Životní příběh

Rozhodli jsme se dovršit svou službu

Vypráví Lena Davisonová

„Přestávám vidět . . . Nic nevidím,“ říkal pilot nezřetelným hlasem. Chvíli poté mu ruce sjely z řídicí páky malého letadla, ve kterém jsme byli, a upadl do bezvědomí. Můj manžel, který s létáním neměl žádné zkušenosti, se zoufale snažil ho probrat. Letěli jsme nad Papuou-Novou Guineou, jednou z nejodlehlejších částí světa. Než vám povím, jak jsme tehdy o vlásek unikli smrti, budu vám vyprávět, proč jsme se do této země vlastně vydali.

NARODILA jsem se roku 1929 v Austrálii a vyrůstala jsem v Sydney, hlavním městě státu Nový Jižní Wales. Můj tatínek, Bill Muscat, byl komunista, ale přitom věřil v Boha. V roce 1938 dokonce podepsal národní petici, aby Joseph F. Rutherford ze světového ústředí svědků Jehovových mohl v zasedacím sále radnice v Sydney mít přednášku.

„Určitě bude mluvit o něčem důležitém,“ řekl nám tenkrát tatínek. Po osmi letech jsme se dozvěděli, co bylo námětem jeho přednášky. Tatínek si chtěl popovídat o Bibli, a proto tehdy pozval na návštěvu Normana Bellottiho, který byl svědkem Jehovovým a sloužil jako celodobý kazatel. Naše rodina zakrátko přijala biblickou pravdu a brzy jsme se horlivě zapojili do křesťanské služby.

V polovině 40. let jsem odešla ze školy. Maminka totiž byla chronicky nemocná, a tak bylo potřeba, abych jí pomáhala. Také jsem  pracovala jako švadlena, abych si trochu přivydělala. Každou sobotu večer jsme s mojí sestrou Rose sloužily se skupinou průkopníků na ulici před radnicí v Sydney. V roce 1952 absolvoval můj starší bratr John misionářskou školu Gilead ve Spojených státech a byl přidělen do Pákistánu. Já jsem také měla službu moc ráda a chtěla jsem následovat jeho příklad. O rok později jsem začala sloužit jako pravidelná průkopnice.

Svatba a misionářská služba

Brzy nato jsem se seznámila s Johnem Davisonem, který pracoval v australské odbočce svědků Jehovových. Upoutal mě svou pokorou, skromným vystupováním a silným charakterem. Během druhé světové války byl třikrát uvězněn, protože se nechtěl dopustit kompromisu. Rozhodli jsme se, že se v životě budeme naplno věnovat křesťanské službě.

Vzali jsme se v červnu 1955. Chtěli jsme kázat v odlehlých oblastech Austrálie, a proto jsme si koupili autobus, abychom ho předělali na obytný vůz. V následujícím roce zazněla výzva, aby se ti, kdo mohou, přestěhovali na Novou Guineu, což byla severovýchodní část velkého ostrova na sever od Austrálie. * Důvodem výzvy bylo, že v této části světa se dobrá zpráva o Království ještě nekázala. A tak jsme se hned přihlásili.

Na Novou Guineu bylo tehdy možné se dostat jen na základě pracovní smlouvy na plný úvazek. John tam tedy odjel hledat práci a brzy podepsal smlouvu s dřevařským podnikem na Nové Británii, což je malý ostrov, který patří k Nové Guineji. O několik týdnů později jsme se vydali na cestu do našeho nového působiště a v červenci 1956 jsme přijeli do Rabaulu na ostrově Nová Británie. Tam jsme čekali šest dní na loď, kterou jsme se plavili do Waterfall Bay.

