Napodobujete Jehovu v tom, jak pečujete o druhé?

‚UVRHNĚTE na Boha všechnu svou úzkost, protože o vás pečuje.‘ (1. Petra 5:7) To je skutečně laskavá vybídka! Jehova Bůh se o své služebníky osobně zajímá. V jeho náruči se můžeme cítit bezpečně.

V láskyplné péči o druhé bychom Jehovu měli napodobovat. Jsme však nedokonalí, a tak potřebujeme vědět o léčkách, které s projevováním osobního zájmu mohou být spojeny. Ještě než budeme o některých uvažovat, podívejme se, jakými způsoby Jehova o svůj lid pečuje.

Žalmista David připodobnil Jehovu k pastýři a o jeho péči napsal: „Jehova je můj Pastýř. V ničem nebudu mít nedostatek. Dává mi uléhat na travnatých pastvinách; vodí mě u dobře zavlažovaných míst odpočinku. Občerstvuje mou duši. . . . I když kráčím údolím hlubokého stínu, nebojím se ničeho špatného, vždyť jsi se mnou; tvůj prut a tvá hůl, ty mě utěšují.“ (Žalm 23:1–4)

David byl pastýřem, a tak věděl, co to znamená starat se o stádo. Pastýř chrání své ovce před dravými zvířaty, jako jsou lvi, vlci a medvědi. Dává pozor, aby bylo stádo pohromadě, pátrá po ovcích, které se ztratily, stará se o nemocné a zraněné a nosí unavená jehňata v náručí. Den co den pro stádo obstarává vodu. Taková péče však neznamená, že pastýř kontroluje každý krok svých ovcí. Dává jim volnost a přitom je chrání.

A právě takovým způsobem o svůj lid pečuje Jehova. Apoštol Petr to vysvětlil, když řekl: „Jste chráněni Boží mocí.“ Výraz „jste chráněni“ doslova znamená „jste pod dohledem“. (1. Petra 1:5, poznámka pod čarou) Opravdový zájem o naše blaho vede Jehovu k tomu, že na nás neustále dohlíží a je připraven nám pomoci, kdykoli ho o to požádáme. Jehova nás však vytvořil se svobodnou vůlí, takže nezasahuje do každé věci nebo rozhodnutí, které děláme. Jak v tom Jehovu můžeme napodobovat?

Napodobujte Jehovu v tom, jak jednáte se svými dětmi

„Synové jsou dědictví od Jehovy.“ Rodiče by tedy měli o své děti pečovat a chránit je. (Žalm 127:3) K takové péči může patřit to, že své děti povzbuzujete, aby vám sdělovaly své myšlenky a pocity, a těm pak přizpůsobujete své jednání s nimi. Když se rodiče snaží řídit každý krok svých dětí a úplně přitom ignorují jejich přání, je to podobné, jako by pastýř vedl  každou svou ovci na vodítku. Takovým způsobem by se stádem nezacházel žádný pastýř a nedělá to tak s námi ani Jehova.

Mariko * přiznává: „Mnoho let jsem svým dětem říkala jen ‚tohle musíš‘ a ‚tohle nesmíš‘. Myslela jsem si, že jako rodič bych to tak dělat měla. Nikdy jsem své děti nepochválila a nikdy jsme si spolu ani upřímně nepopovídali.“ I když si její dcera telefonovala se svými přáteli dlouhé hodiny, se svou maminkou si neměla co říct. „Pak jsem si uvědomila, v čem je rozdíl,“ pokračuje Mariko. „Když má dcera mluvila se svými kamarádkami, používala slova pochopení, jako například ‚rozumím ti‘ nebo ‚to si myslím taky‘. Když jsme pak mluvily spolu, začala jsem používat podobná slova, abych svou dceru podnítila k upřímné výměně myšlenek, a brzy byly naše rozhovory delší a příjemnější.“ Z této zkušenosti je patrné, jak důležitá je dobrá komunikace. Musí být oboustranná, nikoli jednostranná.

Rodiče potřebují znát pocity a touhy svých dětí a děti by zase měly chápat, proč je pro ně rodičovská péče ochranou. Bible dětem radí, aby poslouchaly své rodiče, a pak uvádí důvod: „Aby se ti dobře vedlo a abys vytrval dlouho na zemi.“ (Efezanům 6:1, 3) Pokud si děti uvědomují, jak velký užitek jim podřízenost přinese, je pro ně potom mnohem snazší své rodiče poslouchat.

