (1. Samuelova 1:9, 10) Doprošovala se: „Ó Jehovo vojsk, jestliže zcela jistě shlédneš na trápení své otrokyně a skutečně na mne vzpomeneš a nezapomeneš na svou otrokyni a skutečně dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Jehovovi na všechny dny jeho života, a na jeho hlavu nevejde břitva.“ (1. Samuelova 1:11)
Hanina modlitba byla konkrétní. Prosila o chlapce a slavnostně slíbila, že ho zasvětí Jehovovi, aby po celý život sloužil jako Nazirejec. (4. Mojžíšova 6:1–5) S takovým slibem ovšem musel souhlasit i její manžel. A z Elkanova pozdějšího jednání je vidět, že slib své milované manželky skutečně schválil. (4. Mojžíšova 30:6–8)
Když velekněz Eli viděl, jak se Hana modlí, myslel si, že je opilá. Třásly se jí totiž rty, ale on neslyšel žádná slova, protože Hana mluvila ve svém srdci. Modlila se zvlášť vroucně. (1. Samuelova 1:12–14) Představte si, jak se asi musela cítit, když ji Eli za její domnělou opilost pokáral! Přesto veleknězi odpověděla uctivě. Potom, co Eli pochopil, že se Hana modlila „z hojnosti své starosti a své trýzně“, řekl: „Kéž Bůh Izraele vyhoví tvé prosebné žádosti.“ (1. Samuelova 1:15–17) Nato Hana odešla, pojedla a „její obličej již nebyl ustaraný“. (1. Samuelova 1:18)
Co se z toho všeho můžeme naučit? Když se Jehovovi v modlitbách svěřujeme s tím, co nás trápí, můžeme mu říct, jak se cítíme, a úpěnlivě ho v dané záležitosti prosit o pomoc. Pokud však pro vyřešení problému nemůžeme udělat už nic, měli bychom tu záležitost nechat v Božích rukou. Žádné lepší řešení neexistuje. (Přísloví 3:5, 6)
Jehovovi služebníci po úpěnlivé modlitbě zcela jistě pocítí podobný pokoj, jaký získala Hana. Ohledně modlitby apoštol Pavel napsal: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním, a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ (Filipanům 4:6, 7) Když své břemeno uvrhneme na Jehovu, musíme Bohu také dát možnost, aby jej za nás nesl. Potom, podobně jako Hana, už nemusíme být ustaraní. (Žalm 55:22)
Syn propůjčený Jehovovi
Bůh nyní k Haně obrátil svou pozornost; ta otěhotněla a porodila syna. (1. Samuelova 1:19, 20) Jde o jeden z mála případů zaznamenaných v Bibli, kdy sám Bůh způsobil narození někoho, kdo se stal jeho služebníkem. Syn Elkany a Hany, Samuel, se měl stát Jehovovým prorokem — tím, kdo sehraje důležitou roli při zakládání izraelské monarchie.
Hana jej bezpochyby už odmalička učila o Jehovovi. Ale co její slavnostní slib? Zapomněla snad na něj? To rozhodně ne! Řekla: „Jakmile bude chlapec odstaven, přivedu ho a objeví se před Jehovou a bude tam bydlet na neurčitý čas.“ A jakmile byl Samuel odstaven — snad když mu byly tři roky nebo možná o něco později —, Hana jej podle svého slibu odvedla do Jehovovy svatyně, která se od té doby stala jeho domovem. (1. Samuelova 1:21–24; 2. Paralipomenon 31:16)
Spolu s manželem Jehovovi předložili oběť a pak Samuela přivedli k Elimu. Hana 1. Samuelova 1:25–28; 2:11)
svého chlapečka pravděpodobně držela za ruku, když Elimu říkala: „Omluv mě, můj pane! Při životě tvé duše, můj pane, jsem ta žena, která s tebou stála na tomto místě, aby se modlila k Jehovovi. O tohoto chlapce jsem se modlila, aby Jehova vyhověl mé prosebné žádosti, o kterou jsem ho prosila. A já jsem ho zase propůjčila Jehovovi. Po všechny dny, co bude, je někým vyžádaným pro Jehovu.“ Tak začala Samuelova životní dráha Božího služebníka. (Čas plynul, ale Hana na Samuela rozhodně nezapomněla. V Písmu je uvedeno: „Matka mu . . . dělávala pláštík bez rukávů a nosila mu jej rok co rok, když přicházela se svým manželem obětovat roční oběť.“ (1. Samuelova 2:19) Hana se za Samuela jistě stále modlila. Během svých každoročních návštěv jej nepochybně povzbuzovala, aby dál věrně sloužil Bohu.
Při jedné takové příležitosti Eli Samuelovým rodičům žehnal a přitom Elkanovi řekl: „Kéž ti Jehova ustanoví potomstvo z této manželky místo toho propůjčeného, co bylo propůjčeno Jehovovi.“ Přesně podle těch slov byli Hana a Elkana odměněni tím, že se jim narodili tři další synové a dvě dcery. (1. Samuelova 2:20, 21)
Elkana a Hana jsou skutečně vynikajícím příkladem pro křesťanské rodiče! Mnoho matek a otců takříkajíc propůjčuje své syny a dcery Jehovovi tím, že je povzbuzují, aby usilovali o nějaký druh celodobé služby mimo svůj domov. Za oběti, které tito milující rodiče přinášejí, si zaslouží uznání. A Jehova je nepochybně odmění.
Hana se s radostí modlí
Z dříve neplodné Hany se stala skutečně šťastná žena! Modlitby žen byly do Písma zaznamenávány jen zřídka. Ale co se týče Haniných modliteb, víme hned o dvou. V té první vyjádřila své pocity, když byla ztrápená a doléhal na ni smutek. Ta druhá obsahuje radostné díkůvzdání. Svou modlitbu Hana začíná slovy: „Mé srdce opravdu jásá v Jehovovi“. Je šťastná, že „i neplodná porodila“, a velebí Jehovu jako ‚Toho, kdo vyvyšuje, a Toho, kdo pozvedá poníženého z prachu‘. Skutečně, „z jámy s popelem pozvedá chudého“. (1. Samuelova 2:1–10)
Z inspirované zprávy o Haně je patrné, že i nás může zraňovat nedokonalost nebo zášť druhých. Nesmíme však dovolit, aby nás takové zkoušky připravily o radost ze služby Jehovovi. On je Ten, který slyší modlitbu a reaguje na volání svých věrných služebníků tím, že je vysvobozuje z trápení, dává jim hojnost pokoje a odměňuje je mnoha dalšími způsoby. (Žalm 22:23–26; 34:6–8; 65:2)
[Poznámka pod čarou]
^ 9. odst. O tomto středisku pravého uctívání se v Bibli mluví jako o Jehovově „chrámu“. Ve zmiňovaném období izraelských dějin však truhla smlouvy byla umístěna ještě ve stanu neboli svatostánku. První zděný chrám zasvěcený Jehovovi byl postaven až během vlády krále Šalomouna. (1. Samuelova 1:9; 2. Samuelova 7:2, 6; 1. Královská 7:51; 8:3, 4)
[Obrázek na straně 17]
Hana propůjčila Samuela Jehovovi