Naše služba ve Waterfall Bay

Po několika dnech plavby po rozbouřeném moři jsme přijeli do Waterfall Bay, rozlehlé zátoky vzdálené asi 240 kilometrů jižně od Rabaulu. Velký dřevařský závod se nacházel na mýtině uprostřed pralesa. Ten večer, když všichni pracovníci seděli v jídelně u stolu, vedoucí řekl: „Mimochodem, Davisonovi, v tomto podniku je zvykem, že každý nový zaměstnanec řekne, jakého je vyznání.“

Byli jsme si docela jisti, že nic takového v té firmě zvykem není. Zřejmě jsme jim však byli podezřelí proto, že jsme nekouřili. John řekl: „Jsme svědkové Jehovovi.“ Nastalo trapné ticho. Ti muži byli veteráni ze druhé světové války a měli vůči svědkům předsudky, protože svědkové nechtěli jakkoli válku podporovat. Od té doby vyhlíželi po každé příležitosti, jak nám znepříjemnit život.

Nejdřív nám vedoucí odmítl poskytnout ledničku a sporák, přestože jsme na ně měli nárok. Jídlo se  nám rychle kazilo. Vařit jsme museli na rozbitém sporáku, který jsme našli v pralese. Vedoucí zakázal místním lidem, aby nám prodávali čerstvé ovoce a zeleninu, takže jsme žili z toho, co jsme našli. Měli nás za špiony a pečlivě sledovali, jestli s někým nebudeme mluvit o Bibli. Pak jsem dostala malárii.

Přes všechny problémy jsme byli rozhodnuti dovršit svou službu. Požádali jsme tedy dva mladé domorodé dělníky, kteří s námi pracovali a uměli anglicky, aby nás učili melanéský pidžin, což byl místní jazyk. My jsme je na oplátku vyučovali pravdám z Bible. O víkendech jsme chodili na dlouhé „túry“. Cestou jsme neformálně vydávali svědectví místním lidem, které jsme potkali, a naši dva zájemci nám sloužili jako tlumočníci. Brodili jsme se prudkými řekami, na jejichž březích se vyhřívali obrovští krokodýli. Až na jednu výjimku, kdy jsme těmto hrozivým predátorům jen tak tak unikli, jsme s nimi neměli problémy.

Pomůcky pro vyučování

Jelikož jsme službě věnovali čím dál víc času, rozhodli jsme se psát na stroji jednoduchá biblická poselství. Ta jsme pak rozdávali těm, kdo projevili zájem. Naši dva zájemci v podniku nám zpočátku s překládáním pomáhali. Strávili jsme mnoho nocí psaním stovek traktátů, které jsme pak dávali místním obyvatelům a posádkám lodí.

V roce 1957 za námi přijel zkušený cestující služebník John Cutforth, který nás velmi povzbudil. * Řekl nám, že účinný způsob, jak vysvětlovat biblické pravdy lidem, kteří neumějí číst, je používat obrázky. Společně s mým manželem vymysleli sérii jednoduchých kreseb vysvětlujících základní biblické nauky. Později jsme strávili nespočetné množství hodin překreslováním těchto obrázků do školních sešitů. Každý zájemce dostal jeden sešit, který používal v kazatelské službě. Tato vyučovací metoda se nakonec rozšířila po celé Nové Guineji.

Ve Waterfall Bay jsme odpracovali dva a půl roku, takže nám úřady dovolily v zemi zůstat. Díky tomu jsme mohli začít sloužit jako zvláštní průkopníci.

Zpátky do Rabaulu

Když jsme se plavili na sever do Rabaulu, naše loď zakotvila přes noc v zátoce Wide Bay u kokosové a kakaové plantáže. Jejími vlastníky byli manželé, kteří se chtěli na stáří přestěhovat  do Austrálie. Navrhli tedy Johnovi, aby přijal místo správce plantáže. Byla to velmi lákavá nabídka, ale když jsme pak o tom spolu v noci mluvili, shodli jsme se, že na Novou Guineu jsme nepřijeli proto, abychom usilovali o hmotné bohatství. Byli jsme odhodláni dovršit svou službu jako průkopníci. Následující den jsme o svém rozhodnutí řekli těm manželům a pokračovali dál v plavbě.

