Předkládejme Bohu oběti, které se mu líbí

„ŽIVOT vzchází ze smrti — to bylo součástí víry Aztéků, kteří předkládali lidské oběti v takovém rozsahu, jaký v Mezoamerice neměl obdoby,“ píše se v knize The Mighty Aztecs (Mocní Aztékové). Kniha dále uvádí: „Jak se říše rozrůstala, pouze krev a zase jen krev udržovala její křehkou stabilitu.“ Podle jedné encyklopedie se počet lidských obětí předkládaných Aztéky vyšplhal až na 20 000 ročně.

Svým bohům lidé nějakým způsobem obětují již po celá staletí, ať už je to ze strachu či nejistoty nebo kvůli pocitům viny a výčitkám svědomí. Naproti tomu Bible ukazuje, že určité oběti zavedl sám všemohoucí Bůh Jehova. Je tedy na místě položit si otázky: Jaké oběti se Bohu líbí? A měly by obětní dary a oběti patřit k uctívání i dnes?

Obětní dary a oběti v pravém uctívání

Když byl utvořen izraelský národ, Jehova dal jeho členům jasné pokyny, jak ho mají uctívat, a mezi těmito požadavky bylo přinášení obětních darů a obětí. (4. Mojžíšova, kapitoly 28 a 29) K obětním darům patřily jednak plody země, a jednak zvířata jako býci, ovce, kozli, holubi a hrdličky. (3. Mojžíšova 1:3, 5, 10, 14; 23:10–18; 4. Mojžíšova 15:1–7; 28:7) Předkládaly se jak celé zápalné oběti, které byly v ohni spáleny úplně, tak i oběti společenství, při nichž ten, kdo je přinášel, sám pojedl něco ze zvířete předloženého Bohu. (2. Mojžíšova 29:38–42; 3. Mojžíšova 19:5–8)

Předkládáním všech těch obětních darů a obětí Izraelité pod mojžíšským Zákonem uctívali Boha a dávali najevo, že jej uznávají jako Svrchovaného Panovníka vesmíru. Takovými oběťmi vyjadřovali Jehovovi vděčnost za jeho dobrotu a ochranu, a díky nim jim také byly odpouštěny hříchy. Pokud věrně plnili Jehovovy požadavky pro uctívání, dostávalo se jim bohatého požehnání. (Přísloví 3:9, 10)

Jehova považoval za nejdůležitější to, s jakým postojem mu Izraelité oběti  předkládali. Prostřednictvím svého proroka Ozeáše řekl: „Nalezl [jsem] potěšení v milující laskavosti, a ne v oběti; a v poznání Boha spíše než v celých zápalných obětech.“ (Ozeáš 6:6) Když se tedy Izraelité od pravého uctívání odvrátili a dopouštěli se nevázaného chování a když prolévali nevinnou krev, jejich oběti, které předkládali na Jehovově oltáři, neměly žádnou hodnotu. Jehova proto izraelskému národu skrze Izajáše řekl: „Co mi prospěje množství vašich obětí? . . . Už mám dost celých zápalných obětí beranů a tuku dobře živených zvířat; a nenašel jsem žádné potěšení v krvi mladých býků a beránků a kozlů.“ (Izajáš 1:11)

„Něco, co jsem nepřikázal“

V ostrém protikladu k Izraelitům obyvatelé Kanaánu obětovali svým bohům vlastní děti. Ke kananejským bohům patřil i bůh Ammonitů Molek, který je rovněž známý jako Milkom nebo Moloch. (1. Královská 11:5, 7, 33; Skutky 7:43) Dílo Halley’s Bible Handbook uvádí: „U Kananejců tkvělo uctívání v tom, že se v přítomnosti svých bohů bezuzdně oddávali nemravnosti, což bylo náboženským rituálem, a dále v tom, že vraždili své prvorozené děti, aby je týmž bohům obětovali.“

Líbily se snad Jehovovi Bohu takové zvyky? Jistěže ne. Když měli Izraelité vstoupit do země Kanaán, Jehova jim dal příkaz zaznamenaný ve 3. Mojžíšově 20:2, 3: „Máš říci izraelským synům: ‚Kdokoli z izraelských synů a kterýkoli cizí usedlík, jenž v Izraeli přebývá jako někdo cizí, který dává kohokoli ze svého potomstva Molekovi, by měl být zcela jistě usmrcen. Lid té země by ho měl uházet kameny k smrti. A pokud jde o mne, já zaměřím svůj obličej proti tomu muži a odříznu jej z řad jeho lidu, protože dal někoho ze svého potomstva Molekovi, aby poskvrnil mé svaté místo a znesvětil mé svaté jméno.‘“

I když se to možná zdá neuvěřitelné, někteří Izraelité, kteří zbloudili od pravého uctívání, tyto démonské praktiky přejali a obětovali falešným bohům své vlastní děti. V souvislosti s tím se v Žalmu 106:35–38 píše: „Mísili se s těmi národy a začali se učit jejich dílům. A stále sloužili jejich modlám, a ty se jim staly léčkou. A obětovali své syny a své dcery démonům. Stále tedy prolévali nevinnou krev, krev svých synů a dcer, které obětovali kananejským modlám; a země se znečistila krveprolitím.“

Jehova nad takovými praktikami vyjádřil své zhnusení,  když prostřednictvím proroka Jeremjáše o synech Judy řekl: „Postavili své ohavnosti do domu, nad nímž je vzýváno mé jméno, aby jej poskvrnili. A vystavěli výšiny Tofetu, který je v údolí syna Hinnomova, aby pálili své syny a své dcery v ohni, něco, co jsem nepřikázal a co mi nevyvstalo v srdci.“ (Jeremjáš 7:30, 31)

Kvůli tomu, že se izraelský národ dopouštěl takových ohavných věcí, časem ztratil Boží přízeň. Jeho hlavní město Jeruzalém bylo nakonec zničeno a lidé byli odvedeni jako zajatci do Babylónu. (Jeremjáš 7:32–34) Je zřejmé, že zvyk obětovat lidi nepochází od pravého Boha a není součástí čistého uctívání. Jakákoli forma lidské oběti je démonská a praví Boží ctitelé zavrhují cokoli, co má s tímto zvykem nějakou spojitost.

