Životní příběh

Vyučování biblické pravdy utvářelo můj život

Vypráví Lynette Petersová

Přišli nás evakuovat. Na střeše budovy stál odstřelovač. V trávě leželi přitisknuti k zemi příslušníci námořní pěchoty a byli připraveni okamžitě pálit. Když jsme se toho nedělního rána spolu s dalšími misionáři hnali k čekající helikoptéře, snažili jsme se zachovat klid. Během chvilky jsme byli ve vzduchu a o deset minut později už jsme bezpečně přistávali na palubě vojenské lodi, která kotvila nedaleko pobřeží.

NÁSLEDUJÍCÍ ráno jsme se dozvěděli, že vzbouřenci vrhali bomby na hotel, v němž jsme se předešlou noc ukrývali. Občanské nepokoje, které po léta sužovaly Sierru Leone, nakonec přerostly v otevřenou válku. Všichni cizinci, včetně nás, museli ze země okamžitě uprchnout. Ale abych vám vysvětlila, jak jsem se do takové situace dostala, dovolte mi vyprávět všechno od začátku.

Vyrůstala jsem v Britské Guianě, která je od roku 1966 známá jako Guyana. Tam jsem během padesátých let prožívala bezstarostné a šťastné dětství. Většina rodičů si velmi cenila vzdělání, a tak se od mladých lidí očekávalo, že budou mít ve škole dobré známky. Vzpomínám si, jak se jednou jistý bankovní úředník mého otce zeptal: „Proč svým dětem platíte tak vysoké školné?“ Otec odpověděl: „Jen to nejlepší vzdělání jim totiž zaručí úspěch.“ Tehdy si myslel, že takové vzdělání lze získat na prestižních školách. Ale brzy svůj názor změnil.

Když mi bylo jedenáct, maminka začala studovat Bibli se svědky Jehovovými. Jednou se  šla spolu se sousedkou podívat do sálu Království. To, co ten večer slyšely, je obě přesvědčilo, že našly pravdu. Později se maminka o myšlenkách, které na shromáždění zazněly, zmínila další sousedce. Brzy již se všemi třemi studovaly misionářky Daphne Harryová (později Bairdová) a Rose Cuffieová. Za necelý rok byly maminka a její dvě přítelkyně pokřtěny. O pět let později tatínek vystoupil z církve adventistů sedmého dne a také on byl pokřtěn jako svědek Jehovův.

Mé dvě sestry a já — tedy tři nejstarší z deseti dětí — jsme jako malé strávily mnoho příjemných chvil v misionářském domově, kde Daphne a Rose bydlely. Rády jsme jim naslouchaly, jak vypráví zážitky z kazatelské služby. Z těchto misionářek vyzařovala radost, kterou jim přinášela neúnavná péče o duchovní potřeby druhých. Právě jejich příklad ve mně roznítil touhu stát se misionářkou.

Co mi však pomohlo mít celodobou službu stále před očima, když jsem byla obklopena příbuznými a spolužáky, kteří se plně zaměřovali na kariéru? Bylo zde tolik lákavých příležitostí! Mohla jsem se ponořit do studia práv, hudby, medicíny nebo čehokoli jiného. Ale rodiče mi svým způsobem života poskytli výborné vedení. Žili pravdou, pilně studovali Bibli a horlivě pomáhali druhým poznat Jehovu. * Navíc k nám domů pravidelně zvali celodobé služebníky. Z těchto bratrů a sester vyzařovala radost a spokojenost, což posílilo mou touhu podřídit svůj život tomu, že budu druhé vyučovat biblické pravdě.

Když mi bylo patnáct, dala jsem se pokřtít. A jakmile jsem dokončila střední školu, vstoupila jsem do průkopnické služby. První zájemkyní, jíž jsem pomohla k zasvěcení a křtu, byla Philomena, která pracovala v nemocnici jako sanitářka. Když jsem viděla, jak získává lásku k Jehovovi, měla jsem z toho velkou radost a o to víc jsem si přála v celodobé službě pokračovat. Krátce nato jsem dostala nabídku pracovat ve státní správě jako sekretářka. Chtěla jsem však dál sloužit jako průkopnice, a proto jsem nabídku odmítla.

Stále jsem bydlela doma a dál k nám chodili na návštěvy misionáři. Tak ráda jsem naslouchala jejich zkušenostem! Všechny ty podněty mou touhu stát se misionářkou jen víc a víc posilovaly, přestože se zdálo, že takové přání je téměř nesplnitelné. Misionáři totiž tehdy byli, a dodnes jsou, posíláni spíš do Guyany, než z ní někam jinam. Jednoho dne roku 1969 jsem však byla mile překvapena, když jsem dostala pozvání do biblické školy Strážné věže Gilead v Brooklynu v New Yorku.