Péče o Jehovovo stádo

Jehovova láskyplná péče se projevuje v křesťanském sboru. Ježíš Kristus jako Hlava sboru vybízí dozorce, aby pečovali o jeho stádo. (Jan 21:15–17) Řecké slovo pro dozorce je příbuzné se slovesem, jehož význam je „pečlivě dávat pozor“. Způsob, jakým by to starší měli dělat, zdůrazňuje Petr těmito slovy: „Paste Boží stádo, které je ve vaší péči, ne z donucení, ale ochotně; ani ne z lásky k nečestnému zisku, ale dychtivě; ani jako byste panovali nad těmi, kdo jsou Božím dědictvím, ale tak, že se stanete příkladem stádu.“ (1. Petra 5:2, 3)

Starší mají tedy podobný úkol jako doslovní pastýři. Pečují o duchovně nemocné spolukřesťany a pomáhají jim, aby v životě znovu začali uplatňovat spravedlivá Boží měřítka. Starší jsou zodpovědní za organizování  sborové činnosti, jako jsou shromáždění, a udržují ve sboru pořádek. (1. Korinťanům 14:33)

Dříve citovaná slova apoštola Petra nás však upozorňují na jedno nebezpečí — mohlo by se stát, že by starší ve sboru nad druhými „panovali“. Některý starší by například začal vytvářet pravidla v záležitostech, kde to není nutné. Kvůli silnému pocitu odpovědnosti chránit stádo může křesťanský starší zajít až příliš daleko. V jednom sboru v Orientu starší stanovili pravidla ohledně zdravení v sále Království a mimo jiné určili, kdo by měl pozdravit jako první. Jejich pohnutky byly bezpochyby dobré, věřili totiž, že to ve sboru přispěje k pokoji. Napodobovali však tito starší Jehovu v tom, jak pečuje o svůj lid? Apoštol Pavel vyjádřil svůj postoj těmito slovy: „Ne že jsme pány nad vaší vírou, ale jsme spolupracovníky k vaší radosti, neboť stojíte svou vírou.“ (2. Korinťanům 1:24) Jehova svým služebníkům důvěřuje.

Upřímný zájem o druhé dávají starší najevo nejen tím, že neurčují pravidla, která jdou nad to, co je psáno, ale také tím, že nevyzrazují důvěrné informace. Mají na mysli varování: „Nezjevuj důvěrný hovor jiného.“ (Přísloví 25:9)

Apoštol Pavel připodobnil sbor pomazaných křesťanů k tělu. Napsal: „Bůh . . . složil tělo . . ., aby nebylo žádné rozdělení v těle, ale aby jeho údy jeden o druhý stejně pečovaly.“ (1. Korinťanům 12:12, 24–26) Řecký výraz „jeden o druhý stejně pečovaly“ doslova znamená „měly jeden o druhý úzkostlivou starost“. Členové křesťanského sboru by tedy měli mít jeden o druhého upřímný zájem. (Filipanům 2:4)

Jak mohou praví křesťané dávat najevo, že mají ‚jeden o druhého úzkostlivou starost‘? Zájem o ostatní členy sboru mohou projevit například tím, že se za ně modlí nebo nabídnou praktickou pomoc těm, kdo ji potřebují. Ty, kteří takovou pomoc přijímají, to může podnítit, aby i oni ukázali to dobré, co je v nich. Povšimněme si, jak takový láskyplný zájem pomohl mladému muži jménem Tadataka. Byl pokřtěn v sedmnácti letech a ve své rodině byl jediným svědkem Jehovovým. Vypráví: „Jedna rodina ve sboru mě často zvala k sobě na jídlo nebo na společenství. Téměř každé ráno jsem se u nich zastavil cestou do školy a společně jsme rozebírali denní text. Radili mi, jak řešit různé náročné situace ve škole, a pak jsme se modlili, aby mi v tom Jehova pomohl. Tato rodina mě naučila, co to znamená štědře dávat.“ Tadataka nyní slouží v jedné odbočce svědků Jehovových a tak uplatňuje to, co se naučil.

Apoštol Pavel varoval před další léčkou, před kterou bychom se měli mít na pozoru, když projevujeme zájem o druhé. Zmínil se o jistých ženách, které „tlachají a pletou se do záležitostí jiných lidí a mluví o tom, o čem by neměly“. (1. Timoteovi 5:13) Když se tedy zajímáme o ostatní, musíme být opatrní, abychom se nepletli do jejich osobních záležitostí. Přehnaný zájem o druhé by se mohl projevit tím, že by člověk ‚mluvil o tom, o čem by neměl‘, například by říkal odsuzující slova na adresu někoho jiného.

Měli bychom mít na mysli, že křesťané se mohou lišit v přístupu ke svým osobním záležitostem, v tom, co jedí nebo jakou formu zdravé rekreace si vybírají. V rámci hranic, které jsou v těchto oblastech vymezeny biblickými zásadami, si může každý dělat to, co sám uzná za vhodné. Pavel napomenul křesťany v Římě těmito slovy: „Nesuďme [již] jeden druhého . . . Usilujme o věci, které působí k pokoji, a o věci, které jsou k vzájemnému budování.“ (Římanům 14:13, 19) Svůj upřímný zájem o druhé v křesťanském sboru bychom měli projevovat tím, že budeme připraveni kdykoli pomoci, a ne tím, že se budeme plést do záležitostí ostatních. Když budeme o druhé pečovat správným způsobem, bude v rodině i ve sboru láska a jednota.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 19]

Mluvte s dětmi o tom, co si myslí a co cítí, a vyjadřujte jim přitom chválu a pochopení