Po příjezdu do Rabaulu jsme začali sloužit s malou skupinou svědků z jiných zemí, kteří se do této oblasti přistěhovali. Místní lidé projevovali velký zájem o biblické poselství a zahájili jsme mnoho studií. Pořádali jsme také křesťanská shromáždění v pronajatém sále, kam chodilo až 150 lidí. Mnozí z nich přijali pravdu a pomohli rozšířit dobrou zprávu o Božím Království do dalších částí Nové Guineje. (Matouš 24:14)

Navštívili jsme také vesnici Vunabal asi 50 kilometrů od Rabaulu, ve které několik lidí projevilo velký zájem o biblickou pravdu. Brzy upoutali pozornost vlivného místního katolíka. Ten spolu se svými kamarády z církve jednoho dne vtrhl do místnosti, kde jsme měli biblické studium, a vyhnal nás z vesnice. Když jsme se dozvěděli, že by následující týden mohlo dojít k ještě větším problémům, požádali jsme několik policistů, aby nás doprovázeli.

Když jsme pak do vesnice jeli znovu, kolem silnice v délce několika kilometrů postávali katolíci a posmívali se nám. Mnozí z nich po nás chtěli házet kameny. Kněz navíc svolal stovky domorodců, kteří na nás čekali ve vesnici. Policisté nás ujistili o tom, že máme právo organizovat náboženská setkání, a pomohli nám projít davem. Jakmile jsme však začali studovat, kněz podnítil dav k zuřivosti. Policie nedokázala lůzu zastavit, a proto na nás velitel naléhal, abychom ihned odjeli, a doprovodil nás k autu.

Dav se kolem nás srotil, lidé nám nadávali, plivali na nás a hrozili pěstmi, zatímco kněz stál se založenýma rukama a usmíval se. Potom, co se nám podařilo uniknout, nám policejní velitel řekl, že to byla nejhorší situace, jakou kdy zažil. I když většina lidí v té vesnici měla strach z davového násilí, jeden zájemce se přesto odvážně postavil na stranu biblické pravdy. Od té doby zaujaly stejný postoj stovky dalších lidí po celé Nové Británii.

Služba na Nové Guineji

V listopadu 1960 jsme byli přiděleni do Madangu, velkého města na severním pobřeží Nové Guineje. John i já jsme tam dostávali mnoho nabídek práce na plný úvazek. V jednom podniku na mě naléhali, abych přijala místo vedoucí v jejich obchodě s oblečením. Jiná firma chtěla, abych pro ně dělala úpravy oděvů. Několik žen, které se na Novou Guineu také přistěhovaly, mi nabídlo, že mi pomohou založit si vlastní obchod s oděvy. Stále jsme však pamatovali na náš hlavní cíl, a tak jsme všechny takové nabídky slušně odmítali. (2. Timoteovi 2:4)

Mnoho lidí v Madangu projevilo zájem o biblické poselství a zakrátko tam vznikl sbor, který se rychle rozrůstal. Chodili jsme pěšky nebo jezdili na motorce do přilehlých vesnic, kde jsme často zůstali několik dní a kázali. Nocovali jsme v opuštěných chýších podél cesty a spávali v nich na trávě, kterou jsme posekali v okolí. Vše, co jsme potřebovali, bylo pár konzerv, sušenky a síť proti komárům.

Na jedné takové cestě jsme navštívili skupinu zájemců ve vesnici Talidig, asi  50 kilometrů severně od Madangu. Dělali velké duchovní pokroky, a proto jim ředitel místní školy zakázal studovat Bibli na veřejných místech. Později podnítil policisty, aby zničili jejich domy a vyhnali je do buše. Náčelník ze sousední vesnice však zájemcům dovolil usadit se na jeho území. Časem tento laskavý člověk přijal pravdu a později zde byl postaven moderní sál Království.