 Neočekávané pověření

Čtyřicáté osmé třídy Gileadu se zúčastnilo 54 studentů z 21 zemí. Svobodných sester nás tam bylo 17. I když to je už 37 let, těch pět měsíců mám stále v živé paměti. K učení toho bylo skutečně hodně — rozebírali jsme nejen biblické nauky, ale také praktické podněty a rady pro náš budoucí misionářský život. Například jsem se naučila respektovat pokyny, mít vyrovnaný postoj k módním trendům a vytrvávat navzdory nepříznivým okolnostem.

Rodiče vždycky zdůrazňovali, jak důležité je pravidelně chodit na shromáždění. Kdokoli byl příliš nemocný, než aby šel na nedělní shromáždění, ten se druhý den večer rozhodně nemohl cítit naráz tak dobře, aby mu rodiče dovolili jít na klavírní recitál nebo na koncert. Během školení v Gileadu však moje účast na shromážděních nějakou dobu pokulhávala. Na programy mě vozívali manželé Don a Dolores Adamsovi z betelu. Jednoho pátečního večera jsem se před nimi snažila ospravedlnit, proč na shromáždění jít nemůžu. Takových domácích úkolů a referátů! Jak bych k tomu všemu ještě mohla zvládnout teokratickou školu a služební shromáždění? Chvíli si se mnou povídali a pak bratr Adams řekl: „Řiď se svým svědomím.“ Jeho radu jsem si vzala k srdci a ten večer, a pak už ani žádný další, jsem na shromáždění nechyběla. Během let jsem nepřipustila, aby mi kromě nějakých výjimečných situací v účasti na křesťanských shromážděních něco zabránilo.

Asi v polovině kurzu začali studenti spekulovat o tom, kam kdo asi bude poslán. Pořád jsem si myslela, že mě pošlou zpátky do Guyany, protože tam bylo zvěstovatelů velmi zapotřebí. Představte si, jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděla, že se domů nevracím! Místo toho mě poslali do Sierry Leone v západní Africe. Byla jsem Jehovovi nesmírně vděčná, že moje přání sloužit jako misionářka daleko od domova se nakonec splnilo!

Mám se co učit

Když jsem do Sierry Leone přijela a viděla tamější kopce, hory, zálivy a pláže, můj první dojem z této země by asi nejlépe vystihovalo slovo „překrásné!“. Nicméně skutečná krása této západoafrické země spočívá v jejích obyvatelích. Díky jejich lásce a pohostinnosti se tu totiž i cizinec cítí jako doma, což nemalou měrou přispívá k tomu, že noví misionáři tu rychleji překonají stesk po domově. Zdejší obyvatelé s oblibou mluví o svých zvycích a kultuře a obzvlášť rádi pomáhají nově příchozím zvládnout jazyk krio, což je v této zemi lingua franca.

Lidé, kteří jazykem krio mluví, užívají řadu barvitých přísloví. Například: „Opice pracuje, pavián jí“, což znamená, že rozsévač není vždy žencem. To opravdu trefně vystihuje nespravedlnost běžnou v dnešním světě! (Izajáš 65:22)

Kázání a vyučování tam bylo velmi příjemné. Zřídkakdy jsme se setkali s někým, kdo se o Bibli nezajímal. Již řadu let zde misionáři a dlouholetí Jehovovi služebníci pomáhají poznat pravdu mladým i letitým, lidem ze všech společenských vrstev a z různých kmenů.

 Erla St. Hillová, moje první spolupracovnice v misionářské službě, byla energická žena. Do svých úkolů v misionářském domově se pouštěla s plnou vervou, podobně jako do kazatelské služby. Pomohla mi pochopit důležitost mnoha věcí — například jak je potřebné se seznámit se svými sousedy, navštěvovat nemocné spolukřesťany a zájemce a projevit účast druhým, když jim někdo zemře — například tím, že člověk pokud možno přijde na pohřeb. Díky Erle jsem si také jasně uvědomila, jak velkou hodnotu má to, když po skončení služby z obvodu hned neodejdu, ale zastavím se — třeba jen na chvíli — u bratrů a sester, kteří bydlí poblíž. Snažila jsem se tyto podněty uplatňovat, a tak jsem brzo získala matky, bratry, sestry a přátele, a toto působiště jsem začala považovat za svůj domov. (Marek 10:29, 30)

Také jsem si vytvořila pevná přátelství s vynikajícími misionáři, kteří se mnou ve službě spolupracovali. Mezi ně patřila má spolubydlící Adna Byrdová, která v Sieře Leone sloužila v letech 1978 až 1981, a Cheryl Fergusonová, s níž bydlím už 24 let.

