Víra v biblická proroctví zachraňuje život

JEŽÍŠ naposledy navštěvuje chrám v Jeruzalémě, a když odchází, jeden z jeho učedníků zvolá: „Učiteli, podívej se, jaké jsou to kameny a jaké budovy!“ Onen chrám je chloubou židovského národa a je chován ve velké úctě. Ježíš však reaguje slovy: „Vidíš ty velké budovy? Rozhodně zde nezůstane kámen na kameni, aniž bude svržen.“ (Marek 13:1, 2)

Něco takového se zdá nepředstavitelné! Některé chrámové kameny jsou totiž vskutku obrovské. V Ježíšově výroku je navíc náznak toho, že bude zničen také Jeruzalém, a dokonce snad i celý židovský stát, kde se právě kolem chrámu soustřeďuje veškeré uctívání. Učedníci proto na Ježíše naléhají: „Pověz nám: Kdy to bude a co bude znamením, kdy je všem těmto věcem určeno, aby dospěly k závěru?“ (Marek 13:3, 4)

„Ještě není konec,“ varuje Ježíš. Učedníci nejprve uslyší o válkách, zemětřeseních, hladu a morech na jednom místě za druhým. Dramatické události pak vyústí v katastrofu nebývalých rozměrů — židovský národ postihne „velké soužení“. Bůh však zasáhne, aby zachránil ‚vyvolené‘, totiž věrné křesťany. Jak to udělá? (Marek 13:7; Matouš 24:7, 21, 22; Lukáš 21:10, 11)

Vzpoura proti Římu

Uplynulo už dvacet osm let a křesťané v Jeruzalémě stále očekávají konec. Římskou říši sužují války, zemětřesení, hlad a mory. (Viz rámeček na straně 9.) Judea je semeništěm občanských a etnických nepokojů. Uvnitř jeruzalémských hradeb se však lidé cítí v bezpečí a ve městě panuje relativní klid. Lidé se i nadále věnují běžným věcem — jedí, pracují, uzavírají manželství a vychovávají děti. Jsou přesvědčeni, že právě fyzická přítomnost obrovského chrámu zaručuje městu stabilitu a nedobytnost.

 Asi kolem roku 61 n. l. dostávají křesťané v Jeruzalémě dopis od apoštola Pavla. Ten je chválí za jejich vytrvalost, ale zároveň vyjadřuje své znepokojení nad tím, že někteří členové sboru ztrácejí ze zřetele naléhavost doby. Řada z nich je v duchovním smyslu zavlékána pryč nebo jim chybí křesťanská zralost. (Hebrejcům 2:1; 5:11, 12) Pavel je tedy vybízí: „Neodhazujte proto svou volnost řeči . . . Vždyť ještě ‚velmi malou chvíli‘ a ‚ten, kdo přichází, přijde a nebude otálet‘. ‚Ale můj spravedlivý bude žít z víry‘, a ‚jestliže se odtahuje, má duše v něm nemá zalíbení‘.“ (Hebrejcům 10:35–38) Tato rada skutečně přichází v pravý čas! Budou však křesťané projevovat víru a ostražitě očekávat splnění Ježíšova proroctví? A je zničení Jeruzaléma opravdu tak blízko?

Během následujících pěti let se situace v Jeruzalémě neustále zhoršuje. Nakonec v roce 66 n. l. zkorumpovaný římský místodržitel Florus sebere 17 talentů „daňového nedoplatku“ z posvátné chrámové pokladnice. Židé jsou pobouřeni a jejich hněv přerůstá ve vzpouru. Židovští vzbouřenci neboli zélóti vpadnou do Jeruzaléma a povraždí tam římské posádky. Pak troufale vyhlašují nezávislost Judeje na Římu. Judea a Řím jsou nyní ve válečném stavu!

Za tři měsíce už římský místodržitel Sýrie Cestius Gallus pochoduje na jih s 30 000 vojáky, aby židovskou vzpouru potlačil. Jeho vojska přicházejí k Jeruzalému během Svátku chýší a rychle pronikají do okrajových částí města. Zélóti, kteří čelí ohromné přesile, hledají útočiště v chrámové pevnosti. Římští vojáci brzy začínají podkopávat chrámovou zeď. Židé jsou zděšeni. Vždyť pohanští vojáci nyní znesvěcují to nejposvátnější středisko judaismu! Křesťané v Jeruzalémě si však připomínají Ježíšova slova: ‚Až zahlédnete ohavnost, jak stojí na svatém místě, potom ať ti, kdo jsou v Judeji, začnou prchat k horám.‘ (Matouš 24:15, 16) Projeví víru v Ježíšova prorocká slova a pohne je to k činům? Jak vyplývá z dalšího vývoje událostí, závisel na tom tehdy jejich život. Jak ale uprchnout?