Překladatelská práce a krajská služba

V roce 1958, tedy už po dvou letech naší služby na Nové Británii, jsme byli s Johnem požádáni, abychom překládali různé biblické publikace do melanéského pidžinu. Tuto práci jsme dělali mnoho let. V roce 1970 jsme pak byli pozváni, abychom sloužili v překladatelském oddělení odbočky v Portu Moresby, hlavním městě Papuy-Nové Guiney. Vedli jsme tam také jazykové kurzy.

V roce 1975 jsme se vrátili na Novou Británii, aby tam John sloužil jako cestující dozorce. Během následujících třinácti let jsme cestovali letadlem, lodí, autem nebo pěšky, abychom se dostali téměř do všech částí ostrova. Zažívali jsme přitom mnoho nebezpečných situací, včetně té, kterou jsem popisovala v úvodu. Blížili jsme se tehdy k letišti ve městě Kandrian na Nové Británii a náš pilot ztratil vědomí kvůli akutnímu zánětu žaludku. Letěli jsme na autopilota a bezmocně kroužili nad pralesem, zatímco se John zoufale snažil probrat našeho pilota z bezvědomí. Nakonec se mu to podařilo. Pilotovi se alespoň zčásti vrátil zrak, takže dokázal přistát. Poté znovu omdlel.

Otevírají se další dveře k činnosti

V překladatelském oddělení odbočky v Portu Moresby přibývalo práce, a tak jsme byli v roce 1988 požádáni, abychom se tam vrátili. V betelu tehdy sloužilo asi 50 bratrů a sester. Měli jsme také možnost školit nové překladatele. Všichni jsme bydleli ve skromných jednopokojových bytech. Dveře našeho pokoje jsme nechávali dokořán otevřené, aby se členové rodiny betel a hosté mohli u nás zastavit a abychom se mohli vzájemně lépe poznat. V tomto společenství jsme si byli blíž, měli jsme příležitosti projevit více lásky a podporovat se.

Roku 1993 John zemřel na infarkt. Měla jsem pocit, že umřela i část mě. Byli jsme spolu 38 let a celý ten čas jsme strávili ve službě bok po boku. Díky síle od Jehovy jsem však byla stále rozhodnutá ve službě pokračovat. (2. Korinťanům 4:7) Dveře našeho pokoje zůstávaly pořád otevřené a mladí betelité za mnou přicházeli na návštěvu. Tato duchovně povzbuzující společnost mi pomáhala, abych nepropadla sklíčenosti.

Kvůli zhoršujícímu se zdraví mi bratři v roce 2003 nabídli, abych sloužila v australské odbočce v Sydney. Dnes je mi 77 let a stále pracuji v překladatelském oddělení. Také se pilně věnuji kazatelské službě. Moji přátelé a duchovní děti i vnoučata jsou pro mě zdrojem velké radosti.

Dveře mého pokoje nechávám stále otevřené a téměř každý den se u mě někdo zastaví. Když je zavřu, betelité často zaklepou, aby zjistili, jestli se mi něco nestalo. Dokud budu naživu, jsem rozhodnutá dovršit svou službu pro mého Boha Jehovu. (2. Timoteovi 4:5)

[Poznámky pod čarou]

[Mapy na straně 18]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

NOVÁ GUINEA

AUSTRÁLIE

Sydney

INDONÉSIE

PAPUA-NOVÁ GUINEA

Talidig

Madang

PORT MORESBY

NOVÁ BRITÁNIE

Rabaul

Vunabal

Wide Bay

Waterfall Bay

[Podpisek]

Mapa a zeměkoule: Podle NASA/Visible Earth imagery

[Obrázek na straně 17]

S Johnem na sjezdu v Lae, Nová Guinea, 1973

[Obrázek na straně 20]

V odbočce na Papui-Nové Guineji, 2002