Občanská válka přináší zkoušky

Jak už jsem se zmínila na začátku, v roce 1997 jsme kvůli válce museli ze Sierry Leone odejít. Bylo to asi měsíc po zasvěcení naší nové odbočky. O šest let dříve do Sierry Leone uprchli bratři z Libérie, protože v jejich zemi se válčilo, a jejich víra na nás hluboce zapůsobila. Někteří s sebou neměli vůbec nic. Navzdory této svízelné situaci chodili každý den do kazatelské služby. Vidět jejich lásku k Jehovovi a k lidem bylo velmi dojemné.

Nyní, když jsme se ocitli v Guineji a sami byli uprchlíky, jsme se snažili příklad našich liberijských bratrů napodobovat a nadále důvěřovat v Jehovu a dávat zájmy Království na první místo. O rok později jsme se do Sierry Leone vrátili, ale po sedmi měsících opět vypukly boje a my jsme museli do Guineje uprchnout znovu.

Brzy jsme se dozvěděli, že členové jedné bojující frakce se usídlili v našem misionářském domově v Kissy a že veškerý náš majetek vyrabovali nebo zničili. Nebyli jsme však sklíčení. Naopak jsme byli rádi, že jsme  naživu. Zbylo nám toho sice jen málo, ale na přežití to stačilo.

Po naší druhé evakuaci jsme s mojí spolubydlící Cheryl v Guineji zůstaly. Bylo tedy třeba naučit se francouzsky. Někteří misionáři začali tento jazyk brzy používat a nijak si nedělali hlavu ze svých chyb. Ale já jsem nesnesla pomyšlení na to, že bych se vyjadřovala nesprávně, a tak jsem francouzsky mluvila jen tehdy, když to bylo naprosto nezbytné. Všechno mě to skličovalo. Každý den jsem si musela připomínat, proč v Guineji jsem — abych pomáhala druhým poznat Jehovu.

Díky studiu, díky tomu, že jsem poslouchala, jak se vyjadřují rodilí mluvčí, a také díky dětem, u nichž platí „co na srdci, to na jazyku“, jsem pomalounku dělala pokroky. Pak od Jehovovy organizace neočekávaně přišla pomoc v pravý čas. Od září 2001 začaly v Naší službě Království vycházet vzorové úvody k nabídce časopisů a také knih a brožur pro lidi různého náboženského přesvědčení. V kazatelské službě se teď cítím jistější, i když se nedokážu vyjádřit tak přesně jako ve své mateřštině.

To, že jsem vyrůstala v početné rodině, mi rozhodně pomohlo, abych se naučila společnému soužití s mnoha dalšími lidmi; v jednu dobu nás spolu bydlelo celkem sedmnáct. Za 37 let misionářské služby jsem bydlela už s více než sto misionáři. Možnost poznat se s tolika lidmi je opravdu velká výsada. Každý má jinou osobnost, ale všichni se namáhají za stejným účelem! A je skutečně velmi uspokojující spolupracovat s Bohem a vidět, jak lidé přijímají biblickou pravdu! (1. Korinťanům 3:9)

Během let jsem přišla o mnoho důležitých událostí v životě členů mé vlastní rodiny, například o svatby většiny mých mladších sourozenců. A své neteře a synovce nevídám tak často, jak bych si přála. To vše představuje oběť jak pro mě, tak pro moji rodinu, jejíž členové mě stále nesobecky povzbuzují, abych jako misionářka sloužila dál.

Ale to, co jsem opustila ve své rodné zemi, jsem více méně získala v misionářské službě. I když jsem se rozhodla, že zůstanu svobodná, mám mnoho duchovních dětí. Nejen ty, s nimiž jsem studovala Bibli, ale považuji za ně také ty spolukřesťany, kteří mi opravdu přirostli k srdci. Navíc mohu sledovat, jak jejich vlastní děti vyrůstají, vstupují do manželství a vychovávají v pravdě další generaci. A někteří z nich, podobně jako já, nechávají vyučováním biblické pravdy utvářet svůj život.

[Poznámka pod čarou]

[Mapy na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Byla jsem přidělena do Sierry Leone v západní Africe

GUINEA

SIERRA LEONE

[Obrázek na straně 13]

Mé dvě sestry, spolu s nimiž jsem v padesátých letech trávila mnoho příjemných chvil s misionáři

[Obrázek na straně 14]

Se spolužáky ze 48. třídy Gileadu

[Obrázek na straně 16]

Zasvěcení odbočky v Sieře Leone