Výkupní oběť Krista Ježíše

Někdo by se ale mohl zeptat: ‚Proč tedy Jehova ve svém Zákoně určeném Izraelitům vyžadoval zvířecí oběti?‘ Právě touto otázkou se zabýval apoštol Pavel a dal následující odpověď: „Proč potom Zákon? Byl přidán, aby učinil zjevnými přestupky, dokud nepřijde semeno, jemuž byl dán slib . . . Zákon se tedy stal naším vychovatelem vedoucím ke Kristu.“ (Galaťanům 3:19–24) Zvířecí oběti, které byly přinášeny pod mojžíšským Zákonem, předobrazovaly větší oběť, kterou Jehova Bůh poskytl ve prospěch lidstva — totiž jeho Syna, Ježíše Krista. Ježíš na tento skutek lásky poukázal slovy: „Bůh totiž tak velice miloval svět, že dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16)

Ježíš se z lásky k Bohu a lidem ochotně vzdal svého dokonalého lidského života a dal ho jako výkupné za Adamovy potomky. (Římanům 5:12, 15) Řekl: „Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé.“ (Matouš 20:28) Žádný jiný člověk na zemi nemohl lidstvo vykoupit z otroctví hříchu a smrti, do něhož bylo prodáno kvůli prvotnímu hříchu Adama. (Žalm 49:7, 8) Pavel tudíž vysvětlil, že Ježíš „nevstoupil s krví kozlů a mladých býků, nýbrž se svou vlastní krví jednou provždy do svatého místa a obdržel pro nás věčné osvobození“. (Hebrejcům 9:12) Tím, že Bůh Ježíšovu obětní krev přijal, „vymazal ručně psaný doklad proti nám“. Jehova tedy odstranil smlouvu Zákona i s jejími požadavky na obětní dary a oběti a umožnil nám tak získat naději na ‚dar věčného života‘. (Kolosanům 2:14; Římanům 6:23)

Duchovní oběti a obětní dary

Vzhledem k tomu, že zvířecí oběti a obětní dary již nejsou součástí pravého uctívání, vyžadují se snad od nás i dnes nějaké oběti? Rozhodně ano. Ježíš Kristus při své službě Bohu vedl nesobecký způsob života a nakonec se obětoval ve prospěch lidstva. Proto prohlásil: „Jestliže chce někdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a zvedne svůj mučednický kůl a neustále mě následuje.“ (Matouš 16:24) To znamená, že člověk, který se chce stát Ježíšovým následovníkem, musí přinášet určité oběti. Jaké?

 Předně, pravý následovník Krista již nežije pro sebe, ale pro to, aby konal Boží vůli. Svá osobní rozhodnutí a přání podřizuje těm Božím. Všimněte si, jak to vyjádřil apoštol Pavel: „Bratři, . . . snažně [vás] prosím při Božím soucitu, abyste předkládali svá těla jako živou, svatou, Bohu přijatelnou oběť, jako posvátnou službu se svou silou rozumu. A přestaňte se utvářet podle tohoto systému věcí, ale přeměňujte se předěláním své mysli, abyste si sami ověřili, co je dobrá a přijatelná a dokonalá Boží vůle.“ (Římanům 12:1, 2)

V Bibli je ukázáno, že za oběti Jehovovi mohou být považována i naše slova chvály. Prorok Ozeáš použil vyjádření ‚mladí býci našich rtů‘, což ukazuje, že Bůh se na chválu vycházející z našich úst dívá jako na jednu z nejcennějších obětí. (Ozeáš 14:2) Apoštol Pavel židovské křesťany vybízel: „[Předkládejte] Bohu oběť chvály, totiž ovoce rtů, které se veřejně hlásí k jeho jménu.“ (Hebrejcům 13:15) Svědkové Jehovovi se dnes plně věnují kázání dobré zprávy a činění učedníků z lidí všech národů. (Matouš 24:14; 28:19, 20) Předkládají Bohu oběti chvály dnem i nocí po celém světě. (Zjevení 7:15)

K obětem, které se Bohu líbí, patří vedle kazatelské činnosti i prokazování dobra druhým. Pavel své spolukřesťany nabádal: „Nezapomínejte konat dobro a dělit se o věci s jinými, protože takové oběti se Bohu líbí.“ (Hebrejcům 13:16) Pokud se tedy oběti chvály mají Bohu líbit, musí se ti, kdo je předkládají, správně chovat. Pavel vybízel: „Chovejte [se] způsobem hodným dobré zprávy o Kristu.“ (Filipanům 1:27; Izajáš 52:11)

Podobně jako v minulosti, i dnes povedou veškeré oběti, jež Boží služebníci přinášejí ve prospěch pravého uctívání, k jejich velké radosti a Jehovovu požehnání. Vynasnažme se tedy Bohu předkládat takové oběti, které se mu skutečně líbí.

[Obrázek na straně 18]

„Své syny a své dcery . . . obětovali kananejským modlám“

[Obrázky na straně 20]

Praví křesťané předkládají bohulibé oběti tak, že kážou dobrou zprávu a pomáhají druhým i dalšími způsoby