Náhle bez zjevného důvodu Cestius Gallus stahuje svá vojska a ustupuje k pobřeží, zatímco zélóti jsou jim těsně v patách. Soužení, které ve městě vypuklo, bylo k překvapení Židů zkráceno. Křesťané však dávají najevo svou víru v Ježíšovo prorocké varování  a prchají z Jeruzaléma do Pelly, neutrálního horského města ležícího za řekou Jordán. Utíkají právě včas. Zélóti se totiž zakrátko vracejí a nutí zbylé obyvatele Jeruzaléma, aby se k nim ve vzpouře přidali. * Křesťané jsou nyní v bezpečí v Pelle a čekají, jak se bude situace dál vyvíjet.

Vzniká anarchie

Uběhne jen několik měsíců a do pohybu se dává nová římská armáda. V průběhu roku 67 n. l. vojevůdce Vespasianus a jeho syn Titus shromažďují velké vojsko čítající 60 000 mužů. Během následujících dvou let postupuje tento vojenský kolos k Jeruzalému a ničí vše, co se mu postaví do cesty. V Jeruzalémě tou dobou proti sobě nelítostně bojují soupeřící židovské frakce. Jsou zničeny zásoby obilí, okolí chrámu je srovnáno se zemí a více než 20 000 Židů je zabito. Vespasianus si s přesunem k Jeruzalému dává na čas a prohlašuje: ‚Bůh je lepším římským vojevůdcem než já; naši protivníci se hubí vlastníma rukama.‘

Když římský císař Nero zemře, Vespasianus odjíždí do Říma, aby si zajistil trůn. Nechává na Titovi, aby tažení proti Judeji dokončil. Titus se dostává k Jeruzalému v roce 70 n. l. v období Pasachu, a tak se obyvatelé města i ti, kdo tam přicestovali k svátku, ocitají v pasti. Titova vojska kácí v judské krajině stromy a staví z nich kolem obleženého hlavního města sedm kilometrů dlouhou palisádu ze špičatých kůlů. Děje se přesně to, co Ježíš předpověděl: „Tvoji nepřátelé kolem tebe vystaví opevnění ze špičatých kůlů a obklíčí tě a ze všech stran tě budou tísnit.“ (Lukáš 19:43)

Město brzy začíná svírat hlad. Ozbrojená lůza rabuje domy těch, kdo jsou již mrtví nebo právě umírají. Přinejmenším jedna žena v zoufalství zabíjí své malé dítě a pak je jí. Tím se splňuje proroctví: „Budeš muset jíst plod svého břicha, maso svých synů a svých dcer . . . pro stísněnost a tlak, jimiž tě sevře tvůj nepřítel.“ (5. Mojžíšova 28:53–57)

Nakonec po pětiměsíčním obléhání Jeruzalém podlehne. Město a jeho velkolepý  chrám jsou vypleněny a spáleny a potom rozbourány tak důkladně, že nezůstane kámen na kameni. (Daniel 9:26) Přibližně 1 100 000 lidí je zabito a dalších 97 000 jich je prodáno do otroctví. * (5. Mojžíšova 28:68) V Judeji nezbyli prakticky žádní Židé. K podobné národní katastrofě skutečně nikdy předtím nedošlo, je to významný zlom v židovském politickém, náboženském a kulturním životě. *

V té době křesťané v Pelle vroucně děkují Bohu za svou záchranu. Jejich víra v biblické proroctví jim zachránila život!

Ve světle těchto historických událostí by si měl dnes každý z nás položit otázku: Mám takovou víru, která mi pomůže zachránit si život během blížícího se velkého soužení? Jsem člověkem, který ‚má víru k zachování duše naživu‘? (Hebrejcům 10:39; Zjevení 7:14)

[Poznámky pod čarou]

[Tabulka na straně 9]

Jak se znamení splňovalo v prvním století

VÁLKY:

Galie (39–40 n. l.)

Severní Afrika (41 n. l.)

Británie (43 a 60 n. l.)

Arménie (58–62 n. l.)

Občanské a etnické nepokoje v Judeji (50–66 n. l.)

ZEMĚTŘESENÍ:

Řím (54 n. l.)

Pompeje (62 n. l.)

Malá Asie (53 a 62 n. l.)

Kréta (62 n. l.)

HLADOMORY:

Řím, Řecko, Egypt (asi 42 n. l.)

Judea (asi 46 n. l.)

MORY:

Babylónie (40 n. l.)

Řím (60 a 65 n. l.)

FALEŠNÍ PROROCI:

Judea (asi 56 n. l.)

[Mapa a obrázek na straně 10]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Římské tažení po Palestině v letech 67–70 n. l.

Ptolemais

Galilejské moře

Pella

PEREA

SAMAŘÍ

Jeruzalém

Solné moře

JUDEA

Cesarea

[Podpisek]

Jen mapa: podkladem byly mapy, na něž má autorská práva Pictorial Archive (Near Eastern History) Est. a Survey of Israel

[Obrázek na straně 11]

‚Naši protivníci se hubí vlastníma rukama.‘ (Vespasianus)

[Obrázky na straně 11]

V roce 70 n. l. římská vojska zničila Jeruzalém

[Podpisky obrázku na straně 11]

Reliéf: Soprintendenza Archeologica di Roma; Vespasianus: Bildarchiv Preussischer Kulturbesitz/Art Resource, NY